(beseda Osmi – Oktolog)
Otec
Vladimír: Četli jsme dnes evangelium podle sepsání svatého Matouše –
podobenství našeho Pána a Spasitele Ježíše o pozvání na královskou svatbu...odtud
bychom měli vyjít, aby slovo k volbám, které mají proběhnout na konci
tohoto týdne, nebylo jako „z jiného světa“.
Otec
Oldřich: Ano, četli jsme o odmítnutí tohoto pozvání ze strany oficiálních
hostů, kteří mohli pocházet z vrstvy nobility tehdejšího doznívajícího
kmenového zřízení, z rodů a významných rodin, jak tomu bývá i dnes.
Vzpomeňme například na královskou svatbu asi před třinácti lety ve Španělsku,
kde se sešla šlechta z Evropy i Zámoří… - A když by tak význační hosté
odmítli přijít, je položena roznětka k mezinárodnímu konfliktu,
v příběhu svatého evangelia patrně na provinční úrovni. Trest je hrozný.
Mrtvá těla poslů – „apoštolů“ v městech, jejichž představitelé a zástupci
odmítli přijít na svatební hostinu sousedního krále, jsou předzvěstí nikoli
snad Lidic a Ležáků v oblasti Svaté země, ale spíše Sodomy a Gomory, a
Ježíšem avizované hrozby Chorazinu, Bethsaidě a Kafarnau, pokud by se tato města neobrátila.
Otec
Michael: Obrácení, „reforma reformans seipsum“ je líčena na pozadí ohlašované
zkázy velkoměsta Ninive samotným prorokem Jonášem v souvislosti
s jeho dozráváním k roli nikoli politického proroka, ale mluvčího Ducha
Svatého. Je výzvou, abychom v současné duchovní krizi Evropy a Evropské
unie nacházeli primární řešení v „dozrání proroka“. Totiž, aby každý
z nás, Evropanů, dozrál v proroka typu Jonášova uprostřed živého,
eucharistického a mystického společenství věřících. Mše svatá, slavená
v kontinuitě Tradice, je zárukou tohoto dozrání. Ona je vlastně cestou
k záchraně současné Evropy. Řečeno, podle spisu blahoslavené Anny Kateřiny
Emmerichové, ona, mše svatá, se má uprostřed záplavy vod potopy v Evropě
stát „Horou proroků“ typu Jonášova - a
tak se vody zkázy změní ve vody křestní…
Otec
Oldřich: Zcela Vám rozumím, Otče Michaeli, a souhlasím s Vámi i proto, že
za Vašimi slovy stojí Váš život. Život milující adoraci Ježíše
v Nejsvětější svátosti oltářní, život rozjímavé modlitby – příklad pro
nás, ostatní kněze a služebníky Církve!
Přesto mně dovolte, abych doplnil: vyprazdňující se a prázdné kostely v současné Evropě, dražba kostelů a posvátných předmětů – dříve židům, dnes muslimům -poloprázdné či prázdní semináře, kláštery, které v úspěšně islamizované podstatné části Evropy jsou rovněž poloprázdné – až na několik výjimek – rušené samotnými řeholemi a nabízené sekulárním účelům… jen ve Španělsku se v této době podle jedné tiskové agentury zavírá každý měsíc jeden katolický klášter – to vše ukazuje na hlubokou krizi víry, křesťanství, lépe řečeno křesťanů, kteří Ježíše opustili.
Bratr
Adeodatus: Když vystoupil Berengar z Tours se svým popíráním přítomnosti
Ježíše v Nejsvětější svátosti, způsobil svým falešným učením války.
Pomýleně se jim říká náboženské války. Spíš války zbloudilých filosofů a
teologů!
Bratr
Juniper: Do náboženské války tohoto typu – omlouvám se Vám, bratře Adeodate –
tedy podle Vás do pseudonáboženské války, nás dnes vedou politikové podporující
příchod muslimů.
Bratr
Lupicinus: Vedou… jedná se spíš o zradu ideálu křesťanské Evropy a státního
zřízení jednotlivých národních států či útvarů a státního zřízení Evropské unie
jako celku.
Bratr
Akvilinus: Vždy „princeps“ císařství, království a knížectví“ ve svých
výnosech, dekretech ke svému jménu s pokorou připojovali „z Boží milosti“
– vládnoucí, mající podíl na službě lidu z Boží milosti, ne ze svých
zásluh. Proto se vždy zodpovídali přednostně za své myšlenky, slova a skutky
Bohu a pak teprve národu a státu.
