VELIKONOČNÍ NEDĚLE – PŘÍPRAVA NA NANEBEVSTOUPENÍ JEŽÍŠE KRISTA A NA LETNICE

Ježíš dává jako dobrý pastýř svým učedníkům

  sám sebe

Neděle Dobrého pastýře je neděle nejvyšší dobroty, nejvyšší lásky Ježíšovy k těm, kdo se mu zasvěcují. Dává sebe. Při Poslední večeři. Stvrzuje po tříletém vyučování a přípravě na přijetí Ducha Svatého, že je dobrý Pastýř.

Svatý Otec Benedikt XVI. tuto dobrotu o Poslední večeři ukazuje jako tajemství Ježíšovy přítomnosti – stálých Letnic Ducha svatého při mši svaté:

Ve mši svaté na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek jsem zdůraznil, že v Eucharistii dochází k proměnění darů této země – chleba a vína – za účelem proměny našeho života a tím také proměny světa. Tento večer bych na tuto perspektivu chtěl znovu poukázat.

Dalo by se říci, že všechno vychází ze srdce Krista, který při poslední večeři v předvečer svého utrpení vzdal díky Bohu a mocí svojí lásky tak proměnil smysl smrti, které šel vstříc. Právě fakt, že svátost oltářní přijala jméno „Eucharistie“ – „Díkůvzdání“ – je vyjádřením toho, že změna podstaty chleba a vína na Tělo a Krev Kristovu je plodem daru, kterým Kristus dává sebe sama, daru Lásky, jež je mocnější než smrt, božské Lásky, která Jej vzkřísila z mrtvých. Proto je Eucharistie pokrmem života věčného, chlebem života. Ze srdce Kristova, z jeho „eucharistické modlitby“ v předvečer utrpení plyne dynamika, která proměňuje realitu v jejích kosmických, lidských i historických dimenzích. Všechno vychází od Boha, ze všemohoucnosti jeho Trojjediné Lásky, vtělené v Kristu. Tato láska prostupuje Kristovo srdce. Proto Kristus dovede děkovat Bohu a chválit Jej i tváří v tvář zradě a násilí, a mění tak věci, osoby i svět.

Tuto proměnu umožňuje společenství, jež je mocnější než rozdělení, společenství samotného Boha. Slovo „společenství“, které v italském jazyce – comunione - označuje eucharistii, v sobě zahrnuje vertikální i horizontální dimenzi Kristova daru. Krásný a velmi výmluvný je pak v italštině výraz ricevere la comunione - „přijmout společenství“, který se vztahuje na přijímání eucharistického pokrmu. Když totiž konáme tento úkon, vstupujeme do společenství s životem Ježíše samého. V posvátné Eucharistii nastává jediné společenství. Jak čteme slova apoštola Pavla adresovaných křesťanům v Korintu: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“.

Svatý Augustin nám pomáhá chápat dynamiku eucharistického společenství, když odkazuje na jedno vidění, které měl a ve kterém mu Ježíš řekl: „Já jsem chléb silných. Vyrosteš a budeš mne mít. Ty neproměníš mne v sebe jako pokrm těla, ale ty budeš proměněn ve mne“. Zatímco tedy pokrm tělesný je asimilován naším organismem a přispívá jeho zachování, v případě Eucharistie jde o odlišný Chléb. Nejsme to my, kdo asimilujeme Jeho, ale On asimiluje nás, takže jsme připodobňováni Ježíši Kristu, stáváme se články Jeho těla, jsme s Ním sjednoceni. Tento přechod je rozhodující. Právě proto, že Kristus nás v eucharistickém přijímání proměňuje v Sebe, je naše individualita tímto setkáním otevřena, osvobozena ze svého egocentrismu a vsazena do Ježíšovy osoby, která je prostoupena trojičním společenstvím. Eucharistie, která nás pojí s Kristem, nás tak otevírá také pro druhé, činí z jedněch články druhých, už nejsme rozděleni, ale jsme jedno v Něm. Svaté přijímání mne tak spojuje s osobou, která je vedle mne a s níž možná ani nemám dobré vztahy, ale také se vzdálenými bratry v každé části světa. Odtud, z Eucharistie se proto odvozuje hluboký smysl sociálního nasazení Církve, jak dosvědčují velcí sociální světci, kteří byli vždycky dušemi velmi silně eucharistickými. Kdo rozpoznává Ježíše ve Svaté hostii, rozpoznává Jej v bratru, který trpí, hladoví, žízní, je cizincem, nemocným, neoblečeným, vězněm; je vnímavým ke každému člověku a konkrétně se zasazuje o všechny, kteří se ocitli v nouzi. Z daru Kristovy lásky tedy vychází zvláštní odpovědnost nás křesťanů při vytváření solidární, spravedlivé a bratrské společnosti. Zejména v naší době, kdy nás globalizace činí jedny na druhých stále závislejšími, se křesťanství může a musí přičiňovat o to, aby tato jednota nebyla budována bez Boha, tj. bez opravdové lásky, což by dalo prostor zmatku, individualismu, svévoli všech proti všem. Evangelium směřuje odevždy k jednotě lidské rodiny, jednotě uložené nikoli shora, ideologickými či ekonomickými zájmy, nýbrž smyslem odpovědnosti jedněch za druhé, protože poznáváme, že jsme články jediného těla, Kristova těla, protože jsme se ze Svátosti oltářní naučili a neustále se učíme, že sdílení a láska je cestou opravdové spravedlnosti.

