Pohřeb hříchu

Tato šestá neděle po Seslání Svatého Ducha nás svými čteními vede k pravému smyslu našeho života, kterým je znovuzrození z vody a z Ducha Božího, k osvícení, k fótismatu, v němž Duch změní zcela pohled na sebe, svět, na svěřené dary, na životní cíl.

Nastává – postupná či zvláště u světců - radikální "metamorfóza duše". Ta dřív mohla být jakoby bez "morfé", bez tvaru, bez formace, kterou dává cílevědomá cesta výchovy - a po opuštění dětských let – sebevýchovy.

Obrácený, znovuzrozený člověk, čerpá sílu k této proměně zásadně z Boží síly. Po přijetí svatého křtu touží pravidelně přistupovat ke svátostem Církve, které jediné jsou pro věřícího ve vzkříšení Ježíše Krista a v Jeho přítomnost ve všech svátostech zárukou spásy.

Proto je třeba se znovu věnovat zamyšlení nad prvotním, dědičným Adamovým hříchem: bez tohoto mysteria iniquitatis nebudeme poznávat velikost Boží ve svém životě – začali bychom se nad Něj vyvyšovat – ani nebudeme vnímat velikost naší vzdálenosti od Něj: začali bychom se od Nejsvětější Trojice, v jejíž jméno jsme byli pokřtěni, uvedeni do přítomnosti Trojjediného – vzdalovat a strádat na duši, na psychice i na těle.

Svatý otec Benedikt XVI. v květnu tohoto roku napsal v jednom ze svých dopisů, jak se vzdálenost od Boha, život v dědičné vině, život bez svatého křtu, nebo jeho popírání, popírání reality dědičného hříchu Adamova, projevuje v současné Církvi a společnosti: jak vede ke zkáze. Píše:

"a) Velmi snadno se zapomíná na skutečnost prvotního hříchu a dochází se k naivním formám optimismu, které ve skutečnosti nezjednají spravedlnost.
b) Pokud je „ordo naturalis“ chápán jako celek, který je dokonalý v sobě samém a nepotřebuje evangelium, vzniká nebezpečí, že to, co je ve vlastním smyslu křesťanské, bude vypadat jako nadstavba, která je nadřazena přirozené lidskosti a v posledku je vlastně zbytečná. Skutečně si vzpomínám, že mi byl jednou představen návrh jednoho dokumentu, který obsahoval v závěru formulace, které byly zcela určitě velice zbožné, ale veškerá argumentace nejenom nezmiňovala Ježíše Krista a evangelium, ale ani Boha, což vyvolávalo dojem jejich zbytečnosti. Zřejmě se mělo za to, že lze vytvořit čistě racionální řád přirozenosti, která však tak striktně racionální není, a na druhé straně hrozilo, že bude kladeno do oblasti čirého sentimentu to, co je ve vlastním smyslu křesťanské. Zřetelně se tady ukazuje mez každého pokusu chápat „ordo naturalis“ jako do sebe uzavřený a soběstačný řád. Otec de Lubac se ve svém díle „Surnaturel“ pokoušel dokázat, že samotný Tomáš Akvinský, ke kterému se onen návrh také odvolával, ve skutečnosti nic takového neměl na mysli."

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Šestá neděle po seslání Ducha Svatého

Epištola připomíná tradiční formu slavnosti znovuzrození. trojí ponoření do křestní vody – smrt, pohřeb starého člověka a vystoupení z vody, pomazání svatým olejem Ducha Božího: přijetí síly Ducha k boji proti následkům hříchu Adamova.

V Evangeliu o zázračném rozmnožení chlebů poznáváme Ježíše plného lásky k poutníkům z dalekých míst, kteří nyní – po Boží slově a uzdravení duše i těla - potřebují posilu a odpočinek. Událost, která je předzvěstí proměňování při mši svaté Poslední večeře a každé mše svaté po Letnicích, zároveň představuje život přirozenosti, ordo naturalis, který užívá chléb zázračně. Proměňuje pro ty, kdo se vydali cestou osvícení Duchem Božím i pozemské dary,, proměňuje "ordo naturalis" – jako ve chvíli zmrtvýchvstání bude Ježíšovo pozemské tělo svědectvím o plném průniku Božího světa do "pozemského". Pro ty, kdo dosud hledí na zem anebo hledí na Ježíše "vzhůru" – pro ty, kdo by Jej hledali jen v duchovní sféře, v "oblacích".

