VÁNOCE – SVÁTKY NAROZENÍ VYKUPITELE ČLOVĚKA

Tradiční české Vánoce jsou a vždy bývaly opakem toho, co se v honbě za ziskem předvádí pod jejich označením v mainstreamu rychle upadající americké a evropské společnosti. Na štědrovečerní večeři se scházela celá rodina, čekalo se na každého, zvoneček zazněl, až přišel poslední příbuzný. Nikoli k rozbalování dárků, ale k začátku zpěvu koled a modlitby u postního štědrovečerního stolu. Jeden talíř a příbor byl připraven pro hlavního oslavence, pro Toho, který ten den slaví své pozemské narozeniny: pro Vykupitele člověka z moci zla, pro Ježíše Krista:

A podle Jeho testamentu Jeho příbor a talíř patřil tomu, kdo by nečekaně přišel. Byl pozván ke stolu na místo Ježíšovo. Naplnilo se přikázání lásky, služba Ježíši Kristu v bližních i praktická víra v očekávání jeho nečekaného příchodu v Poslední den.

Místo dárků hmotných se předávaly ty nejcennější: vzájemná láska. Bůh Otec z lásky poslal na svět svého Syna, jenž nám svou lásku vlévá do srdcí, když v Církvi přijmeme Jeho Ducha.

Naši předkové měli z čeho Boží lásku rozdávat: jako šli na půlnoční mši svatou, tak chodili čerpat sílu odpouštět a milovat každou neděli, každý svátek. Byli silní. Díky nim můžeme mít okolo sebe na Štědrý večer rodinu, v níž jsme milováni. A ve vlastním srdci radost, že druhé milujeme, aniž bychom za to měli jedinou odměnu.

Na středověké ikoně z kláštera svaté Kateřiny na hoře Sinaji můžeme „číst“ to, co je do ikony vepsáno: příběh narození Ježíše, Zachránce světa: v centru je scéna narození v Betlémě, vpravo poselství anděla pastýřům, vlevo příchod tří mudrců, pod centrem betlémské scény „křestní koupel“ malého Ježíška a uvedení do domu v Betlémě, vlevo níže poselství anděla spícímu snoubenci Bohorodičky Panny Marie svatému Josefovi, vpravo od této scény útěk Svaté rodiny do Egypta, vlevo dole Jeruzalém, z nějž posílá zlý král Herodes své teroristy, aby zmasakrovali všechny narozené chlapce v Betlémě: poslední scéna vpravo dole.

Od jesliček, v nichž v Betlémě spočívá Boží dítě Ježíš, vychází vzhůru paprsek, jakoby kmen stromku do horní části obrazu, již půlkulatého (připomíná apsidu presbytáře), kde okolo skály – označující Církev – jsou shromážděni ti, kdo narození Božího Syna očekávali, přijali a zakoušejí při své pozemské pouti podobné utrpení jako On, Panna Maria a svatý Josef, a také ti, kdo už zemřeli ve spojení s Ním a očekávají Poslední den, kdy Ježíš, Vládce nad dobrem a zlem, přijde ve slávě a bude soudit živé i mrtvé.

Pak se naplní dějiny tohoto světa: nastanou nová nebesa a nová země. Čisté, vykoupené duše přijmou oslavená těla.

O tajemství počátku a cíle života vyzpíval ředitel církevní školy v Nisibis a v Edesse, svatý Efrém Syrský, před mnoha staletími tato slova vyznání víry a lásky:

Nedovolí Adamovi

Nejvyšší by vstoupil zas

do příbytku, dovnitř stánku,

kde jen Sláva přebývá.

Jeho záměr skryt tu leží:

„Nejprve buď služebníkem,

služ poslušně přede mnou,

před oponou svatostanu.

Knězem buď! Kadidlem

vonným přikázání zachovej.“

Touto vůní kadidlovou

Adam ctí stan Skrytého.

Rouchem slávy přioděná

Mužů i žen těla září

Šat nahoty spálený je.

Umlkly a ztišily se

žádosti a rozkoše;

nad smysly nemají vládu.

Zakryla se studna tužeb,

tělesný pohasl žár.

Duše nad svobodou jásá,

rozvíjí se jako květ.

Jak pšenice zraje v ráji,

od plevele svobodná.

Hymny o ráji III/16; VII/5

V kapli školy nisibiské

k prahům Ráje přistoupil

Efrém světec, askéta.

Člověk, který se obrací k Bohu, se nestává menším,

nýbrž větším,

protože se díky Bohu a spolu s Ním stává velkým,

stává se božským,

stává se opravdu sám sebou.

Z homilie Svatého otce Benedikta XVI.

o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie 8.12.2005; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=4941

* * *

24. prosince budeme slavit svátek Všech svatých předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných Ježíšových.