Vraťme se nyní k samotné události Ježíšovy Poslední večeře. K čemu došlo v té chvíli? Když Ježíš řekl: »Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je krev, která se prolévá za vás a za mnohé«, k čemu došlo? Ježíš tímto gestem předjímá události na Kalvárii. Z lásky přijímá veškeré utrpení s jeho mukami a násilím až ke smrti na kříži. Tím že jej takto přijímá, proměňuje ho na úkon darování. To je proměna, kterou svět potřebuje, protože ho vykupuje zevnitř, otevírá ho na dimenze nebeského království. Tuto obnovu světa chce Bůh uskutečňovat stále stejnou cestou, kterou šel Kristus, ba dokonce cestou, kterou je On sám. V křesťanství není nic magického. Nejsou tu zkratky, ale všechno postupuje pokornou a trpělivou logikou pšeničného zrna, které odumírá, aby dalo život, logikou víry, která přenáší hory mírnou mocí Boha. Proto chce Bůh nadále obnovovat lidstvo, dějiny a kosmos tímto řetězem proměn, kterých je Eucharistie svátost. Proměněným chlebem a vínem, v nichž je reálně přítomno Jeho Tělo a Krev, nás Kristus proměňuje, asimiluje nás v Sobě, zapojuje nás do svého díla vykoupení, uschopňuje nás milostí Ducha svatého žít podle jeho vlastní logiky darování jako pšeničná zrna, sjednoceni s Ním a v Něm. Tak je zasazována a zraje v brázdách dějin jednota a pokoj, které jsou cílem, k němuž směřujeme podle Božího plánu.

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

VELIKONOČNÍ NEDĚLE – PŘÍPRAVA NA NANEBEVSTOUPENÍ JEŽÍŠE KRISTA A NA LETNICE

Znovu se o těchto nedělích vracíme k textům Lectionis divinae zelenočtvrteční Getsemanské adorace.

Obě Ježíšovy katecheze o Duchu Svatém v 14. a 16. kapitole evangelia podle sepsání svatého Jana, které se o této svaté chvíli sjednocení s Ježíšem na Olivetské hoře před Jeho zatčením, mučením a popravou čtou, nám o této neděli Dobrého pastýře připomíná péči Ježíše o „Traditio Apostolica“, která je předáním nejen nauky o Duchu Božím, ale především přípravou na předání Ducha od Otce, které On sešle o Letnicích.

Tato Tradice se táhne až do dnešních časů a bude trvat až do konce, protože „pekelné brány Církev nepřemohou“.

Duch Svatý vede Církev, dává jí iluminaci, osvícení, sílu konat v Jeho moci divy, znamení a zázraky a pomáhat nám, kteří jsme Jej přijali, jako – po výtce – pomáhal Ježíšovi jako člověku plnému smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě při modlitbě.

A nadto je Ochráncem, Utěšitelem, ale i Usvědčovatelem tohoto světa, pronikajícím srdce hříšníků k obrácení, je Bojovníkem, pravým Izraelem, jejž vytváří spolu s biřmovanci – rytíři Království.

V Epištole z listu svatého Jakuba dnes čteme, že člověk nemůže udělat nic lepšího, než dát se formovat Bohem, který v nás začal velké dílo a dále je dokonává: nejdříve nás stvořil a pak vykoupil. Je třeba očišťovat náš život a přijímat Boží slovo do svého nitra.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana nás Pán ujišťuje, že Duch Svatý zjeví věřícím autentické poslání našeho Pána Ježíše Krista ve smyslu jeho vykupitelské smrti: odsoudí nevěřící svět a zjeví spravedlnost Ježíše Krista, kterého Bůh vzkřísil a který se vrací k Otci. Odsoudil satana, který chtěl zabít původce života.

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:

4. neděle velikonoční

Úryvek ze Skutků apoštolů, uvedl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. texty této neděle Dobrého pastýře, nám představuje svědectví svatého Petra před představenými a staršími lidu Jeruzaléma po zázračném uzdravení chromého. Petr směle tvrdí, že Ježíš „je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní“ a dodává: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“. Apoštol pak interpretuje ve světle Kristova velikonočního tajemství Žalm 118.


   Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. 
   On je ten 'kámen, který jste vy, stavitelé, odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní'. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy."

Žalm, který svatý Petr cituje, jak je komentuje papež Benedikt XVI., je naplněn eucharistií, díkůčiněním svatého Davida, Děkuje Bohu, který odpověděl na jeho volání o pomoc a zachránil jej. Tento Žalm praví: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích“. Ježíš učinil právě tuto zkušenost, totiž že byl odvržen představiteli svého lidu, rehabilitován Bohem a stal se základem nového chrámu, nového lidu, který Pánu vzdává díky a přináší plody spravedlnosti. První čtení a responsoriální Žalm 118 mocně odkazují k velikonočnímu kontextu, a tímto obrazem odhozeného a znovu položeného nárožního kamene přitahují náš pohled k zabitému a vzkříšenému Ježíši.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné. 

Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvád-rem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. 

Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. 


Druhé čtení, vzaté z prvního listu Janova, hovoří o plodu Kristovy Paschy: o našem bytí Božími dětmi. V Janových slovech dosud zní veškerý úžas nad tímto darem: nejenom, že se smíme nazývat Božími dětmi, ale „také jimi jsme“. Synovský stav člověka je vskutku plodem Ježíšova spasitelského díla. On svým vtělením, svou smrtí a vzkříšením a darem Ducha svatého uvedl člověka do nového vztahu s Bohem, svého vlastního vztahu s Otcem. Proto vzkříšený Ježíš říká: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu“. Je to vztah naprosto reálný, ale dosud se plně nevyjevil: tak se stane až na konci, když – dá-li Bůh – budeme patřit na jeho tvář „tak, jak je“.

Milovaní! 
   Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. 


