Tělo přítele Ježíše

19. neděle v mezidobí

Podobenství o Božím království, kterými Ježíš ukazoval během několika nedělí před svátkem svého Proměnění zástupům a zvláště učedníkům cestu z království satanova, „jenž byl svržen na tuto zem“, zpět ke znovuzrození z vody a z Ducha svatého, nám náš Spasitel jako dobrý Paidagogos ukazuje i dnes na pozadí tajemství proměny. Na vysoké hoře ukázal své tělo proměněné během modlitby s Mojžíšem a Eliášem Petrovi a synům Zebedeovým, Synům hromu.  A to na pozadí budoucího představení svého těla s ranami utrpení a smrti během čtyřiceti dnů po svém zmrtvýchvstání. Dnes  - opět ve světle táborské proměny - ukazuje, zjevuje své přátelství malověrným: podává ruku k přátelství těm, kdo vidí zatím ještě více v utrpení a ve strachu ze smrti satana než Boží cestu k osvobození z jeho moci, cestu do Království.

Ve čtení z První knihy královské podává Bůh jako první proroku Eliášovi, obrazně řečeno, ruku k uzavření přátelství. K poznání sebe v tajemném setkání, z něhož vychází – opět na pozadí velkého utrpení věrného proroka – posílení v této věrnosti Eliáše vůči Bohu Otci, vůči Božímu Slovu, které má předávat a vůči darům Ducha, které má pro přátelství s Bohem rozvíjet.

    Když přišel Eliáš k Boží hoře Chorébu, přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo.
    Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! "
    Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.

Žalmista touží slyšet řeč, implicitně Logos, Boží. Vyznává, že ze slyšení Boha vzchází Jeho ovoce v srdci lidstva i člověka: milosrdenství, pokoj a spása. Bůh je ten, kdo dává spásu: Ježíš je Spasitel.

Pane, ukaž nám své milosrdenství! 

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.

Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.

Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.


Svatý apoštol Pavel píše Římanům o svých soukmenovcích, židech, kteří byli rovněž v Římě pronásledovateli místní církve, matky ostatních církevních obcí, přijímajících židy i pohany. Píše s velkou bolestí. On, který byl nepřítelem Církve Ježíšovy, a tím Ježíše samého, se trápí nad jejich nepřátelstvím vůči křesťanům a ukazuje přátelství konvertity vůči našemu Pánu Ježíšovi i vůči nim, jeho nepřátelům.

Bratři!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn.
    Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.


Jako Bůh Otec mocí Ducha přitáhl k sobě proroka Eliáše, tak ve svém, Slovu, jak čteme v evangeliu podle podání svatého Matouše, přitahuje své proroky, kněze, biskupy: podává jim ruku, aby mohli ve spolupráci s Jeho milostí vykonat svěřené poslání.

Svatý otec Benedikt XVI. komentuje dnešní úryvek svatého evangelia popisujícího Božího Syna Ježíše, jak podává ruku malověrnému Knížeti apoštolů, v jedné ze svých promluv ke kněžím:

„On - Ježíš - nás ale ve své velké dobrotě bral za ruku, přitáhl nás k sobě a řekl: „Neboj se! Jsem s tebou. Já tě neopouštím, ty neopouštěj mě!“ Každému z nás se snad vícekrát stalo totéž, co Petrovi, když, kráčeje po vodě vstříc Pánu, náhle postřehl, že ho voda nenese a že se začíná topit. A jako Petr jsme volali: „Pane, zachraň mě!“. Majíce před očima běsnění živlů, jak jsme vůbec mohli projít burácejícími a zpěněnými vodami uplynulého století a tisíciletí? Pohlédli jsme však k Němu...a On nás uchopil za ruku a dal nám nový „rozměr“, totiž lehkost pocházející z víry, která nás táhne nahoru. A poté nám podal ruku, která nás podpírá a drží. On nás podpírá. Stále znovu obracejme k Němu svůj zrak a vztahujme k Němu své ruce. Dovolme, aby nás jeho ruka uchopila „ a pak už se nebudeme potápět, nýbrž budeme sloužit životu, který je silnější než smrt, a lásce, která je silnější než nenávist. Víra v Ježíše, Syna živého Boha, je prostředkem, díky němuž se stále znovu chytáme Ježíšovy ruky a skrze nějž nás On bere za ruce a vede nás. Jednou z mých oblíbených modliteb je prosba, kterou nám liturgie vkládá do úst před svatým přijímáním: „... nedovol, abych byl kdykoliv oddělen od tebe.“ Prosme, abychom se nikdy nevzdálili společenství s jeho Tělem, S Kristem samotným, abychom se nikdy nevzdálili eucharistickému tajemství. Prosme, aby On nikdy naši ruku nepustil...

