Communicatio a nepřátelství

 

12. neděle v mezidobí

Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých, čteme v prvním čtení mešní liturgie této neděle z knihy proroka Jeremiáše: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"

Před týdnem v modlitbě po svatém Přjímání při rozjímání Chvíle s Benediktem, jsme s Ježíšem, naším Pánem, mohli mluvit o poslední z apoštolských dvojic, které On vyslal do světa, aby připravili na příchod svátostných služebníků Jeho Církve – oni, dosud kandidáti kněžského svěcení a biskupské konsekrace.

Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský nemuseli nutně prožít doutnající budoucí hřích Jidášova nepřátelství vůči Ježíšovi, budoucí umlouvání s mnohými – z Velerady, podvolení se duchu zla v tlaku "elity" na izraelský lid: "Udejte ho!"; i počátek jidášského rozhodnutí: "Udám ho!"¨

Jidášova "antikonverze", svobodné rozhodnutí postavit se proti Božímu Synu, a tím proti Bohu, mohlo najít své hrůzyplné uskutečnění později. Z praxe exorcistů známe vícero případů, kdy samotný vymítající ďábla byl jím posednut. Opustil – v tradičním smyslu svátost nižšího svěcení - zradil ji, a tím zradil Ježíše, jemuž sloužil, v případě kněžství opustil tuto službu, zradil nikoli jen své sliby, které dal při kněžském svěcení, ale především víru v Ježíše, pak především vztah k Němu, který tuto víru zakládá a sílí.

Už toto mohl zakusit apoštol, rozhodující se svobodně pro cestu ďáblovy zrady, když plnil Ježíšův příkaz, s nímž poslal svých Dvanáct: "Vyhánějte zlé duchy..."

Do třetice mohli poznat, a patrně, jak lze právem usuzovat z tohoto Ježíšova slova při poslání apoštolů, Šimon Kananejský i Jidáš Iškariotský poznali moc ďábla v člověku, když vymítali, a zakusili nepřátelství těch, mezi něž byli poslání. Nepřátelství přesahující lidská měřítka a chápání: antipoda božského. 

Prorok Jeremiáš v této poslední formě přijímání a zápolení s nepřátelstvím těch, k nimž jej Pán poslal, byl jejich předchůdcem, vzorem a dokonce předobrazem zápasu Ježíše, pravého Pomazaného:

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!

Žamista, zpívající následující duchovní píseň, je svatým proto, že na rozdíl od Jidáše přijal na své strastiplné cestě svobodu, vysvobození od Pána, svého Boha, nechal se jím, jako ubožák, vysvobodit z rukou zlosynů.

Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce! 

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.

Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.

Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.

Svatý otec Benedikt XVI. píše ve svém zamyšlení o tajemství úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu v kapitole „Communio - komunita a poslání“ o apoštolech, kteří, když vyšli "do celého světa, aby hlásali evangelium všemu stvoření". Byli konfrontováni se zlem v prostředí judaismu, v řeckém, helénistickém prostředí Římské říše s profánním, "sekularizovaným" pojetím a životním stylem v duchu "koinonie", společenství.

Koinonia samotná je oproti tomu stále více se zvýrazňující tajemství přebývání Nejsvětější Trojice...

V latinském překladu posvátného Písma je použit latinský ekvivalent „communicatio“. Ten odkazuje na ontologický základ slova communio, společenství sjednoceného s Ježíšem vrcholně v nejsvětější chvíli Svatého přijímání. Jak příše papež Benedikt XVI., "vtělený Syn je "communiem" mezi Bohem a člověkem. Být křesťanem není ve skutečnosti nic jiného, než účast na tajemství inkarnace, nebo podle formule svatého Pavla: Církev, pokud a jak dalece je Církví, je "Tělem Kristovým" (t.j. účastí člověka na communiu  mezi člověkem a Bohem, které je vtělením Slova). Pokud toto pochopíme, pak nám bude zřejmá neoddělitelnost Církve a Eucharistie, svátostného communia a communia obce."

Nepochopení, nedorozumění, jsou počátkem hříchu v mysli, který vede k prvnímu Apoštolskému koncilu: k obrácení se k Duchu Ježíšovu a Otcovu, aby byl zavčas hrozící rozkol překonán.

Ovšem jen ten, kdo je srdce pokorného a věřícího především v Ducha svatého – oproštěn od sebe - koncil, jak se tomu mohlo stát již při onom prvním, nezneužje pro svou pýchu a nevěru.

Prevence proti takovému zneužití jsou slova Apoštola v druhém čtení z listu do Říma o Ježíši Kristu a o Adamovi, vyznání pravých dějin, dějin spásy, v nichž se má duše apoštola i každého křesťana stále orientovat, aby při putování tímto světem neztratila směr cesty do nebe.

Bratři!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.