Letošní úryvek z Janova evangelia obsahuje, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., jádro desáté kapitoly a začíná Ježíšovým tvrzením: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život“. Tady jsme uvedeni přímo do středu, na vrchol zjevení Boha jakožto pastýře Jeho lidu. Tímto středem a vrcholem je Ježíš, který umírá na kříži a vstává z mrtvých třetího dne, je vzkříšen spolu s celým lidstvem, a přivádí tak i nás, každého člověka, na cestu ze smrti do života. Tato událost – Kristova Pascha – v níž se plně a definitivně uskutečňuje pastorační dílo Boží, je obětní událost. Dobrý Pastýř a Velekněz se tedy sbíhají v osobě Ježíše, který za nás položil svůj život.

Ježíš řekl: 
   "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží. 
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. 
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. 
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce." 

(Srovn.:http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16328;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=14752;

S. Aurelius Augustinus, Conf. VII, 10, 18)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Dobrý pastýř dává život za své ovce,“

prohlašuješ,

Ježíši, obětovaný Beránku Boží,

ve svém podobenství – proroctví o ovčinci: Církvi.

Tu jsi založil na své obětní krvi,

na sestoupení do lůna Abrahámova i do limbu puerorum.

Tu jsi jako hradbou zaštítil svými biskupy a kněžími,

když jsi jim při Poslední večeři

- ve chvíli, kdy jsi je současně konsekroval a posvětil -

dal sám sebe:

tělo a krev Tebe - Božího Beránka,

který snímáš

po sejmutí Tvého těla z kříže a po Tvém slavném zmrtvýchvstání

– hříchy světa:

těm, kdo o Letnicích přijali Tvého a Otcova Ducha,

a těm, kdo tohoto Ducha v Traditio Apostolica

dodnes přijímají.

Přijímají sílu odevzdávat se Tobě

a odříkat se špatných pastýřů,

kteří milují sebe,

a tak nenávidí Boha.

Amen.

Utrpení a radost na cestě se zmrtvýchvstalým Ježíšem

VELIKONOČNÍ NEDĚLE
– DOBA NADĚJE ZAMĚŘENÉ NA JEŽÍŠE VZKŘÍŠENÉHO
A OČEKÁVÁNÍ „PONOŘENÍ“ DO DUCHA OTCE A SYNA

Andělé, kteří učedníkům říkají, aby nehleděli vzhůru, do nebe, ale aby šli do Galileje, a tak se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem, vyzývají učedníky, aby šli na místo, kde předtím Ježíš většinu z nich povolal; tito andělé implicitně vedou následovníky našeho Pána a svědky Jeho vzkříšení k návratu domů, k metanoi vzhledem ke svému původnímu pozemskému povolání, mají znovu přehlédnout místa, kde očekávali slíbeného Mesiáše, a kde se jim dal Ježíš poznat. Nyní zmrtvýchvstalý.

Po tomto návratu domů, kde je čeká náš vzkříšený Pán, jsou z Olivetské hory vedeni jeho příkazem do Večeřadla – nového domova – do míst, kde se narodí v Jordáně a na kříži počatá Církev,.

Odtud můžeme pochopit texty, které nám o této neděli v Ritu Antiquior i v Misálu Pavla VI. Církev předkládá.

Hovoří o často strastiplném duchovním boji na této zemi nově zrozené Církve.

Vybízejí ke vztahu ke státnímu i rodinnému zřízení v duchu metanoie, obrácení se k životu se zmrtvýchvstalým Božím Synem Ježíšem.

A rovněž nabízejí apokalyptickou útěchu – zde můžeme sledovat první čtení Liturgie Horarum – první lekce z knihy Apokalypsis svatého Jana.

Pro celé dějiny Církve, včetně nynějších platí tento apokalyptický pohled a jeho rozvíjení prostřednictvím omilostněných světců, mystiků.

Mezi viděními, která měla blahoslavená Kateřina Emmerichová, mají své místo také apokalyptická proroctví o osudu Církve:

„Viděla jsem falešnou církev, do města (Říma) přicházeli bludaři nejrůznějšího typu. ...Místní klérus byl vlažný, viděla jsem velkou temnotu... Zdálo se, že klam se šíří na všechny strany. Celé katolické skupiny byly utiskovány, vyháněny, zbaveny svobody, všude velké utrpení, války a prolévání krve. Divoká a nevzdělaná lůza páchala násilí. Ale to všechno netrvalo dlouho.“

„Viděla jsem jasně bludy, úchylky a nesčetné hříchy lidí. Viděla jsem jejich šílenství a zlobu jejich skutků proti pravdě a proti rozumu. Byli mezi nimi kněží a já jsem s velkou radostí snášela své utrpení, aby se obrátili a polepšili.“

  „Viděla jsem mnoho pastýřů zapletených do záležitostí nebezpečných pro Církev. Budovali velkou církev, velkou a extravagantní. Do té měli být připuštěni všichni se stejnými právy: evangelíci, katolíci a nejrůznější sekty. Tak měla vzniknout nová Církev, ...ale Bůh měl jiné plány. (22. dubna 1823)

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Ve své první epištole představuje svatý Petr křesťanský životní cíl: Křesťan, který zde na zemi putuje do nebeské vlasti, zachovává věrně všechno, co je mu pro tento život uloženo, protože ví, že právě takto se líbí Pánu. Také každá zkouška má svou hodnotu: právě skrze ně se rodíme k věčnému životu. Křesťanský život plně orientovaný k onomu konečnému cílovému triumfu je bojem za uskutečňování a naplnění té postupné obnovy života, onoho vítězství, které jsme již obdrželi v osobě našeho Spasitele. První papež píše: musíme vést dobrý život mezi pohany, aby v den navštívení velebili Boha za dobré skutky, které na nás pozorují. Naše dobré skutky mají umlčet ty, kteří mají svou falešnou svobodu pouze jako zástěru své vnitřní zloby.

