SLAVNOST NAROZENÍ JEŽÍŠE KRISTA ANNO DOMINI MMXVII – ROK JEŽÍŠE KRISTA MMXVIII

Advent a začátek Nového roku

Advent, oslava příchodu Ježíše Krista, Božího Syna na tuto zem, je dobou přípravy: připravujeme se na Vánoce, oslavu Ježíšova narození. O rorátních mší svatých i při pravidelných denních modlitbách můžeme číst v breviáři některá z řady asi padesáti proroctví o jeho narození, působení, božství, umučení, smrti, zmrtvýchvstání a založení Církve – o seslání Ducha svatého v Jeruzalémě.

Tato proroctví se splnila.

Jejich čtením proto dnes vyznáváme svou víru v působení Ducha svatého v dějinách lidstva a zvláště v dějinách spásy lidského pokolení.

Advent je dobou přípravy na oslavu narození proroky a Božím lidem očekávaného Mesiáše – Krista, Ježíše z Nazareta.

Na Betlémské hry, které se stále častěji hrají každoročně v našich městech a vsích, jsou vyznáním víry v Ježíšovo narození pro spásu našich duší. I vyjádřením touhy lidské duše, aby Duch svatý, Duch víry, lásky a pokoje vstoupil do našich srdcí, rodin a zvláště obcí a opět do našeho českého národa.

A na Půlnoční mši svatou o Betlémské noci, k níž směřuje celý smysl Štědrého dne.

V Adventu se připravujeme na příchod Ježíše Krista ve svátosti. Svaté přijímání o slavnosti Narození je obnovou prvního svatého přijímání. Podobně jako jsme se připravovali či měli připravovat na ně, připravujeme se v adventní novéně od 17. prosince.  Dny, které pro mnohé jsou přehlídkou stresů a vzdálení se od Trojjediného Boha, se stávají pro věřícího, který dá čas pro svou duši Ježíšovi a naslouchání Jemu, radostnými dny plným i pokoje, ztišení, adorace, každodenního slavení svatých tajemství, skutečně požehnaným a radostným kouskem nebe na zemi – dobrou přípravou na to, aby Štědrý den, Boží Hod a celé svátky byly v tomto duchu požehnáním pro celou rodinu a obec.

V Adventu se připravujeme na poslední den, na příchod Ježíše Krista ve slávě na konci časů.

Zvláště poslední den roku Ježíše Krista – letos dvoutisícího sedmnáctého od Jeho početí v lůně Panny Marie či od Jeho narození nebo zmrtvýchvstání, 31. prosinec večer bývá chvílí rekapitulace, bilancování dosavadního života. Malou přípravou nikoli jen na smrt, ale především na rozvinutí našeho života v této době a v této chvíli tak, aby pro nás smrt byla radostným setkáním s Ježíšem a vstupem do Jeho království věčné blaženosti mezi svaté.

Amen.

Papež Benedikt XVI. na závěr svého veřejného působení řekl při své poslední generální audienci:

Drazí přátelé! Bůh svoji Církev vede a ustavičně ji nese rovněž a zejména v obtížných momentech. Nikdy neztrácejme tuto vizi víry, která je jedinou opravdovou vizí na cestě Církve i světa.

V našem srdci, v srdci každého z nás, ať je vždy radostná jistota, že Pán je nám po boku, neopouští nás, je nám nablízku a objímá ji svou láskou.

(Poslední generální audience Svatého otce Benedikta XVI. 27. února AD 2013)

Milostiplné prožití slavnosti Narození našeho Pána Ježíše Krista i nového roku, Jemu zasvěceného LP MMXVIII!

O. Vladimír Mikulica

Posvátný křest – ponoření do radosti

3. neděle adventní

V prvním čtení této třetí neděle adventní z knihy proroka Izajáše čteme slova, která Bůh Otec vztáhl mocí svého Ducha na svého Syna. Ježíš jimi sám o sobě v nazaretské synagoze před dvěma tisíci lety prorokoval. Předpověděl radost, kterou přichází dát každému, kdo přijme Jeho evangelium, protože sama Ježíšova duše – stále, sycena nepřerušeným životem ve spojení s Bohem Otcem a Duchem „jásá radostí“. 

   Duch Pána, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto.
   Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky. Jako země rodí rostlinstvo, jako zahrada dává vzejít své setbě, tak Pán, Hospodin, dá vyrašit spravedlnosti a slávě před všemi národy.

Mezizpěv této radostné, svatodušní neděle v Adventu nepochází od Žalmisty, ale přímo od Matky Boží Panny Marie, Královny Adventu e jeho radosti – Ježíše, s nímž zpívá toto své Magnificat:

Můj duch jásá v mém Bohu! 

Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,

že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.

Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům, řekl Svatý otec Benedikt XVI. před modlitbou Pozdravení andělského před devíti lety, navazuje na vstupní antifonu této třetí neděle adventní, která nese jméno „neděle Gaudete“, „Radujte se“, protože vstupní antifona mše svaté užívá výraz svatého Pavla z listu Filipanům, kde praví: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“ A hned poté dodává „Pán je blízko“. To je důvod radosti. Co však znamená, že „Pán je blízko“? Jak máme chápat tuto „blízkost“ Boha? Apoštol Pavel ve svém listu, psaném Filipanům myslel evidentně na Kristův návrat a vybízí je, aby se radovali, protože je to jisté.

