Velikonoční kříž svatého Pavla

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Prožíváme čas od zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které slavíme od Vigilie svaté velké noci a připomínáme si jej zvláště během následujících čtyřicet dní, kdy se zvláštním způsobem nebe dotýkalo země, když se Ježíš, Boží Syn, ukazoval u hrobu svatého Josefa z Arimatie,ve Večeřadle, na cestě do Emauz, u břehu Tiberiadského moře a v dalších zjeveních těm, kteří se Jemu odevzdávali - vzdávali se kvůli tomu, aby Jej mohli následovat, svého povolání, společenského postavení, majetku, peněz. Také se - podle Tradice – ukázal náš Pán své Matce, Bohorodičce Panně Marii, svobodné od hříchů a závislostí.

Těch závislostí, které zatěžují a zotročují mnohé, kteří touží – marně - po štěstí. Ti prozíravější nacházejí správný směr pro své osvobození – zaměřují se na posmrtný život, často ve své otrocké slepotě na úkor života pozemského.

Přesto je třeba se s bolestí ptát:

Kolik lidí touží po štěstí po smrti, kolik lidí hledá kontakt se záhrobím?

Kolik lidí propadá – v touze po svobodě a zdraví – démonům? Kolik je schopno se oddat spiritismu v jakékoli formě, třebas i rozhovoru se zemřelými „jen“ na hřbitově, bez víry, bez rozhovoru s Ježíšem vzkříšeným?

Ježíš vstal z hrobu a ukázal svět, jenž je za Jeho hrobem, za Golgotou. Ukazoval zvláště tento svět po čtyřicet dní svým učedníkům – těm, které od démonů a závislostí předem osvobodil.

Proto se neukázal svým nepřátelům ani nepřátelům rodící se a zrozené Církve; nepřátelům, mezi něž patřil Šavel z Tarzu.

Jej očistil zvláštním, mimořádným a milostiplným způsobem. V jednom okamžiku nastalo pro pronásledovatele křesťanů tříleté období, jímž prošli jeho předchůdci, dvanáct apoštolů.

Šavel z Tarzu okusil „svůj hrob“ judaismu s jeho přikázáními, předpisy a ustanoveními, až ve chvíli, kdy oslepl: bezmocnost, nemoc jeho těla byla předzvěstí smrti v oné chvíli u Damašku, když byl Boží mocí sražen z koně. 

Prožil smrt ovšem mystickou, křestní, již prožívalo ostatních Dvanáct – po odchodu Jidáše implicitně se svatým apoštolem Matějem - v celém tříletí s Ježíšem, naplněném při mytí nohou o Poslední večeři a v celém Triduu. Šavel nyní u Damašku prožívá symbolon, reálnou zkratku tří apoštolských let, navíc s přijetím Kříže – slepoty a bezmocnosti, která jej odkazuje na církev v Damašku, kde bude uzdravující mocí Ježíšovou - vkládáním rukou Církve uzdraven. Zde prohlédne a je znovuzrozen – pokřtěn.

ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY RITU ANTIQUIOR:

Čtvrtá neděle po Velikonocích

V consacramentum, sousvátosti křtu, znovuzrození, a biřmování, naplnění Duchem Svatým, působí Duch Ježíše, Božího Syna, kterého On seslal od Otce. Tak působil, když Ježíše vzkřísil třetího dne po ukřižování z mrtvých, tak působil, když se Ježíš zmrtvýchvstalý ukazoval po čtyřicet dní svým učedníkům, tak působil, když On sám začíná působit v duších a vést svou rodící se církev v devíti dnech, kdy apoštolové s učedníky se mu po nanebevstoupení Ježíšově začali otevírat, aby Jej desátého dne o Letnicích přijali jako nebeský dar.

Tato neděle – čtvrtá po Oktávu velikonočním – je znamením onoho consacramentum, spojení svátosti křtu a biřmování: zachycuje přechod od zjevování se těla Ježíšova k poznávání Chrámu Ducha svatého, jímž je Církev plně pokračující v osvobozování, uzdravování, exorcismech, pomazáních, darech a charismatech, jimiž Duch vede ke znovuzrození, aby mohl pokřtěného naplnit svou mocí.