Bratr
Modestus: Věřím v „reformu reformy“. Věřím, že situace v Evropě není
dosud ztracená. Věřím tomu, že každý člověk má přijmout výzvu novozákonního
proroka, jakým byl v předobrazu Jonáš. Věřím, že je ještě Bohem daný čas
na obrácení Evropanů a to těch, kdo chtějí svou kulturu ničit, a Neevropanů,
kteří ji chtějí zničit.
Otec
Vladimír: Většina z našeho národa, ale i z našich nejbližších sousedů
v národech ve střední Evropě vnímá historický zlom, který nastal pro naši křesťanskou
civilizaci. A do ní je třeba zahrnout i takzvanou ateistickou, konzumní
společnost. Lze vycházet z evidentní obecné zkušenosti, že ten, kdo odmítá
Boha, nauku a tajemství víry a Církev odmítá právem modly. Ovšem je zároveň
ihned potřeba zdůraznit, že člověk, který odmítá modly a nepřijímá poznání
pravého Boha, pravého poznání, není schopen v ohlušujícím lomozu své duše
vnímat tajemství hlubší reality tohoto světa a nepozná společenství Církve,
hříšníků naplněných a naplňovaných ve svátostech Duchem Božím, má v sobě
nemoc, překážeku – předsudek, jak by řekl Sókratés, který má ve spolupráci
s křestní milostí odstranit.
A tento
komplex postojů se projevuje tím, že i ti, u nichž bychom to dnes nečekali,
hájí skutečné duchovní křesťanské hodnoty, pravou křesťanskou morálku,
křesťanské symboly, kostely a kaple a celkově křesťanskou kulturu proti
agresivně nastupujícímu islámu…
Bratr
Adeodatus: Zatímco ti, kdo by měli takto hájit křesťanství – a mají to v
„popisu práce“ či na „firemním štítu“ jsou schopni křesťanskou nauku, morálku a
kulturu zapírat, relativizovat nebo dokonce proti ní vystupovat ve prospěch
islámu.
Bratr
Juniper: Připomíná mně to, co říkáte Otče Vladimíre a bratře Adeodate, Ježíšovo
slovo, že první budou posledními a poslední prvními.
Bratr
Akvilinus: Nebo dokonce varovné Ježíšovo slovo: „Vám bude Boží království
odňato a dáno…“
Bratr
Lupicinus: …A ti, kteří byli posledními skutečně se stali prvními: pár
vzdělanců jako svatý Lukáš, Jan, Marek, celník Lévi…a pak jedna z „jedniček“
židovských intelektuálů Šavel z Tarzu. – Přijali o Letnicích nebo
v Církvi pečeť daru Ducha svatého. A elity, židovské elity, které Ježíše
odsoudily na smrt, opravdu podle Jeho předpovědi ztratily první místo a dostaly poslední. Řeklo by se „zaspaly“, ujel jim vlak.
Otec
Vladimír: Takto „zaspali“ mnozí, u nichž bychom to nečekali. Na místech, kde
lidská duše nese až zdrcující zodpovědnost.
Otec
Michael: Náš Pán ovšem ani v temnotě stínu smrti, myslím tím smrt
křesťanské kultury a regionální civilizace, jaká nastala například za takzvané
Francouzské revoluce v roce 1789 nebo za hrozné takzvané revoluce
v roce 1917 v Rusku…
Otec
Oldřich: …či v severní Africe, kde byla jedna z nejrozvinutějších
křesťanských kultur a byla zničena islámem ihned v prvních expanzích
postmohamedovské doby…
Otec
Michael: …ano, nikdy náš Pán neopustil svou Církev. Dával jí proroky, jak jsme
mluvili o "novozákonním" Jonášovi.
Těmi
nynějšími proroky jsou kněží, řeholníci a řeholnice, stateční bratři a sestry
z Božího lidu a zvláště jejich biskupové těžce zkoušené Sýrii, Iráku,
Palestině, Jordánsku, Libanonu.
Otec
Oldřich: Jistě, ti i všichni jsou pevným
a jasným hlasem, který by naši evropští biskupové a všichni věřící i hledající
měli reflektovat, věřit mu více než cenzurovaným a tendenčním a manipulativním
zprávám, ať pocházejí z takzvaných křesťanských medií či z „mainstreamu“.
Bratr
Akvilinus: Vřele doporučuji číst svědectví premonstrátského kněze
z Blízkého východu, jak jsme je nedávno slyšeli na Rádiu Vatikán či si
přečíst knížku „Moje milovaná Sýrie“ od Otce patriarchy Řehoře III. Lahama,
která vyšla letos v Karmelitánském nakladatelství.