Nicméně, sám svatý Pavel ve svém listě Soluňanům, poznamenává, že nikdo nemůže znát chvíli Pánova návratu a varuje před jakýmkoli šířením paniky, jakoby Kristův návrat už měl nastat. Již tehdy proto Církev, osvícená Duchem svatým, chápala, že „blízkost“ Boha není otázkou prostoru a času, nýbrž otázkou lásky: blížící se lásky! Nadcházející Vánoce nám připomenou tuto základní pravdu naší víry, abychom před Jesličkami mohli zakoušet křesťanskou radost naší víry, až budeme v novorozeném Ježíši rozjímat tvář Boha, který se nám z lásky stal blízkým.

Bratři!
   Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.
   Nezhášejte oheň Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.
   Sám Bůh pokoje kéž vás dokonale posvětí. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní.

Na závěr svatopetrské, gregoriánské liturgie obvykle čítáváme Prolog evangelia podle sepsání svatého Jana, z něhož je i dnešní mešní evangelijní úryvek o svatém Janu Křtiteli, jenž je nejprve Vyznavačem, Confessorem, a tak se stává prorokem křtu Ježíšova.

Sám křtí vodou, aby ukázal, že po vyznání hříchů, které při tomto křtu k pokání vyžaduje, přichází ten, jenž nám dá vánoční radost inkarnace prožít právě na základě naší kajícnosti – svatojanského křtu: pokřtí nás vodou a Duchem nebeské radosti; budeme ponořeni do Jeho přítomnosti, do tajemství jeho jediné, a tím i naší neopakovatelné inkarnace Ducha svatého v mysteriu křtu, ve znovuzrození.

   Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
   A toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem."
   "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne."
   Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?"
   Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: 'Vyrovnejte cestu Pánu', jak řekl prorok Izajáš."
   Někteří z poslů byli farizeové. Ti se ho zeptali: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?"
   Jan jim řekl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánku." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil. 

Na závěr své promluvy o neděli Gaudete papež Benedikt XVI. řekl: V tomto smyslu je pro mne opravdu radostí, že se mohu účastnit krásné tradice žehnání figurek „Ježíška“, jehož si vložíte do Jesliček. Obracím se zejména na vás, drazí chlapci a děvčata z Říma, kteří jste přišli se svými „Ježíšky“, jež nyní požehnám. Zvu vás, abyste se spojili se mnou a sledovali pozorně tuto modlitbu:


Bože, náš Otče,

ty jsi tak miloval svět,

žes k nám poslal svého jediného Syna Ježíše, narozeného z Panny Marie,

abys nás zachránil a přivedl k sobě.

Prosíme Tě, abys požehnal tato zpodobení Ježíše,

který se chystá přijít do našich domovů.

Kéž jsou v nich znakem tvé přítomnosti a tvé lásky.

Dobrý Otče, požehnej také nás, naše rodiče, naše rodiny a naše přátele.

Otevři naše srdce, abychom dovedli Ježíše s radostí přijímat, konat vždycky to,

co žádá a vidět ho ve všech, kteří potřebují naši lásku.

Prosíme tě o to jménem tvého milovaného Syna, Ježíše, 

který přijde dát světu mír.

On žije a kraluje na věky věků.

Amen.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 14. prosince AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10542)

O. Vladimír Mikulica

„Stará nebesa…s rachotem pominou…“

-       Panna Maria je klíčem k nové zemi a novým nebesům

2. neděle adventní

O tajemství odpuštění – odpustku – prorokuje svatý Izajáš, jak slyšíme v prvním čtení druhé neděle adventní. Tak pokračuje jeho útěšný, předsvatodušní letniční zpěv z úryvku minulé neděle, z „Rorate coeli“, které v Adventu spolu s ním zpíváme.

Předsvatodušní proto, že náš Spasitel Ježíš vzal z Otcovy ruky v síle Ducha, která se ukázala plně na Církvi až při prvních křesťanských Letnicích nikoli dvojnásobně, ale „sedmdesátsedmkrát“ za naše hříchy. On láskyplný Pastýř Církve.

   Těšte, těšte můj národ - praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho robota, odčiněna jeho vina, vzal totiž z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá:
   "Na stepi připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou! Zjeví se Hospodinova velebnost; každé tělo uzří jeho spásu. Hospodinova ústa to řekla."
   Vystup na vysokou horu, Sióne, který hlásáš radostnou zvěst, mocně pozdvihni svůj hlas, Jeruzaléme, který hlásáš radostnou zvěst! Neboj se, nahlas řekni judským městům: "Hle, váš Bůh!
   Hle, Pán, Hospodin, přichází v síle, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem je shromažďuje, ve svém klínu beránky nese, ovce s mláďaty pomalu vede."

Ze země vzešel člověk Ježíš, z lůna Neposkvrněné Panny Marie. Bůh Otec shlédl s nebe, poslal svého Syna, vtěleného v Nazaretě před dvěma tisíci lety.