V evangeliu podle sepsání svatého Jana nás Pán už připravuje na svůj odchod k Otci. Následovat Božího Syna znamená tedy směřovat k tomu nejlepšímu a nejvznešenějšímu cíli: „Budete plakat a naříkat, a svět se bud radovat, ale váš zármutek se obrátí v radost a tu radost vám nikdo neodejme.“ Tak nás ujišťuje sám Pán Ježíš. Odříkání v praktickém životě vede k opravdové radosti, zatímco rozmařilost a pohodlí končí v beznadějném věčném zármutku.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

3. neděle velikonoční

V prvním čtení ze Skutků apoštolů svatý Petr podstupuje, podobně jako Ježíš, jak je to zvláště popisováno v evangeliu podle sepsání svatého Jana, své spory s židy, s židovskými autoritami. Je pln – po Letnicích - Ducha svatého, Ducha nebojácnosti a výmluvnosti: 

Petr promluvil k lidu: 
   "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. 
   Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny."

Žalmy se pro katolické křesťany od prvních dnů od Seslání Svatého Ducha stávají modlitbami sjednocujícími s Ježíšem trpícím a zmrtvýchvstalým. Takto dnes o tomto období prorokuje svatý David:

Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, tys mě v soužení vysvobodil, smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu! 

Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám. 

Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! 

Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí!  

Nejtěžším bojem, který ovšem křesťany v Církvi a ve světě čeká, je boj proti vlastním hříchům. Takto své diecézany - a posléze všechny křesťany všech dob - připravuje na nejtěžší boj svatý Jan ve své první epištole:

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.    Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. 



Tuto třetí neděli velikonoční, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., se v evangeliu svatého Lukáše představuje zmrtvýchvstalý Ježíš uprostřed učedníků, kteří se kvůli pochybám a strachu domnívají, že vidí ducha.

P: Romano Guardini píše: „Pán se proměnil. Už nežije jako dříve. Jeho existence je nepochopitelná. Přece však tělesná. Obsahuje veškerý jeho život, prožitý úděl, umučení a smrt. Všechno je realita. Je to sice změněná, ale stále hmatatelná realita“ Poněvadž vzkříšení neodstraňuje stopy po ukřižování, ukazuje Ježíš apoštolům ruce a nohy, a aby je přesvědčil, žádá si dokonce něco k jídlu. Učedníci mu tedy „podali kus pečené ryby. On si vzal a před nimi pojedl“. Svatý Řehoř Veliký komentuje: „ryba pečená na ohni nemá poukazovat na nic jiného než na utrpení Ježíše, Prostředníka mezi Bohem a lidmi. On se totiž sklonil k tomu, aby se skryl ve vodách lidského rodu, nechal se chytit do léčky naší smrti a byl jakoby vystaven ohni skrze bolesti, které podstoupil během umučení“.

Díky těmto velmi realistickým stopám učedníci překonali počáteční pochybnost a otevírají se daru víry; a tato víra jim umožní pochopit to, co bylo o Ježíši psáno „v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech“. Čteme totiž, že Ježíš „jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: «Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstal z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání…, aby všem byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky»“. Spasitel nás ujišťuje o své reálné přítomnosti mezi námi skrze Slovo a Nejsvětější Eucharistii. Jako tedy učedníci z Emauz poznali Ježíše v lámání chleba, tak se také my setkáváme s Pánem ve slavení mše svaté. V této souvislosti pak svatý Tomáš Akvinský vysvětluje, že „je podle víry nezbytné poznávat, že v této svátosti je přítomen celý Kristus, protože božství nikdy neopustilo tělo, které přijalo“.

   Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.    Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky." 

(Srovn..: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16282

O. Romano Guardini, Il Signore. Meditazioni sulla persona a vita di N.S. Gesu Cristo, Milano 1949, 433;

Svatý Řehoř Veliký, Homilia in Evangangelium, XXIV, 5;

Svatý Tomáš Akvinský,ST, III, q.76, a.1)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

První pomluva,

podnícená diabolem, vidlicovitě rozdělujícím pravdu,

beroucím na sebe podobu anděla pravdy,

zazněla, Ježíši povzbuzující čtyřicet dní po svém zmrtvýchvstání

své v duši i společensky satanem pronásledované učedníky;

první pomluva zazněla nad Tvým prázdným hrobem:

„Řekněte, že jeho učedníci tělo ukradli!“

Další pomluvy následovaly.

Pro Tvé věřící věrné nastala doba pronásledování,

která bude trvat „až do konce světa“.

Až do konce tohoto světa se budou mocnosti temna namáhat:

lhát, pomlouvat, svádět, vysmívat se Tvému zmrtvýchvstání

a Tvé Církvi, střežící tento poklad víry

ve Tvou přítomnost v této chvíli svatého přijímání

a po celou dobu, kdy je ve svatostánku, v ciboriu, v ostensoriu

Tvé tělo uchováváno,

aby nám bylo – víra v Tebe – nejmocnější ochranou proti útokům

na katolickou víru.

Amen.

Bílá neděle

Během Jubilea 2000, řekl při své apoštolské návštěvě Polska Svatý otec Benedikt XVI., milovaný Služebník Boží Jan Pavel II. ustanovil, aby se v celé Církvi neděle po Velikonocích, zvaná také Bílá neděle, nazývala také nedělí Božího milosrdenství. Stalo se to v souvislosti s kanonizací Faustiny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou Milosrdného Ježíše. Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska Stvořitele a Vykupitele. Tato milosrdná láska také ozařuje tvář Církve a zjevuje se jednak prostřednictvím svátostí, především prostřednictvím Svátosti smíření, jednak prostřednictvím skutků milosrdné lásky, jak společnými i individuálními. Všechno co, Církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když Církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti.