Nauka o poslání Ducha Svatého platí pro nás stejně jako pro apoštoly. Duchu Svatému je svěřeno vedení Církve, jejímž je vládcem a také je inspirátorem a zdrojem křesťanského života pro každého pokřtěného zrozeného z vody a Ducha Svatého. 

V Epištole svatého Jakuba čteme apoštolovo varování před neschopností jednat podle Božího slova, před neschopností přijímat na modlitbě podněty Ducha Svatého. To, co brání duši a mysli, je „nečistota“, “všechny pozůstatky špatnosti“, které je třeba před apoštolským rozesláním a Letnicemi odstraňovat.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana podmiňuje Ježíš Kristus příchod Ducha Svatého svým odchodem. „Smutek, který nyní prožíváte, je podíl na mém kříži,“ říká implicitně a hovoří i o smutku Šavla z Tarzu a všech, kdo dosud Ježíše jako Pána svého života v Duchu svatém nevyznali a nepřijali.

ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY PODLE MISÁLU PAVLA VI.:

5. neděle velikonoční

První čtení ze Skutků apoštolů předkládá podivuhodné a překvapivé vyprávění svatého Barnabáše církevní obci i Církvi. Popisuje setkání Šavla z Tarzu se zmrtvýchvstalým Ježíšem.

Církev vzešlá ze zázraku křtu našeho Pána a Spasitele v řece Jordánu ze zázračné proměny při Poslední večeři a z boku mrtvého těla Ježíšova na kříži, naslouchá v prostoru a v novozákonním čase naplněném zázraky slovům, která podivuhodně naplňují tradici Ducha Svatého, jenž zpečetil čtyřicetidení, v němž se Pán a Přítel myjící nohy svým učedníkům ukazuje zmrtvýchvstalý svým nejbližším - nyní překvapivě a v tomto ohledu poprvé jejich nepříteli a především nepříteli Církve - právě se z krve a vody Ježíše Krista v Církvi rodícímu svatému Pavlovi, jemuž navíc svěřuje poslání být jeho apoštolem u všech národů.


   Když přišel Šavel do Jeruzaléma, chtěl navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. 
   Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s židy mluvícími řecky a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. 
   V té době měla církev pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého. 


Velké shromáždění, v němž bude Šavel z Tarzu chválit svého Zachránce od slepoty duchovní - a slepota ze světla, jež předtím nenáviděl, jej zastřela při setkání se Světlem světa, Ježíšem - je varováním pro ty,kdo by se oddávali cestě nenávisti vůči Světlu, je vyléčena svatým křtem. V Damašku svatý Pavel prohlédl: o této události i o všech modlitbách za uzdravení a exorcismech prorocky zpívá svatý David:

Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění.
Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina.

Chudí se najedí do sytosti,

kdo hledají Hospodina, budou ho chválit:

"Navěky ať žije vaše srdce!" 

Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země,

před ním se skloní všechna lidská pokolení.

Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi,

před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach. 

I má duše bude pro něho žít, mé potomstvo bude mu sloužit.

Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení,

lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost:

"To udělal Hospodin!" 


Svatopavelské a svatojanské obce zakládal Duch Svatý kázáním evangelia na území Malé Asie, v dnešním Turecku. Odtud plynoucí jednota - lidsky nevytvořitelná a nepochopitelná - Miláčka Páně a jeho největšího nepřítele, se nese i první epištolou svatého apoštola Jana, kterou píše, podobně jako ve své Apokalypse, sedmeré Církvi – tedy i těm, kdo podobně jako svatý Pavel měli „rodové kořeny“ judaistického či pohanského zranění ve své duši. Toto bylo jednou provždy vyléčeno ve svátostii znovuzrození, a proto mohou maloasijské a posléze všechny církevní obce milovat přátele i nepřátele činem. Svědomí jim již nic nevyčítá nad míru kajícnosti, která vede k horlivé lásce k Ježíšovi a bližním.
 
   Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. 
   Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. 
   A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. 

Ze zahrady, v níž byl hrob svatého Josefa z Arimatie, vyšel Ježíš ve chvíli svého zmrtvýchvstání, opustil hrob a vyšel touto zahradou.

Podobně vystupoval vzhůru zahradou Božího lisu, lisu Božího hněvu, Getsemanskou, aby byl po modlitbě odevzdanosti zrazen Jidášem, horlivě bráněn Šimonem Petrem, opuštěn svými učedníky. Podle tradice se dodnes ukazují prastaré olivy, které míjel.

Ježíš předtím tuto svou cestu předpovídá při kázání a v modlitbě po Poslední večeři.

Dvakrát rovněž hovoří o ovoci této cesty na Horu oliv a k lisu Božího trestu, který vezme na sebe: o olivovém oleji Ducha svatého

V dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana prorokuje o vinném kmeni. O zahradě, kde roste, a kde Otec vinař dbá o jeho utrpení a slávu: prořezává ratolestí, aby mohly nést ještě více ovoce: náš Vykupitel nehovoří již o jediné cestě utrpení o cestě lisu na olivy (gethseman), ale o „ovoci“, o užitku, který z něj vzejde, o míze Ducha svatého, novém oleji, jímž pomaže i ty, kdo jej jako lis drtlili, mučili a zabíjeli.

Vinice, vinný kmen a vinař jsou jedním ze symbolů dějiny spásy Božího krlovství.

O preexistenci vinného kmene, o Logu, Boží moudrosti, Božím Synu, hovoří obdobně prorocky svatý Izajáš v Písni o vinici, již nalezneme v úvodní části jeho knihy.

Toto slovo, jak uvedl v jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI., začíná jako milostná píseň: Bůh si vysadil vinici - to je obraz dějin jeho lásky k lidstvu, jeho lásky k Izraeli, který si On vyvolil...Bůh vlil člověku, stvořenému k jeho obrazu, schopnost milovat, a tedy schopnost milovat také Jeho samého, svého Stvořitele. V milostné písni proroka Izajáše chce Bůh promlouvat k srdci svého lidu - a také k srdci každého z nás. „Stvořil jsem tě, ke svému obrazu a podobě“, říká nám. „Já sám jsem láska a ty jsi můj obraz“, do té míry, ve které v tobě září jas lásky, do té míry, v níž mi odpovídáš láskou.- Bůh nás čeká. Chce být námi milován...On nám vychází v ústrety, přichází mi vstříc. Dostane se mu odpovědi? Nebo se s námi stane to, co s vinicí, o které Bůh u proroka Izajáše říká: „Čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?“. Není náš křesťanský život často daleko spíš octem než vínem? Sebelítost, konflikty, lhostejnost?...

Prorok jménem Božím však hovoří především o dobrotě Božího stvoření a o velikosti vyvolení, která se ukazuje v tom, že On nás hledá a miluje. Pak ale mluví také o dějinách, které následovaly - o pádu člověka. Bůh zasadil ušlechtilou révu a přece dozrála pláňata. V čem se projevuje tato plnost? Dobré hrozny, které Bůh očekával - říká prorok - by se projevily ve spravedlnsoti a pravosti. Planou révou pak je násilí, prolévání krve a útisk, které nechávají člověka úpět pod jhem nespravedlnosti.

Mysterium iniquitatis, tajemství zplanění dobré vinné révy, podává proměněný obraz vinné révy v Ježíšově podobenství, které v době tříletého vyučování a očišťování svých Dvanácti a Sedmdesáti přednesl učedníkům: v podobenství o zlých vinařích.