Tak – v lůně Panny – začala královská svatba milosrdenství a věrnosti. Boha a člověka Ježíše s lidskou duší. Svatý David prorocky toto intimní spojení vyznává:

Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.

Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.

Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.


Stará nebesa a stará země jsou nakaženy hříchem, oddělením od Boha, jak zpíváme v jedné staročeské rorátní písni. Ve čtení z druhého listu svatého apoštola Petra slyšíme vysvětlení „rozdílu“, napětí mezi nebem a zemí, které jsou pro nás jako nové připraveny: je to shovívavé čekání Ducha svatého, který nás chce přijít utěšit ve chvíli, kdy konáme za své hříchy pokání, případně i za hříchy světa, spojeni s tím, který nebe a zemI na zemi v Nazaretě a Betlémě spojil svým početím a narozením, s Ježíšem, Božím Synem.

   Jednu věc, milovaní, nesmíte přehlédnout: že je u Pána jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. Ne že by Pán otálel splnit to, co slíbil, jak ho někteří lidé obviňují z otálení, ale je k vám shovívavý, protože nechce, aby někdo zahynul, naopak chce, aby se všichni dali na pokání.
   Ten den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa náhle s rachotem pominou, živly se stráví žárem a země i všecko na ní bude souzeno.
   A tak všechno vezme za své. Jak vám proto musí ležet na srdci, abyste žili svatě a zbožně, a tak očekávali a urychlovali příchod toho Božího dne, kdy se nebesa stráví v ohni a živly rozplynou v žáru. Ale my čekáme - jak on to slíbil nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost.
   Když tedy na to musíte čekat, milovaní, horlivě se snažte, abyste byli před ním bez poskvrny a bez úhony v pokoji.

Jako jsme poznávali Ježíše – arché všech našich cest na počátku nového církevního roku, tak dnes slyšíme o arché, jímž je začátek evangelia podle sepsání svatého Marka a současně je tímto arché sám náš Pán Ježíš: můžeme pokračovat v rozjímání předešlého týdne a připravit se na vykročení do nového roku Ježíšova početí, narození, utrpení a zmrtvýchvstání – roku 2018.

Již týden prožíváme liturgickou dobu adventní: dobu otevírání na budoucnost Boží, dobu přípravy na Narození Páně - Vánoce, kdy se On, Pán, který je absolutní novinou, vydal přebývat mezi nás do tohoto upadlého lidstva, aby jej obnovil zevnitř, řekl při jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI.

V liturgii Adventu zaznívá poselství plné naděje, které vybízí pozvednout zraky k poslednímu horizontu, ale současně v přítomnosti rozpoznávat znamení Boha-s-námi. V této druhé neděli adventní má Boží Slovo dojemné akcenty z takzvaného Druhého Izajáše, který Izraelitům, zkoušeným celá desetiletí v hořkém Babylonském exilu, zvěstuje konečně osvobození: „Těšte, těšte můj národ - praví Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť jeho soužení je u konce“. Toto chce učinit Pán v Adventu: mluvit k srdci svého lidu a jeho prostřednictvím k celému lidstvu, aby zvěstoval spásu. Také dnes se pozvedá hlas Církve: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu“. Pro národy ztrápené bídou a hladem, pro šiky uprchlíků, pro ty, kteří trpí těžkým a systematickým znásilňováním svých práv, se Církev stává stezkou, vedoucí na vysokou horu víry a hlásá: „Hle, váš Bůh! Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí“.

Tato prorocká zvěst se uskutečnila v Ježíši Kristu. On svým kázáním a potom svou smrtí a zmrtvýchvstáním dovršil starobylá proroctví a zjevil hlubší a univerzálnější perspektivu. Zahájil exodus už nejenom pozemský, který jako takový je pouze provizorní, nýbrž radikální a definitivní: přechod z království nepravosti do království Božího, z nadvlády hříchu a smrti do vlády lásky a života. Křesťanská naděje proto sahá dále než legitimní čekání na sociální a politickou liberalizaci, protože Ježíš dal počátek novému lidstvu, které přichází „od Boha“, ale současně klíčí v této naší zemi do té míry, jakou se nechá zúrodnit Pánovým Duchem. Jde tedy o to plně vstoupit do logiky víry: věřit v Boha, v jeho plán spásy a současně se zasadit o budování jeho království. Spravedlnost a pokoj jsou totiž Božími dary, ale vyžadují muže a ženy, kteří jsou „zemí dobrou“, připravenou přijmout dobré zrno jeho Slova.
Pro přijetí Slova, Ježíše Krista je potřebné jej milovat. Milovat, a proto poznávat. Kompendium katechismu katolické Církve nám předkládá nauku o Božím plánu spásy, o posmrtném životě, o nových nebesích a zemi těmito otázkami a odpověďmi:

„Věřím ve věčný život“

207. Co to je věčný život?

Věčný život je onen život, který začne hned po smrti. Nebude mít konce. U každého bude předcházet zvláštní soud, vykonaný Kristem, soudcem živých i mrtvých, a bude potvrzen posledním soudem.

208. Co to je zvláštní soud?

Je to soud bezprostřední odměny, kterou každý hned po své smrti dostává od Boha ve své nesmrtelné duši, podle své víry a svých skutků. Touto odměnou je vstup do nebeské blaženosti, bezprostředně nebo po náležitém očištění, nebo věčné zavržení v pekle.

