Až nečekaně slyšíme ve čtení z knihy proroka Izajáše, že i cizinci - pohané budou v Božím domě modlitby přinášet oběti. Ve Skutcích apoštolů několikrát slyšíme o zbožných proselytech, kteří se stali křesťany obrácenými k Ježíši Kristu a vstupujícími do Jeho Církve podle tohoto slova Evangelisty Starého zákona, bořitele elitářského smýšlení:
Toto praví Hospodin:
“Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása,
již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."
V podobném duchu, který neshlíží z židovského
„sparta“ na pohany, zpívá svatý Žalmista:
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
V dnešním druhém čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům pokračuje jeho bolestné zúčtování s bývalou pozicí uznávaného elitáře – farizea uprostřed judaismu:
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
V dnešním druhém čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům pokračuje jeho bolestné zúčtování s bývalou pozicí uznávaného elitáře – farizea uprostřed judaismu:
Bratři!
Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.
„Evangelní úryvek,“ komentuje dnešní liturgická čtení Svatý otec
Benedikt XVI., „této neděle z evangelia podle sepsání svatého Matouše
začíná indikací kraje, do něhož se Ježíš vydává. Tyrský a sidónský region na
severozápadě Galileje, pohanská země. Tady Ježíš potkává jednu kananejskou
ženu, která se na něj obrátí s žádostí, aby uzdravil její dceru sužovanou
démonem. V této prosbě již můžeme tušit počátek víry, která v dialogu s božským
Mistrem roste a sílí. Žena se nebojí na Ježíše volat: „Smiluj se nade mnou“,
což je obrat, který se vyskytuje v žalmech, nazývá Jej Pánem a Synem Davidovým
a vyjadřuje tak pevnou naději, že bude vyslyšena.
Jaký je Pánův postoj vůči
tomuto volání ztrápené pohanské ženy? Ježíšovo mlčení může vzbuzovat podiv,
pročež také vyvolá reakci učedníků, ale není výrazem nevnímavosti k bolesti oné
ženy. Svatý Augustin správně komentuje: „Kristus vůči ní projevuje lhostejnost
nikoli proto, aby k ní byl nemilosrdným, ale aby zanítil její touhu“ Zdánlivý
odstup Ježíše, který říká: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu
izraelského“, neodradí kananejskou ženu, která naléhá: „Pane, pomoz mi“.
A nevzdává se ani, když slyší odpověď, která jakoby odnímala každou naději: „Není
správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“. Nechce nikomu nic vzít. Ve své
prostotě a pokoře jí stačí málo, stačí jí kousky, stačí jí pohled, dobré slovo
Syna Božího. A Ježíš obdivuje odpověď tak veliké víry a říká jí: „Ať se ti
stane, jak si přeješ“.
Poznání víry roste spolu s touhou nalézt cestu a nakonec je darem Božím, který se nám zjevuje nikoli jako abstraktní věc bez tváře a jména. Je vírou, která odpovídá Osobě, jež s námi chce navázat vztah hluboké lásky a zapojit celý náš život. Naše srdce musí proto denně žít zkušenost obrácení, každý den musí zakusit přechod od člověka uzavřeného do sebe k člověku otevřenému vůči Božímu působení, k duchovnímu člověku, který dovolí, aby jej interpelovalo Pánovo Slovo, a otevře vlastní život Jeho Lásce.“
Toto – pro každou lidskou osobu posvátné dozrávání ke svobodě, již dává Bůh – je podrobováno zkoušce, jak svatý evangelista židokřesťanů celník Lévi – svatý Matouš předem uvedl v popisu události, již jsme četli minulou neděli o zkoušce víry „malověrných“ a „malověrného“ budoucího prvního papeže Petra.
