27. neděle v mezidobí
Čtení z proroka Izajáše a dnešní evangelium nám staví před oči
jeden z velkých obrazů Písma Svatého: obraz vinné révy, komentoval před
dvanácti lety ve své homilii před začátkem biskupského synodu Svatý otec
Benedikt XVI. liturgické biblické texty dnešní neděle.
Chléb představuje v Písmu Svatém všechno to, co člověk potřebuje
pro svůj každodenní život. Voda dává zemi plodnost, je základním darem, který
umožňuje život. Víno pak vyjadřuje skvělost stvoření, znamená slavnost, ve
které překračujeme hranice každodennosti: víno „rozveseluje srdce“. Tak
se víno a vinice staly také obrazy daru lásky, ve kterém můžeme okusit cosi z
Božského.
Čtení z proroka začíná jako milostná píseň: Bůh si vysadil
vinici - to je obraz dějin jeho lásky k lidstvu, jeho lásky k Izraeli, který si
On vyvolil. První myšlenka z dnešních čtení je tedy tato: Bůh vlil člověku,
stvořenému k jeho obrazu, schopnost milovat, a tedy schopnost milovat také Jeho
samého, svého Stvořitele. V milostné písni proroka Izajáše chce Bůh promlouvat
k srdci svého lidu - a také k srdci každého z nás. „Stvořil jsem tě, ke svému
obrazu a podobě“, říká nám. „Já sám jsem láska a ty jsi můj obraz, do té míry,
ve které v tobě září jas lásky, do té míry, v níž mi odpovídáš láskou.“
Bůh nás čeká. Chce být námi milován - podobná výzva se nemůže
nedotknout našeho srdce. On nám vychází v ústrety, přichází mi vstříc. Dostane
se mu odpovědi? Nebo se s námi stane to, co s vinicí, o které Bůh u Izajáše
říká: „Čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?“. Není náš
křesťanský život často daleko spíš octem než vínem? Sebelítost, konflikty,
lhostejnost?
Zazpívám píseň svého přítele, píseň svého miláčka o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu.
Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata.
Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma, judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí!
Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?
Ted' vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že bude pastviskem, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm.
Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci - jeho milou sazenicí.
Čekal spravedlnost,
a hle - nepravost, Čekal právo, a hle - bezpráví!
Žalm, který dnes zpíváme je nejen pokračováním tématu vztahu Boha Otce – vinaře k jeho lidu a skrytě i k Jeho Synu, je totiž i očekáváním Jeho Syna a prosbou – vše vyjádřeno v obrazech - o příchod Jeho Ducha, který nám Ježíšův život; jeho tělo dá jako posilu pro vzkříšení našeho těla a jeho krev jako životní mízu pro naši cestu, na níž se učíme plnit Boží vůli.
Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři a své úponky až k Řece.
Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa a polní zvěř ji spásá.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.
V listu Filipanům předkládá svatý apoštol Pavel svůj život s Ježíšem Kristem jako vzor jednání Filipských. Hledá tak jejich lásku k našemu Pánu. Tak se dostáváme k druhé základní myšlence dnešních čtení. Hovoří především o dobrotě Božího stvoření a o velikosti vyvolení, která se ukazuje v tom, že On nás hledá a miluje. Pak ale mluví také o dějinách, které následovaly - o pádu člověka. Bůh zasadil ušlechtilou révu a přece dozrála pláňata. V čem se projevuje tato plnost? Dobré hrozny, které Bůh očekával - říká prorok, a to i prorok novozákonní, Apoštol - by se projevily ve spravedlnosti a pravosti. Planou révou pak je násilí, prolévání krve a útisk, které nechávají člověka úpět pod jhem nespravedlnosti.
Bratři!Žalm, který dnes zpíváme je nejen pokračováním tématu vztahu Boha Otce – vinaře k jeho lidu a skrytě i k Jeho Synu, je totiž i očekáváním Jeho Syna a prosbou – vše vyjádřeno v obrazech - o příchod Jeho Ducha, který nám Ježíšův život; jeho tělo dá jako posilu pro vzkříšení našeho těla a jeho krev jako životní mízu pro naši cestu, na níž se učíme plnit Boží vůli.
Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři a své úponky až k Řece.
Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa a polní zvěř ji spásá.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.
V listu Filipanům předkládá svatý apoštol Pavel svůj život s Ježíšem Kristem jako vzor jednání Filipských. Hledá tak jejich lásku k našemu Pánu. Tak se dostáváme k druhé základní myšlence dnešních čtení. Hovoří především o dobrotě Božího stvoření a o velikosti vyvolení, která se ukazuje v tom, že On nás hledá a miluje. Pak ale mluví také o dějinách, které následovaly - o pádu člověka. Bůh zasadil ušlechtilou révu a přece dozrála pláňata. V čem se projevuje tato plnost? Dobré hrozny, které Bůh očekával - říká prorok, a to i prorok novozákonní, Apoštol - by se projevily ve spravedlnosti a pravosti. Planou révou pak je násilí, prolévání krve a útisk, které nechávají člověka úpět pod jhem nespravedlnosti.
O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.
Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi.