"V evangeliu této neděle podle sepsání svatého Matouše," řekl Svatý otec Benedikt XVI. při jedné z poledních promluv při Pozdravení andělském, "nacházíme dvě Ježíšova povzbuzení pro ty, kdo jsou Ježíšem poslání do prostředí, které je nebo se po slovu víry stává vůči nim nepřátelským. Na jedné straně "nebojte se lidí" a na druhé "bojte se" Boha. Jsme tedy vybídnuti zamyslet se nad rozdílem, který existuje mezi lidským strachem a bázní Boží. Strach je přirozená dimenze života. Již od nejútlejšího věku se objevují různé formy strachu, které se pak ukáží jako imaginární a rozplynou se; jiné, které se vynoří později, mají zřejmé základy v realitě. Ty je třeba překonávat lidským úsilím a důvěrou v Boha. Existuje však, zejména dnes, jedna forma hlubšího strachu, existenciálního typu, jež nezřídka vede do úzkosti; rodí se z pocitu prázdna, jež se váže k jisté kultuře, prostoupené rozsáhlým - teoretickým i praktickým - nihilismem.

Tváří v tvář širokému a rozmanitému panoramatu lidských strachů praví Boží slovo jasně: kdo se "bojí" Boha, "nemá strach". Bázeň Boží, kterou Písmo definuje jako "počátek pravé moudrosti", se kryje s vírou v Boha, s posvátným respektem k jeho autoritě nad životem a světem. Být "bez bázně Boží" je totéž jako stát na jeho místě a cítit se pány dobra a zla, života a smrti. Kdo se však bojí Boha, postřehne v sobě bezpečí, které zakouší dítě v náručí své matky. Kdo se bojí Boha je klidný i uprostřed bouří, protože Bůh, jak nám zjevil Ježíš, je Otcem plným milosrdenství a dobroty. Kdo jej miluje nemá strach: "Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání; strach počítá s trestem, a kdo má strach, není v lásce přiveden k dokonalosti". Věřící se tedy ničeho neděsí, protože ví, že je v rukou Božích, ví že zlo a nerozum nemají poslední slovo, ale že jediným Pánem světa a života je Kristus, Slovo vtěleného Boha, který nás miloval až k obětování sebe samého, když zemřel na kříži pro naši spásu.

Čím více rosteme v této důvěrnosti s Bohem, proniknuté láskou, tím snadněji přemáháme každou formu strachu. V dnešním evangelním úryvku Ježíš několikrát opakuje tuto pobídku: nemít strach. Ujišťuje nás tak jako apoštoly, jako svatého Pavla, jemuž se zjevil ve vidění během noci ve zvláště obtížné situaci jeho působení: "Neboj se - řekl mu - protože já jsem s tebou". Plně ujištěn Kristovou přítomností a upokojen jeho láskou nebál se ani mučednictví."

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

(srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9722

a též : Joseph Ratzinger – Benedikt XVI.: Hledět na probodeného, Centrum pro studium demokracie a kultury,  Brno 1996, p. 55-67)

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJMÁNÍ

Na prázdninové putování

na roky prázdnin končící slavnou mučednickou smrtí,

po níž následuje dar – odměna:

vzkříšení ve Tvém jménu,

Ježíši v Nejsvětější Koinonii

Otce a Ducha,

vycházejí Tebou poslaní apoštolové,

mezi nimi i Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský.

Dnes je – misionáře svátostného kněžství – poučuješ.

Svou katechezí o strachu je vedeš k bázni:

vůči Tobě, Otci, Duchu svatému v Církvi;

tak jsou vyzbrojeni k exorcismu

i chráněni před mocí satana,

aby se jako katechumeni vyšších svěcení

– kněžského a biskupského –

stali při vymítání nejen imunní vůči atakům nečistého ducha,

ale aby jeho nepřátelství,

zaseté a pěstované v duších lidí,

kteří se vůči nim na jejich apoštolské cestě nepřátelsky postaví,

přemohli bázní před Svatým,

která vychází z communicatio,

niterného vztahu jejich lásky k Tobě,

kterého jsme nyní přijali jako Pána a Přítele Svaté koinonie Otce a Ducha;

a před Posvátným,

jež by mohlo zažít jen láskou naplněné společenství 
– koinonia Šimona Kananejského a Jidáše.

Amen.

Apoštol Ježíšova království: Boží tělo v ulicích

11. neděle v mezidobí

„Biblické texty této jedenácté neděle v mezidobí, jež jsme slyšeli,“ řekl při Eucharistickém kongresu v roce 2008 v Brindisi Svatý otec Benedikt XVI., „nám pomáhají pochopit realitu Církve: první čtení odkazuje ke smlouvě uzavřené na hoře Sinaj během exodu z Egypta; evangelium podává vyprávění o prvním povolání a poslání dvanácti apoštolů. Je nám tu představena jakási „ústava“ Církve. Jak si nepovšimnout implicitního pozvání, jež je adresováno každému společenství k obnově vlastního povolání a misijního nadšení? 