209. A co se míní výrazem „nebe“?

Výrazem „nebe“ se míní stav nejvyššího a konečného štěstí.

Ti, kdo umírají v Boží milosti a nemají zapotřebí dalšího očišťování, jsou shromážděni kolem Ježíše a Marie, andělů a svatých. Vytvářejí tak nebeskou Církev, kde vidí Boha „tváří v tvář“, žijí ve společenství lásky s Nejsvětější Trojicí a přimlouvají se za nás.

„Život ve své samé skutečnosti a pravdě je Otec, který skrze Syna v Duchu svatém, vylévá na nás jako pramen své nebeské dary. A pro svou dobrotu opravdu slibuje i nám lidem božské dary věčného života“.

210. Co to je očistec?

Očistec je stav těch, kteří umírají v Božím přátelství, ale, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, mají ještě zapotřebí očišťování, než vstoupí do nebeské blaženosti.

211. A jak my můžeme pomáhat očišťování duší v očistci?

V síle obcování svatých věřící ještě putující na zemi mohou pomáhat duším v očistci, tím, že za ně obětují modlitby, zvláště eucharistickou oběť, ale také almužny, odpustky a kající skutky.

212. V čem spočívá peklo?

Spočívá ve věčném zavržení těch, kteří svobodným rozhodnutím umírají ve smrtelném hříchu. Hlavním trestem pekla je věčné oddělení od Boha, v němž jedině má člověk život a štěstí, pro něž byl stvořen a po nichž dychtí. Kristus vyjadřuje tuto skutečnost slovy: „Pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně“.

213. Jak se srovnává existence pekla s nekonečnou dobrotou Boha?

I když Bůh „chce, aby se všichni dali na pokání“, přesto respektuje jeho rozhodnutí, protože stvořil člověka svobodného a odpovědného. A proto se sám člověk zcela nezávisle vylučuje ze společenství s Bohem ve chvíli své smrti, tvrdošíjně lpí na smrtelném hříchu, tím, že odmítá milosrdnou lásku Boha.

214. V čem bude spočívat poslední soud?

Poslední soud - všeobecný - bude spočívat v rozsudku blaženého života nebo věčného zavržení, které Pán Ježíš, až se vrátí jako soudce živých a mrtvých, vynese nad „spravedlivými i nespravedlivými“, kteří budou všichni před ním shromážděni. Po tomto Posledním soudu vzkříšené tělo se bude podílet na odměně, kterou duše dostala při zvláštním soudu.

215. A kdy nastane tento soud?

Tento soud nastane na konci světa, jehož den a hodinu zná pouze Bůh.

216. Co to je „naděje na nová nebesa a novou zemi“?

Po posledním soudu, sám vesmír osvobozený od otroctví porušení bude se

podílet na Kristově slávě, tím že slavnostně zahájí „nová nebesa a novou zemi“. Tak bude dosaženo plnosti Božího království, definitivní uskutečnění spásonosného plánu Boha „sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“. Bůh pak bude „všechno ve všem“, ve věčném životě.

„Amen“

217. Co znamená Amen, jímž končí naše vyznání víry?

Hebrejské slovo Amen, jímž také končí poslední kniha Písma svatého, některé modlitby Nového zákona i liturgické modlitby církve, znamená naše důvěryplné a bezvýhradné „Ano“ k tomu, co jsme vyznali, že věříme, zcela se spoléhajíce na toho, který je definitivní „Amen“: Kristus Pán.

Stará nebesa a stará země pominou. Mezi nimi a mezi novými nebesy a zemí, o nichž dnes píše svatý Petr, je čas na kajícnost, na přípravu na dobrou smrt tím, že rozvíjíme prvotiny nebeského života již zde na zemi. Od chíle znovuzrození z vody a z Ducha svatého se spřádá tento blažený život na zemi v každé duši, která Ježíše poznává a miluje.

Advent je příležitostí jít touto naší kající a zároveň radostnou mariánskou cestou Královny Adventu, Panny Marie, k jejíž cti sloužíme ranní rorátní mše svaté.

Je to příležitost, jak řekl při své promluvě o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie papež Benedikt XVI., vystoupit s Marií na výšiny ducha, kde se dýchá čistý vzduch nadpřirozeného života a kde se kontempluje nejryzejší krása, jíž je svatost. Atmosféra dnešní slavnosti je zcela proniknuta velikonoční radostí. Dnes - zpívá antifona Magnificat - Maria vystoupila na nebe: radujte se, navždy vládne s Kristem. Aleluja. Tato zvěst k nám mluví o zcela jedinečné a mimořádné události, která je však určena k tomu, aby naplnila naději, štěstí, srdce každé lidské bytosti. Maria je totiž prvotinou nového lidství, je tvorem, v němž se tajemství Krista - vtělení, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení - již plně uplatnilo a vykoupilo jej ze smrti a přeneslo je s duší a tělem do království nesmrtelného života. Kvůli tomu je pro nás Panna Maria, jak připomíná II. vatikánský koncil, znamením jisté naděje a útěchy. Dnešní svátek nás pobádá, abychom upřeli pohled na nebe. A to ne na nebe vytvořené abstraktními idejemi, ani na nebe znázorněné uměním, nýbrž na nebe opravdové skutečnosti, kterou je Bůh sám: Bůh je nebe. On je naším cílem, cílem a věčným příbytkem, z něhož pocházíme a kam směřujeme.