V tomto evangeliu, řekl papež Benedikt XVI, vinná réva přináší dobré hrozny, ale vinaři si je nechávají pro sebe. Nechtějí je odevzdat pánu vinice. Zbijí a zavraždí jeho posly a zavraždí jeho Syna. Jejich důvody jsou prosté: chtějí se sami stát majiteli, zmocnit se toho, co jim nepatří. Ve Starém zákoně stojí v prvním plánu obvinění z porušení sociální spravedlnosti, z pohrdání člověka člověkem. V pozadí se ovšem objevuje, že v pohrdání Tórou, právem darovaným Bohem, dochází k pohrdání Bohem samým, cílem je pouze užívat si vlastní moci. Tento aspekt je pak plně rozvinut v Ježíšově podobenství: vinaři nechtějí mít pána - a tito správci vinice nastavují zrcadlo také nám. My lidé, kterým bylo stvoření, abychom tak řekli, svěřeno do správy, si na ně uzurpujeme právo. Sami chceme být jeho jedinými pány. Chceme vlastnit svět i svůj vlastní život zcela neomezeným způsobem. Bůh je nám naobtíž. Buď se z Něj udělá zbožná fráze nebo je zcela odmítnut, vykázán z veřejného života, tak aby ztratil veškerý význam. Tolerance, která řekněme připouští Boha jako soukromý názor, ale upírá mu veřejný vliv, nepouští do skutečného světa a do našeho života, není tolerancí, ale pokrytectvím. Tam, kde se člověk pasuje na jediného pána světa a vlastníka sebe sama, nemůže být spravedlnost. Tam může vládnout pouze libovůle moci a zájmů Jistě, je možné vyhnat Syna z vinice a zabít ho, abychom sobecky mohli sami vychutnávat plody země. Tehdy se ale vinice velmi brzy změní v nehostinnou pustinu, po které se prohání „kanci z lesa“.

...Pán, jak ve Starém tak v Novém zákonu, ohlašuje nevěrné vinici soud. Ten soud, který Izaiáš předvídal, se uskutečnil velkými válkami a vyhnanstvím, jež provedli Asyřané a Babyloňané. Soud ohlášený Ježíšem se vztahuje především na zničení Jeruzaléma v roce 70 po Jeho narození, po Kristu. Tímto evangeliem Pán volá také do našich uší slova, která v knize Zjevení adresuje církvi v Efezu: „Jestliže se neobrátíš, přijdu brzo na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa“. I nám může být vzato světlo a děláme dobře, necháme-li ve své duši zaznívat toto napomenutí v celé jeho vážnosti, tím, že zároveň voláme k Pánu: „Pomoz nám obrátit se! Dej nám všem milost pravé obnovy! Nedopusť, aby v nás pohaslo tvé světlo! Posil naši víru, naši naději a naši lásku, abychom mohli přinášet dobré plody!“

V dnešním evangeliu, v podobenství o vinném kmeni. Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“. Izrael je v Bibli často přirovnáván k vinnému kmeni, který nese hojné ovoce, pokud je věrný Bohu, ale pokud se od Něho vzdaluje, stává se neplodným, neschopným přinášet „víno k radosti lidského srdce“, jak praví Žalmista. Pravou Boží vinicí, pravým vinným kmenem je Ježíš, který nám svou obětí lásky dává spásu, otevírá nám cestu, abychom byli součástí této vinice. A jako Kristus zůstává v lásce Boha Otce, tak učedníci moudře očišťováni Mistrovým slovem, jsou-li s Ním hluboce sjednoceni, stávají se plodnými ratolestmi, které přinášejí bohatou sklizeň.

Svatý František Sáleský píše: „Větve sjednocené a spojené s kořenem nesou plody nikoli svou vlastní silou, nýbrž mocí kmene a my jsme byli sjednoceni láskou se svým Vykupitelem jako údy s hlavou; a proto dobré skutky, které od Něho čerpají svou hodnotu, zasluhují život věčný“.