V den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší dar, na narození Spasitele o betlémské noci. A den, v němž se ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj, je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží, jíž se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.

Světlo víry ve vzkříšení, útěchy, posily od Ježíše Krista, Pána a Vykupitele člověka, ať září v našich rodinách a společenstvích o letošních svátcích jeho narození LP MMXVIII!

To vyprošuji a posílám kněžské požehnání

O. Vladimír

Sbírka hymnů O ráji svatého Efréma Syrského vyjde, dá-li Pán, na Veliký půst v nakladatelství Pavel Mervart.

RODOKMEN – GENESIS - JEŽÍŠE KRISTA

Středověká desková malba z kláštera svaté Kateřiny na Hoře Sinaj znázorňuje narození Vládce nad dobrem a zlem, Ježíše Krista. Představuje historické události zakomponované do obdélníkové plochy obrazu:

Zde můžeme „číst“ to, co je do ikony vepsáno: příběh narození Ježíše, Zachránce světa: v centru je scéna narození v Betlémě, vpravo poselství anděla pastýřům, vlevo příchod tří mudrců, pod centrem betlémské scény „křestní koupel“ malého Ježíška a uvedení do domu, vlevo níže poselství anděla spícímu snoubenci Bohorodičky Panny Marie svatému Josefovi, vpravo od této scény útěk Svaté rodiny do Egypta, vlevo dole Jeruzalém, z nějž posílá zlý král Herodes své teroristy, aby zmasakrovali všechny narozené chlapce v Betlémě: poslední scéna vpravo dole.

V horní části této plochy se nachází její ústřední téma: scéna narození našeho Spasitele Ježíše Krista o Betlémské noci v roce, jímž počíná náš letopočet.

Jeskyně je temně černá. Je noc. Panna Maria, Rodička Boží, spočívá zahalena ve ztemnělém plášti na pokrývce s antickým ornamentem.

Pozadí siluety její postavy je jasně červené, předznamenávající „meč bolesti, který pronikne její srdce“, červeň, je lemována převážně černou barvou: Temnota, „ženu, která na poušti porodí svého syna“, nepohltí. Ani Církev, jíž je Panna Maria Matkou, „brány pekelné nepřemohou“.

Bosou nohou se Panna opírá o krvavé pozadí: spočívá v tratolišti krve rozdrcené hlavy hada. Předznamenává vítězný boj dětí Církve: Pán a Bůh hadovi - satanu řekl: „ona – její potomstvo - ti rozdrtí hlavu.“

Proto je bosá pata Panny Marie nezraněna uštknutím hadovým, není poskvrněna kletbou - hříchem Adama a Evy.

Krvavým pozadím je spojena s pozemským životem Bohorodičky „kolébka“ Ježíška – Božího Syna. Má tvar, který neodpovídá klasické podobě jeslí na seno a slámu pro zvířata. Připomíná schránu, archu či dokonce dům (béth) namalovaný v obrácené perspektivě.

Seno a slámu nahrazuje opět ostře červené, krvavé pozadí, krev je jakoby poduškou na níž spočívá v zavinovačkách Božské dítě.

Spočívá v Betlémě, v domě pokrmu (bait - dům, lechem – pokrm: „Bethlehem“), Ježíš je v domě svého Otce, Dárce zázračné many. Dům pokrmu je tak spojený s krví, kterou prolil pro vykoupení z moci ducha zla na Golgotě.

Svou krví – zatím „jeslemi“ - betlémem - oddělenou od okolního světa, i od Bohorodičky Panny Marie – očistí ty, kdo na Něj před Letnicemi toužebně čekali či se po nich od jeho učedníků dají pokřtít.

Oba, Ježíš, náš Pán, i Panna Maria, mají okolo hlav svatozáře. Panna Maria na pozadí krve hada a jeho potomstva, Ježíš, náš Vykupitel, na pozadí temnoty betlémské jeskyně.

Záře Svatého Ducha z obou aureol proniká: temnotu mocností zla; a krev znečišťující ruce i duši.

Obě zvířata, která jsou podle starozákonního proroctví svědky narození Spasitele – Mesiáše - poznáme podle hlav, jež se rýsují na temném pozadí jeskyně. Dobytče zůstává v pozadí, oslík svou hlavu přes okraj krvavého lůžka více sklání k Svatému dítěti: Oslici s osličím mládětem naleznou učedníci na pokyn Ježíše, svého Mistra - a na pokyn svého Učitele si vypůjčí oslátko, aby se naplnilo slovo proroka: „Král tvůj na oslátku přijíždí, na osličím mláděti“.

Panna Maria, Prostřednice všech darů Božích, má svůj pohled obrácený k nám, Ježíš, její a Boží Syn se více dívá k nebesům.