Svatý Germán, biskup z Cařihradu v 8. století, v jednom kázání na svátek Nanebevzetí, obraceje se k nebeské Boží Matce se vyjadřoval takto: „Ty jsi ta, kterás prostřednictvím svého neposkvrněného těla znovu spojila Krista s křesťanským lidem, jako každý žíznivý běží k prameni, tak každá duše běží k Tobě, prameni lásky a jako každý člověk touží žít a vidět světlo, které nezapadá, tak každý křesťan touží po tom, aby vstoupil do světla Nejsvětější Trojice, kam jsi vstoupila Ty.“ Tytéž city nás mají dnes naplňovat, když kontemplujeme Marii ve slávě Boha. Když usnula pro tento svět, aby se vzbudila v nebi, ve skutečnosti prostě následovala naposled Syna Ježíše na jeho nejdelší a nejrozhodnější cestě, na jeho přechodu z tohoto světa k Otci.

Jako On a spolu s Ním odešla z tohoto světa, aby se vrátila do domu Otce. A to všechno není od nás vzdáleno, jak se snad na první pohled zdá, protože všichni jsme děti Boha Otce, všichni jsme bratři Ježíše a všichni jsme také děti Marie, naší Matky. A všichni jsme zaměřeni na štěstí. A štěstí, k němuž míříme, je Bůh. Tak jsme všichni na cestě k tomuto štěstí, které nazýváme nebe, a to je Bůh. Kéž nám pomáhá Maria, kéž nás povzbuzuje, aby opravdu každá chvíle naší existence byla krokem na tomto exodu, na tomto pochodu k Bohu, a jež tak činí přítomnou i skutečnost nebe, velikost Boha v životě našeho světa. A což to není koneckonců velikonoční dynamismus člověka, každého člověka, který se chce stát nebeským, velmi šťastným, díky moci Kristova vzkříšení? A není snad toto počátek a předjímání pohybu, který se týká každého lidského bytí a celého vesmíru? Ta, z níž Bůh vzal své tělo a svou duši probodenou mečem na Kalvárii, se ocitla jako první a jedinečným způsobem přidružena k tajemství této proměny, k níž všichni směřujeme, také my často probodeni meči utrpení tohoto světa.

Nová Eva následovala nového Adama v utrpení, v trýzních a tak také v konečné radosti. Kristus je prvotina, ale jeho vzkříšené tělo je neodlučitelné od Jeho pozemské Matky, od Marie a v Ní je celé lidstvo zahrnuto do nanebevstoupení k Bohu, s Ní celé stvoření, i vzdechy utrpení jsou, jak říká sv. Pavel, porodními bolestmi nového lidstva a tak vznikají nová nebesa a nová země, kde už nebude pláč ani nářek, protože tam už nebude smrt.

Jak velké tajemství lásky je dnes předkládáno k naší kontemplaci! Kristus přemohl smrt všemohoucností své lásky - a jenom láska je všemohoucí a tato jeho láska ho pohnula k tomu, aby za nás zemřel a tak přemohl smrt. Ano, jen láska dává vstoupit do života! A Maria tam vstoupila hned po svém Synu, přidružena k Jeho slávě, když předtím byla přidružena k Jeho utrpení. Vstoupila tam s nezadržitelným impulsem a nechala po sobě otevřenou cestu života pro nás pro všechny. A proto ji dnes vzýváme: „Nebeská bráno! Královno andělů! a Útočiště hříšníků!“ Pouhé spekulace nám nedají pochopit tyto tak vznešené skutečnosti, nýbrž prostá, ryzí víra a ticho modlitby, jež nás nekonečně přesahuje a pomáhá nám hovořit s Bohem a cítit, jak Pán mluví v našem srdci.

Prosme Marii, aby nám dnes darovala tento dar víry, oné víry, která nám dává již nyní žít v této dimenzi mezi konečným a nekonečným, oné víry, která proměňuje také pocit času a běh naší existence, oné víry, v níž intimně cítíme, že náš život není pohlcován minulostí, nýbrž přitahován k budoucnosti, k Bohu, kam nás předešel Kristus a po Něm Maria.
Hledíce na Nanebevzatou lépe chápeme, že náš každodenní život, i když je poznamenán zkouškami a těžkostmi, běží jako řeka k božskému oceánu, k plné radosti a k plnosti pokoje. Chápeme, že naše smrt není koncem, nýbrž vstupem do života, který nezná smrt. Náš západ na horizontu tohoto světa je východem jitřenky nového světa, věčného dne.

Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím:
   Je psáno u proroka Izajáše: "Hle, já posílám svého posla před tebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!" Když Jan Křtitel vystoupil na poušti, hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Vycházel k němu celý judský kraj a všichni jeruzalémští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
   Jan nosil šat z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Živil se kobylkami a medem divokých včel. Jan kázal: "Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini,7.prosince AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10507;

a z jeho homilie ke slavnosti Nanabevzetí Panny Marie 15. srpna AD MMVIII, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9985)

P. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Oheň, křest Duchem Svatým, jsi Ježíši,

Cesto bez hor naší pýchy a propastí depresí nevěřících,

přišel o Letnicích vrhnout na dům,

kde byli všichni shromážděni pohromadě.

O Letnicích Bílé soboty přijal tento oheň i svatý Izajáš a Jan – Tvůj Křtitel.

Dnes čteme jejich předletniční slova, která byla proroctvím:

nyní po Seslání Tvého Ducha na Církev,

jsou chvalozpěvem - zpívat touží duše tato čtení dnešní liturgie –

A co více: v prostředí renesanční rozmařilosti,

konce člověka, k němuž vede náboženství poživačnosti těch,

jejichž bohem je břicho,

tento radostný liturgický zpěv inspiruje:

vyjít na poušť; nosit jen to nejnutnější,

požívat jen to,

co udržuje život a nezatíží jej nemocí

- hlásat životem:

toto Vaše nebe na zemi brzy s rachotem pomine,

proste Pannu Marii Neposkvrněnou o milost začít „neposkvrněně“ nový život:

pro nová nebesa a a pro novou zemi

znovu se narodit z vody a z Ducha svatého!

Amen.

Advent - prodromos k dějinám spásy

1.neděle adventní

Církevní rok, jehož začátek dnes slavíme, nás provádí etapami kosmického cyklu, solárního i lunárního, událostmi prorockými, v nichž Trojjediný Bůh nejprve prostřednictvím svých vyvolených či zvláštních znamení zasáhl do tohoto světa a které jsme vyzýváni periodicky si připomínat a liturgicky slavit.

První etapou podle slov Svatého otce Benedikta XVI. této pouti je Advent, který v římském ritu trvá čtyři týdny, jež předcházejí Narození Páně, tedy mystériu Vtělení. Slovo „advent“ znamená „příchod“ či „přítomnost“. V antickém světě označovalo návštěvu krále či císaře v nějaké provincii; v křesťanském slovníku označuje příchod Boha, Jeho přítomnost ve světě; tajemství, které obestírá celý kosmos a dějiny, ale má dva kulminantní body: první a druhý Kristův příchod.

Prvním je právě Vtělení; druhým je slavný návrat na konci časů. Oba dva tyto momenty, které se chronologicky liší – a nám není dáno vědět o kolik – se v hloubi stýkají, protože Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním již uskutečnil onu proměnu člověka a kosmu, která je cílem stvoření. Nejprve je však třeba, aby evangelium bylo hlásáno všem národům, říká Ježíš v Markově evangeliu. Příchod Páně pokračuje, svět musí být prostoupen Jeho přítomností. A toto permanentní přicházení Pána skrze poselství evangelia vyžaduje naši nepřetržitou spolupráci. Církev, která je Snoubenkou, Nevěstou ukřižovaného a vzkříšeného Božího Beránka ve společenství se svým Pánem spolupracuje na tomto Pánově příchodu, kterým začíná Jeho slavný návrat.

V prvním čtení z knihy proroka Izajáše nám prorok na místě Božím předkládá „dějiny života Snoubenky" – starozákonní synagogy a implicitně i všech „synagog“, shromáždění těch, kdo ze zjevení či z „přírody“ a z přirozenosti se shromažďují, aby ritem a liturgiemi oslavovali „Boží tvář“, klaněli se „Tomu, který je“ – aby vykonali úkon své a božské víry.


Čím je tedy z tohoto hlediska úkon víry? Odpovědí člověka na Zjevení Boha, který se dává poznat a zjevuje svůj dobrotivý plán; svolením k tomu, aby se – řečeno slovy svatého Augustina - nechal přitáhnout Pravdou, kterou je Bůh, Pravdou, kterou je Láska. Proto svatý Pavel zdůrazňuje, že Bohu, který zjevil svoje tajemství, náleží „poslušnost víry“, tedy postoj, jímž se „celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se „rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu“ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh“. Všechno to vede k zásadní změně vztahů k veškeré realitě; všechno se vyjevuje v novém světle, jde tudíž o opravdovou „konverzi“. Víra je „změna mentality“, protože Bůh, který se zjevil v Kristu a dal poznat svůj plán lásky, nás uchvacuje, přitahuje k Sobě, stává se smyslem nesoucím život, skalou, která dává stabilitu. 