Dnešní pokračování je v určitém smyslu rozvinutím, komentářem na základě prorockého činu a slova Ježíšova vůči Syroféničance: víra mezi nejbližšími může zeslábnout, může být zahanbena. Žid svatý Petr je nejprve – právem a didakticky – zahanben Božím Synem. Je Jím veden k víře na základě pokory, která má přiznávat svou malověrnost. Svatý Matouš, rovněž žid, je spolu s ostatními apoštoly a učedníky i lidem doprovázejícím Ježíše na území Týru a Sidónu, zahanben vírou ženy, pohanky, na základě Ježíšova slova. Tak zahanbení papeže in pectore Jesu – Petra – implicitně po pokořujících slovech o jeho malověrnosti, i malověrnosti budoucích sloupů Církve pokračuje ve chvíli uzdravení krutě posedlé dcery Syroféničanky. Její víra v moc exorcisty Ježíše přesahuje víru učedníků včele s Petrem. Zahanbuje je. Dokonce chtějí tuto svou hanbu odehnat od svých i Ježíšových očí!
Tyto dvě epizody ze života prvního papeže Petra, jeho tonutí ve vlnách před Ježíšem i třebas tichý souhlas se zaháněním věřící ženy prosící o exorcismus pro svou dceru, představují v učebnici Ducha svatého, kterou Ježíš otevírá před svými učedníky, mystický pohled do budoucnosti jednotlivých dějů Církve ve všech epochách a ukazují stálý konflikt mezi vírou a nevěrou uvnitř tohoto společenství Církve, v jejích „sloupech“, v papeži.
Vychovávají ty, kdo se účastníky či strůjci tohoto konfliktu kdykoli stanou, aby nalezli opět cestu víry pohanské syrofénické ženy a v žádných vnitrocírkevních konfliktech a zmatcích ve víře či nauce neztratili orientaci Božského Magisteria Církve.
Podrobněji o tomto stálém - a pro věřícího posilujícím - napětí v Církvi pojednává papež Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí o svatém Pavlu, Jeruzalémském koncilu a konfliktu v antiochejské církevní obci:
„…Respekt a úcta, kterou Pavel vždy choval k Dvanácti, není o nic menší, když upřímně hájí pravdu evangelia, jež není nic jiného, než Ježíš Kristus, Pán. Dnes se chceme pozdržet u dvou episod, které dokládají úctu a zároveň také svobodu, s níž se Apoštol obrací ke Kéfovi a k dalším apoštolům. Jde o tzv. Jeruzalémský „koncil“ a konflikt v Syrské Antiochii, jak je zaznamenal v Listu Galaťanům.
A přece Jeruzalémské shromáždění probíhalo v okamžiku nemalého vnitřního napětí v prvotní komunitě. Jednalo se o tom, jak vyřešit problém, zda se má požadovat obřízka po pohanech, kteří uvěřili v Ježíše Krista, Pána - nebo zda mají zůstat na Mojžíšově zákoně nezávislí, a tedy svobodní od dodržování norem nezbytných ke spravedlivému životu, jak je předepisuje zákon, ale především nezávislí na normách ohledně kultovní očisty, čistých a nečistých pokrmů a soboty. O shromáždění v Jeruzalémě podává zprávu v 2. kapitole Listu Galaťanům také svatý Pavel, čtrnáct let po setkání se Zmrtvýchvstalým u Damašku. Jsme v druhé polovině 40. let. Pavel odchází spolu s Barnabášem ze Syrské Antiochie, v doprovodu Tita, svého věrného spolupracovníka, který byl řeckého původu a jako takový nebyl nucen k obřízce před vstupem do Církve. Pavel při té příležitosti předkládá Dvanácti, označovanými jako osobnosti obzvláště vážené, své evangelium svobody od Zákona. Ve světle setkání se zmrtvýchvstalým Kristem pochopil, že pohané v okamžiku přilnutí k evangeliu Ježíše Krista nepotřebují již více obřízku, předpisy o pokrmech a o sobotě jako poznávací znamení spravedlnosti. Kristus je naší spravedlností a „pravé“ je všechno, co je s Ním v souladu. Ke spravedlnosti není třeba dalších znamení. V Listu Galaťanům v několika větách načrtl průběh shromáždění. S nadšením připomíná, že evangelium svobody od Zákona bylo schváleno Jakubem, Kéfou a Janem, „sloupy“, jejichž napřažená pravice uvedla jeho i Barnabáše do Církevního společenství v Kristu. Pokud tedy, jak jsme už viděli, pro Lukáše vyjadřuje Jeruzalémský koncil působení Ducha Svatého, pro Pavla představuje rozhodující uznání svobody ze strany všech, kdo se ho zúčastnili: svobody od závazků pocházejících z obřízky a ze Zákona, té svobody, pro niž nás „Kristus osvobodil, abychom zůstali svobodní a nenechali si již více nasazovat jho otroctví“. Ačkoli se pojetí Jeruzalémského sněmu u Pavla a u Lukáše různí, spojuje je osvobozující působení Ducha, neboť „kde je Duch Pánův, tam je svoboda,“ jak se říká v II. Listu Korinťanům.