Od jeho pohledu, tváře a hlavy stoupá paprsek milosti Otce a Ducha Svatého, i paprsek Syna, podobá se vstupu do ráje, pni rajského stromu poznání, na jehož dřevě byl podle Tradice ukřižován.

Tento paprsek, rajský peň, nás vede vzhůru, k nebi a do nebe, do prostoru, který je polokruhem, korunou spodního obdélníku popisujícího dějiny spásy v hmotném světě.

Stoupá až ke koruně stromu, který se dotýká nebe, svého počátku, stvoření.

Pod košatou korunou stromu si můžeme představit, jak nás k tomu vybízí řecký nápis

Rodokmen Kýria, Pána, Ježíše Krista, Adama a Evu, jejich potomstvo. To se skrývá v zbytcích malby, již nahlodal zub času. Ovšem i jeho působení je výmluvné: nejsme schopni jasně poznat svůj počátek, počátek lidstva, vycházející z jediného manželského páru Adama a Evy, nejsme schopni poznat jejich potomky. Slyšíme o nich, že byli stvořeni k obrazu Nejsvětější Trojice, že se nechali svést ďáblem – hadem, že ztratili Ráj...

Byli mezi nimi svatí hříšníci. Náš Kýrios Ježíš se podle těla narodil jako jejich potomek. Bůh jej nechal vzejít s pokolení hříšných předků a těch, kdo šli cestou svatosti, usilovali o návrat ke ztracenému Ráji, stát se opět Božím obrazem!

Proto Církev od pradávna slaví 24. prosince svátek Všech svatých předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných Ježíšových.

Na obraze ze Svaté hory Sinaj vidíme zástupy, ty které zpředu všechny věnčí záře božského světla, vycházející jako svatozář od jejich hlav. Z obou stran obklopují skálu v popředí, která je vrcholem betlémské jeskyně narození Vykupitele.

Tou skálou je Církev. A náš pohled sledující pevný základ rajského stromu, který vychází z narozeného Spasitele, stoupá od Ježíše – druhého Adama - k vrcholu stromu, pod nímž byl Adam hříšný, první, k nebi právě přes Skálu, na níž ustanovil Pán Ježíš svou viditelnou přítomnost.

K ní přistupují všichni spravedliví, svatí od věků, od Adama. V ní trpí duše v očistci, v ní bojují pozemšťané o návrat k pravému rajskému štěstí.

Betlém je dům pokrmu. Pod skálou se skrývá betlémská jeskyně, v níž se rodí Ježíš.

Tak se v Církvi skrývá jeskyně, svatý stan, svatá patena, svatý kalich, v nichž je Ježíš.

Zve ke vstupu do jeskyně, do společenství, do duše, v níž se chce křtem a svatým přijímáním narodit, aby se vykoupená duše a oslavené tělo staly opět Božím obrazem v novém Ráji: v nové zemi a v novém nebi.

Jako ztělesnění této naděje můžeme na místě, kde pod stromem poznání v Ráji zhřešil Adam, za písmeny, které odkazují na původce rodokmenu, uvidět svatou tvář Božího Syna Ježíše, který jakoby stál na tomto místě s pastýřskou holí. On, Dobrý pastýř, se o své potomstvo stará: všem nabídl spásu. Mnozí záchranu přijali.

V den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší dar, na narození Spasitele o Betlémské noci. A den, v němž se ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj, je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží, kterou se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.

P. Vladimír Mikulica

Noční bdění, modlitby a mešní oběť neděle Panny Marie Královny Adventu

Prastará prvokřesťanská tradice vycházející nejen ze skutečnosti, že neděle byla v době pronásledování Církve v prvních třech staletích - a v muslimských zemích je tomu často dodnes - pracovním dnem, ale především z tradice dlouhé jak putování lidstva samotného, z reality setkání duše s Trojjediným Bohem. Z odvěkého poznání, že pro duši je nejpříznivější, když vše ztichne, když je ticho a noc zastře pohled na rozptylující věci pozemského světa. Tehdy se duše člověka může usebrat a soustředit na jediný bod, na jediné základní vodítko k naslouchání – a tím je kříž, ozářený svící, tím je ikona ozářená nadzemským světlem, tím je Ježíš v Nejsvětější svátosti oltářní.¨

Dříve než křesťané přistoupili o Svaté betlémské noci k betlémům, které se stavějí až na Štědrý den, a než do jeslí vložíme figurku Ježíška, což se děje při Půlnoční mši svaté, kdy je figurka Dítěte Ježíše požehnána a přinesena po mši svaté ve slavnostním průvodu do betléma v kostele; zasvěcovali věřící od prvních dob noc před čtvrtou nedělí adventní při posvátné vigilii: přípravě duše, aby byla schopná prostřednictvím znamení a symbolů, v podobě od slavné betlémské bohoslužby svatého Františka z Assisi i prostřednictvím figurky znázorňující Spasitele v betlémě, uvidět při adoraci jesliček nejprve božský svět a jeho prostřednictvím prchavou pozemskou realitu.