Ve Starém zákoně nacházíme jedno hutné vyjádření víry svěřené Bohem prorokovi Izajášovi, aby je oznámil judskému králi Achazovi. Bůh praví: „Jestliže neuvěříte – tedy nezůstanete-li věrní Bohu – neobstojíte“. Existuje tedy určitá spojitost mezi stabilitou a chápáním, která dobře vyjadřuje víru jakožto osvojení si Božího vidění reality ve vlastním životě, svolení k tomu, aby nás Bůh Svým Slovem a svátostmi uváděl do chápání toho, co máme činit a jaká je cesta, kterou se máme ubírat; jak žít. Zároveň však právě Boží chápání, vidění Jeho očima umožňuje obstát, dovoluje nám „stát na nohou“ a nepadnout.
Tento „dobrotivý plán“ nebyl takříkajíc promlčen v Bohu, ve výšinách Jeho nebe, nýbrž On sám jej dal poznat tím, že navázal vztah s člověkem, kterému zjevil nejenom něco, ale Sebe samého. Nesdělil prostě jen soubor pravd, nýbrž sdělil nám Sebe samého natolik, že se vtělením stal jedním z nás. Druhý vatikánský ekumenický koncil v dogmatické konstituci Dei Verbum říká: „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého nejenom něco o sobě, nýbrž sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se „účastnými božské přirozenosti“. Bůh nejenom něco říká, ale sděluje Se, vtahuje nás do božské přirozenosti, takže na ní máme účast, jsme zbožšťováni. Bůh zjevuje svůj obrovský plán lásky navázáním vztahu s člověkem, kterému se přiblížil natolik, že se stal člověkem On sám. A Koncil pokračuje: „Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství“. Samotnou inteligencí a svými schopnostmi by se člověk nemohl dobrat tak jasného zjevení Boží lásky. Bůh otevřel Svoje nebe a snížil se, aby člověka vedl do hlubin Své lásky.

    Ty, Hospodine, jsi náš otec, "náš Vykupitel" je tvoje dávné jméno. Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z tvých cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň? Usmiř se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní! Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se rozplynuly hory.
    Sestoupil jsi, a před tvou tváří se rozplynuly hory.
    Od věků nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by Bůh, mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají. Zastáváš se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé cesty.
    Hle, ty ses rozhněval, protože jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně. Byli jsme všichni jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek. Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr. Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi nás vydal napospas.
    A přece, Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme - ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!

Mužem po Boží pravici, jak o něm v žalmu první neděle adventní zpívá král David, je ten, jehož si Bůh „vychoval“. Po výtce – po dlouhé řadě mesiášů Izraele i všech věků Boží Syn – Mesiáš. A po něm následují ti, kdo mu křtem, pomazáním Trojjediného zcela patří: křesťané, lid „révy“ – Církve a její mízy – krve Kristovy prezentované Duchem Svatým.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď nás zachránit!
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům nám dějiny spásy představuje jako „bohatství“ – jako poklad, který byl věky nastřádán pro Ježíše Krista, aby nám jej svou chudobou předal. 

Svatý Pavel píše na jiném místě křesťanům do Korintu: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží“. A svatý Jan Zlatoústý v jednom slavném komentáři k začátku listu Efesanům zve k zakoušení celé krásy tohoto Božího „dobrotivého plánu“ zjeveného v Kristu těmito slovy: „Co ti schází? Stal ses nesmrtelným, stal jsi se svobodným, stal ses dítětem, stal jsi se spravedlivým, stal ses bratrem, stal jsi se spoludědicem, s Kristem kraluješ, s Kristem jsi oslaven. Všechno ti bylo dáno a – jak je psáno – „jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“. Tvé prvenství velebí andělé […], co ti schází?“

Toto společenství v Kristu nabízí Bůh všem lidem působením Ducha svatého světlem Zjevení; není něčím, co je nadřazeno našemu lidství, nýbrž je naplněním nejhlubších očekávání, tužeb po nekonečnu a plnosti, jež přebývají v nitru lidské bytosti, a uvádí ho do štěstí, jež není chvilkové, nýbrž věčné. Svatý Bonaventura z Bagnoregia hovoří o Bohu, který se zjevuje a mluví k nám skrze Písmo, aby nás vedl k Sobě, těmito slovy: „Písmo svaté je… knihou, v níž jsou zapsána slova života věčného, protože nejenom věříme, nýbrž také vlastníme věčný život, ve kterém budeme vidět a milovat a který uskuteční všechny naše tužby“. Také svatý papež Jan Pavel II. připomněl, že „zjevení uvádí do dějin skutečnost, kterou nemůže člověk opomenout, chce-li dospět k pochopení tajemství své existence; na druhé straně však toto poznání stále odkazuje k tajemství Boha, jež nemůže rozum nikdy vyčerpat, nýbrž jen přijmout ve víře“.

Apoštol Pavel v úvodu svého listu Efesanům pronáší chválu Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista, která nás uvádí do adventní doby. Tématem této chvalořeči je plán, který má Bůh s člověkem a který je popsán výrazy plnými radosti, úžasu a díků jako „dobrotivý plán“ milosrdenství a lásky.

Proč apoštol pozvedá z hloubi svého srdce tento chvalozpěv? Protože nahlíží Boží jednání v dějinách spásy, které vrcholí Ježíšovým vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním, a rozjímá o tom, jak nás nebeský Otec vyvolil před stvořením světa, abychom byli přijati za jeho děti v Jeho Jednorozeném Synu, Ježíši Kristu. Od věčnosti existujeme v Boží mysli jako obrovský plán, který Bůh pojal sám v sobě a rozhodl se jej uskutečnit a zjevit „až se naplní čas“.

