Apoštol Ježíšova království: Boží tělo v ulicích

11. neděle v mezidobí

„Biblické texty této jedenácté neděle v mezidobí, jež jsme slyšeli,“ řekl při Eucharistickém kongresu v roce 2008 v Brindisi Svatý otec Benedikt XVI., „nám pomáhají pochopit realitu Církve: první čtení odkazuje ke smlouvě uzavřené na hoře Sinaj během exodu z Egypta; evangelium podává vyprávění o prvním povolání a poslání dvanácti apoštolů. Je nám tu představena jakási „ústava“ Církve. Jak si nepovšimnout implicitního pozvání, jež je adresováno každému společenství k obnově vlastního povolání a misijního nadšení? 

V prvním čtení svatopisec ličí mojžíšskou smlouvu, uzavřenou mezi Bohem a Izraelem na Sinaji. Je to jedna z velkých etap dějin spásy, jeden z oněch momentů, které přesahují dějiny samotné a v nichž mizí hranice mezi Starým a Novým zákonem a zjevuje se nepomíjivý plán Boží smlouvy: plán spásy všech lidí skrze posvěcení jednoho lidu, jemuž Bůh nabízí, „aby se stal jeho vlastnictvím mezi všemi národy“. V této perspektivě je lid povolán stát se „svatým národem“, nejen ve smyslu morálním, ale ještě před tím a především ve své ontologické realitě, ve svém bytí lidem. 

V jakém smyslu je třeba chápat totožnost tohoto lidu, ukazovalo se postupně v průběhu spásonosných událostí již ve Staré zákonu a plně se zjevilo později příchodem Ježíše Krista. Dnešní evangelium nám prezentuje rozhodující moment tohoto zjevení. Když totiž Ježíš povolal dvanáct učedníků, chtěl symbolicky poukázat na dvanáct Jákobových synů. Proto položil do středu svého nového společenství dvanáct učedníků, aby dal pochopit, že přišel, aby naplnil plán nebeského Otce, i když se nová tvář Církve ukáže až o Letnicích, kdy dvanáct učedníků „naplněných Duchem svatým“ začne hlásat evangelium všemi jazyky. Tehdy se ukazuje Církev jako universální, shromážděná v jednom jediném těle, jehož hlavou je zmrtvýchvstalý Kristus a zároveň jako Jím poslaná ke všem národům až na konec země.

Ježíšův styl je nezaměnitelný: je to styl charakteristický pro Boha, který rád koná největší věci prostě a pokorně. Slavnostní podání smlouvy v knize Exodus je v evangeliích vystřídáno skrytými a pokornými gesty, které však obsahují mimořádnou obnovnou sílu. Je to logika Božího království, jež je nikoli náhodou reprezentovaná malým semenem, z něhož vyroste velký strom. Smlouva ze Sinaje je provázena kosmickými znameními, které Izraelity vyděsí. Počátky církve v Galileji však odrážejí mírnost a soucítění Kristova srdce a předpovídají jiný boj, jiný otřes, jenž je vzbuzován mocnostmi zla. Jak jsme slyšeli, Ježíš dal dvanácti učedníkům „moc vyhánět zlé duchy uzdravovat každou nemoc a každou chorobu“. Dvanáct učedníků má spolupracovat s Ježíšem na ustanovení Božího království, tedy na jeho požehnané vládě, přinášející život a to život v hojnosti celému lidstvu. Církev stejně jako Kristus je v podstatě spolu s Ním poslána ustanovit království života, aby ve světě zvítězil život Boží.“

O počátku tohoto vítězství, v němž je zdůrazněna hlavní role, kterou má v duchovním boji Bůh a spojení s Ním, čteme v knize Exodus:

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."

Přislíbení o povolání svatého kněžstva, o kněžství Ježíše Krista, jenž na něm zbudoval stavbu své Církve, vyzpívává Žalmista: Již nyní, v očekávání svátostného kněžství je lid Boží, nyní je to On, který je naším knězem, dosud skrytým Ježíšem v proroctvích Staré úmluvy:

Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. 

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!

Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.


Boží plán záchrany lidstva prostřednictvím kněžství Ježíše Krista v sobě skrývá základní aspekt Církve: cestu svatosti a cestu Duchem svatým naplněných křesťanů, jejichž sám život je již počátkem hlásání evangelia. Apoštol národů odhaluje ve svém listu Římanům toto poslání Církve i každého, kdo z ní čerpá životadárnou sílu Ducha.