V prvním čtení svatopisec ličí mojžíšskou smlouvu, uzavřenou mezi Bohem a Izraelem na Sinaji. Je to jedna z velkých etap dějin spásy, jeden z oněch momentů, které přesahují dějiny samotné a v nichž mizí hranice mezi Starým a Novým zákonem a zjevuje se nepomíjivý plán Boží smlouvy: plán spásy všech lidí skrze posvěcení jednoho lidu, jemuž Bůh nabízí, „aby se stal jeho vlastnictvím mezi všemi národy“. V této perspektivě je lid povolán stát se „svatým národem“, nejen ve smyslu morálním, ale ještě před tím a především ve své ontologické realitě, ve svém bytí lidem. 

V jakém smyslu je třeba chápat totožnost tohoto lidu, ukazovalo se postupně v průběhu spásonosných událostí již ve Staré zákonu a plně se zjevilo později příchodem Ježíše Krista. Dnešní evangelium nám prezentuje rozhodující moment tohoto zjevení. Když totiž Ježíš povolal dvanáct učedníků, chtěl symbolicky poukázat na dvanáct Jákobových synů. Proto položil do středu svého nového společenství dvanáct učedníků, aby dal pochopit, že přišel, aby naplnil plán nebeského Otce, i když se nová tvář Církve ukáže až o Letnicích, kdy dvanáct učedníků „naplněných Duchem svatým“ začne hlásat evangelium všemi jazyky. Tehdy se ukazuje Církev jako universální, shromážděná v jednom jediném těle, jehož hlavou je zmrtvýchvstalý Kristus a zároveň jako Jím poslaná ke všem národům až na konec země.

Ježíšův styl je nezaměnitelný: je to styl charakteristický pro Boha, který rád koná největší věci prostě a pokorně. Slavnostní podání smlouvy v knize Exodus je v evangeliích vystřídáno skrytými a pokornými gesty, které však obsahují mimořádnou obnovnou sílu. Je to logika Božího království, jež je nikoli náhodou reprezentovaná malým semenem, z něhož vyroste velký strom. Smlouva ze Sinaje je provázena kosmickými znameními, které Izraelity vyděsí. Počátky církve v Galileji však odrážejí mírnost a soucítění Kristova srdce a předpovídají jiný boj, jiný otřes, jenž je vzbuzován mocnostmi zla. Jak jsme slyšeli, Ježíš dal dvanácti učedníkům „moc vyhánět zlé duchy uzdravovat každou nemoc a každou chorobu“. Dvanáct učedníků má spolupracovat s Ježíšem na ustanovení Božího království, tedy na jeho požehnané vládě, přinášející život a to život v hojnosti celému lidstvu. Církev stejně jako Kristus je v podstatě spolu s Ním poslána ustanovit království života, aby ve světě zvítězil život Boží.“

O počátku tohoto vítězství, v němž je zdůrazněna hlavní role, kterou má v duchovním boji Bůh a spojení s Ním, čteme v knize Exodus:

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."

Přislíbení o povolání svatého kněžstva, o kněžství Ježíše Krista, jenž na něm zbudoval stavbu své Církve, vyzpívává Žalmista: Již nyní, v očekávání svátostného kněžství je lid Boží, nyní je to On, který je naším knězem, dosud skrytým Ježíšem v proroctvích Staré úmluvy:

Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. 

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!

Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.


Boží plán záchrany lidstva prostřednictvím kněžství Ježíše Krista v sobě skrývá základní aspekt Církve: cestu svatosti a cestu Duchem svatým naplněných křesťanů, jejichž sám život je již počátkem hlásání evangelia. Apoštol národů odhaluje ve svém listu Římanům toto poslání Církve i každého, kdo z ní čerpá životadárnou sílu Ducha.

„Takový je Boží plán: rozšířit na lidstvo a na celý kosmos svou životodárnou lásku. Tento plán však Pán chce uskutečnit pouze při respektování naší svobody, protože lásku, která je mu vlastní, nelze ukládat. Církev je tedy v Kristu prostorem přijetí a zprostředkovávání lásky Boží. V této perspektivě se jasně ukazuje, že svatost a misijní povaha Církve tvoří dvě strany téže mince. Pouze jakožto svatá, tedy naplněná božskou láskou, může Církev plnit své poslání. A právě k tomuto úkolu ji Bůh vyvolil a posvětil jako své vlastnictví. …dvanáct apoštolů nebyli dokonalí muži, vybraní pro svou morální a náboženskou bezúhonnost. Určitě byli věřící, plní nadšení a horlivosti, ale byli také poznamenaní svými lidskými, někdy i závažnými omezeními. Ježíš je tedy nepovolal, protože byli svatí, ale aby se jimi stali. Jako my. Jako všichni křesťané. V druhém listě jsme slyšeli syntézu apoštola Pavla: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“. Církev je společenstvím hříšníků, kteří věří v lásku Boha, nechají se od Něho přeměnit a tak se stanou svatými.

Bratři!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.