V den našeho křtu nás Církev naroubovala jako ratolesti na Ježíšovo velikonoční tajemství, na samotnou jeho Osobu. Z tohoto kořene dostáváme drahocennou mízu, abychom měli účast na božském životě. Jako učedníci také my za pomocí pastýřů církve rosteme v Pánově vinici a jsme spojení Jeho láskou. „Je-li ovocem, které máme nést, láska, pak předpokladem pro ni je právě toto „zůstávání“, které má hluboce co dělat s vírou, neopouštějící Pána“. Je nezbytné zůstávat vždycky ve spojení s Pánem, záviset na Něm, protože bez Něho nemůžeme činit nic . V jednom listu adresovaném Janovi Prorokovi, který žil v poušti Gaza v 5. století, klade jeden věřící následující otázku: „Jak skloubit dohromady to, že člověk je svobodný, a že nemůže bez Boha nic učinit?“ A zmíněný mnich odpovídá: „Pokud člověk zaměří své srdce k dobru a žádá od Boha pomoc, dostane se mu sil nezbytných k tomu, aby svůj skutek vykonal. Svoboda člověka a moc Boží postupují společně. Je to možné, protože dobro pochází od Pána, ale vykonávají jej věřící. Opravdové „zůstávání“ v Kristu je zárukou účinnosti modlitby, jak říká cisterciácký opat Guerric (Werich) z Igny: „Pane Ježíši… bez tebe nemůžeme činit nic. Ty jsi totiž pravý zahradník, tvůrce, pěstitel a strážce své zahrady; rozséváš svým slovem, zavlažuješ svým duchem a svou mocí dáváš růst“.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ( zůstanu ) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 
   Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při zahájení biskupského synodu o Eucharistii 2. října AD MMV, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=4582;

a z promluvy před Regina caeli, Náměstí svatého Petra 6, května AD MMXII, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16366;

svatý František Saleský, Pojednání o lásce k Bohu, XI,6;

Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI, Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str.185;

srov.: svatý Jan Prorok, Epištola 763;

opat Gueric z Igny, Sermo ad excitandam devotionem in psalmodia, SC 202)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Pláňetem a zlým vinařem na vinici Tvé Církve

byl Šavel z Tarzu,

Ježíši, pravý vinný kmeni,

z něhož vzcházejí živé ratolesti plné mízy Ducha Svatého:

Tví apoštolové -

Jedenáct spolu se svatým Matějem,

svatý Barnabáš a nakonec svatý Pavel.

Těchto svých Dvanáct

jsi činil svědky svého zmrtvýchvstání ve čtyřicetidení,

než jsi jim na hoře nad zahradou Listu oliv, lisu Božího hněvu,

dal moc od zloby,

již satan z dopuštění Božího působí v lidských duších,

osvobozovat: vyučováním ve jménu Nejsvětější Trojice,

znovuzrozením v jejím Jménu.

Oni po Seslání Božího Ducha vyšli a všude kázali;

u Damašku kázal Tvůj Duch,

když jsi oslovil zlého dělníka na vinici:

„Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“

Tak povzbuzuješ dodnes nás, své učedníky,

abychom věřili v podivuhodné působení Tvého a Otcova Ducha

u Damašku - v našem kázání evangelia,

v této chvíli,

kdy jako míza vstupuje do naší duše

a naplňuje nás vzkříšením

skrývajícím Tve nanebevstoupení a Letnice o této mši svaté

a zvláště Tvůj kříž – Kříž svatého Pavla.

Amen.

Ježíš dává jako dobrý pastýř svým učedníkům sám sebe

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Neděle Dobrého pastýře je neděle nejvyšší dobroty, nejvyšší lásky Ježíšovy k těm, kdo se mu zasvěcují. Dává sebe. Při Poslední večeři. Stvrzuje po tříletém vyučování a přípravě na přijetí Ducha Svatého, že je dobrý Pastýř.

Svatý Otec Benedikt XVI. tuto dobrotu o Poslední večeři ukazuje jako tajemství Ježíšovy přítomnosti – stálých Letnic Ducha svatého při mši svaté:

Ve mši svaté na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek jsem zdůraznil, že v Eucharistii dochází k proměnění darů této země – chleba a vína – za účelem proměny našeho života a tím také proměny světa. Tento večer bych na tuto perspektivu chtěl znovu poukázat.

