23. neděle
v mezidobí
Naopak Jidáš se nechal Ježíšem povolat a nezměnil své chování nedůvěry vůči Ježíšovi. Zemřel pro svou nepravost. Do tragédie v prvotním apoštolském sboru ústí dnešní Boží slovo z knihy proroka Ezechiela:
Toto praví Hospodin:
"Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."
Niterná touha po spáse bližních vede Žalmistu k výzvě ke změně „srdce“, k metanoiein – ke změně smýšlení: od lidského chápání Božích věcí, které vede ke zkáze, k vyznání víry v Ježíše, Syna Božího a v podřízení všech hodnot tajemné „methexis, jednotě mezi Bohem a člověkem, již nám Ježíš vlévá do srdce; tak je proměňuje.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Jidáš nedokázal Ježíše milovat. Pod záminkou povolání být apoštolem miloval sebe a své lidské představy o Mesiáši… a peníze. Tak bylo jeho srdce zatvrzelé, tak, i když mohl „dodržovat všechna přikázání“, nebyl schopen žít podle jejich arché, principu: nebyl schopen milovat Boha. Miloval sebe, a proto zůstal Bohu dlužen přijetí jeho odpuštění v kříži Ježíšově.
Slova z listu svatého apoštola Pavla Římanům jsou tak varováním před Jidášovou cestou.
Bratři!
Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.
Biblická čtení ze mše svaté této neděle směřují k tématu bratrské lásky v komunitě věřících, jež má svůj zdroj ve společenství Nejsvětější Trojice. Apoštol Pavel nás ujišťuje, že celý Boží zákon dochází plnosti v lásce, takže desatero přikázání a veškeré další předpisy lze ve vztahu k druhým shrnout v jediném: „Miluj svého bližního jako sám sebe“.
Čtení z evangelia podle sepsání svatým Matoušem se věnuje životu křesťanského společenství. Říká nám, že bratrská láska zahrnuje také smysl pro vzájemnou zodpovědnost. Proto tedy, když se můj bratr prohřeší proti mně, mám se k němu zachovat s láskou a nejprve s ním promluvit osobně a dát mu najevo, že to, co řekl nebo učinil, není dobré. Tento způsob jednání se nazývá bratrské napomenutí, není to reakce na urážku, ale je veden láskou k bratru. Svatý Augustin jej komentuje takto: „Ten, kdo tě urazil, tím samým způsobil hlubokou ránu sobě samému, a ty bys nedbal zranění svého bratra? ... Musíš zapomenout na urážku, které se ti dostalo, nikoliv na zranění svého bratra.“
A co když mě bratr neposlouchá?
Ježíš v dnešním evangeliu ukazuje jednotlivé stupně: nejprve se za ním máme vrátit a promluvit s ním za přítomnosti dalších dvou či tří lidí, pomoci mu, aby si lépe uvědomil, co učinil. Pokud navzdory tomu bude dále odmítat napomenutí, je na místě říci to ve shromáždění a nebude-li poslouchat ani společenství, má se mu dát pocítit odloučení, které on sám způsobil, když se vzdálil společenství Církve. To všechno ukazuje na existenci vzájemné zodpovědnosti na společné cestě křesťanského života. Každý, s vědomím vlastních limitů a nedostatků, je povolán přijímat bratrské napomenutí a pomáhat ostatním v této zvláštní službě.
Dalším plodem lásky ve společenství je svorná modlitba. Ježíš říká: „Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Osobní modlitba je nesporně důležitá, ba nezbytná, ale Pán nás ujišťuje o své přítomnosti ve společenství, které – i je-li velmi malé – je jednotné a jednomyslné, protože odráží samotnou skutečnost Trojjediného Boha, dokonalého společenství lásky. Origenes říká, že „se musíme cvičit v tomto souzvuku (symfonía)“ tedy v této svornosti uvnitř křesťanské komunity. Musíme se cvičit jak v bratrském napomínání, které vyžaduje mnoho pokory a prostoty srdce, tak v modlitbě, aby stoupala k Bohu ze společenství vskutku sjednoceného v Kristu.
Ten, který – dokonce z nejužšího Ježíšova sboru Dvanácti – měl tvrdé srdce, neochotné se obrátit, Jidáš Iškariotský, muž z Keriótu či „muž dýky“, ten, který „měl Ježíše zradit“, se v této neochotě stává protipólem prvního z apoštolů – Kéfy, Petra, kterého Ježíš dokonce nazval satanem, jak jsme slyšeli v evangeliu minulého týdne.
Dnešní evangelium je jakoby didaktickým pokračováním Ježíšova varování svatému Petrovi, rozšířením na ty, kdo by ochotné srdce v této chvíli neměli i varováním před satanem v srdci.
Jidáš patřil k této skupině a zvláště k těm, které si Ježíš vybral jako nejbližší druhy a spolupracovníky.