Nicméně v Listech sv. Pavla velmi jasně vystupuje na povrch, že křesťanská svoboda nemá nic společného s libertinstvím nebo s libovůlí činit, co se komu zlíbí. Uskutečňuje se totiž v jedině souladu s Kristem, a tedy v autentické službě bratřím, zvláště nejpotřebnějším. Proto Pavel v závěru své zprávy o sněmu připomíná doporučení, s nímž se k němu obrátili apoštolové: „Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, a právě o to jsem vždy horlivě usiloval.“. Každý koncil se rodí z Církve a k Církvi se vrací. Tentokrát se k ní vrací s pozorností k chudým, kteří - jak lze soudit z řady Pavlových náznaků v jeho listech - jsou především v Jeruzalémské Církvi. Starost o chudé, zaznamenaná zejména v 2. Listu Korinťanům a v závěrečné části Listu Římanům, ukazuje Pavlovu věrnost rozhodnutím, která dozrála během tohoto shromáždění.
Možná nejsme již s to plně pochopit význam, který Pavel a jeho komunity přičítaly sbírce pro chudé v Jeruzalémě. Šlo o iniciativu v rámci tehdejších náboženských aktivit zcela novou. Nebyla povinná, nýbrž svobodná a spontánní. Účastnily se jí všechny Církve založené Pavlem na Západě. Sbírka byla vyjádřením dluhu těchto komunit vůči mateřské Církvi v Palestině, od níž obdrželi nevýslovný dar evangelia. Pavel připisuje tomuto společnému gestu tak velkou hodnotu, že ho jen zřídkakdy nazývá jednoduše „sbírka“; je pro něj spíše „službou“, „požehnáním“, „láskou“, „milostí“, ba dokonce „liturgií“. Překvapuje zejména tento poslední termín, protože peněžní sbírce přičítá rovněž kultovní hodnotu. Na jedné straně je liturgickým gestem nebo „službou“, přinášenou každou z komunit Bohu, na druhé straně je skutkem lásky, učiněným ve prospěch lidu. Láska k chudým a božská liturgie jdou ruku v ruce, láska k chudým je liturgií. Tyto dva horizonty jsou přítomny v každé liturgii sloužené a prožívané v Církvi, protože už z podstaty se jí příčí oddělovat kult a život, víru a činy, modlitbu a lásku k bratřím. Jeruzalémský koncil tedy vzniká proto, aby vyřešil otázku, jak zacházet s pohany, kteří došli k víře, rozhoduje se pro osvobození od obřízky a předpisů stanovených Zákonem, a ekklesiální a pastorační řešení nachází, když staví do centra víru v Ježíše Krista a lásku k chudým v Jeruzalémě a v celé Církvi.