Pokud bychom tento postup obrátili či posvátnou vigilii poslední adventní vigilie vynechali, dochází ke krizi víry, jaké jsme nyní často svědky: pozemský svět, pozemské události narození Ježíše Krista již není člověk schopen duší vnímat, nepoznává Boží svět, znesvěcuje jej, strhává jeho zdání či tušení do "svého" světa, z nějž už není schopen k Trojjedinému vystoupit. Topí se pak ve zbožných kazatelských, modlitebních a katechetických frázích, které oprávněně odpuzují každého, kdo hledá spásu v Ježíši Kristu. Přivolává oprávněnou nenávist k Církvi a její pronásledování.

Vigilie uvádí do reality, jejímž prostřednictvím viděl prorok svatý Izajáš Boží paprsek – průnik do Božího světa - v němž se připravoval příchod Krista - Mesiáše, Ježíše z Nazareta. Čte se rozjímavě,  v určité formě lectio divina, patero prorokových slov.

Poté následuje chvalozpěv, uvedený krátkým čtením, obojí z knihy proroka Daniela, který je jistou analogií třetího čtení a chvalozpěvu velikonoční vigilie. Lid, který prošel vodou křtu do stadia čtyřicetiletého očistného putování do Země zaslíbené, je nyní zastoupen třemi statečnými vyznavači, kteří jsou ve své víře v jediného Boha právě v ohni, jenž vystřídal vodu Rudého moře, přiváděni k setkání v tomto očistném ohni do společenství se Synem člověka, s Druhou Boží osobou, která je vede ke chvalozpěvu, jenž se následně zpívá, v síle Ducha, Třetí Boží osoby. Pak následuje čtení z epištoly svatého Apoštola Soluňanům: prostřednictvím viditelného světa a jeho "ta eschata" – posledních věcí - jsou budoucí ostiáři, exorcisté, lektoři, akolyté, jáhnové a kněží spolu věřícími vedeni k pohledu na Ježíše Krista jako Pána nade vším.

A evangelium – jako pevný základ pro adoraci - seznamuje v popisu svatého Lukáše s historickým rámcem, časovým i místním, do nějž poslal Bůh v moci Ducha Svatého, který zastínil počínající Bohorodičku Pannu Marii, svého Syna Ježíše. - Naplnila se všechna proroctví o Něm.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své homilii před třinácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve... Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je "bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

... 2. Vatikánský koncil měl vyjádřit svůj názor na institucionální složky Církve: na biskupy a na Petrova nástupce, na kněží, na laiky a řeholníky, vzhledem k jejich společenstvím a vztahům mezi nimi; měl popsat putující Církev, "v níž jsou i hříšníci, ale zároveň je svatá, byť stále potřebuje očišťování... Avšak tento "petrovský" rys Církve je zahrnut v onom "mariánském". V Marii, v Neposkvrněné, se setkáváme s podstatou Církve nedeformovaným způsobem. Od ní se musíme učit, abychom se i my sami stali "církevními dušemi"; takto se vyjádřili Otcové, abychom i my, podle slova svatého Pavla, mohli stanout před tváří Pána "neposkvrnění", jak On nás chtěl mít od počátku.

Musíme se však ptát: co znamená "Maria, Neposkvrněná"? Má nám tento titul co říci? Dnešní liturgie nám vysvětluje obsah tohoto slova dvěma velkými obrazy. Především je tu úchvatné vyprávění o zvěstování Panně Marii, nazaretské Panně, o příchodu Mesiáše. Andělův pozdrav je utkán nitěmi Starého Zákona, zvláště proroka Sofoniáše. Ukazuje nám Marii, pokornou ženu z venkova pocházející z kněžského rodu, která v sobě nosí velké kněžské dědictví Izraele, jako "svatý pozůstatek" Izraele, na něž se proroci odvolávali ve všech dobách soužení a temnot. V ní je přítomen pravý Sion, onen čistý a živý příbytek Boha. V ní přebývá Pán, v ní nachází místo svého odpočinku. Ona je živý dům Boha, jenž nebydlí v kamenných budovách, ale v srdci živého člověka. Ona je výhonek, který v temné zimní noci dějin vyraší ze pokáceného Davidova kmene. V ní se naplňuje slovo žalmu: "Země vydala svou úrodu". Ona je ratolest, z níž vyroste strom vykoupení a vykoupených. Bůh neselhal, jak se mohlo zdát již na počátku dějin s Adamem a Evou nebo během babylonského vyhnanství a jak se znovu zdálo v Mariině době, kdy se Izrael definitivně stal nedůležitým národem v okupované oblasti s velmi málo rozeznatelnými znameními jeho posvátnosti. Bůh neselhal. V pokorném domku Nazareta žije svatý Izrael, čistý pozůstatek. Bůh spasil Svůj lid. Z pokáceného stromu nově zazáří jeho dějiny a stanou se novou živou silou, která zaplaví svět a bude mu udávat směr. Maria je svatý Izrael, ona říká své ano Pánu, dává se plně k Jeho dispozici a stává se tak živým chrámem Boha.