V evangeliu podle sepsání svatého Matouše se obraz proměňuje: vinná réva přináší dobré hrozny, ale vinaři si je nechávají pro sebe. Nechtějí je odevzdat pánu vinice. Zbijí a zavraždí jeho posly a zavraždí jeho Syna. Jejich důvody jsou prosté: chtějí se sami stát majiteli, zmocnit se toho, co jim nepatří. Ve Starém zákoně stojí v prvním plánu obvinění z porušení sociální spravedlnosti, z pohrdání člověka člověkem. V pozadí se ovšem objevuje, že v pohrdání Tórou, právem darovaným Bohem, dochází k pohrdání Bohem samým, cílem je pouze užívat si vlastní moci.
Tento aspekt je pak plně rozvinut v Ježíšově podobenství: vinaři nechtějí mít pána - a tito správci vinice nastavují zrcadlo také nám. My lidé, kterým bylo stvoření, abychom tak řekli, svěřeno do správy, si na ně uzurpujeme právo. Sami chceme být jeho jedinými pány. Chceme vlastnit svět i svůj vlastní život zcela neomezeným způsobem. Bůh je nám na obtíž. Buď se z Něj udělá zbožná fráze, nebo je zcela odmítnut, vykázán z veřejného života, tak aby ztratil veškerý význam. Tolerance, která řekněme připouští Boha jako soukromý názor, ale upírá mu veřejný vliv, nepouští do skutečného světa a do našeho života, není tolerancí, ale pokrytectvím. Tam, kde se člověk pasuje na jediného pána světa a vlastníka sebe sama, nemůže být spravedlnost. Tam může vládnout pouze libovůle moci a zájmů Jistě, je možné vyhnat Syna z vinice a zabít ho, abychom sobecky mohli sami vychutnávat plody země. Tehdy se ale vinice velmi brzy změní v nehostinnou pustinu, po které se prohání „kanci z lesa“, jak se říká v dnešním mezizpěvu.
Tak přicházíme k třetímu prvku dnešních čtení, Pán, jak ve Starém tak v Novém zákonu, ohlašuje nevěrné vinici soud. Ten soud, který Izaiáš předvídal, se uskutečnil velkými válkami a vyhnanství, jež provedli Asyřané a Babyloňané. Soud ohlášený Ježíšem se vztahuje především na zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Tímto evangeliem Pán křičí také do našich uší slova, která v knize Zjevení adresuje církvi v Efezu: „Jestliže se neobrátíš, přijdu brzo na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa“. I nám může být vzato světlo a děláme dobře, necháme-li ve své duši zaznívat toto napomenutí v celé jeho vážnosti, tím, že zároveň voláme k Pánu: „Pomoz nám obrátit se! Dej nám všem milost pravé obnovy! Nedopusť, aby v nás pohaslo tvé světlo! Posilni naši víru, naši naději a naši lásku, abychom mohli přinášet dobré plody!“¨
V tomto bodu však v nás povstává otázka: „Cožpak v dnešním čtení a evangeliu není žádný příslib, žádné slovo na posílení? Je posledním slovem pouze hrozba?„ Ne! Přislíbení je a je to poslední a podstatné slovo. Slyšíme je ve verši před evangeliem, který je vzat z Janova evangelia: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce“. Těmito slovy Pána, nám svatý Jan ilustruje poslední a pravý výsledek dějin Boží vinice. Bůh neztroskotává. Nakonec vítězí On, vítězí láska. Zastřený náznak na tohle se nachází již v podobenství o vinici, jak je předkládá dnešní evangelium a v jeho závěrečných slovech. Tam také synova smrt není koncem dějin, i když to není přímo vyprávěno. Avšak Ježíš vyjadřuje tuto smrt prostřednictvím nového obrazu vzatého ze žalmu: „Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se nárožním kvádrem...“
Ze Synovy smrti vyvěrá život, vytváří se nová budova, nová vinice. On, který proměnil v Káně Galilejské vodu ve víno, proměnil svou krev ve víno pravé lásky a tak proměňuje víno ve svou krev. Ve večeřadle předjímal svou smrt a přeměnil ji v dar sama sebe i úkon radikální lásky. Jeho krev je darem, je láskou, a proto je to pravé víno, které Stvořitel očekával. Tímto způsobem se sám Kristus stal vinným kmenem a tento vinný kmen nese stále dobré plody: přítomnost jeho lásky k nám, která je nezničitelná.
Tak tato podobenství nakonec ústí do tajemství Eucharistie, v níž nám Pán dává chléb života a víno své lásky a zve nás na slavnost věčné lásky. My slavíme Eucharistii s vědomím, že jeho cenou byla smrt Syna „ oběť jeho života, který v ní zůstává přítomen. "Kdykoli jíme tento chléb, nebo pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Pána, dokud nepřijde," říká svatý Pavel. Víme ale také, že z této smrti vyvěrá život, protože ji Ježíš přeměnil v obětní úkon, v úkon lásky, tím, že ji v hlubině proměnil: láska přemohla smrt. Ve Svaté eucharistii nás On všechny přitahuje k Sobě a dává nám, abychom se stali ratolestmi vinného kmene, jímž je On sám.
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
"Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak.
Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.'
Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?"
Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek."
Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."
O. Vladimír