Svatý Pavel nám tedy pomáhá pochopit, že celé tvorstvo - zvláště muž a žena - není dílem náhody, nýbrž odpovědí na líbezný plán věčné inteligence Boha, který tvořivou a vykupitelskou mocí svého Slova dává počátek světu. Touto první větou nám sděluje, že naším posláním není jenom existovat ve světě, být začleněni do dějin, ba ani ne pouze být Božími tvory, nýbrž něco více: být vyvolení Bohem ještě před stvořením světa v Synu, Ježíši Kristu. V Něm totiž existujeme takříkajíc odevždy. Bůh nás rozjímá v Kristu jako adoptivní děti. „Dobrotivý plán“ Boha je apoštolem Pavlem definován také jako „plán lásky“ a „tajemství“ Boží vůle, skryté a nyní zjevené v Kristově Osobě a díle. Boží iniciativa předchází každou lidskou odpověď: je to nezasloužený dar Jeho lásky, která nás obklopuje a přetváří.

Co je však nejzazším cílem tohoto tajemného plánu? Co je středem Boží vůle? „Sjednotit (lat. recapitulare) v Kristu vše, co je na nebi i na zemi,“ říká nám svatý Pavel. V tomto výrazu nacházíme jedno z ústředních sdělení Nového zákona, které nám umožňuje chápat Boží plán, Jeho projekt lásky k celému lidstvu. Je to formulace, kterou svatý Irenej ve druhém století učinil jádrem svojí kristologie, totiž rekapitulace veškeré reality v Kristu. Možná, že si někdo z vás pamatuje obrat, který užil svatý papež Pius X. pro zasvěcení světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu: Instaurare omnia in Christo. Odkazuje na zmíněný svatopavelský výraz a byl rovněž mottem onoho svatého papeže. Apoštol však přesněji mluví o rekapitulaci veškerenstva v Kristu a to znamená, že ve velkém plánu stvoření a dějin je Kristus středem putování veškerého světa, nosnou osou všeho, a přitahuje k Sobě veškerou realitu, aby překonal rozptýlenost a omezení a přivedl všechno k plnosti, kterou chce Bůh.


Bratři !
    Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
    Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

Evangelium této neděle podle sepsání svatého Marka nás dnes odkazuje na Boží Slovo, které ukazuje, jak si máme počínat, abychom byli na Pánův příchod připraveni: „Bděte!" 

V Lukášově evangeliu říká Ježíš apoštolům: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi… bděte a modlete se v každé době“. Tedy střídmost a modlitba. Apoštol Pavel navíc vybízí k „rozhojnění lásky jednoho k druhému“. Uprostřed otřesů světa nebo pouští indiference a materialismu přijímají křesťané od Boha spásu a dosvědčují ji odlišným způsobem života jako město stojící na hoře. „Za těch dnů – ohlašuje prorok Jeremiáš – bude Jeruzalém bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: «Hospodin je naše spravedlnost»“. Společenství věřících je znamením lásky Boží, Jeho spravedlnosti, která již je přítomna a působí v dějinách, ale dosud není plně uskutečněna, a proto je třeba ji nepřetržitě očekávat, vzývat a trpělivě i odvážně hledat.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte.
    Co říkám vám, říkám všem: Bděte!"

 

(promluva Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 2. prosince AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17513;

a z katecheze papeže Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 5. prosince AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17524;

První Vatikánský koncil, Dei Filius, kap. 3;

Druhá vatikánský koncil, Dei Verbum, 5; idem 2;

S. Ioannes Chrysostomus, In Epistolam ad Ephesios, PG 62,11;

S. Bonaventura, Breviloquium, Prol.;

Fides et ratio, 14;)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Na začátku tohoto roku,

na začátku všech Božích cest – i cesty Adamovy, než poslechl satana –

jsi Ty, Ježíši, Cesto.

I přes utrpení – rozřezání pilou – proroka Izajáše,

jak je popisuje posvátná Tradice,

on ukázal, že jsi Arché všech cest:

viděl Tě zdáli – trpícího Služebníka Otce

 a Jeho Syna.

Na začátku Tvého letošního Adventu

rozvinujeme svitek Evangelisty Staré smlouvy – bude naším průvodcem

jako starozákonní svědek u Tvého hrobu vzkříšení,

že se všechna jeho proroctví o Tobě naplnila!

Zároveň na začátku své knihy se ptá na Tebe – počátek všech cest

i na zbloudění u rajského stromu: ptá se na Mysterium Salutis – Dějiny spásy

a současně do nich mocně vstupuje:

implicitně – jako ve svém svitku zavinutě –vyznává Božství Otce;

volá po Tvém sestoupení z trůnu Božího

a současně je vidí uskutečněné pohledem, kterým dává Duch.

Prorokuje o křtu, o přípravě na křestní cestu katechumenátu:

Po slovech o Boží cestě, jíž jsi Ty, Cesta, Pravda a Život,

volá po Tvém vzkříšení v duši kajícího novokřtěnce:

„Jako špinavý šat byl každý náš dobrý skutek!“

– a přesto: ´Zastáváš se nás, kteří jednáme ospravedlněni,

rozpomínáme se na Tvou památku,

konáme v této církvi Anamnésis – consecrationem –

přijímáme v tomto mysteriu, Svatém svatých, Tebe,

nový, dnešní počátek všech našich cest

– Prodromos.´

Amen.