Dotek s tímto životem v plnosti zažila podle evangelia, které sepsal svatý Jan, Marie z Magdaly a potom Petr a Jan časně zrána prvního dne v týdnu po židovské velikonoční sobotě. Ona pak, když podruhé přišla ke hrobce a již do ní vstoupila, uviděla dva nebeské posly a uslyšela Ježíšův hlas; když se obrátila, uviděla svého Mistra a Pána; poznala Jej, když ji zavolal jménem. Běžela poté vyřídit Jeho slovo o nanebevstoupení k Otci „bratřím“: svatý Petr a Jan se stávají blahoslavenými, kteří „neviděli a přesto uvěřili“ – běží k hrobce, Ježíše již v té chvíli nespatří, pouze prázdný hrob a pohřební roušky. V tu chvíli oba uvěřili.

Večer toho dne je dalším stupněm víry svatých apoštolů Petra a Jana. Náš Pán přichází zavřenými dveřmi a uděluje apoštolům Ducha Svatého, aby na jeho místě odpouštěli v Církvi hříchy. Svatý apoštol Tomáš toho dne navečer není přítomen. Nedokáže svědectví ostatních apoštolů o setkání se Zmrtvýchvstalým uvěřit. Chybí mu stupeň víry svatých Petra a Jana. Chybí mu pak i setkání s Ježíšem, jeho poslání, Jeho Dech, tradice Jeho milosrdenství. – Chce se dotýkat zmrtvýchvstalého a oslaveného těla Ježíšova, dříve než bude sám v oslaveném těle. Chce uvěřit v sestoupení Božího Syna na kříž.

Církvi nevěřící Tomáš je prvním z těch, kdo nejsou ve společenství Církve ve chvíli, kdy přichází Ježíš. Může pak být i předchůdcem těch, kdo přestanou chodit do společenství, v němž apoštolé a jejich nástupci konají oběť mše svaté na památku Jeho Poslední večeře, smrti a zmrtvýchvstání; v síle seslání Jeho Ducha. Předchůdcem těch, kdo pro svoji zpozdilost se pak musejí dotknout bolesti Ježíšových ran a sestoupit do utrpení, jež On prožíval: nebýt blahoslavenými; zakusit milující srdce Ježíšovo až po upřímném vyznání tohoto hříchu ve svátosti smíření.

 
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám!“ Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." 
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 
   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9281

O. Vladimír Mikulica

DOMINICA IN PALMIS – Květná neděle

Albrecht Dürer  Sv. Jan vidí Nový Jeruzalém  1498 

Láska k Ježíšovi a vražedná lhostejnost

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Radost z královského a mesiášského uvítání Ježíše v branách Jeruzaléma, když přijíždí od Betanie a Betfage na oslátku, střídá v liturgii této neděle „palmových ratolestí to, co samy naznačují: mučednictví, či přesněji řečeno, obětní smrt Ježíšovu, její předzvěst v druhé části mše svaté katechumenů, při níž se zpívají nebo čtou Pašije.

V římské liturgii se slavil slavný vjezd již okolo devátého století. Převzali jej z liturgie jeruzalémské katolické církevní obce, kde již od dob, kdy Církev mohla svobodně slavit svatá tajemství, se od čtvrtého století konal zvyk, že jeruzalémský arcibiskup, patriarcha, na místě, kde Ježíš nasedl na oslátko, učinil stejně a vjížděl na něm do bran města.

Mezi chvalozpěvem na Ježíše, na jeho skryté božství, které se projevuje v pokoře přijetí utrpení a obětní smrti, a evangeliem – pašijemi podle sepsání svatého Matouše, zpíváme o této neděli Tractus, kterým je žalm o utrpení Mesiáše – Ježíše: jeho slova plná opuštěnosti, v níž nás On, jako člověk navštěvuje, jako Boží Syn posiluje: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“.

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11091

Otec Vladimír Mikulica

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:

6. neděle postní - Květná neděle

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

    Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? 

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!" 

Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti. 

Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc! 

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva."

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 
   Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

 

 Svatý týden je pro nás křesťany nejdůležitějším týdnem roku. Nabízí nám příležitost ponořit se do ústředních událostí Vykoupení, opětovně prožít velikonoční Tajemství, velké Tajemství víry. Od zítřka počínaje mší na památku Večeře Páně nám slavnostní obřady pomohou živě rozjímat o utrpení, smrti a vzkříšení Páně během posvátného Velikonočního Tridua, osy celého liturgického roku. Božská milost kéž nám otevře srdce pro pochopení nezměrného daru, jímž je spása, které se nám dostalo Kristovou obětí. Tento obrovský dar nám podivuhodně podává hymnus z listu Filipanům (srov. 2,6-11), který jsme během postní doby několikrát rozjímali. Apoštol probírá podstatně a zároveň účinně celé tajemství dějin spásy, připomíná pýchu Adama, který ačkoli není Bohem, chtěl být jako Bůh. A proti této pýše prvotního člověka, kterého všichni ve svém vlastním bytí trochu pociťujeme, klade pokoru pravého Syna Božího, který se stal člověkem, neváhal na sebe vzít všechny slabosti lidského bytí kromě hříchu a sestoupil až do hlubin smrti. Po tomto sestupu do nejzazší hloubky utrpení a smrti, pak následuje jeho povýšení, pravá sláva, sláva lásky, která šla až do krajnosti. A proto je správné,  jak říká Pavel, aby při Ježíšově jménu pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk vyznal ke slávě Boha Otce: Ježíš Kristus je Pán! (2,10-11).