„Takový je Boží plán: rozšířit na lidstvo a na celý kosmos svou životodárnou lásku. Tento plán však Pán chce uskutečnit pouze při respektování naší svobody, protože lásku, která je mu vlastní, nelze ukládat. Církev je tedy v Kristu prostorem přijetí a zprostředkovávání lásky Boží. V této perspektivě se jasně ukazuje, že svatost a misijní povaha Církve tvoří dvě strany téže mince. Pouze jakožto svatá, tedy naplněná božskou láskou, může Církev plnit své poslání. A právě k tomuto úkolu ji Bůh vyvolil a posvětil jako své vlastnictví. …dvanáct apoštolů nebyli dokonalí muži, vybraní pro svou morální a náboženskou bezúhonnost. Určitě byli věřící, plní nadšení a horlivosti, ale byli také poznamenaní svými lidskými, někdy i závažnými omezeními. Ježíš je tedy nepovolal, protože byli svatí, ale aby se jimi stali. Jako my. Jako všichni křesťané. V druhém listě jsme slyšeli syntézu apoštola Pavla: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“. Církev je společenstvím hříšníků, kteří věří v lásku Boha, nechají se od Něho přeměnit a tak se stanou svatými.

Bratři!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.



„Evangelium podle sepsání svatého Matouše nám dnes podává misijní styl, tedy vnitřní postoj, který se vyjadřuje pravým životem. Nic jiného nemůže být Ježíšovým stylem než „soucítění“. Evangelista to objasňuje, když upozorňuje na Kristův pohled na zástupy: „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“. Po povolání dvanácti učedníků se tento postoj znovu projevuje přikázáním, které jim dává, aby „hledali ztracené ovce z domu izraelského“. V těchto výrazech lze vnímat lásku Krista k jeho lidu, zejména k maličkým a chudým. Křesťanský soucit nemá co do činění s pietismem či neúměrným sociálním zabezpečením. Je spíše synonymem solidarity a sdílení a je oživován nadějí. Nerodí se snad naděje ze slov, která Ježíš říká apoštolům: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“? To je naděje, která se zakládá na příchodu Kristově a která nás v posledku přivádí k jeho Osobě a k jeho tajemství spásy: …Zmrtvýchvstalý Kristus je nadějí světa.¨

Každý z nás, v mystickém společenství Církve, je povolán, aby vyšel a „přenecháním“ svých sil, poskytnutím je k dispozici Duchu svatému, konal to, co ukazuje na příchod Božího království, jak Ježíš povolává dnes apoštoly: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“¨

„Tento příkaz,“ říká papež Benedikt XVI., „je i dnes adresován především vám. Duch, který působil v Kristu a ve dvanácti učednících, je tentýž, který působí ve vás a který vám umožní vytvořit mezi svým lidem….příznaky království lásky, spravedlnosti a pokoje, který přináší, ba dokonce již je ve světě. Na Ježíšově poslání se však různými způsoby podílí všichni členové Božího lidu milostí křtu a biřmování...všichni jste adresáty Ježíšovy touhy rozmnožit dělníky na Pánově žni. Tato touha, která vede k modlitbě, nás v první řadě přivádí k seminaristům...umožňuje nám vzít na vědomí, že Církev je v širším smyslu velkým „seminářem“, počínaje rodinou, přes farní společenství, sdružení a hnutí apoštolského nasazení. Všichni jsme v rozmanitosti charismat a služeb povoláni pracovat na vinici Pánově.

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4“id=9683

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Z procesí Božího těla

voláš dvojice apoštolů,

své přátele, které jsi osvobozoval z moci zlého ducha již od prvního dne,

kdy jsi je u jezera, z celnice, zpod fíkovníku…povolal,

Ježíši, Hlavo Božího těla – Církve.

 Voláš Šimona zvaného Petr s jeho bratrem Ondřejem:´

´Jděte do celého světa Západu i Východu,

spojeni poutem rodných bratří, jež jsem povýšil na jednotu Církve,

jednotu na Skále.´

Voláš Jakuba, syna Zebedeova, a jeho bratra Jana:

´Jděte a učte všechny národy,

připravil jsem vám mučednické místo v Jeruzalémě, v Efezu 
a v nebi jste se jako moji bratři ve slávě shledali.´

Voláš Filipa a Bartoloměje:

´Posílám vás jako ovce mezi vlky,

zuřivost démonů pohanství vám připravila krvavou lázeň mučedníků,

zářících v bílém rouchu v nebi.´

Voláš Tomáše a celníka Matouše:

´To konejte na mou památku!´

- Rozlomils Chléb-Sebe; oni se Tě dotýkají

i při poslední mši svaté před prolitím krve

pro Tebe, pro židy i pohany,

jimž píší své evangelium životem pro Tebe.

Voláš Jakuba, syna Alfeova, a Tadeáše:

I jim říkáš, jak později Tvůj Duch prostřednictvím Apoštola svatému Timotejovi:

´Hlásejte slovo, ať je to vhod či nevhod,

usvědčujte, napomínejte, poučujte…, pak čteme: „Víra bez skutků je mrtvá!“´

Voláš Šimona Kananejského a Jidáše Iškariotského,

spolu mohli na misijní cestě zažít

i působení démona ve spolubratru apoštolovi…

Jim – a jemu – říkáš:

´Démony vyhánějte!´

Amen.