Dalo by se říci, že všechno vychází ze srdce Krista, který při Poslední večeři v předvečer svého utrpení vzdal díky Bohu a mocí svojí lásky tak proměnil smysl smrti, které šel vstříc. Právě fakt, že svátost oltářní přijala jméno „Eucharistie“ – „Díkůvzdání“ – je vyjádřením toho, že změna podstaty chleba a vína na Tělo a Krev Kristovu je plodem daru, kterým Kristus dává sebe sama, daru Lásky, jež je mocnější než smrt, božské Lásky, která Jej vzkřísila z mrtvých. Proto je Eucharistie pokrmem života věčného, chlebem života. Ze srdce Kristova, z jeho „eucharistické modlitby“ v předvečer utrpení plyne dynamika, která proměňuje realitu v jejích kosmických, lidských i historických dimenzích. Všechno vychází od Boha, ze všemohoucnosti jeho Trojjediné Lásky, vtělené v Kristu. Tato láska prostupuje Kristovo srdce. Proto Kristus dovede děkovat Bohu a chválit Jej i tváří v tvář zradě a násilí, a mění tak věci, osoby i svět.

Tuto proměnu umožňuje společenství, jež je mocnější než rozdělení, společenství samotného Boha. Slovo „společenství“, které v italském jazyce – comunione - označuje Eucharistii, v sobě zahrnuje vertikální i horizontální dimenzi Kristova daru. Krásný a velmi výmluvný je pak v italštině výraz ricevere la comunione - „přijmout společenství“, který se vztahuje na přijímání eucharistického pokrmu. Když totiž konáme tento úkon, vstupujeme do společenství s životem Ježíše samého. V posvátné Eucharistii nastává jediné společenství. Jak čteme slova apoštola Pavla adresovaná křesťanům v Korintu: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“.

Svatý Augustin nám pomáhá chápat dynamiku eucharistického společenství, když odkazuje na jedno vidění, které měl a ve kterém mu Ježíš řekl: „Já jsem chléb silných. Vyrosteš a budeš mne mít. Ty neproměníš mne v sebe jako pokrm těla, ale ty budeš proměněn ve mne“. Zatímco tedy pokrm tělesný je asimilován naším organismem a přispívá jeho zachování, v případě Eucharistie jde o odlišný Chléb. Nejsme to my, kdo asimilujeme Jeho, ale On asimiluje nás, takže jsme připodobňováni Ježíši Kristu, stáváme se články Jeho těla, jsme s Ním sjednoceni. Tento přechod je rozhodující. Právě proto, že Kristus nás v eucharistickém přijímání proměňuje v Sebe, je naše individualita tímto setkáním otevřena, osvobozena ze svého egocentrismu a vsazena do Ježíšovy osoby, která je prostoupena trojičním společenstvím. Eucharistie, která nás pojí s Kristem, nás tak otevírá také pro druhé, činí z jedněch články druhých, už nejsme rozděleni, ale jsme jedno v Něm. Svaté přijímání mne tak spojuje s osobou, která je vedle mne a s níž možná ani nemám dobré vztahy, ale také se vzdálenými bratry v každé části světa. Odtud, z Eucharistie se proto odvozuje hluboký smysl sociálního nasazení Církve, jak dosvědčují velcí sociální světci, kteří byli vždycky dušemi velmi silně eucharistickými. Kdo rozpoznává Ježíše ve Svaté hostii, rozpoznává Jej v bratru, který trpí, hladoví, žízní, je cizincem, nemocným, neoblečeným, vězněm; je vnímavým ke každému člověku a konkrétně se zasazuje o všechny, kteří se ocitli v nouzi. Z daru Kristovy lásky tedy vychází zvláštní odpovědnost nás křesťanů při vytváření solidární, spravedlivé a bratrské společnosti. Zejména v naší době, kdy nás globalizace činí jedny na druhých stále závislejšími, se křesťanství může a musí přičiňovat o to, aby tato jednota nebyla budována bez Boha, tj. bez opravdové lásky, což by dalo prostor zmatku, individualismu, svévoli všech proti všem. Evangelium směřuje odevždy k jednotě lidské rodiny, jednotě uložené nikoli shora, ideologickými či ekonomickými zájmy, nýbrž smyslem odpovědnosti jedněch za druhé, protože poznáváme, že jsme články jediného těla, Kristova těla, protože jsme se ze Svátosti oltářní naučili a neustále se učíme, že sdílení a láska je cestou opravdové spravedlnosti.