Jednota pohledu na Ježíše zmtvýchvstalého, jejž rovněž předznamenává zázračné proměnění chlebů, otevírá život po pohřbu našeho živoření.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

13. neděle v mezidobí

Čtení z knihy Moudrosti zdůrazňuje základní cíl člověka, který je podmíněn nesmrtelností lidské duše: přijmout spásu danou zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem ve svatém křtu.

    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Svatý David zpívá v žalmu o vyvedení své duše z podsvětí.

Později, o Letnicích, při nichž se zrodila Církev, svědčí svatý Petr právě o víře krále Davida ve vzkříšení lidských těl, v nesmrtelnost lidské duše:

Chci tě oslavovat, Hospodine,
neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou rado-vali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.

Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům dvatý Pavel nese v době dar křtu: Duch Ježíše Krista, který se s velkou láskou stará o hladovící a unavené katechumeny.

Bratři !
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'V evangeliu podle sepsání svatého Marka čteme o dvojím zásahu Ježíše Krista, plného moci Ducha Svatého, do "ordo naturalis". O uzdravení těžce nemocné ženy a o vzkříšení malé dívky.

Žena trpící krvotokem, kterou Ježíš uzdraví, se Jej s vírou dotkne – lemu Jeho roucha. A je uzdravena.

Naproti tomu budoucí svědkové vzkříšení jsou schopni se posmívat.

Ježíš – náš Pán – v této praktické dvoukatechezi učí přijetí svatého křtu: nejprve je třeba uvěřit, jako věřila nemocná žena či otec umírajícího děvčátka, pak je možné – až po této cestě, kterou nás dnes Ježíš zástupem toužících i pochybujících provází – přijít na místo, kde nám dá poznávat tajemství svého i našeho budoucího zmrtvýchvstání.

    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se do-tknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?"
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustra-šená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) své-ho neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naří-kají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.

( Z dosud nepublikovaného textu Svatého otce Benedikta XVI. napsaného 12. 5. AD MMXVIII ;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=27644)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Přišels mezi nemocné dědičným hříchem Adamovým,

Ježíši, podivuhodně rozmnožující chléb na břehu Genezaretského jezera -

a rozmnožuješ i nyní v mysteriích Církve dar "ordinis naturalis" – chléb.

Tak proměňuješ duši každého z nás,

přijímajících "novou zemi":

nový řád přirozenosti, očišťovaný Tvou smrtí na kříži a Tvým zmrtvýchvstáním,

naplňující nás tímto Duchem zahlazení hříchu Adamova i osobních ve svatém křtu.

Tak jsi zasáhl, Ježíši, do světa:

potvrdils, že jsi jeho centrem,

centrem jeho řádu přirozenosti,

který jsi očistil a spojuješ s Boží milostí.

Proto bez Tebe – i dosud neočištěná duše – nemá svůj střed, svůj cíl.

Kdo by hovořil o přirozených věcech bez vztahu k Tobě, k Otci a k Duchu Božímu,

tápe.

Jde ke smrti.

Tys přišel, abys nás přivedl ke slavnosti pohřbu našeho hříchu:

ke křestnímu ponoření do temné noci,

v níž jen Ty jsi a můžeš být světlem světa.

Amen.

Prorocké kněžství svatého Jana Křtitele

Slavnosti apoštolské dvojice, svatého Petra, prvního z apoštolů, papeže, a svatého Pavla, prvního z apoštolů, misionářů, předchází dnešní nedělní oslava prvního z proroků Starého i Nového zákona, svatého Jana Křtitele.

Byl přímo "kanonizován" samotným Ježíšem, který jej prohlásil za největšího proroka a za největšího z těch, kdo se narodili z ženy, za nového Eliáše, za hořící a zářící světlo.

Tradice Církve předává ve vyprávěních evangelistů i samotného Ježíše celý jeho životopis. Doslova: od početí až po mučednickou smrt, před níž odkazuje ve své "závěti" svým vlastním učedníkům, aby se stali následovníky Božího Beránka, Ježíše.