Otec
Oldřich: Takové informace šiřme a upozorňujme na hlas těch, kdo dávají
pomýleným evropským politikům pravé svědectví, vycházející ze statečnosti říkat
a psát pravdu za všech okolností – a bez finanční odměny, z odvahy kterou
jim dává Duch Svatý a z pravdivého poznání reality o takzvaných utečencích,
protože skutečných uprchlíků je nepatrné procento. A ti jsou právě vlastními i
našimi dobrými představenými Církve i států vybízeni, aby se vrátili, statečně
se podíleli jako praví muži na obraně svých rodin, státu a Církve, a tam, kde
již je zpět od multikulturního teroristického seskupení organizovaného mafiemi,
včetně státních a výzvědných služeb, již dobyto zpět území, aby se vrátili se a
podíleli se případně vedli obnovu země a nešířili kulturu smrti, kterou by
přijali – i jako křesťané či muslimové – v Evropě.
Bratr
Modestus: Na tomto místě je třeba určitě velmi vyzdvihnout a ocenit postoje
našeho českého kardinála Otce Dominika. Jako býval statečný v dobách, kdy
„mainstream“ útočil pomluvami na hnutí Pro život, kdy jen zahraniční biskupové
se účastnili modlitebního procesí, a on chtěl veřejně sloužit mši svatou pro
účastníky Pochodu pro život, tak nyní jsou dva představitelé České a Moravské
provincie, kteří se nebojí jasně vyjádřit postoj jako dobří pastýři Církve.
Myslím tím interview s Otcem arcibiskupem Janem Graubnerem
v Parlamentních listech v době, kdy začínala řízená migrace – článek
s jeho výzvou „Stop migraci!“ - a nyní stále četnější a jednoznačná
prohlášení Otce kardinála Dominika, která vyvrcholila jeho kázáním a přímluvami
při letošní poutní svatováclavské mši svaté ve Staré Boleslavi. Podobný růst
k postoji zodpovědného pastýře a pastýřů můžeme v Církvi vidět na
mnohých příkladech těch, které právem považujeme za ctihodné, blahoslavené a
svaté. Lze jen namátkou uvést přerod osobnosti Otce Františka kardinála
Tomáška, papeže blahoslaveného Pia IX. či Otce Jindřicha Šimona Baara…ale je
množství dalších příkladů. Každý, kdo s vírou přijímá v milosti
posvěcující Svaté svatých, papežem počínaje posledním na okraji Církve,
nejchudším z chudých konče, takto dozrává na cestě do nebe. U Otce
kardinála Dominika můžeme tento růst ovšem vidět v posledních několika letech
a zvláště měsících markantně.
Bratr
Juniper: Dá se ovšem říci, že Církev i církevní společenství v naší zemi –
tím myslím naše odloučené bratry a sestry – jako celek „zaspala“ dobu. Podobně
jako tomu bylo u takzvaného revolučního roku 1848, při vzniku dělnického hnutí,
socialistických a komunistických proudů, které následovaly, nebo při vzniku New
Age ve dvacátých a třicátých letech minulého století, a zvláštně bolestně
promarnila šanci v devadesátých letech. Nepružnost, nezralost, zahledění
do sebe, falešné metody pastorace, dezorientace ohledně skutečných problémů ve
společnosti, a dokonce i v Církvi, a už vůbec absence schopnosti zlu
prevenovat vedla k tomu, že i nyní je málo pastýřů, kteří by vedli svěřené
ke spáse.
Otec
Michael: Tvá horlivost, bratře Junipere je jistě chvályhodná, ale
v bolesti nad hříšníky ve svaté Církvi nesmíme opominut její božský
charakter. Nejsme přece donatisté, věříme, že i nehodný, hříšný služebník –
papež, biskup, kněz – vysluhuje platně svatá tajemství. To znamená, že spásu
může přijmout každý, kdo opravdově hledá cestu vykoupení z moci satana.
Bratr
Adeodatus: Každý z nás má nezpochybnitelnou vlastní zodpovědnost za svou
nesmrtelnou duši.
Otec
Vladimír: A je schopen a má se rozhodovat pro spásu svou i svých bližních, za
něž před Trojjediným Bohem nese odpovědnost. A v dílčích rozhodnutích na
této cestě ke spáse či k zavržení je skryta svatost všedního dne.
Jedním
z takových všedních dnů je tento pátek a sobota. Parlamentní volby jsou
potvrzením nebo popřením našeho hledání pravdy uprostřed milostí a hříchů naší
společnosti, našeho českého národa.