Svatý Pavel těmito slovy naráží na Izaiášovo proroctví, kde Bůh říká: Já jsem Pán, každé koleno na zemi i nebi přede mnou poklekne (srov. Iz 45,23). A toto, jak říká Pavel, platí pro Ježíše Krista. On ve své pokoře, v opravdové velikosti svojí lásky skutečně je Pánem světa a před ním skutečně musí pokleknout každé koleno. Jak podivuhodné a zároveň překvapivé je toto tajemství! Nikdy nebudeme moci rozjímat o této skutečnosti dostatečně. Ježíš, třebaže Bůh, nechtěl své božské výsady vlastnit výlučně, nechtěl použít svou existenci Boha, svou slavnou důstojnost a svou moc jako nástroj triumfu a znamení odstupu od nás. Naopak, přijetím ubohé a slabé lidské podmíněnosti, vyprázdnil sebe sama. Pavel tady používá velmi hutné řecké slovo kénosis, aby tento Ježíšův sestup zdůraznil. Božská forma (morphé) se v Kristu ukrývá za lidskou formou, totiž za naší realitou, poznačenou utrpením, ubohostí, našimi lidskými omezeními a smrtí. Radikální a pravé sdílení naší přirozenosti, sdílení všeho s výjimkou hříchu, jej přivedlo na hranici, jež je znamením naší konečnosti, až k smrti. To všechno ale nebylo plodem temného mechanismu slepé osudovosti: byla to spíše svobodná volba velkodušného přijetí Otcova spásonosného plánu. A smrtí, které vyšel vstříc, dodává Pavel, byla smrt na kříži, tedy ta nejvíce ponižující a degradující, jež by bylo možno si představit. Toto všechno učinil Pán světa z lásky k nám, z lásky chtěl vyprázdnit sebe sama a stát se naším bratrem; z lásky sdílel naši situaci, která je vlastní každému muži a každé ženě. V souvislosti s tím píše jeden velký svědek východní tradice, Theodor z Cyru: Jsouce Bohem z přirozenosti a rovný Bohu, nepovažoval to za něco velkého, jak to dělají ti, kterým se dostalo cti, převyšující jejich zásluhy, ale ukrytím svých zásluh, zvolil nejhlubší pokoru a přijal formu lidského bytí.  (Komentář k listu Filipanům, 2,6-7).

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Marka.

Hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život. 

Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Záko-na hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život; říkali totiž: ,,Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu." 

Už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. 

Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabas-trovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni. Ježíš však řekl: Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdyko-li chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k po-hřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala." 

Slíbili Jidáši Iškariotskému, že mu dají peníze. 

Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyše-li, zaradovali se, a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. 

Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka? 

První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci ( Ježíše ) : "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a ( tam ) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. 

Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí. 

Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: ;,Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí." Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?" Odpověděl jim: ,,Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." 

To je mé tělo. To je má krev, (krev) smlouvy. 

Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: ,Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, ( krev ) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového ( plodu ) budu pít v Božím království." 

Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš. 

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: ;,Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu od-pověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni. 

Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. 

Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: ,,Poseďte tady, až se pomodlím.` A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. 

Řekl: "Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš." Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: ,,Jen spěte a odpočívejte dál! - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce." 

Chopte se ho a obezřetně ho odveďte. 

Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: ,Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!"  A když ( Jidáš ) přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl ;,Mistře! ", a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš jim řekl: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli. Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal to plátno v rukou a utekl nahý. 

Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?

Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: ;,My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný!" Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. Tu povstal velekněz, ( postavil se ) doprostřed a zeptal se Ježíše: ,,Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: ,,Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?" Ježíš odpověděl: ,,Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích. Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: ,,Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu:,,Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho. 

Neznám toho člověka, o kterém mluvíte. 

Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!" Ale on to zapřel: "Nevím ani nerozumím, co povídáš." Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich." Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galileje!" On se však začal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!" A hned zakokrhal kohout po druhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: ,Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A propukl v pláč. 

Chcete, abych vám propustil židovského krále? 

Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho otázal: "Ty jsi židovský král?" On mu odpověděl: "Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: "Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!” Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. 

O svátcích jim ( vladař ) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal. Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. 

Pilát se jich znovu zeptal: ,,Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král? "Oni začali křičet: "Ukřižuj ho!" Pilát jim namítl:"Ale co udělal špatného?" Oni však křičeli ještě víc: "Ukřižuj ho! "

Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 

Upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. 

Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat. “Buď zdráv, židovský králi! "Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. 

Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota. 

Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. 

Byl počítán mezi zločince. 

Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zlo-čince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." 

Jiným pomohl, sám sobě pomocí nemůže. 

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže! " Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali:,,Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. 

Ježíš vydal mocný hlas a vydechl naposled. 

Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" 

 Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: “Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. 

Chvíle tiché modlitby vkleče 

Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!" 

 Zpovzdálí také přihlížely (některé) ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma. 

Josef přivalil před vchod do hrobky kámen. 

Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl (Ježíš) položen. 

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

S pohledem na Tvůj kříž Tě přijímám,

Ježíši, Synu Davidův

a Synu Krále veškerenstva.

I Tvůj pohled je zaměřen na Tvůj kříž,

ldyž vjíždíš do Jeruzaléma.

Tichá lhostejnost těch,

kdo mají rádi více to, co pomíjí,

se promění v jejich frenetický křik před Pilátem: „Ukřižuj!“

Proto vidíš svůj kříž.

Okolo Tebe jsou zvláště ti, kdo se přišli podívat na Tvého přítele Lazara

po jeho zmrtvýchvstání – oč slavnější bude Tvé  vzkříšení přítele Lazara

a každého, kdo žil víru v Tvém společenství Církve, na konci časů.

Ti nadšeně vítají Tebe, Mesiáše.