Při pokusu podat vysvětlení událostí, ke kterým v souvislosti ze zradou Jidášovou došlo, tak vyvstávají dvě otázky.
První spočívá v tom, že se ptáme, jak je možné, že Ježíš vybral tohoto člověka a dal mu důvěru. Především totiž proto, že Jidáš, který byl vlastně ekonomem skupiny, je v Janově evangeliu označen také za „zloděje“. Tajemství této volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ Ještě hutnějším se stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši „hnulo svědomí…a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev!“
Druhá otázka se týká Jidášova jednání. Proč Ježíše zradil? Otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, když zjistil, že Ježíš nezařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Svatý Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“; podobně píše evangelista Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti“. Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který uboze podlehl pokušení Zlého. Jidášova zrada zůstává v každém případě tajemstvím. Ježíš s ním jednal jako s přítelem, ale ve svých výzvách k následování cestou blahoslavenství neznásilňoval jeho vůli, ani ji nechránil před satanovými pokušeními, protože respektoval lidskou svobodu.
Možnosti perverze lidského srdce jsou ve skutečnosti opravdu mnohé. Jediný způsob, jak se jim vyhnout, spočívá v tom nekultivovat jenom individualistickou, autonomní vizi věcí, ale naopak, stavět se stále znovu na stranu Ježíšovu a jeho hledisko přijímat za své. Den za dnem musíme usilovat o plné společenství s Ním. Připomeňme si, že také Petr se mu chtěl postavit v tom, co jej čekalo v Jeruzalémě, ale dostalo se mu silného napomenutí: „Nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“
Petr po svém pádu litoval a dostalo se mu odpuštění a milosti. Také Jidáš litoval, ale jeho lítost degenerovala v zoufalství a tak došel k sebedestrukci.
Pro nás je to výzva mít stále na mysli to, co říká svatý Benedikt v závěru zásadní V. kapitoly své „Řehole“: „Nikdy nezoufej před Božím milosrdenstvím“. Bůh je ve skutečnosti „větší než naše svědomí“, jak říká svatý Jan. Mějme tedy na mysli dvě věci. Za prvé: Ježíš respektuje naši svobodu. Za druhé: Ježíš očekává naši připravenost litovat a obrátit se; je plný milosrdenství a odpuštění. Ostatně, myslíme-li na negativní roli, kterou sehrál Jidáš, musíme ji zařadit do vyššího vedení událostí ze strany Boží. Jeho zrada vedla k Ježíšově smrti, který tato děsivá muka proměnil na prostor spasitelské lásky a odevzdání se Otci. Sloveso zradit je překladem řeckého slovesa, které znamená „vydat“. Někdy je dokonce Bůh osobně jeho podmětem: byl to on, kdo z lásky „vydal“ Ježíše za nás všechny. Ve svém tajemném plánu spásy Bůh přijal neomluvitelné Jidášovo gesto jako příležitost totálního darování Syna k vykoupení světa.
Neomluvitelné: proto Ježíš varuje před jidášskou cestou v Církvi slovy evangelia podle sepsání svatého Matouše:
Ježíš řekl svým učedníkům:
"Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
S. Aurelius Augustinus, Discorsi 82, 7;
Órigenés, Komentář k Matoušovu
evangeliu 14,1;
Svatý Benedikt z Nursie,
Řěhole, V. kapitola
O. Vladimír
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Kéfovi, Skále, po jeho vyznání,
po osvobození od démona lidského pojetí božství,
jsi jemu, Ježíši,
rozvazující pouta démonů v duši člověka,
i všem, kdo na Kéfovi, Skále Církve, pevně stojí,
dal moc svazovat a rozvazovat na zemi a na nebi.
Osvobozovat duše poté,
co je démon osloven,
Tvou mocí spoután
a musí opustit lidskou duši:
ona je osvobozena i v nebi - pro nebe,
pro věčnou spásu.
Dnešním slovem o Církvi – dvou, kteří se sjednotí v modlitbě,
jež má „dosah do nebe“,
a třeba jen dvou či třech, kdo se sjednotí ve Tvém jménu,
v otevření čistých duší pro moc Tvého a Otcova Ducha –
vybízíš k pomoci těm, kdo by od Tebe
jako Šimon, Kéfa, Skála
měli uslyšet:
„Odstup ode mne, satane, nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“
„Odstup ode mne, satane, nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“
- a přitom se nevydali cestou Jidáše,
který mohl více než Tebe
milovat svou politickou koncepci rozvázání pout židovského národa,
milovat svou politickou koncepci rozvázání pout židovského národa,
peníze a jejich krádeže
a který byl především svázán satanem,
vládcem zmatku
v pojetí Církve, manželství, rodiny, světových
náboženství a modlářských kultů, role peněz a politiky
multikulturního přízračného světa.
Amen.