Otec
Michael: V Písmu svatém čteme: „Kdo hledá Boha, ten sílí!“ a svatá Terezie
Benedikta od Kříže – předtím stoupenka fenomenologické filosofické metody –
píše: „Kdo hledá pravdu, hledá Boha!“
Otec
Oldřich: První, co byste nám patrně, Otče Michaeli, řekl k metodě hledání
Boha, v případě nynějších voleb, ke zodpovědnému hledání koho volit, je
to, čím jste nám příkladem a k čemu vybízejí čeští a moravští biskupové
v pastýřském listě: k modlitbě, adoraci.
Bratr
Lupicinus: A to jistě neznamená oddrmolit nějakou modlitbičku, ale dát našemu
Pánu lásku, aby On nám mohl dát svou milost rozhodování. A to je čas daný
k modlitbě.
Bratr
Akvilinus: Pokud na rovině přirozenosti je třeba alespoň půl hodiny „vzájemné
empatie“, aby rozmlouvající mohli najít společnou mysl a srdce, pokud chtějí a
jsou schopni, pak v rovině milosti platí jiná pravidla: Trojjediný Bůh
mluví ihned a slyší nás ihned. My jsme na tom skutečně podstatně hůře. My tu
půl hodinu, hodinu k rozmluvě s naším Pánem potřebujeme, abychom
nešli ve svých rozhodnutích cestou své panovačnosti, ale jeho Království.
Bratr
Adeodatus: A pak, když se rozhodneme na základě takovéto modlitby, pak se bude
v našem národě šířit Boží království: spravedlnost, pokoj, statečnost vůči
zlu, síla šířit svornost…
Otec
Oldřich: Situace, v níž se náš národ a národy Visegrádské čtyřky,
starobylé státotvorné seskupení sahající nejméně k době svatého Vojtěcha
táhnoucí se jako zlatá niť – i s bolestnými vzájemnými konflikty a bitvami
– dobou přemyslovskou, jagellonskou a dokonce v určité míře i dobou
habsbursko-lotrinskou, je opět, jako tomu bylo již několikrát v dějinách
tohoto „volnějšího soustátí“, v bodu přelomu.
A
k tomu celá Evropa je postavena před rozhodnutí, jak se postaví vůči
islámu.
Bratr
Juniper: Obávám se, že pro svobodné rozhodnutí je už pro většinu Západoevropanů
pozdě. Pomýlenou filosofií a teologií se už dávno rozhodli a nyní jako člověk
žijící v neřesti, sklízejí ovoce „svého myšlení, vyjadřování a svých skutků“.
Otec
Michael: „Kdo stojíš, dej pozor, abys nepadl!“ Nyní my, náš národ, máme být – i
s vědomím či nevědomky, že se v těchto parlamentních rozhoduje nejen
o bytí či nebytí naší křesťanské kultury, o životech nás a našich evropských
dětí, ale především o našem vyznání víry – na jakémkoli stupni její zralosti –
které vede ke spáse. A nyní je potřeba říci, že spásu dává jen návrat či nové
obrácení se k Ježíši Kristu a zasvěcení se Jemu skrze Neposkvrněné Početí
Panny Marie. Jiná cesta spásy není.
Bratr
Adeodatus: Tím se ovšem nabízí otázka, jaké poslance volit. Všem je nám přece
jasné, že slova, která jsme slyšeli od našich obou metropolitů, vybízejí volit
ty, kdo navenek či podloudně nepodporují islamizaci naší společnosti, řízenou
migraci. Tím jsou i ti, kdo buď se zaštiťují křesťanstvím anebo se na něj
odvolávají jako jednotlivci či jako poltické strany, naprosto nevolitelní.
Případně i pro ty, kdo se za křesťany nepovažují.
Bratr
Akvilinus: V takovém případě je třeba volit ty, kdo se dobře
v politické situaci orientují podle zdravého rozumu – již implicitně
osvíceného Duchem Svatým – a jsou na cestě víry. Nebo se k ní, pokud byli
křesťansky vychování – mohou a chtějí vrátit.
Bratr
Modestus: A hlavně, kteří již na této cestě zastávají morální stanoviska
ohledně rodiny, manželského života a obrany duchovní a národní tradice našeho
národa.
Otec
Oldřich: Na úrovni každého volebního okrsku je jistě možnost si zjistit, zda ti,
které chceme volit, takové postoje zastávají.
V našem
volebním systému je prozatím určitá nevýhoda, že nemůžeme volit napříč
politickými stranami osobnosti, které jdou nebo jsou schopny a ochotny se vydat
cestou svatosti, která v sobě zahrnuje upřímné hledání pravdy,
nezkorumovatelnost, nezávislost na hmotných prostředcích, jakými jsou peníze a
majetek…
Otec
Michael: Prvním kritériem by měl být vnitřní kontakt s Dárcem těchto
ctností a prostředků na cestě svatosti, tedy svátostný život poslance.