Vraťme se nyní k samotné události Ježíšovy Poslední večeře. K čemu došlo v té chvíli? Když Ježíš řekl: »Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je krev, která se prolévá za vás a za mnohé«, k čemu došlo? Ježíš tímto gestem předjímá události na Kalvárii. Z lásky přijímá veškeré utrpení s jeho mukami a násilím až ke smrti na kříži. Tím že jej takto přijímá, proměňuje ho na úkon darování. To je proměna, kterou svět potřebuje, protože ho vykupuje zevnitř, otevírá ho na dimenze nebeského království. Tuto obnovu světa chce Bůh uskutečňovat stále stejnou cestou, kterou šel Kristus, ba dokonce cestou, kterou je On sám. V křesťanství není nic magického. Nejsou tu zkratky, ale všechno postupuje pokornou a trpělivou logikou pšeničného zrna, které odumírá, aby dalo život, logikou víry, která přenáší hory mírnou mocí Boha. Proto chce Bůh nadále obnovovat lidstvo, dějiny a kosmos tímto řetězem proměn, kterých je Eucharistie svátost. Proměněným chlebem a vínem, v nichž je reálně přítomno Jeho Tělo a Krev, nás Kristus proměňuje, asimiluje nás v Sobě, zapojuje nás do svého díla vykoupení, uschopňuje nás milostí Ducha svatého žít podle jeho vlastní logiky darování jako pšeničná zrna, sjednoceni s Ním a v Něm. Tak je zasazována a zraje v brázdách dějin jednota a pokoj, které jsou cílem, k němuž směřujeme podle Božího plánu.

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

ČTVRTÁ VELIKONOČNÍ NEDĚLE – PŘÍPRAVA NA NANEBEVSTOUPENÍ JEŽÍŠE KRISTA A NA LETNICE

Znovu se o těchto nedělích vracíme k textům Lectionis divinae zelenočtvrteční Getsemanské adorace.

Obě Ježíšovy katecheze o Duchu Svatém v 14. a 16. kapitole evangelia podle sepsání svatého Jana, které se o této svaté chvíli sjednocení s Ježíšem na Olivetské hoře před Jeho zatčením, mučením a popravou čtou, nám o této neděli Dobrého pastýře připomíná péči Ježíše o „Traditio apostolica“, která je předáním nejen nauky o Duchu Božím, ale především přípravou na předání Ducha od Otce, které On sešle o Letnicích.

Tato Tradice se táhne až do dnešních časů a bude trvat až do konce, protože „pekelné brány Církev nepřemohou“.

Duch Svatý vede Církev, dává jí iluminaci, osvícení, sílu konat v Jeho moci divy, znamení a zázraky a pomáhat nám, kteří jsme Jej přijali, jako – po výtce – pomáhal Ježíšovi jako člověku plnému smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě při modlitbě.

A nadto je Ochráncem, Utěšitelem, ale i Usvědčovatelem tohoto světa, pronikajícím srdce hříšníků k obrácení, je Bojovníkem, pravým Izraelem, jejž vytváří spolu s biřmovanci – rytíři Království.

V Epištole z listu svatého Jakuba dnes čteme, že člověk nemůže udělat nic lepšího, než dát se formovat Bohem, který v nás začal velké dílo a dále je dokonává: nejdříve nás stvořil a pak vykoupil. Je třeba očišťovat náš život a přijímat Boží slovo do svého nitra.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana nás Pán ujišťuje, že Duch Svatý zjeví věřícím autentické poslání našeho Pána Ježíše Krista ve smyslu jeho vykupitelské smrti: odsoudí nevěřící svět a zjeví spravedlnost Ježíše Krista, kterého Bůh vzkřísil a který se vrací k Otci. Odsoudil satana, který chtěl zabít původce života.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

4. neděle velikonoční

Úryvek ze Skutků apoštolů, uvedl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. texty této neděle Dobrého pastýře, nám představuje svědectví svatého Petra před představenými a staršími lidu Jeruzaléma po zázračném uzdravení chromého. Petr směle tvrdí, že Ježíš „je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní“ a dodává: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“. Apoštol pak interpretuje ve světle Kristova velikonočního tajemství Žalm 118.


   Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý.
   On je ten 'kámen, který jste vy, stavitelé, odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní'. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy."

Žalm, který svatý Petr cituje, jak je komentuje papež Benedikt XVI., je naplněn eucharistií, díkůčiněním svatého Davida, Děkuje Bohu, který odpověděl na jeho volání o pomoc a zachránil jej. Tento Žalm praví: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích“. Ježíš učinil právě tuto zkušenost, totiž že byl odvržen představiteli svého lidu, rehabilitován Bohem a stal se základem nového chrámu, nového lidu, který Pánu vzdává díky a přináší plody spravedlnosti. První čtení a responsoriální Žalm 118 mocně odkazují k velikonočnímu kontextu, a tímto obrazem odhozeného a znovu položeného nárožního kamene přitahují náš pohled k zabitému a vzkříšenému Ježíši.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné.

Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvád-rem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.

Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.


Druhé čtení, vzaté z prvního listu Janova, hovoří o plodu Kristovy Paschy: o našem bytí Božími dětmi. V Janových slovech dosud zní veškerý úžas nad tímto darem: nejenom, že se smíme nazývat Božími dětmi, ale „také jimi jsme“. Synovský stav člověka je vskutku plodem Ježíšova spasitelského díla. On svým vtělením, svou smrtí a vzkříšením a darem Ducha svatého uvedl člověka do nového vztahu s Bohem, svého vlastního vztahu s Otcem. Proto vzkříšený Ježíš říká: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu“. Je to vztah naprosto reálný, ale dosud se plně nevyjevil: tak se stane až na konci, když – dá-li Bůh – budeme patřit na jeho tvář „tak, jak je“.

Milovaní!
   Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.


Letošní úryvek z Janova evangelia obsahuje, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., jádro desáté kapitoly a začíná Ježíšovým tvrzením: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život“. Tady jsme uvedeni přímo do středu, na vrchol zjevení Boha jakožto pastýře Jeho lidu. Tímto středem a vrcholem je Ježíš, který umírá na kříži a vstává z mrtvých třetího dne, je vzkříšen spolu s celým lidstvem, a přivádí tak i nás, každého člověka, na cestu ze smrti do života. Tato událost – Kristova Pascha – v níž se plně a definitivně uskutečňuje pastorační dílo Boží, je obětní událost. Dobrý Pastýř a Velekněz se tedy sbíhají v osobě Ježíše, který za nás položil svůj život.

Ježíš řekl:
   "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží.
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce." 

(Srovn.:http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16328;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=14752;

S. Aurelius Augustinus, Conf. VII, 10, 18)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Dobrý pastýř dává život za své ovce,“

prohlašuješ,

Ježíši, obětovaný Beránku Boží,

ve svém podobenství – proroctví o ovčinci: Církvi.

Tu jsi založil na své obětní krvi,

na sestoupení do lůna Abrahámova i do limbu puerorum.

Tu jsi jako hradbou zaštítil svými biskupy a kněžími,

když jsi jim při Poslední večeři

- ve chvíli, kdy jsi je současně konsekroval a posvětil - 

dal sám sebe:

tělo a krev Tebe - Božího Beránka,

který snímáš

po sejmutí Tvého těla z kříže a po Tvém slavném zmrtvýchvstání

– hříchy světa:

těm, kdo o Letnicích přijali Tvého a Otcova Ducha,

a těm, kdo tohoto Ducha v Traditio Apostolica

dodnes přijímají.

Přijímají sílu odevzdávat se Tobě

a odříkat se špatných pastýřů,

kteří milují sebe,

a tak nenávidí Boha.

Amen.