BÍLÁ NEDĚLE

DRUHÁ NEDĚLE VELIKONOČNÍ

První křesťanské Velikonoce slavené Církvi, k níž se o Letnicích při seslání Svatého Ducha připojilo na tři tisíce katechumenů, se poprvé odehrávaly necelý rok po této události. Podle svědectví poutníků, kteří putovali v následujících desetiletích a staletích na Svaté triduum do Jeruzaléma, aby s apoštoly a jejich nástupci, zpočátku i s papežem Petrem, jenž měl před odchodem do dalšího sídelního města, Antiochie, a nakonec do Říma, svůj stolec zde, slavili již při mši svaté Květnou neděli, slavný vjezd Ježíšův do města, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu a Boží hod vzkříšení Ježíše Krista.

Touha prožívat znovu s Ježíšem Jeho poslední pozemské Velikonoce je patrná v dalších tradicích Církve: shromažďování se na Velký pátek v římském Koloseu, výstav Nejsvětější eucharistie v Gethsemanské zahradě a nad hrobem Ježíšovým, zbudovaným v kostelích o Svatém třídení, obřady slavnosti vzkříšení slavené později Církví nikoli o Vigilii, ale ve dne; to vše a další liturgické formy stvrzují svatodušní prožívání těchto každoročních poutí na místo, kde náš Pán Ježíš vystoupil do města svého utrpení, za jeho hradby k ukřižování a slavnému zmrtvýchvstání.

Velikonoční oktáv, jejž nyní prožíváme, byl poutí po náhorní vrcholové cestě slavnosti Zmrtvýchvstání.

Jako při židovských a pohanských svatebních hostinách trvajících jeden či více týdnů, tak i po spirituální svatební noci, první vigilii noci ze soboty na neděli, kdy náš Spasitel vstal z hrobu oslavený, mohli židokřesťané i brzy nato pohanokřesťané slavit po roce několik dní, které nebyly přednostně dny mystagogie pro neofyty, ale především pokračováním této svatební radosti vykoupené duše v očekávání oslavení těla a očekávání a předjímání této věčné skutečnosti ve chvíli svatého přijímání v prvotině osobního zakoušení věčné blaženosti přátelství s Ježíšem.

Každý den oktávu – jak je to dodnes patrné v Liturgii horarum či v vložce k velikonočnímu oktávu Římského kánonu nebo v první velikonoční prefaci Novi ordinis – byl zpřítomňováním, prožíváním oné neděle všech nedělí, vzkříšením ve velikonoční svatební hostině slova modlitby a mešní oběti.

Proto také nám o této neděli Církev předkládá i v pokoncilní liturgii úryvek ze Skutků apoštolů o křesťanech, kteří „oktáv Velikonoc“, radost ze setkání se zmrtvýchvstalým Pánem a Vykupitelem do pravidelného setkávání o dni zmrtvýchvstání při mešní slavnosti, při „lámání chleba“, i modlitbách v Podloubí Šalamounově a po domech, ve vyučování a vzdělávání katechumen ve víře, které se ustálilo o dnech temnoty, z nichž čekatelé ke křtu vycházejí ke Dni, jímž je Kristus, totiž o postních středách a pátcích, o dni Jidášovy zrady a o dni jejího vyvrcholení na Golgotě.

Takto více – jako prvotní společenství Církve v Jeruzalémě žijící v jednotě majetku – i méně - jako církevní obce, které se scházely v jednotlivých dnech a domech – prožívali křesťané vzájemný vztah, jejž svatý Lukáš nazývá bratrským společenstvím:

Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení.
    Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse. 

Milující srdce, milosrdenství je schopen prokázat druhému v nejvyšší míře, přesahující tento prostor a čas, jedině Bůh. Král David zpívá o odpovědi, vyznání lásky k milujícímu Bohu. Vyzývá k této lásce. Zároveň prorocky mluví na místě Mesiáše, Božího Syna, který je Boží spásou, Ježíšem a stává se kamenem úrazu i obětním oltářem pro vykoupení člověka.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."