Svatý Jan Křtitel je výjimečným učitelem odevzdanosti, zasvěcení Ježíši Kristu. Učí nás v předjímání obětní smrti Ježíšovy na kříži a Jeho zmrtvýchvstání, jak se s Ním spojit, jak se učit Bohu Otci prostřednictvím Jeho Syna odevzdávat, zasvěcovat, a to v nejvyšší možné rituální formě, v níž se duše naplňuje mocí Svatého Ducha.

Je učitelem křesťanské mystiky:

Říká: "Já se musím umenšovat, Ježíš ve mně má růst!" - toto tajemství zasvěcení, vrchol všech pohanských a židovských kultických obětí, vyjadřuje pak svatý Pavel slovy: "Již nežiji já, ale žije ve mně Kristus!"

Na tuto oběť obětí ukazuje svatý Jan Křtitel, když při prvním, předsvátostném setkání s Ježíšem před Ním i před všemi přítomnými vyznává: "Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!"

Prorokuje o Ježíšově zasvěcení Otci, prorokuje o Duchu Svatém, v jehož síle přichází Ježíš křtít. - Prorokuje o vrcholu svého – svatojanského křtu k přípravě na odpuštění hříchů, který vrcholí křtem Ježíšovým ve jménu Nejsvětější Trojice, v němž jsou golgotskou krví našeho Spasitele "snímány" z každé duše hříchy, které nás učí svatý Jan ve svých nekompromisních kázáních vyznávat.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Slavnost Narození svatého Jana Křtitele – pátá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole  slyšíme dnes slova proroka Isajáše, která ovšem jako vrcholící prorockou tradici svatý vyznává Jan Křtitel o sobě, a tím i o tom, jehož je ohlašovatelem a předchůdcem: o Ježíši, který je více než "ten" Prorok; o tom, kterého nám svatý Jan přišel představit v tajemství Nejsvětější Trojice svým křtem, svými prorockými kázáními, jež na něho odkazovala, a nakonec zpečetit svou obětní mučednickou smrtí pro Něj pro nekompromisní postoj k cizoložství pozemského vladaře. Toto jsou ta slova, celoživotně vyřčená Janem o Ježíšovi -  znějí: "Jsi mým služebníkem, neboť na tobě se proslavím!"

.

V Evangeliu je svatým Lukášem - rovněž prorocky - popsáno narození svatého Jana Křtitele: Bůh zasáhl podivuhodně při jeho početí v lůně Alžbětině, zasáhl při jeho setkání, - kdy byl ještě v lůně své matky - s Ježíšem při setkání těhotné Panny Marie se svatou Alžbětou, zasáhl zvláštním způsobem k prolomení tradice o jménu, které se stane křestním: Jeho otci Zachariášovi je zjeveno toto tajemství. Proto na tabulku píše o tom, že je tradice převzetí jména jeho syna po pozemské otcově linii přerušena: "Bude se jmenovat Jan!"

Tak Janovo narození ohlašuje vykoupení z moci Zákona judaismu a všech obětních ritů, vykoupení z moci hříchu.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Slavnost Narození svatého Jana Křtitele

V prvním čtení z knihy proroka Izaiáše je prorocky – svatým Izajášem - řečeno o svatém Janu Křtiteli, že shromáždí Izrael opět k Bohu: svatý Jan jej shromažďuje na břehu Jordánu - a všech křestních řek a pramenů - nyní v Církvi jako nový Boží lid, křesťany: předává tajemství dané Ježíšem ve všech národech jako přímluvce.

    Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou." 
    Já však jsem pravil: "Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha." 
    Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. 
    Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země." 


"Chválím Tě, že jsem vznikl tak podivuhodně," vyznává svatý David. Více než o sobě, o Mesiáši Ježíšovi, pro nějž se později bezprostředně stal znamením podivuhodného početí syn Zachariáše a Alžběty z Ain Karím, aby ukázal tajemství každého katolického křtu, znovuzrození ve jménu Ježíšově.

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám i když vstávám. Poznáváš mé myšlenky již zdálky; ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, všímáš si všech mých cest.

Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla. 

Dokonale znáš mou duši, má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země. 


Svatý prorok Izaiáš, svatý král David - a nakonec již přímo svatý Jan Křtitel – ukazují svým životem a svými slovy na Ježíše, na Jeho oběť za naše hříchy, svou obětí pro Něj, jak slyšíme v kázání svatého Pavla. Tím odhaluje i počátek jeho oběti pro Ježíše v dnešním druhém čtení ze Skutků apoštolů.