„Evangelium podle sepsání svatého Matouše nám dnes podává misijní styl, tedy vnitřní postoj, který se vyjadřuje pravým životem. Nic jiného nemůže být Ježíšovým stylem než „soucítění“. Evangelista to objasňuje, když upozorňuje na Kristův pohled na zástupy: „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“. Po povolání dvanácti učedníků se tento postoj znovu projevuje přikázáním, které jim dává, aby „hledali ztracené ovce z domu izraelského“. V těchto výrazech lze vnímat lásku Krista k jeho lidu, zejména k maličkým a chudým. Křesťanský soucit nemá co do činění s pietismem či neúměrným sociálním zabezpečením. Je spíše synonymem solidarity a sdílení a je oživován nadějí. Nerodí se snad naděje ze slov, která Ježíš říká apoštolům: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“? To je naděje, která se zakládá na příchodu Kristově a která nás v posledku přivádí k jeho Osobě a k jeho tajemství spásy: …Zmrtvýchvstalý Kristus je nadějí světa.¨

Každý z nás, v mystickém společenství Církve, je povolán, aby vyšel a „přenecháním“ svých sil, poskytnutím je k dispozici Duchu svatému, konal to, co ukazuje na příchod Božího království, jak Ježíš povolává dnes apoštoly: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“¨

„Tento příkaz,“ říká papež Benedikt XVI., „je i dnes adresován především vám. Duch, který působil v Kristu a ve dvanácti učednících, je tentýž, který působí ve vás a který vám umožní vytvořit mezi svým lidem….příznaky království lásky, spravedlnosti a pokoje, který přináší, ba dokonce již je ve světě. Na Ježíšově poslání se však různými způsoby podílí všichni členové Božího lidu milostí křtu a biřmování...všichni jste adresáty Ježíšovy touhy rozmnožit dělníky na Pánově žni. Tato touha, která vede k modlitbě, nás v první řadě přivádí k seminaristům...umožňuje nám vzít na vědomí, že Církev je v širším smyslu velkým „seminářem“, počínaje rodinou, přes farní společenství, sdružení a hnutí apoštolského nasazení. Všichni jsme v rozmanitosti charismat a služeb povoláni pracovat na vinici Pánově.

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4“id=9683

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Z procesí Božího těla

voláš dvojice apoštolů,

své přátele, které jsi osvobozoval z moci zlého ducha již od prvního dne,

kdy jsi je u jezera, z celnice, zpod fíkovníku…povolal,

Ježíši, Hlavo Božího těla – Církve.

 Voláš Šimona zvaného Petr s jeho bratrem Ondřejem:´

´Jděte do celého světa Západu i Východu,

spojeni poutem rodných bratří, jež jsem povýšil na jednotu Církve,

jednotu na Skále.´

Voláš Jakuba, syna Zebedeova, a jeho bratra Jana:

´Jděte a učte všechny národy,

připravil jsem vám mučednické místo v Jeruzalémě, v Efezu 
a v nebi jste se jako moji bratři ve slávě shledali.´

Voláš Filipa a Bartoloměje:

´Posílám vás jako ovce mezi vlky,

zuřivost démonů pohanství vám připravila krvavou lázeň mučedníků,

zářících v bílém rouchu v nebi.´

Voláš Tomáše a celníka Matouše:

´To konejte na mou památku!´

- Rozlomils Chléb-Sebe; oni se Tě dotýkají

i při poslední mši svaté před prolitím krve

pro Tebe, pro židy i pohany,

jimž píší své evangelium životem pro Tebe.

Voláš Jakuba, syna Alfeova, a Tadeáše:

I jim říkáš, jak později Tvůj Duch prostřednictvím Apoštola svatému Timotejovi:

´Hlásejte slovo, ať je to vhod či nevhod,

usvědčujte, napomínejte, poučujte…, pak čteme: „Víra bez skutků je mrtvá!“´

Voláš Šimona Kananejského a Jidáše Iškariotského,

spolu mohli na misijní cestě zažít

i působení démona ve spolubratru apoštolovi…

Jim – a jemu – říkáš:

´Démony vyhánějte!´

Amen.  

Jen v Duchu svatém lze říci: věřím v Trojjediného Boha: Otce i Syna i Ducha svatého

Slavnost Nejsvětější Trojice

Ti, kteří ve svatodušním společenství Nejsvětější Trojice poznali mocný příchod Ducha svatého do Církve a zakusili jeho ohnivý plamen nad svou myslí, intelektem, jazyk plný glosolalie nad svým "mateřským" jazykem, prožívají to, co píše Otec biskup Futon Sheen o daru – rovněž svatodušním – konverze:

"...Konvertita a jeho okolí si však často uvědomují psychologické účinky konverze a začlenění do Kristova těla.

Za prvé je to zaměření života k novému středu a přehodnocení všech jeho hodnot. Toto nové intelektuální uspořádání myšlenek, které má udělat místo pro Boha, je jedním z dokladů, že konverze není záležitostí citu, protože city obyčejně úsudek neřídí. Před konverzí je život nepochopitelným. Po konverzi se život podobá téměř lampiónu, ale rozvinutému do plného objemu, uvnitř se svíčkou, která osvětluje jeho stěny a dává vyniknout jednotě v jeho vzoru i kresbě."

