Svátostná kněžská služba – dar Církve zrozené o Letnicích

Slavnost Seslání Ducha Svatého

Před dvanácti lety pronesl Svatý otec homilii v Bazilice svatého Petra.  Byla právě slavnost Seslání Ducha svatého a zároveň udílení kněžského svěcení jednadvaceti kandidátům.

„Je to událost,“ uvedl papež Benedikt XVI., „jež zvýrazňuje důležitou chvíli růstu našeho společenství. Prostřednictvím posvěcených služebníků totiž dostává život, především skrze službu Božího slova a svátostí. Toto je tedy sváteční den pro římskou církev. A pro novokněze jsou to zvláštním způsobem jejich Letnice - Seslání Ducha svatého: znovu je srdečně zdravím a prosím, aby Duch svatý stále doprovázel jejich službu. Vzdávejme díky za dar nových kněží a modleme se, aby jak v Římě tak v celém světě rozkvétala a dozrávala četná a svatá kněžská povolání.

Šťastná shoda mezi slavností Seslání Ducha svatého a kněžskými svěceními mě vybízí zdůraznit nerozlučitelné pouto, jež existuje v Církvi, mezi Duchem svatým a institucí. Narážel jsem na to již minulou sobotu, když jsem se ujímal katedry římského biskupa ve svatého Janu na Lateráně. Katedra a Duch jsou úzce spojené skutečnosti, a to tak, jako je spojeno charisma s posvěcenou službou. Bez Ducha svatého by se Církev omezila na čistě lidskou organizaci, zatíženou nadto svými strukturami. Avšak v Božích plánech Duch ze své strany obvykle používá lidské zprostředkování, aby působil v dějinách. Právě proto ji Kristus, který zřídil svou Církev na základě apoštolů spojených s Petrem, obohatil darem svého Ducha, aby ji během dějin posiloval a vedl k celé pravdě. Kéž církevní společenství zůstane stále otevřené a poddajné vůči působení Ducha svatého, aby bylo mezi lidmi věrohodným znamením a účinným nástrojem Božího působení!“

Zdroj, z něhož čerpají kněží je Církev. Je skryt ve dni jejího zrození o Letnicích. Je jím Třetí božská Osoba Ducha svatého. Jeho poslání o této svatodušní neděli nám předkládají dva veliké obrazy poslání Ducha svatého: v prvním čtení a v evangeliu. Čtení ze Skutků apoštolů vypráví, jak v den letnic, „Duch svatý ve znamení silného větru a ohně, vtrhl do modlící se komunity Ježíšových učedníků a položil tak základ Církve. Pro Izrael se slavnost letnic, slavnost sklizně, stala slavností, která připomínala památku uzavření smlouvy na Sinaji. Bůh ukázal svou přítomnost lidu skrze vítr a oheň a poté jim dal dar svého zákona, deset přikázání. Jen takto se dílo vysvobození, započaté exodem z Egypta, naplnilo: lidská svoboda je vždycky svobodou sdílenou, společenstvím svobody. Jenom v uspořádané harmonii svobod, která ukazuje každému vlastní prostředí, může vládnout společná svoboda. Proto dar zákona na Sinaji nebyl omezením nebo zrušením svobody, ale základem opravdové svobody. A protože spravedlivý lidský řád může vládnout pouze tehdy, pochází-li od Boha a jestliže sjednocuje lidi v Boží perspektivě, k řádnému uspořádání lidských svobod nemohou chybět přikázání, které dává sám Bůh. Tak se Izrael stal plně lidem právě skrze smlouvu s Bohem na Sinaji. Setkání s Bohem na Sinaji by mohlo být považováno za základ a záruku jeho existence jako lidu. Vítr a oheň, které zasáhly komunitu Ježíšových učedníků, shromážděných ve večeřadle, jsou dalším rozvinutím události na Sinaji a daly mu nový rozměr. V ten den se v Jeruzalémě, jak vyprávějí Skutky apoštolské, nacházeli „zbožní židé ze všech možných národů pod nebem“. A hle, jak se projevil charakteristický dar Ducha svatého: všichni rozuměli slovům apoštolů: „Každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí“. Duch svatý působí, že všichni rozumí. Překonává rozdělení započaté v Babyloně „ zmatení srdcí, které staví jedny proti druhým „ a otevírá hranice. Lid Boží, který nalezl na Sinaji svoji první strukturu, je nyní rozšířen tak, že už nezná žádné hranice. Nový lid Boží, církev, je lidem, který pochází ze všech národů. Církev již od začátku je katolická, to je její nejhlubší podstata.“


    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

O události seslání Ducha implicitně prorokuje Žalmista. Tvář země, stvoření narušené hříchem, bude znovustvořeno. Tvář země bude obnovena. Pramenem obnovy bude seslání Ducha svatého do večeřadla zelenočtvrteční mše svaté Ježíšovy, prorocky předjímající jeho krvavou obětní smrt na Golgotě za spásu světa.¨

Proto svatý David volá:

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.

Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.

Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.