Druhý obraz je mnohem složitější a temnější. Tato metafora převzatá z knihy  Genesis  k nám promlouvá z dávné minulosti a jen s obtížemi může být objasněna; pouze díky uplynulým stoletím bylo možno začít lépe chápat, o čem pojednává. Je předpovězeno, že během celé historie bude nadále pokračovat boj mezi člověkem a hadem, totiž mezi člověkem a mocnostmi zla a smrti. Je však také předpovězeno, že "potomstvo" ženy jednoho dne zvítězí a rozdrtí hlavu hada, smrti; je předpovězeno, že potomstvo ženy - a v něm právě žena a matka - zvítězí, a tak skrze člověka zvítězí Bůh. Budeme-li s věřící a modlící se Církví naslouchat tomuto textu, pak můžeme začít chápat, co je to prvotní hřích, dědičný hřích a také co nás před tímto dědičným hříchem může ochránit, co je to vykoupení.¨

Co je tedy na této stránce popsáno? Člověk nedůvěřuje Bohu. Chová v sobě podezření, že ho Bůh vlastně o něco v životě připravuje, že Bůh je protihráčem, co omezuje naši svobodu, a že lidskými bytostmi plně budeme pouze tehdy, když se ho zbavíme, totiž že pouze tímto způsobem můžeme být zcela svobodní. Člověk žije v podezření, že Boží láska vytváří závislost, a aby byl plně sám sebou, je nutné se této závislosti zbavit. Člověk nechce od Boha přijímat svou existenci a plnost svého života. Sám chce ze stromu poznání získat moc utvářet svět, stát se bohem - pozvedaje se na Jeho úroveň - a přemoci smrt a temnoty. Nechce se zabývat láskou, jež se mu nezdá důvěryhodná, a spoléhá pouze na poznání, protože to skýtá moc. Spíše než po lásce dychtí po moci, díky které chce svůj život sám vzít do vlastních rukou. A při tomto počínání se spoléhá spíše na lež než na pravdu, a tím se jeho život propadá do prázdna, do smrti. Láska není závislost, nýbrž dar, který nám dává žít. Svoboda lidské bytosti je svobodou bytosti omezené, a je tedy sama omezená. Můžeme jí čerpat pouze jako svobody sdílené, ve svobodném společenství; jen pokud žijeme spravedlivým způsobem jeden s druhým a jeden pro druhého, pak se může svoboda rozvíjet. Správně žijeme, žijeme-li podle pravdy svého bytí, to znamená podle Boží vůle. Protože Boží vůle není pro člověka nějakým donucovacím prostředkem pocházejícím zvnějšku, ale vnitřním rozhodnutím jeho přirozenosti, do něj vepsaným rozhodnutím, jež jej činí obrazem Boha, a tím svobodnou bytostí. Žijeme-li v protikladu s láskou a v protikladu s pravdou - v protikladu s Bohem - pak se navzájem ničíme a ničíme svět. Pak nenacházíme život, ale jednáme v zájmu smrti. To vše se prostřednictvím nesmrtelných obrazů vypráví v příběhu prvotního hříchu, kdy byl člověk vyhnán z pozemského Ráje.

Drazí bratři a sestry. Uvažujeme-li upřímně o sobě a o našich dějinách, musíme prohlásit, že toto vyprávění nepopisuje pouze počátek dějin, nýbrž dějiny všech dob, a že všichni v sobě nosíme kapku jedu, jež nás nutí přemýšlet způsobem popsaným obrazy knihy  Genesis. Tuto kapku jedu nazýváme prvotní hřích. Právě ve svátek Neposkvrněného Početí v nás vyvstává podezření, že člověk, který vůbec nehřeší, je v podstatě nudný, že v jeho životě něco chybí - jakýsi dramatický rozměr být nezávislý, že součástí pravého lidství je svoboda říci ne, sestoupit dolů do temnot hříchu a chtít dělat všechno podle svého, že pouze takto lze dokonale využít veškerou šíři a hloubku našeho lidství, být doopravdy sami sebou, že musíme tuto naši svobodu podrobit zkoušce a jít i proti Bohu, abychom se opravdu plně stali sami sebou. Stručně řečeno, myslíme si, že zlo je v podstatě dobré, že ho aspoň trochu potřebujeme, abychom zakusili plnost bytí. Myslíme si, že Mefistofeles - pokušitel - má pravdu, když říká, že je silou, "která chce vždy zlo, a vždy koná dobro". Myslíme si, že paktovat se trochu se zlem, vyhradit si trochu svobody vůči Bohu je v zásadě dobré, ba dokonce nezbytné.