Pro takové církevní společenství, pokud již našlo svou pevnou půdu pod nohama na pevné skále Petrova vyznání, v Církvi apoštolské a katolické, nastává po konverzi návrat do všednosti, která již září jasným světlem Ducha Ježíšova a Otcova: každá modlitba se zdá příliš krátká, aby uchovala a rozlévala na další oblasti osobního i společného života další a další paprsky zpřítomňujícího se zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista.

Současně se duše naplněné nestvořeným světlem dotýká mnohý démon: satan se snaží "uloupit", oslabit božskou trojici ctností víru, naději a lásku v životě znovuzrozeného, katolického křesťana.

Nadto hledá konvertita v Duchu svatém, veden tajemstvím božského sjednocení s lidským, které sám intenzivně prožívá, pozemskou oporu, prostředek, jejž Církev již od Letnic nabízí, aby neuchopitelné, duchovní, pozemsky zadržel a uchoval ve své duši a ve svém všedním životě.

Proto všech osm dní po sestoupení Ducha svatého na společenství modlící se Církve, je učebnicí tohoto trojího procesu, dějin duše, která se obává jediného: že by Milujícího ztratila.

Proto také ke svatodušní obnově Církve, k Reformě reformy, patří i obnova Svatodušního oktávu, který – ač je dosud svatodušní pondělí dnem volna v patnácti státech, přesto je žádán těmi, kdo chtějí v posvátné liturgii – na nejdůležitějším místě pro charismatickou obnovu – zachovat poznání a poznávání Ježíše, které dává pravdivě jen Duch svatý a uchovat vzácný okamžik "nejkrásnější chvíle na kolenou".

Celý Svatodušní oktáv je tradičně věnován výuce, vyzbrojení Duchem svatým k duchovnímu boji ve vlastní mysli i srdci a k ochraně, hájení Církve a k šíření Ježíšova království v temnotě hříchů a neřestí.

Kdo z těch, jenž zakusil dar Ducha Ježíšova a Otcova a přitom nepoznal život v Církvi, ale pouze jen v církevním společenství, objevuje poklady katolické, tedy i všeobecné Tradice, jak se to v této době již častěji stává, otevře klasické svatodušní knihy Otce kanovníka Vojtěcha Ruffera a čte poklad víry Otců či Římský breviář či papežský Missale Romanum, je překvapen, jak Duch svatý v Tradici podává vzácné duchovní rady k ochraně svých charismat, darů, svátostí a ctností prostřednictvím duchovních Otců, západních "starců", či jak v pokladu modliteb a čtení Římského breviáře vyučuje každý den, počínaje od pondělí svatodušního v jednotlivých krocích duchovního života, a jak i čtení v mešním řádu jsou souhrnem a vyvrcholením tohoto vyučování podaného – novodobě a spíše povrchněji řečeno – v Denní modlitbě Církve.

Jednotlivá capitula, krátká čtení hodinek Breviáře, jsou pak jak reminiscencí, anamnézí i chvalozpěvem na událost zrození Církve o Letnicích; tak jakoby se až zalykala chválou, úžasem a pokornou bázní před Osobu Ducha, takže vedou ty, kdo přijali dar jazyků k tomuto vrcholnému chvalozpěvu.

A co říci o slavné sobotě, jíž vrcholí Suché, Prosebné či Kvatembrové dny, zaměřované na modlitbu, půst, rozjímání a slavení svatých tajemství při – tradičně vyjádřeno – svěcení ostiářů, exorcistů, lektorů, akolytů, podjáhnů, jáhnů a kněží? - Jí se otevírá brána do svatodušního poselství víry a křtů ve jménu Trojjediného Boha Otce i Syna i Ducha svatého, současně se uzavírá velikonoční doba posvátným nočním bděním, svatou vigilií, při níž se čte pět úryvků ze Starého zákona a v tichu noci slavená oběť mše svaté dává prožít ústřední tajemství mše svaté, oslavu Nejsvětější Trojice, jíž je obětování Syna v Duchu Svatém Otci, jehož ovocem je díkůčinění v Duchu svatém skrze Ježíše Krista, našeho Pána Otci: Nejsvětější Eucharistie.

Tak je položen základ velikonočních tajemství pro každou neděli, která je proto nazývána nedělí po Seslání Ducha svatého, nedělí v niž se zpřítomňuje, rozvíjí a uchovává mysterium Nejsvětější Trojice ve Svatém svatým: pro pokřtěné a pro ty, kdo budou pokřtěni.
¨

I svůj křest očekává svatý Mojžíš, jak čteme v dnešním prvním čtení z Exodu o svátku Nejsvětější Trojice, když se modlí: "Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás." Vzápětí mluví o lidu tvrdé šíje, o hříšnících. Ti potřebují ospravedlnění krví Ježíše Krista. Tak hovoří svatý Mojžíš implicitně o budoucích katechumenech, kteří v ponoření do jména Trojjediného Boha naleznou odpuštění hříchů a "změknutí" svého srdce.

Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky. 

   Tu sestoupil Hospodin v oblaku, Mojžíš se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Hospodin prošel kolem něho a zvolal: "Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!" Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: "Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví." 


Svatý Daniel svým prorockým chvalozpěvem vyznává víru ve spásu nabídnutou pokolenímu Mojžíše a Abraháma, Otce věřících. Jeho chvalozpěv je i předznamenáním mešního chvalozpěvu, Římského kánonu, chvalozpěvu na Nejsvětější Trojici.

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, 

chvályhodný a svrchovaně velebený navěky.

Požehnané je tvé slavné svaté jméno

a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky.

Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě. 

a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky.

Požehnaný jsi ty na svém královském trůně 

a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.

Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech. 

a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky.

Požehnaný jsi ty na klenbě nebes. 
a velebený a plný slávy navěky. 

O lidu, jehož "šíje již není tvrdá", svědčí ve své druhé epištole do Korinta svatý Apoštol: když vybízí k radostnému životě, adresuje svá slova těm, kteří z Boží milosti, ze znovuzrození z daru křtu na sobě "pracují", zdokonalují se. Vyznáním víry, které je současně přáním, modlitbou i apoštolským pozdravem známým z mešní liturgie, začínající ve jménu Nejsvětější Trojice; v trojjediném Dárci, odhaluje pak tajemství radostného života z Boží milosti.

Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh; dárce lásky a pokoje, bude s vámi. 

   Pozdravte se vespolek křesťanským políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi! 

"Dnešní liturgie," řekl při první modlitbě Pozdravení andělského po velikonoční době před dvanácti lety Svatý otec Benedikt XVI., "slaví Nejsvětější Trojici, téměř jakoby zdůrazňovala, že se ve velikonočním tajemství plně zjevuje střed kosmu a dějin: sám Bůh, věčná a nekonečná Láska. Tato věta shrnuje celé zjevení: "Bůh je láska" a láska je vždycky tajemství, je to skutečnost, která přesahuje lidský rozum, aniž by mu odporovala, ba dokonce zvyšuje jeho možnosti. Ježíš nám zjevil tajemství Boha: On, Syn, nám dal poznat Otce, který je na nebesích a daroval nám Ducha svatého, Lásku Otce i Syna. Křesťanská teologie shrnuje pravdu o Bohu tímto výrazem : jediná podstata ve třech osobách. Bůh není samota nýbrž dokonalé společenství. Proto se lidská osoba, obraz Boha, uskutečňuje v lásce, jež je upřímným darováním sama sebe.

Kontemplujme tajemství lásky Boha, kterou sdílí vznešeným způsobem v Nejsvětější eucharistii, svátosti Kristova Těla a Krve, zpřítomnění jeho výkupné oběti."

K této kontemplaci vybízí Ježíš ve své noční katechezi o křtu, o tajemství Nejsvětější Trojice hledače Jeho království, Nikodéma, jak zapsal slova této posvátné vigilie svatý Orličník:

Ježíš řekl Nikodémovi: 
    "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3865

Cfr.: https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=svatodusni-oktava;

http://www.katopedia.cz/index.php?title=Pondělí_svatodušní

P. Fukton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie, Řím 1978, p. 275

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Z lásky jsi stvořil svět,

Duchu svatý –

tak jsi miloval svět.

Z lásky ke svému stvoření,

k lidstvu,

jsi poslal svého Syna k zástupné obětní smrti na kříži,

Otče, Bože.

Tak jsi miloval svět.

Z lásky ke své Církvi, 
která jako vzácný poklad uchovává toto nové stvoření: Tebe,

hovoříš, Ježíši

- Tebou měl a má být celý svět spasen –

s Nikodémem:

říkáš mu slova lásky Božího Syna,

aby odsoudil sebe

a skutky vládce tohoto světa,

aby se znovu narodil z vody a z Ducha,

byl spasen vyznáním víry,

které je samo již darem Vašeho Ducha,

Tvého a Otcova:

kdo vyzná víru v Trojjediného Boha

- odřekne se monoteismu židů, muslimů, pohanů…

a dá se pokřtít,

přijme Tvé tělo a krev

 - vstoupí do působení Svaté Trojice -

bude spasen.

Amen.

Svátostná kněžská služba – dar Církve zrozené o Letnicích

Slavnost Seslání Ducha Svatého

Před dvanácti lety pronesl Svatý otec homilii v Bazilice svatého Petra.  Byla právě slavnost Seslání Ducha svatého a zároveň udílení kněžského svěcení jednadvaceti kandidátům.

„Je to událost,“ uvedl papež Benedikt XVI., „jež zvýrazňuje důležitou chvíli růstu našeho společenství. Prostřednictvím posvěcených služebníků totiž dostává život, především skrze službu Božího slova a svátostí. Toto je tedy sváteční den pro římskou církev. A pro novokněze jsou to zvláštním způsobem jejich Letnice - Seslání Ducha svatého: znovu je srdečně zdravím a prosím, aby Duch svatý stále doprovázel jejich službu. Vzdávejme díky za dar nových kněží a modleme se, aby jak v Římě tak v celém světě rozkvétala a dozrávala četná a svatá kněžská povolání.