Bratr
Juniper: Pak také, aby pro něj nebyla potíž vzdát se svého poslaneckého příjmu…
Otec Michael:
Jistěže jde o ideál. Jak jsme mluvili o Otci kardinálovi a dalších ctihodných
mužích – pastýřích Církve, k tomuto ideálu jsme vázání dorůstat.
Otec
Oldřich: Proto v systému, kdy volíme politickou stranu, je třeba volit tu,
za niž nese zodpovědnost její vůdce. Což není pro dnešní úpadek demokracie
špatná situace. Proto volíme přednostně vůdce strany a poté prostředečně její
zástupce v jednotlivých volebních okrscích – a zde zase podle obdobného
klíče jako stranického vůdce či takzvaného „nestraníka“. Pod pojmem strana se
samo sebou lidově zahrnují i hnutí a „nestranické strany“ či nestraničtí
jednotlivci, což sice není zcela přesné, ale na postoji k rozhodování to
vlastně nic ke zmíněným premisám nemění.
Bratr
Juniper: V jedné „superdebatě“ se mohli všichni zástupci z pohledu
České televize perspektivních stran vyjádřit k zásadním otázkám existence
našeho národa a kultury. Jasné a pevné odpovědi dali pouze „vůdcové“ SPD,
Svobodných a Realistů.
Bratr
Modestus: Je samozřejmě dobré znát podrobněji to, co o protiimigrační politice
ve svých programech tyto politické strany píší.
Bratr
Lupicinus: Ale především je třeba vidět skutky, kontinuitu skutků, které
vycházejí z pevných a charakterních ideálů.
Bratr
Adeodatus: Ohledně celkového, filosofického zaměření ideálu a ideálů strany
Realistů, bych je skutečně, jak jsi ony tři strany v pořadí jmenoval,
bratře Junipere, nechal skutečně na třetím místě.
Bratr
Akvilinus: Logicky je třeba v této době, kdy bylo ideální, aby
protiimigrantské strany měly ústavní většinu, volit nejen tu, která se do
Parlamentu má reálnou šanci – samo sebou neprosto nezávislou na manipulujících
průzkumech takzvaného veřejného mínění dostat, ale tu, která má šanci mít
nejvyšší podporu stejně smýšlejících občanů. A tu se očividně stává strana pana
Tomio Okamury.
Bratr
Juniper: Při poslechu rozhovoru s panem Tomio Okamurou na našem Svobodném
vysílači (https://www.svobodny-vysilac.cz)
asi před třemi týdny jsem mohl z jeho úst slyšet jasné odsouzení politiky
a politiků, kteří podporují homosexuální svazky a multikulturalismus dokonce i
z řad oficiálně křesťanských stran. V rozhorlení nad touto
skutečností řekl: „Já jsem do osmnácti let ministroval.“
Otec
Oldřich: Ve zdravé společnosti se vždy rodina, rod i kmen společně sjednotí na
cestě, která je pro ně nejlepší. Otec rodiny pak má poslední slovo.
Otec
Vladimír: Děkuji Vám, Otče Michaeli, Oldřichu, Bratři Akviline, Lupicine,
Adeodate a Junipere, že jsme mohli společně hledat vhodného a v této kritické
době podle své víry a svědomí nejlepšího kandidáta, jejž a jehož podřízené ve
straně máme volit.
Otec
Michael: Nyní nastává - dříve než
půjdeme k volbám – čas modlitby. Prvotně za všechny kandidující, aby se
obrátili. Aby se upevnili na cestě svatosti, která je záchranou pro náš národ i
pro každého z nás anebo ji začali hledat a statečně našli, protože jinak
nám hrozí zkáza dříve než před smrtí.
Především
ale se modleme za pana Tomio Okamuru a jeho spolukandidáty, nejprve za jejich
konverzi, neboť jen tak budou nyní i navždy úspěšní. A pak, aby v četných
konfliktech a krizích, které budou mezi nimi bezpochyby vznikat, přijímali
ochranu svých Andělů strážných, vzývali svatého Michaela Archanděla, našli
v modlitbě ničím jiným nenahraditelnou sílu obstát – pro spásu své duše i
těch, které chtějí v našem národě vést – ve slovech, které ve svém
programu napsali.
Otec
Oldřich: Vím, co nyní řeknete, Otče Michaeli: „Pojďme na modlitbu, adorací
našeho Pána předáme sílu těm, které budeme volit.
Otec
Vladimír: Pán Ježíš Vám oplatí čas, který jste našemu „Rozhovoru osmi -
Oktologu“ věnovali.