Pán na nás položil svou ruku. Význam tohoto gesta vyjádřil slovy: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“. Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli, v těchto slovech bychom mohli dokonce vidět ustanovení kněžství. Pán nás činí svými přáteli, svěřuje nám všechno, svěřuje nám sebe sama, takže můžeme mluvit s jeho „Já“ „ in persona Christi capitis. Jaká důvěra! On se opravdu vydal do našich rukou. Základní znamení kněžského svěcení jsou v podstatě projevem těchto slov: vkládání rukou, předání knihy svého slova, které nám On svěřuje; předání kalichu, ve kterém nám předává své nejhlubší a nejosobnější tajemství. Součástí toho je také moc rozhřešovat. Činí nás účastnými také na svém vědomí o bídě hříchu a všech temnotách světa a dává nám do rukou klíč, který otevírá dveře vedoucí k Otcovu domu. Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Zde je hluboký význam toho, co znamená být knězem, totiž stát se přítelem Ježíše Krista. Za toto přátelství se musíme každý den znovu zasazovat.

Přátelství znamená pospolitost v myšlení a vůli. V tomto společenství mysli s Ježíšem se musíme cvičit, říká svatý Pavel v Listu Filipanům. A toto společenství mysli není výhradně intelektuální záležitostí, je pospolitostí citů a vůle, a tedy také jednání. To znamená, že musíme poznávat Ježíše stále osobněji, tak, že mu budeme naslouchat, žít s Ním a zdržovat se v Jeho přítomnosti. Poslouchat ho v lectio divina, tedy čtením Písma Svatého - nikoliv akademickým, nýbrž duchovním způsobem. Tak se naučíme setkávat s Ježíšem, jenž k nám mluví. 

Musíme zvažovat a přemýšlet o jeho slovech a jeho jednání před Ním a s Ním. Čtení Písma Svatého je modlitbou, musí být modlitbou - musí vyvstávat z modlitby a k modlitbě vést. Evangelisté nám říkají, že Pán se často po celé noci uchyloval na „horu“, aby se sám modlil. Takovou „horu“ potřebujeme také my, je to vnitřní návrší, na které musíme vystupovat, hora modlitby. Jedině tak se toto přátelství může rozvíjet. Jedině tak můžeme vykonávat svou kněžskou službu, jedině tak můžeme nést Krista a jeho evangelium lidem. Aktivismus může být dokonce heroický, ale vnější jednání nakonec zůstává bez plodů a ztrácí účinnost, pokud nemá základ v hlubokém vnitřním spojení s Kristem. Čas, který tomu věnujeme, je tedy skutečně časem pastorační aktivity, autentické pastorační aktivity. Kněz musí být především mužem modlitby. Svět ve svém fanatickém aktivismu často ztrácí orientaci. Jeho jednání a schopnosti se stávají ničivými, pokud chybějí síly k modlitbě, z níž prýští voda života, jež je s to oživit vyprahlou zemi.¨

Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Jádrem kněžství je být přáteli Ježíše Krista. Jedině tak můžeme mluvit skutečně in persona Christi, i když naše vnitřní vzdálenost od Krista nemůže zpochybnit platnost Svátosti. Být Ježíšovým přítelem, být knězem znamená být mužem modlitby. Tak Jej poznáváme a vycházíme z neznalosti vlastní pouhým služebníkům. Tak se učíme žít, trpět a jednat s Ním a pro Něho. Přátelství s Ježíšem vždy znamená také přátelství s jeho věrnými. Ježíšovými přáteli můžeme být jedině ve společenství s celým Kristem, s hlavou a tělem, v úrodném vinném keři Církve, oživované svým Pánem. Jedině v ní je Písmo Svaté, díky Bohu, živým a aktuálním Slovem. Bez živoucího subjektu Církve, která přetrvává věky, se Bible rozbíjí na nesourodé spisy a stává se knihou minulosti. V současnosti je výmluvná jedině tam, kde je „Přítomnost“, tam, kde Kristus stále zůstává současný, v těle své Církve.¨