„Svatý Pavel,“ pokračuje ve svém úvodu ke svatodušním čtením papež Benedikt XVI., „vysvětluje a zdůrazňuje skutečnost katolicity Církve jako jejího základního znamení a poslání, když ve druhém čtení do Korinta píše: „My všichni jsme byli pokřtěni jedním duchem v jedno tělo, ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní „všichni jsme byli napojeni jedním Duchem“. Církev se musí stávat vždy nově tím, čím už je: musí otevřít hranice mezi národy a zbořit překážky mezi třídami a rasami. Nemohou v ní být zapomenutí a opovrhovaní. V Církvi jsou pouze svobodní bratři a sestry Ježíše Krista. Vítr a oheň Ducha svatého musejí bez ustání otevírat ony hranice, které my lidé stále ještě stavíme mezi sebou. Musíme stále znovu jít od Babylonské věže, od uzavřenosti sebe samých, k letnicím. Musíme však pokračovat v modlitbě, aby nás Duch svatý otevřel, aby nám daroval milost pochopení, abychom se tak stali lidem Božím pocházejícím ze všech národů „ ještě více, jak nám říká sv. Pavel: v Kristu, který jako jediný chléb živí nás všechny v Eucharistii a přitahuje nás k sobě ve svém těle přibitém na kříži, se musíme stát jedním tělem a jedním duchem.“

Bratři!
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


„Druhý obraz seslání Ducha svatého, který nacházíme v evangeliu, je daleko diskrétnější. Ale právě tak dává pochopit celou velikost události Letnic. Vzkříšený Pán vchází zavřenými dveřmi na místo, kde byli shromážděni učedníci a dvakrát je zdraví slovy: Pokoj vám! My stále zavíráme svoje dveře; stále chceme být v bezpečí a nerušeni druhými i Bohem. Proto můžeme stále prosit Pána jen o to, aby on přišel k nám a překonal naše uzavření a přinesl nám svůj pozdrav: „Pokoj vám“: tento pozdrav Pána je mostem, který staví mezi nebem a zemí. On sestupuje po tomto mostě až k nám a my můžeme vystoupit, po tomto mostě pokoje, až k němu. Po tomto mostě, vždy spolu s Ním, také my musíme přijít až k bližnímu, až k tomu, který nás potřebuje. Právě ponížíme-li se s Kristem, povýšíme se až k Němu a až k Bohu: Bůh je láska a proto sestoupení, ponížení, které vyžaduje láska a zároveň opravdový výstup. Právě tak, tím že se ponížíme, dosáhneme výše Ježíše Krista, opravdové výše lidského bytí.

Po pozdravu Pána následují dvě rozhodující gesta pro Letnice: Pán chce, aby jeho poslání pokračovalo v apoštolech: „Jako otec poslal mne, tak i já posílám vás“. Poté na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Ježíš dechl na apoštoly a tak jim daroval Ducha svatého, svého Ducha. Ježíšův dech je Duch svatý. Tady poznáváme především narážku na vyprávění stvoření člověka v Genesi: „Bůh stvořil člověka z hlíny země a vdechl mu dech života“. Člověk je tímto tajemným stvořením, které pochází z prachu země, ale do něhož byl vložen dech Boží. Ježíš dechl na apoštoly a daruje jim novým způsobem, větším, dech Boží. V lidech, i přes jejich limity, je nyní něco absolutně nového – dech Boží. Přebývá v nás Boží život. Dech jeho lásky, jeho pravdy jeho dobroty. Tak můžeme také tady vidět narážku na křest a na biřmování „ na tuto novou přináležitost k Bohu, kterou nám Pán daruje. Text evangelia nás zve k tomuto: abychom neustále žili v prostoru dechu Ježíše Krista, abychom od něho dostávali život, a aby tak on v nás inspiroval autentický život „ život, který žádná smrt nemůže vzít. Ke svému dechu, k daru Ducha svatého, Pán přidává moc odpouštět. Slyšeli jsme již dříve, že Duch svatý sjednocuje, boří hranice, vede jedny k druhým. Síla, která otevírá a pomáhá překonat Babylon, je silou odpuštění. Ježíš může darovat odpuštění a moc odpouštět, protože on sám trpěl důsledky viny a zahladil je v ohni své lásky. Odpuštění přichází z kříže; on přeměňuje svět láskou, která se daruje. Jeho srdce otevřené na kříži je bránou, skrze kterou vstupuje do světa milost odpuštění. A jen tato milost může přeměnit svět a vybudovat pokoj.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4“id=3819

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4“id=3818

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Kde byl zmatek,

nastává plná svoboda v řádu,

Ježíši, Dárce Otcova Ducha,

přikazující apoštolům, aby se společně modlili.

Kde je nedorozumění v řeči, ve slovech i gestech,

neschopnost chápat velikost Boží lásky

- a kde do této prázdnoty vstupuje satan,

aby zabíjel slovem i skutky lidí jemu oddaných –

tam do Babylóna,

který padne v den Tvého navštívení,

do židovského Jeruzaléma,

vtrhne vichr a oheň Tvého Ducha:

mezi ty, kterým dáváš svého Ducha od Otce,

protože již uviděli, poznali a uvěřili,

že jsi byl oslaven:

hovořili s Tebou, v oslaveném těle.

Tam, kde vládl démon hříchem,

přichází Tvůj nový Dekalog těchto Letnic,

který zní: „Přijměte Ducha svatého!“

Předtím jsi dechl na své apoštoly, biskupy a kněze,

a tak jsi jim dal prožít nejhlubší tajemství Letnic
- Tvůj kříž

a jeho zpřítomnění ve svátosti smíření:
„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny!“

– pravou a plnou radost na této zemi: 
ve Večeřadle s biskupy a kněžími.

Amen.