Vrazili do mě, abych padl, avšak Hospodin mi pomohl. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. Jásot ze spásy zní ve stanech spravedlivých.

Kámen; který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!


Boží milosrdenství, milující srdce Boha Otce nabízí podíl na zmrtvýchvstání Jeho Syna každému, na dědictví, jehož se ujme ten, kdo se nechává očišťovat v ohni svých hříchů a neřestí. Blahoslavení, kteří takto přijímají Ducha Otce a Syna; ač Syna nevidí, přece Jej a právě Jej očima víry, očima svého srdce, v němž působí Duch, poznávají, setkávají se s Ním již na této zemi.

O tomto blahoslavenství a milosrdenství Ježíšově píše ve svém prvním listu papež Petr, který sám po hořkém pláči zrady Jeho lásku zakusil.

   Bud' veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní v poslední době.
    A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše. 

Během Jubilea 2000, řekl při své apoštolské návštěvě Polska Svatý otec Benedikt XVI., milovaný Služebník Boží Jan Pavel II. ustanovil, aby se v celé Církvi neděle po Velikonocích, zvaná také Bílá neděle, nazývala také nedělí Božího milosrdenství. Stalo se to v souvislosti s kanonizací Faustiny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou Milosrdného Ježíše. Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska Stvořitele a Vykupitele. Tato milosrdná láska také ozařuje tvář Církve a zjevuje se jednak prostřednictvím svátostí, především prostřednictvím Svátosti smíření, jednak prostřednictvím skutků milosrdné lásky, jak společnými i individuálními. Všechno co, Církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když Církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti.

Dotek s tímto životem v plnosti zažila podle evangelia, které sepsal svatý Jan, Marie z Magdaly a potom Petr a Jan časně zrána prvního dne v týdnu po židovské velikonoční sobotě. Ona pak, když podruhé přišla ke hrobce a již do ní vstoupila, uviděla dva nebeské posly a uslyšela Ježíšův hlas; když se obrátila, uviděla svého Mistra a Pána; poznala Jej, když ji zavolal jménem. Běžela poté vyřídit Jeho slovo o nanebevstoupení k Otci „bratřím“: svatý Petr a Jan se stávají blahoslavenými, kteří „neviděli a přesto uvěřili“ – běží k hrobce, Ježíše již v té chvíli nespatří, pouze prázdný hrob a pohřební roušky. V tu chvíli oba uvěřili.

Večer toho dne je dalším stupněm víry svatých apoštolů Petra a Jana. Náš Pán přichází zavřenými dveřmi a uděluje apoštolům Ducha svatého, aby na jeho místě odpouštěli v Církvi hříchy. Svatý apoštol Tomáš toho dne navečer není přítomen. Nedokáže svědectví ostatních apoštolů o setkání se Zmrtvýchvstalým uvěřit. Chybí mu stupeň víry svatých Petra a Jana. Chybí mu pak i setkání s Ježíšem, jeho poslání, Jeho Dech, tradice Jeho milosrdenství. – Chce se dotýkat zmrtvýchvstalého a oslaveného těla Ježíšova, dříve než bude sám v oslaveném těle. Chce uvěřit v sestoupení Božího Syna na kříž.

Církvi nevěřící Tomáš je prvním z těch, kdo nejsou ve společenství Církve ve chvíli, kdy přichází Ježíš. Může pak být i předchůdcem těch, kdo přestanou chodit do společenství, v němž apoštolé a jejich nástupci konají oběť mše svaté na památku Jeho Poslední večeře, smrti a zmrtvýchvstání; v síle seslání Jeho Ducha. Předchůdcem těch, kdo pro svoji zpozdilost se pak musejí dotknout bolesti Ježíšových ran a sestoupit do utrpení, jež On prožíval: nebýt blahoslavenými; zakusit milující srdce Ježíšovo až po upřímném vyznání tohoto hříchu ve svátosti smíření.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám!“ Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9281

O. Vladimír