Šťastná shoda mezi slavností Seslání Ducha svatého a kněžskými svěceními mě vybízí zdůraznit nerozlučitelné pouto, jež existuje v Církvi, mezi Duchem svatým a institucí. Narážel jsem na to již minulou sobotu, když jsem se ujímal katedry římského biskupa ve svatého Janu na Lateráně. Katedra a Duch jsou úzce spojené skutečnosti, a to tak, jako je spojeno charisma s posvěcenou službou. Bez Ducha svatého by se Církev omezila na čistě lidskou organizaci, zatíženou nadto svými strukturami. Avšak v Božích plánech Duch ze své strany obvykle používá lidské zprostředkování, aby působil v dějinách. Právě proto ji Kristus, který zřídil svou Církev na základě apoštolů spojených s Petrem, obohatil darem svého Ducha, aby ji během dějin posiloval a vedl k celé pravdě. Kéž církevní společenství zůstane stále otevřené a poddajné vůči působení Ducha svatého, aby bylo mezi lidmi věrohodným znamením a účinným nástrojem Božího působení!“

Zdroj, z něhož čerpají kněží je Církev. Je skryt ve dni jejího zrození o Letnicích. Je jím Třetí božská Osoba Ducha svatého. Jeho poslání o této svatodušní neděli nám předkládají dva veliké obrazy poslání Ducha svatého: v prvním čtení a v evangeliu. Čtení ze Skutků apoštolů vypráví, jak v den letnic, „Duch svatý ve znamení silného větru a ohně, vtrhl do modlící se komunity Ježíšových učedníků a položil tak základ Církve. Pro Izrael se slavnost letnic, slavnost sklizně, stala slavností, která připomínala památku uzavření smlouvy na Sinaji. Bůh ukázal svou přítomnost lidu skrze vítr a oheň a poté jim dal dar svého zákona, deset přikázání. Jen takto se dílo vysvobození, započaté exodem z Egypta, naplnilo: lidská svoboda je vždycky svobodou sdílenou, společenstvím svobody. Jenom v uspořádané harmonii svobod, která ukazuje každému vlastní prostředí, může vládnout společná svoboda. Proto dar zákona na Sinaji nebyl omezením nebo zrušením svobody, ale základem opravdové svobody. A protože spravedlivý lidský řád může vládnout pouze tehdy, pochází-li od Boha a jestliže sjednocuje lidi v Boží perspektivě, k řádnému uspořádání lidských svobod nemohou chybět přikázání, které dává sám Bůh. Tak se Izrael stal plně lidem právě skrze smlouvu s Bohem na Sinaji. Setkání s Bohem na Sinaji by mohlo být považováno za základ a záruku jeho existence jako lidu. Vítr a oheň, které zasáhly komunitu Ježíšových učedníků, shromážděných ve večeřadle, jsou dalším rozvinutím události na Sinaji a daly mu nový rozměr. V ten den se v Jeruzalémě, jak vyprávějí Skutky apoštolské, nacházeli „zbožní židé ze všech možných národů pod nebem“. A hle, jak se projevil charakteristický dar Ducha svatého: všichni rozuměli slovům apoštolů: „Každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí“. Duch svatý působí, že všichni rozumí. Překonává rozdělení započaté v Babyloně „ zmatení srdcí, které staví jedny proti druhým „ a otevírá hranice. Lid Boží, který nalezl na Sinaji svoji první strukturu, je nyní rozšířen tak, že už nezná žádné hranice. Nový lid Boží, církev, je lidem, který pochází ze všech národů. Církev již od začátku je katolická, to je její nejhlubší podstata.“


    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

O události seslání Ducha implicitně prorokuje Žalmista. Tvář země, stvoření narušené hříchem, bude znovustvořeno. Tvář země bude obnovena. Pramenem obnovy bude seslání Ducha svatého do večeřadla zelenočtvrteční mše svaté Ježíšovy, prorocky předjímající jeho krvavou obětní smrt na Golgotě za spásu světa.¨

Proto svatý David volá:

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.

Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.

Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.