Být knězem znamená stávat se přítelem Ježíše Krista, stále více, celou naší existencí. Svět potřebuje Boha „ ne jakéhokoliv boha, ale Boha Ježíše Krista, Boha, který se stal tělem a krví, který nás miloval až k smrti za nás, který vstal z mrtvých a vytvořil sám v sobě prostor pro člověka. Tento Bůh má žít v nás a my v Něm. To je naše kněžské povolání, jedině tak může naše působení, jakožto kněží, přinášet plody. Tuto homilii bych chtěl zakončit slovy Andrey Santory, kněze římské diecéze, jenž byl zavražděn v Trebzonu, když se modlil, kardinál Ce je tlumočil během našich Duchovních cvičení. A ta slova zní: „Jsem tady, abych žil mezi těmito lidmi a aby totéž mohl udělat Ježíš, půjčuji mu své tělo... Ke spáse můžeme dojít jedině, když nabídneme své tělo. Zlo ve světě můžeme unést a bolest sdílet, když je vstřebáme do vlastního těla až do dna, jako to udělal Ježíš.“ Ježíš přijal naše tělo. Dejme mu své, aby tak On mohl přicházet do světa a proměňovat ho!“

P. Andrea Santory dal své tělo v oběť při kněžské službě v misijním území, jímž je oblast dnešního Turecka, staroslavná oblast kolébky svatojanských a svatopavelských církevních obcí. Stal se dalším v řadě mučedníků tohoto krví křesťanů posvěceného a k misii připraveného kraje, v němž bylo množství kostelů zbořeno a znesvěceno.

Podobný osud čeká, pokud si nevyprosíme zázrak vlastního obrácení, Evropu, zatím její vznikající chalifáty ve Francii, Anglii, zemích Beneluxu, Německu a Itálii.

Potřebujeme nyní svaté kněze, biskupy, abychom jako Boží lid přivedli nájezdníky k našemu Pánu, k odvrácení od naší genocidy - ke vstupu do Království, v němž společně nalezneme bohatství, o němž se dosud „ekonomickým migrantům“ nesnilo: znovuzrození z vody a z Ducha svatého – spásu jejich i našich duší. 

Nyní nabývají slova svatého Apoštola v dnešním druhém čtení o židech, chtějících páchat genocidu na křesťanech, nové dimenze!

Jako varování i výzvu přijměme výroční připomínku smrti katolického kněze P. Jacquese Hamela ve Francii. On sám dal muslimům finanční obnos na stavbu mešity. Podpořil islamizaci Francie. Dnes – rok po jeho zavraždění ve vlastním kostele - jeho vlastní národ, vycházející vstříc vlastní genocidě, nechává kostel, místo jeho mučednické smrti, strhnout posvátné memento, jinak poutní místo mělo – možná naposled - varovat laxní křesťany a nevěřící, zahladit hmotný základní kámen katolické víry, jímž je vtělení našeho Spasitele: vtělení v dějinách spásy v Nazaretě, vtělení při transubstancicaci, vtělení při kněžském svěcení Otce Andrey i Otce Jacquese, kněží, jejichž duše a těla již nepatřila jim, ale tímto zasvěcením našemu Pánu, ukřižovanému a zmrtvýchvstalému. Vtělení, jímž se tato výkupná smrt zpřítomnila ve smrti kněze – mučedníka z Trabzonu a měla se viditelně zpřítomnit v oběti pro Církev a v její videtelné formě kněze v jeho kostele sv. Martina v Sablé-sur-Sarthe.¨

"Ve výročí vraždy P. Jascquese Hamela, kterému islámské komando 26. července 2016 podřezalo hrdlo, byl jeho kostel svatého Martina v Sablé-sur-Sarthe zrušen a začala jeho demolice.

 Jak stojí v listu Il Foglio, uvedl francouzský senát již v roce 2013 ve své zprávě, že dojde ke zrušení 2800 kostelů. Mnoho z těchto kostelů je ve vlastnictví obcí, které odmítají drahou údržbu a renovace. „Méně kněží, méně věřících, menší potřeba“, to je mantra komunálních politiků. Islamizace je nezadržeitelná." 

    Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám.
    Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet.
    Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!"
    Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě."
    A on řekl: "Pojď!"
    Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!"
    Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží Syn."

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5694

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=likvidace-kostelu-a-postupujici-islamizace-ve-francii

O. Vladimír