Díváme-li se však na svět kolem sebe, vidíme, že tomu tak není, že zlo je ve skutečnosti vždy jedem, člověka nepovznáší, ale vždy ho snižuje a pokořuje, nečiní ho větším, čistším a bohatším, naopak mu škodí a činí ho menším. To musíme pochopit zvláště v den Neposkvrněné, člověk, který se zcela odevzdá do Božích rukou, se nestává Boží loutkou, nudnou, se vším souhlasící osobou, neztrácí svobodu. Pouze člověk, jenž se Bohu zcela oddá, nalezne pravou svobodu, svobodu dobra v celé své obrovské a tvořivé šíři. Člověk, který se obrací k Bohu, se nestává menším, nýbrž větším, protože se díky Bohu a spolu s Ním stává velkým, stává se božským, stává se opravdu sám sebou. Člověk, jenž se svěřuje do Božích rukou, se nevzdaluje od ostatních tím, že se stáhne do své soukromé spásy, právě naopak, jen tehdy jeho srdce procitá a on se stává vnímavým a tudíž vlídným a otevřeným.

Čím je člověk blíže Bohu, tím je blíže lidem. Vidíme to na Panně Marii. To, že je v naprosté blízkosti Boha, je důvodem, proč je tak blízká lidem. Proto může být Matkou poskytující veškerou útěchu a pomoc, matkou, na niž se kdokoliv může obrátit ve své slabosti a ve svém hříchu, kdykoli bude potřebovat, protože ona má pochopení pro všechno a je pro všechny otevřenou silou tvořivé dobroty. Do ní Bůh vštěpuje svůj obraz - obraz Toho, jenž jde za zbloudilou ovečkou až do hor a je ochotný hledat ji v trní hříchů tohoto světa a snášet ostny trnové koruny těchto hříchů, aby ji pak položil na svá ramena a odnesl ji domů. Jako Matka plná soucitu je Maria předchůdkyní Syna a jeho trvalým portrétem. A tak vidíme, že také obraz Bolestné, Matky, která sdílí utrpení a lásku, je pravým obrazem Neposkvrněné. Tím, že tvoří jednotu bytí a cítění spolu s Bohem, se její srdce rozšířilo. V ní se k nám Boží dobrota velmi přiblížila. Tak stojí Maria před námi jako znamení útěchy, povzbuzení a naděje. Obrací se k nám slovy: "Měj odvahu více se odvážit s Bohem! Zkus to! Neměj strach! Měj odvahu riskovat s vírou! Měj odvahu riskovat s dobrotou! Měj odvahu riskovat s čistým srdcem, zadej si s Bohem a uvidíš, že se díky tomu tvůj život stane naplněným a osvíceným, vůbec ne nudným, nýbrž plným nekonečných překvapení, protože nekonečná dobrota Boha se nikdy nevyčerpá."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Epištola je ranní mše o čtvrté neděli adventní je převzata z kvatembrové soboty, z původní vigilie, o níž je výše: svatý Pavel píše "Nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který nejen osvítí všechny věci v temnosti, ale uvede najevo záměry srdcí. Pak se každému dostane od Boha chvály."

Evangelium je rovněž totožné s evangeliem z vigilie této neděle.

Svatý Jan v historické době, dosvědčené svatým evangelistou Lukášem, vyzývá: "Připravte cestu Pánu" – vyzývá k přípravě na otevření srdce pro Království, v němž se nová nebesa a nová země spojí.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

 
4. neděle adventní

Svatý prorok Micheáš podobně jako Předchůdce Páně několik staletí po něm, vymezuje historické místo, kde se Kristus Ježíš narodí:

Toto praví Hospodin: 
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“ 

Muž, kterého si Otec Bůh před věky věků, jejž zrodil, "vychoval", je Jeho Syn, Ježíš z Nazareta; tak zpívá prorok- Žalmista:

Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni. 
Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit! 
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! 
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. 
V listu Židům čteme o úběžníku, vrcholu výchovy, jímž je oddané plnění Otcovy vůle Synem: o dostižném vzoru pro ty, kdo v dříve často posmívané mystice nacházejí vzor pro výchovu sebe i svěřených.

Bratři! 
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. 
V evangeliu podle Lukáše jde Panna Maria, sjednocena s vůlí Ducha Svatého, jenž v ní zázračně působí, sloužit své bližní – svaté Alžbětě. Obě poznávají radost svých dětí a okoušejí plody věrného plnění vůle Trojjediného Boha: nečekaný chvalozpěv duše.