„Svatý Pavel,“ pokračuje ve svém úvodu ke svatodušním čtením papež Benedikt XVI., „vysvětluje a zdůrazňuje skutečnost katolicity Církve jako jejího základního znamení a poslání, když ve druhém čtení do Korinta píše: „My všichni jsme byli pokřtěni jedním duchem v jedno tělo, ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní „všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“. Církev se musí stávat vždy nově tím, čím už je: musí otevřít hranice mezi národy a zbořit překážky mezi třídami a rasami. Nemohou v ní být zapomenutí a opovrhovaní. V Církvi jsou pouze svobodní bratři a sestry Ježíše Krista. Vítr a oheň Ducha svatého musejí bez ustání otevírat ony hranice, které my lidé stále ještě stavíme mezi sebou. Musíme stále znovu jít od Babylonské věže, od uzavřenosti sebe samých, k letnicím. Musíme však pokračovat v modlitbě, aby nás Duch svatý otevřel, aby nám daroval milost pochopení, abychom se tak stali lidem Božím pocházejícím ze všech národů „ ještě více, jak nám říká sv. Pavel: v Kristu, který jako jediný chléb živí nás všechny v Eucharistii a přitahuje nás k sobě ve svém těle přibitém na kříži, se musíme stát jedním tělem a jedním duchem.“

Bratři!
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


„Druhý obraz seslání Ducha svatého, který nacházíme v evangeliu, je daleko diskrétnější. Ale právě tak dává pochopit celou velikost události Letnic. Vzkříšený Pán vchází zavřenými dveřmi na místo, kde byli shromážděni učedníci a dvakrát je zdraví slovy: Pokoj vám! My stále zavíráme svoje dveře; stále chceme být v bezpečí a nerušeni druhými i Bohem. Proto můžeme stále prosit Pána jen o to, aby on přišel k nám a překonal naše uzavření a přinesl nám svůj pozdrav: „Pokoj vám“: tento pozdrav Pána je mostem, který staví mezi nebem a zemí. On sestupuje po tomto mostě až k nám a my můžeme vystoupit, po tomto mostě pokoje, až k němu. Po tomto mostě, vždy spolu s Ním, také my musíme přijít až k bližnímu, až k tomu, který nás potřebuje. Právě ponížíme-li se s Kristem, povýšíme se až k Němu a až k Bohu: Bůh je láska a proto sestoupení, ponížení, které vyžaduje láska a zároveň opravdový výstup. Právě tak, tím že se ponížíme, dosáhneme výše Ježíše Krista, opravdové výše lidského bytí.

Po pozdravu Pána následují dvě rozhodující gesta pro Letnice: Pán chce, aby jeho poslání pokračovalo v apoštolech: „Jako otec poslal mne, tak i já posílám vás“. Poté na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Ježíš dechl na apoštoly a tak jim daroval Ducha svatého, svého Ducha. Ježíšův dech je Duch svatý. Tady poznáváme především narážku na vyprávění stvoření člověka v Genesi: „Bůh stvořil člověka z hlíny země a vdechl mu dech života“. Člověk je tímto tajemným stvořením, které pochází z prachu země, ale do něhož byl vložen dech Boží. Ježíš dechl na apoštoly a daruje jim novým způsobem, větším, dech Boží. V lidech, i přes jejich limity, je nyní něco absolutně nového – dech Boží. Přebývá v nás Boží život. Dech jeho lásky, jeho pravdy jeho dobroty. Tak můžeme také tady vidět narážku na křest a na biřmování „ na tuto novou přináležitost k Bohu, kterou nám Pán daruje. Text evangelia nás zve k tomuto: abychom neustále žili v prostoru dechu Ježíše Krista, abychom od něho dostávali život, a aby tak on v nás inspiroval autentický život „ život, který žádná smrt nemůže vzít. Ke svému dechu, k daru Ducha svatého, Pán přidává moc odpouštět. Slyšeli jsme již dříve, že Duch svatý sjednocuje, boří hranice, vede jedny k druhým. Síla, která otevírá a pomáhá překonat Babylon, je silou odpuštění. Ježíš může darovat odpuštění a moc odpouštět, protože on sám trpěl důsledky viny a zahladil je v ohni své lásky. Odpuštění přichází z kříže; on přeměňuje svět láskou, která se daruje. Jeho srdce otevřené na kříži je bránou, skrze kterou vstupuje do světa milost odpuštění. A jen tato milost může přeměnit svět a vybudovat pokoj.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4“id=3819

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4“id=3818

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Kde byl zmatek,

nastává plná svoboda v řádu,

Ježíši, Dárce Otcova Ducha,

přikazující apoštolům, aby se společně modlili.

Kde je nedorozumění v řeči, ve slovech i gestech,

neschopnost chápat velikost Boží lásky

- a kde do této prázdnoty vstupuje satan,

aby zabíjel slovem i skutky lidí jemu oddaných –

tam do Babylóna,

který padne v den Tvého navštívení,

do židovského Jeruzaléma,

vtrhne vichr a oheň Tvého Ducha:

mezi ty, kterým dáváš svého Ducha od Otce,

protože již uviděli, poznali a uvěřili,

že jsi byl oslaven:

hovořili s Tebou, v oslaveném těle.

Tam, kde vládl démon hříchem,

přichází Tvůj nový Dekalog těchto Letnic,

který zní: „Přijměte Ducha svatého!“

Předtím jsi dechl na své apoštoly, biskupy a kněze,

a tak jsi jim dal prožít nejhlubší tajemství Letnic
- Tvůj kříž

a jeho zpřítomnění ve svátosti smíření:
„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny!“

– pravou a plnou radost na této zemi: 
ve Večeřadle s biskupy a kněžími.

Amen.