I kdyby tušili či věřili Tvým proroctvím o ukřižování a zmrtvýchvstání,

vidí vše ve světle tajemství zmrtvýchvstání:

Tvou láskyplnou – vůči Lazarovi i vůči nim – péči božského Paidagoga

jsou připravováni,

aby uviděli Mesiáše umírajícího na kříži

a mohli se připojit k vyznání pohana a budoucích křesťanů z pohanství:

„Ty jsi opravdu Syn Boží,

jehož tělo o Velkém pátku vidí mrtvé na golgotském kříži!“

Pak může u těch, kdo byli trestuhodně lhostejní,

vystřídat vinu jejich pokání za hřích,

které svou krví smýváš ze zatvrzelých srdcí.

Amen.

Pátá neděle postní „JUDICA ME“ - Smrtelná

„…a židé, kteří v Ježíše měli uvěřit, se chopili kamenů, aby jej kamenovali“

Před týdnem, v sobotu po třetí neděli postní se v tradičním lekcionáři mše svaté katechumenů čte o nespravedlivém obvinění Zuzany, manželky velmi zámožného žida Joakíma. Obvinili ji dva soudci, vyvolení z židovského lidu, kteří byli zprvu u všech soukmenovců ve vážnosti. Zastírali však démona cizoložství a smilstva, který jako oheň sebelásky hořel v jejich duších. Zatírali rovněž i to, co jen pozvolna začínalo vycházet na povrch: nevinné utiskovali, vinné osvobozovali.

Trojjediný Bůh se nenechá posmívat. Nenechal svého jediného Syna Ježíše v pokušení, jemuž byl od satana i od lidí vystaven jako člověka podlehnout. Od místa pokušení Jej vede a uvádí na svou pravici.

Ti, kteří Jej pokoušeli, odsuzovali a nakonec odsoudili k trestu smrti, sami obratně – pod nátěrem horlivosti pro Zákon - často skrývali svou sebeláskou a své ničivé vášně s ní spojené. Ve chvíli, kdy se Otec svého Syna působením Ducha Božího v Církvi a prostřednictvím Církve proti nim v tomto světě zastal, začaly jejich neřesti vycházet najevo.

O. Vladimír Mikulica

Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:

Drazí bratři a sestry,

Nadešla pátá neděle postní, v níž nám letos liturgie podává evangelní epizodu o Ježíšovi, který zachraňuje cizoložnou ženu před rozsudkem smrti. Ve chvíli, kdy vyučuje v chrámu, přivedou zákoníci a farizejové k Ježíšovi ženu, přistiženou při cizoložství, za které mojžíšský zákon ukládal kamenování. Tito muži chtějí po Ježíšovi, aby hříšnici odsoudil, čímž ho chtěli "přivést do úzkých" a přimět jej, aby učinil chybný krok. Scéna je nabitá dramatičností: na Ježíšových slovech závisí život oné osoby, ale také jeho vlastní život. Pokrytečtí žalobci totiž předstírají, že mu svěřují soud, zatímco ve skutečnosti je právě On tím, koho chtějí obvinit a odsoudit. Ježíš je však "plný milosti a pravdy": On ví, co je v srdci každého člověka, chce odsoudit hřích, ale zachránit hříšníka, a demaskuje pokrytectví.

Evangelista svatý Jan klade důraz na jednu drobnost. Zatímco žalobci na Ježíše naléhají, On se sklání a píše prstem na zem. Svatý Augustin poznamenává, že toto gesto ukazuje Krista jako božského zákonodárce. Bůh totiž píše zákon prstem na kamenné desky. Ježíš je tedy zákonodárcem, On osobně je Spravedlností. A jaký je jeho rozsudek? "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" Tato slova jsou naplněna odzbrojující mocí pravdy, která boří zeď přetvářky a otevírá svědomí pro vyšší spravedlnost, spravedlnost lásky, v níž spočívá naplnění zákona. Spravedlnost zachránila také Šavla z Tarsu, kterého proměnila ve svatého Pavla.

Když žalobci "jeden po druhém odcházeli, starší napřed", Ježíš odpustil ženě její hřích, uvedl ji do nového života a nasměroval k dobru: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!". Je to stejná milost, která přiměje apoštola říci: "O jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista." Bůh nám přeje pouze dobro a život; On pečuje o zdraví naší duše prostřednictvím svých služebníků, osvobozuje nás od zla ve svátosti smíření, aby nikdo nebyl zavržen, ale všichni měli možnost se obrátit. V tomto Kněžské roce, bych rád vybídnul pastýře, aby napodobili svatého faráře arského ve službě svátostnému odpuštění, aby věřící znovu objevili jeho význam a krásu a byli uzdraveni milosrdnou láskou Boha, který „zachází tak daleko, že dobrovolně zapomíná hřích, jen aby nám odpustil“.

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. přwd Angelus Domini na Náměstí svatého Petra. 21. 3. AD MMX;

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12564;;

conf.: S. Aurelius Augustinus  Comment. In Ioannem, 33,5;

srov.: úryvek z listu Římanům o ospravedlnění;

srov.: Slova svatého Apoštola v listu do Filip o nebeské odměně;

srov.: List na zahájení Kněžského roku)

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

5. neděle postní

Nové věci učiní Bůh, který poslal svého Syna, aby v moci Ducha přinesl na oltáři kříže své tělo k umučení na odpuštění hříchů všech, kdo v něho uvěří. Tak čteme v knize proroka Izaiáše. Staré věci se týkají smrti: vítězní Hebreové, mocí Nejvyššího jsou  zachránění z rukou faraona a jeho vojska, ti leží mrtví...již nevstanou – dokud pro Hebreje a pro ně nevstane z mrtvých Ježíš Kristus!

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který k soudu vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Gestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude hlásat mou chválu."