Druhou epizodou je známý konflikt v Syrské Antiochii, dosvědčující Pavlovu vnitřní svobodu. Jak se zachovat ve společenství stolu, kde jsou vedle sebe věřící židovského a pohanského původu“ Objevuje se tu další epicentrum mojžíšského zákona: distinkce mezi čistými a nečistými jídly,hluboce oddělující Židy, kteří ji dodržovali, od pohanů. Kéfas, Petr, zpočátku sdílel stůl s jedněmi i s druhými, nicméně s příchodem některých křesťanům následujících Jakuba,“bratra Páně“, se Petr začal stolu pohanů vyhýbat, aby nepohoršoval ty, kdo i nadále dodržovali zákony o čistotě potravin. Jeho rozhodnutí sdílel také Barnabáš. Bylo to rozhodnutí, které hluboce rozdělilo obřezané křesťany od křesťanů pohanského původu. Jednání vážně ohrožující jednotu a svobodu Církve, vyvolalo u Pavla zanícenou reakci. Neváhal dokonce obvinit Petra a další z pokrytectví: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali“? Ve skutečnosti tu proti sobě stály na jedné straně Pavlovy obavy a na straně druhé obavy Petra a Barnabáše. Pro ně bylo oddělení pohanů opatřením, které je třeba zachovat, aby nebyli pohoršováni věřící pocházející z judaismu. Pro Pavla ale představovalo nebezpečí, že univerzální spása v Kristu, nabídnutá jak pohanům, tak Židům, bude špatně pochopena. Jestliže k ospravedlnění dochází pouze v síle víry v Krista, ve shodě s Ním, bez jakéhokoli skutku Zákona, jaký smysl má zachovávat ještě čistotu potravin při společném stole“ Petrova a Pavlova perspektiva byla s velkou pravděpodobností zcela odlišná: prvnímu šlo o to neztratit Židy, kteří uvěřili evangeliu, druhému o to, aby výkupná hodnota Kristovy smrti za všechny věřící nebyla umenšována.
Je to zvláštní, ale o několik let později, když Pavel píše křesťanům do Říma (kolem poloviny 50. let), ocitne se v analogické situaci a požádá silné, aby nejedli nečisté jídlo, aby neztratili nebo nepohoršili slabé: „Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.“ Konflikt v Antiochii dal tedy lekci jak Petrovi tak i Pavlovi. Jedině upřímný dialog, otevřený pravdě evangelia, může orientovat cestu Církve: „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“ Je to lekce, z níž se máme poučit také my. V různosti charismat svěřených Petrovi a Pavlovi, nechme se všichni vést Duchem a snažme se žít ve svobodě, jejímž orientačním bodem je víra v Krista; ve svobodě, která se uskutečňuje ve službě bratřím. Základem je být stále více podobni Kristu. Právě tak se stáváme skutečně svobodnými, tak se v nás naplňuje nejhlubší smysl zákona: láska k Bohu a k bližnímu. Prosme Pána, aby nás učil svému smýšlení, abychom se od Něj učili pravé svobodě a evangelijní lásce, která zahrnuje každou lidskou bytost.
Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo.
Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí."
Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského."
Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.
Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů."
Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.
S. Aurelius Augustinus, Sermo 77,1
O. Vladimír
MODLITBA
PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Vyvolil sis své apoštoly a učedníky,
vyvolil sis svůj nový Izrael – apoštolskou katolickou
Církev,
Ježíši, vyvolený Otcem zachránit v síle Ducha
svatého svět.
A tato cesta Otcova vyvolení, je cestou Ducha Božího,
který Tě vyvedl na poušť po Tvém křtu,
jako trosečníka Tě vysadil na tento pustý ostrov
uprostřed židovské společnosti,
aby se samota s Bohem v tajemství Nejsvětější
Trojice
stala Tvým nejsilnějším společenstvím božské víry,
lásky, která se způsobem překračujícím lidská měřítka
obětuje
a naděje, která je plna nesmrtelnosti.
V této síle kráčíš po hladině a usvědčuješ svého
vyvoleného z malověrnosti.
V této síle přicházíš do pohanského kraje
spolustavitele jeruzalémského chrámu syrofénického krále Hirama,
abys vyvolil ke vstupu do Chrámu tu,
která nepatřila mezi vyvolené židovské elity ani mezi
Tvé následovníky -
syrofénickou ženu:
tím dokazuješ, že cesta Tvých
vyvolených,
Tvých elit,
je kariérní cesta dolů:
Tvoje cesta ke kříži,
jenž je ovšem zpřítomněn nyní
v tajemství vzkříšení -
ve svatém svatých: v přijetí
Tebe,
kterého Otec v síle Ducha
vyvolil, aby vystoupil po jeho pravici,
aby se stal branou pro "elitu" světců v nebi.
Amen.