   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. 
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. 8. 12. AD MMV; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=4941;

(LG , 8;

J.W.Goethe,  FaustI,3)

Otec Vladimír Mikulica

Radost žida, pohana i křesťana, který se obrátil k Ježíši, svému Spasiteli

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvojí radost představují evangelia tohoto třetího adventního týdne: radost Panny Marie, která se nejprve při zvěstování archanděla Gabriela ulekla, co má znamenat pozdrav: "Zdrávas Maria, milosti plná...", a pak vyslovila souhlas s Božím plánem v jejím životě. - Duše je nejšťastnější, když žije podle Boží vůle. 

O zvěstování čteme v každí votivní, rorátní mši svaté k Panně Marii a o navštívení o kvatembrové mši svaté v pátek.

Druhou radost prožila Panna Maria společně se svým a s Božím Synem Ježíšem při navštívení svaté Alžběty. Radost prožívají obě děti, jež svatá Panna a rovněž zázračně plodná Alžběta nesou pod svým srdcem, a tato radost se přenáší do jejich pozdravu a do Mariiny modlitby.

Dalším svědkem radosti tohoto svatodušního týdne neděle Gaudete – "Radujete se" – a novény, která jí jako bezprostřední duchovní příprava na vánoční slavnosti začíná, je svatý Pavel. Jeho slova – výzvu k radosti z Ducha - se modlíme ve zpěvu Introitu a v prvním čtení této adventní neděle. V posledním, šestém čtení slavné sobotní kvatembrové mše svaté čteme úryvek z listu Apoštola do Soluně. Jeho klidná i varující slova o Parusii vrcholí vyznáním vítězství našeho Vykupitele Ježíše nad bezbožníkem v Poslední den, a to bude počátek nekončící radosti Ježíšových vítězů.

Celé období adventní novény je vzácnou příležitostí se ztišit. Prožít závěr Adventu v úplném opaku, jímž je shon, který chce jen konzumovat, přijímat. Ježíš, náš Zachránce, nás volá, abychom šli cestou, na niž lze záchranu přijmout, a to je cesta lásky. Láska je dávání. Je blaženější než cesta braní.

Dejme našemu Příteli Ježíši svůj čas, otevřeme Písmo svaté, zvláště slova proroka Izaiáše čteme ve mších svatých letos posledního adventního týdne, do nějž jsou vetkány suché, kvatembrové dny, kdy můžeme zvláště ve spojení s našimi ostiáři, lektory, akolyty, exorcisty, jáhny a kněžími prožívat duchovní obnovu.

V Epištole z listu Filipanům slyšíme: "O nic nepečujte úzkostlivě". V době, kdy ruch okolo nás přetéká starostmi, zní slovo Apoštola jako očistná harmonie lásky, která má pro bližního vždy čas. Nejblíže nám je Ježíš. On je první z bližních. Uvítejme Jej již nyní ve ztišení, v modlitbě, ve své duši. Zrodí se v ní radost Ducha. S druhými se o ni rozdělíme jako svatý Pavel: "Radujte se", řekneme smutným a ustaraným a s Jeho slovem vstoupí do srdcí našich bližních, příbuzných a přátel světlo, radost. Pak naše společná radost u štědrovečerního stolu a při Půlnoční bude radostí andělů i pastýřů: Gloria in Excelsis Deo: budeme naplněni radosti vyznávat vděčnost Otci, že dal betlémské narození svému Synu. A v našich srdcích bude působit jejich Duch, Duch radosti ze zakoušené Boží přítomnosti.

Evangelium podle sepsání svatého apoštola Jana svědčí židovským předákům ústy svatého Jana Křtitele, že Ježíš Mesiáš přišel. Je tu, aby vás zachránil, říká jim implicitně svatý Jan. A po vykupitelské smrti a zmrtvýchvstání Ježíšově apoštolova slova se nesou již v síle Ducha Svatého: Ježíš je zde mezi vámi. Pojďte Jej přijmout v mešní oběti. Učte se od Něj milovat Boha a bližního. Budete naplněni radostí a druhým budete zdrojem radosti, Ježíšovým světlem.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

 
3. neděle adventní

Ve čtení z knihy proroka Sofoniáše je vybízen k radosti starozákonní Izrael. Obětí Ježíšovou, i odmítnutím této oběti ze strany části židovstva, se tato radost – i výzva k ní - přenesla na novozákonní Církev. Trest, který vedl ke smutku, je zrušen: ten, kdo se zasvětil Ježíši Kristu jako svému Spasiteli, již není pod nadvládou ďábla, který trestá smutkem ze zavržení.

   Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátku. 