Velkou věci učinil mnohokrát a mnoha způsoby se těmi, kdo šli cestou svatosti Ten, který nás stvořil. V dějinách starozákonního lidu čteme o těchto mocných činech: o vysvobození lidu z egyptského otroctví i z babylonského zajetí. Tato i mnohá další vítězství, a rovněž nesčetná vítězství Stvořitele v jiných kulturách a národech, se stala předzvěstí nejvyšší radosti z Jeho vítězství. Z vítězství nad satanem ve chvíli smrti Ježíše Krista, Jeho Syna. Žalm Smrtelné neděle prorokuje o této slávě Nejsvětější Trojice.

Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 

Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem 

Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy. 


Poznat na sobě sílu, kterou má Ježíš, náš Pán, a zakusit Jeho zmrtvýchvstání, může jen ten, kdo od Něj přijal Ducha Božího, Boží spravedlnost, ospravedlnění, jak čteme v listu Apoštola do Filip. 

Bratři! 
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. 
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše. 


Ježíš, Vykupitel z moci Zákona, je Pánem nad Zákonem. Dosvědčuje to o této Smrtelné neděli, kdy učitelé Zákona a farizeové se chtějí stát popravčí četou a ukamenovat ženu, která si podle Mojžíšova zákona zasluhuje smrt: přistihli ji při cizoložství. Ježíš bere na sebe postavení, které mu přísluší: stává se soudcem ženy i těch, kdo ji podle Zákona chtějí kamenovat: obě strany vede ke svém kříži, na nějž jej nechají přibít ti, kdo se rozhodli Jej kamenovat. O tom svědčí v pokračování svého líčení o soudu nad cizoložnou ženou evangelista svatý Jan:

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. 
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. 
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. 
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" 
    Odpověděla: "Nikdo, Pane." 
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Před vigilií této neděle nechává Církev zakrýt všechny kříže a zpodobení ukřižování Ježíše, našeho Pána v místech, kde se slaví Oběť.

V introitu této neděle zaznívá počátek stupňových modliteb: Iudica me, Deus, - Ty sám, Bože buď soudcem - jako Tvůj Syn nad cizoložnou ženou!

Proto se začínají stupňové modlitby až vyznáním hříchů a v Introitu, stejně jako po abluci kněžských rukou nezaznívá Chvalozpěv Nejsvětější Trojice. Vstupujeme do počátku utrpení, do temných počátků,  z nichž se chvalozpěv Nejsvětější Trojici rodí.

Epištola:

Do nebeské velesvatyně, jíž jsou všechny velesvatyně lidstva jen „zrcadlením“, jak píše svatý Pavel do Korinta, vstoupil Ježíš Kristus, věčný Velekněz: jednou provždy a jedinou obětí, kterou přinesl v moci Ducha Svatého Otci. Tak je reálné zpřítomnění Jeho oběti, nekrvavým způsobem, při každé mši svaté, odrazem a prvotinou Jeho zmrtvýchvstání, které se má projevit na těch, kdo Jej při mešní oběti s vírou a láskou přijímají. Ti jsou dědici, povolanými do nebeské svatyně vstoupit, jak čteme v závěru úryvku listu Židům:

„Muselo dojít k Jeho usmrcení, aby dal dostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila ona dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o dědictví v nebi.“

Evangelium:

Učitelé Zákona a farizeové znesvěcují chrám, do nějž Ježíš, Spasitel, sestupuje z Olivetské hory, svými hádkami s Mesiášem.

Evangelijní perikopa zaznamenává úryvek z jedné z prvních hádek a počátek sporů s židy, v jeruzalémském chrámě, které předznamenávají, jako každá hádka, blížící se smrt.

V chrámové hádce smrt Chrámu Otce a Ducha.

„Dříve než byl Abrahám, já jsem“ - zakončuje spor s židy Ježíš, dosvědčující preexistenci sebe – Logu Božího: své božství.

V tu chvíli, jak čteme, znalci Zákona a farizeové „popadli kameny, aby Jej kamenovali.“

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:

Vyhrožují, že Tě zabijí,

Boží Synu, Kriste, který jsi byl dříve než Abrahám.

Již zvedají kameny, aby Tě kamenovali

jako obětinu v prostorách chrámu.

Zde je místo, kde se mají stávat svatými,

a oni se zde dopouštějí nejhoršího rouhání a svatokrádeže:

chtějí kamenovat toho, který je více než proroci,

které podobně popravovali;

Toho, na nějž se tolik těší,

jako na svého osvoboditele a zachránce:

a tak chtějí zabít, a nakonec zabijí svou záchranu!

Přitom se chystáš zemřít obětní smrtí i za jejich hříchy,

dokonce i za tento hřích, kdyby jej byli schopni litovat

a zadost učinit:

příkladem jim bude a je horlivý farizeus Šavel z Tarzu – svatý Pavel.

Dokonce jim tolik jdeš v ústrety v jejich hříšnosti,

že před jejich očima jsi psal před chvílí do písku,

když chtějí – podle Zákona – ukamenovat hříšnou ženu! -

Ty, který jsi bez hříchu jim v této chvíli připomínáš jejich hříchy,

to, že Zákon je nemůže spasit,

pokud v Tebe neuvěří jako ona cizoložnice;

v toho, který jí spolu s nimi neodsoudil,

ale naopak jí smrtelný hřích odpustil,

a chce odpustit i jim:

níkoli však satanu a démonům,

kteří o odpuštění nestáli a nestojí.

Při pohledu na Tvůj zahalený kříž

mohu v Této chvíli uvidět i Tebe,

zahaleného ve Svaté hostii,

ve Svaté oběti a obětině

A slyšet spolu s duší, které jsi odpustil:

„Jdi, a více nehřeš!“

Nyní mně dáváš sílu

žít svatě,

nechat se vést Tvým Duchem:

nehřešit.

Amen.