Žádná obava a úzkost neovládá duši konvertity k Ježíši, Božímu Synu. I když jsme dále slabí a hříšní, jsme na cestě záchrany. "Bez obavy můžeme doufat," zpívá jménem Církve svatý Žalmista.

Plesejte a jásejte,neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy. 

oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména! 

Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele. 


Čas čekání na příchod Ježíše – na Jeho trojí příchod - byl a je očekáván na modlitbách a v síle Ducha, který hovoří prostřednictvím proroků. Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům jsme vybízeni, abychom i na Ježíšův čtvrtý příchod čekali podobně.

Bratři! 
   Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. 
   Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. 

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Evangelium této třetí neděle adventní," komentuje úryvek evangelia podle sepsání svatého Lukáše Svatý otec Benedikt XVI. dnešní liturgii slova, "opět představuje postavu Jana Křtitele a líčí, jak promlouvá k lidem, kteří k němu přicházejí k řece Jordán, aby se nechali pokřtít. Poněvadž Jan štiplavými slovy všechny vybízí, aby se připravili na příchod Mesiáše, někteří se ptají: „Co máme dělat?“ Tyto dialogy jsou velice zajímavé a vykazují velkou aktuálnost.

První odpověď je určena celému zástupu. Křtitel říká: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“.Tady můžeme vidět kritérium spravedlnosti sycené láskou; láska nutí věnovat pozornost druhému a jít vstříc jeho potřebám, namísto hledání výmluv na obranu vlastních zájmů. Spravedlnost a láska nestojí proti sobě, nýbrž obě jsou nezbytné a vzájemně se doplňují. „Lásky – caritas – bude vždy potřeba, a to i v té nejspravedlivější společnosti, protože se „vždycky budou vyskytovat také situace materiálního nedostatku, v nichž je nezbytná pomoc jako výraz konkrétní lásky k bližnímu” .

Druhou odpověď dává Jan několika „celníkům“, tedy výběrčím daní pro Římany. Už jen proto se celníky pohrdalo, ale také proto, že často zneužívali svého postavení, aby kradli. Křtitel jim neříká, aby změnili zaměstnání, ale aby nežádali více, než kolik bylo stanoveno. Prorok ve jménu Božím nežádá výjimečná gesta, ale především poctivé plnění vlastních povinností. A prvním krokem k životu věčnému je vždycky dodržování desatera. V tomto případě sedmého přikázání: „Nepokradeš“.

Třetí odpověď patří vojákům, další kategorii, která má určitou moc a je tedy pokoušena ji zneužívat. Vojákům Jan říká: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem“. Také tady konverze začíná od poctivosti a respektu vůči druhým. Tento ukazatel platí pro všechny, zvláště pro ty, kteří nesou větší odpovědnost.

Vezmeme-li do úvahy celek těchto dialogů, zarazí nás značná konkrétnost Janových slov. Protože nás Bůh bude posuzovat podle skutků, je třeba, abychom právě jimi, svými činy prokazovali, že plníme Jeho vůli. A právě proto jsou ukazatele podané Křtitelem stále aktuální. I v našem tolik komplikovaném světě by se věci měly mnohem lépe, kdyby každý dodržoval tato pravidla jednání."

 
   Lidé se ptali Jana Křtitele: „Co máme dělat?“ 
   Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“ 
   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil obilí na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ 
    Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 16. 12. AD MMXII;https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17572 ;

papež Benedikt XVI. Encyklika Deus caritas est, 28)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

"Co máme dělat?" - to je otázka,

která dává pozemský smysl slovům kázání svatého Jana Křtitele,

Ježíši, Slovo, Logos, radosti Otce i Ducha Svatého.

Na tuto božskou, svatodušní a obětní radost

ovšem slova svatého Jana teprve připravují:

snímají tíži a zábrany se radovat,

které přináší špatný životní styl židů, vojáků, celníků

i farizeů, proselytů

a budoucích konvertitů z pohanství,

Po křtu Janově a po Tvém křtu v Církvi teprve zakusí radost,

jíž je konverze k Tobě, Ježíši, křtící Duchem svým a Otcovým.

Radost z přátelství s Tebou, radost z nevýslovné lásky,

již můžeme již na této zemi prožívat,

vedla konvertity z židovství – první apoštoly, proselyty -

a konvertity z pohanství k oplátce tak nevyslovitelně proměňující oběti,

jíž je Tvůj kříž:

šli do vlastních rodin, do nepřátelského židovského i pohanského prostředí,

šli i na mučení pro věrnost přátelství s Tebou a Tvou Církví.

A dnes nám z nebe mohou říci: "Gaudete in Domino!" -

"Radujte se v Duchu Svatém!"

- z Tvé oběti, z daru Otcova,

který Tě mocí Ducha vzkřísil z mrtvých!

Amen.