Pavel řekl: 
   "Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: 'Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.' Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.' 
   Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse." 

V evangeliu svatý Lukáš zachycuje svědectví – stejně jako ve Skutcích apoštolů, které jsme právě četli - o svatém Janu Křtiteli. O jeho narození, podivuhodném Božím zásahu při ritu obřezání a nakonec o jeho životě na poušti, který předjímá jeho poslání: Být hlasem na poušti, který svým životem, svou obětí pro Ježíše, dosvědčuje, že Ježíš je Slovo, Logos Boží, Boží Syn, přicházející jako Obětník i Obětina: naplnění obětí Janova otce Zachariáše.

Svatého Jana Křtitele a jeho následovníka, "prvního z kněží" kanonizovaného jako jejich patrona, svatého Jana Maria Vianneye, dal za vzor Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí, kdy on, papež, rovněž svatojansky, varuje před ohrožením pojetí katolického kněžství v samotné Církvi. Řekl:

"Minulý pátek 19.června na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jenž je zároveň Dnem tradičně věnovaným modlitbě za posvěcení kněží, jsem měl to potěšení zahájit Kněžský rok, vyhlášený u příležitosti 150. výročí "nebeských narozenin" faráře arského, svatého Jana Maria Vianneye. Při vstupu do vatikánské baziliky na liturgii nešpor jsem jakoby úvodním symbolickým gestem uctil v chórové kapli relikvii tohoto svatého pastýře duší: jeho srdce. K čemu vlastně Kněžský rok? A proč právě při vzpomínce na svatého faráře arského, který zdánlivě nevykonal nic mimořádného?

Boží Prozřetelnost se přičinila o to, že jeho postava je zařazena hned za svatého Pavla. Schyluje se ke konci Rok svatého Pavla, věnovaný apoštolovi národů, mimořádnému vzoru hlasatele evangelia, který vykonal mnohé misijní cesty, aby šířil evangelium, a tento nový jubilejní rok nás vybízí, abychom hleděli na obyčejného vesničana, jenž se stal pokorným farářem a strávil svou pastorační službu v malé vesničce. I když se oba světci velmi liší, pokud jde o jejich životní osudy - jeden přecházel z jedné země do druhé, aby hlásal evangelium, druhý přijímal tisíce a tisíce věřících, přičemž zůstával stále ve své malé farnosti - existuje něco zásadního, co oba spojuje. Je to totální identifikace s jejich vlastní službou, jejich společenství s Kristem, které umožnilo svatému Pavlu říci: "Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus". A svatý Jan Maria Vianney rád říkával: "Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha skrytého v knězi jako světlo za sklem, jako víno smíšené s vodou". 

Účelem tohoto Kněžského roku, jak jsem napsal v listě zaslaném kněžím k této příležitosti, je proto usnadnit zaměření každého kněze "k duchovní dokonalosti, na níž především závisí účinnost jeho služby", a pomoci především kněžím a s nimi celému Božímu lidu znovu odhalit a posílit vědomí mimořádného a nezbytného daru milosti, kterou služebné kněžství představuje pro toho, kdo je přijal, pro celou Církev a pro svět, který by bez reálné přítomnosti Krista byl ztracen.

Bezpochyby se změnily dějinné a sociální okolnosti, v nichž žil farář arský, a je správné se ptát, jak mohou kněží napodobovat jeho ztotožnění se svou službou v nynější globalizované společnosti. Ve světě, kde běžné pojetí života zahrnuje stále méně posvátna a namísto toho se jedinou rozhodující kategorií stává "funkčnost", by katolickému pojetí kněžství mohla hrozit ztráta jeho přirozeného postavení, někdy i v rámci církevního povědomí. Jak v teologických kruzích, tak i v konkrétní pastorační praxi a při formaci kléru, se nezřídka střetávají a někdy stojí proti sobě dvě odlišná pojetí kněžství. Již před několika lety jsem poukázal na to, že existuje "na jedné straně sociálně-funkční pojetí, které definuje podstatu kněžství pojmem "služba": služba společenství zastáváním nějaké funkce" a na druhé straně pojetí svátostně-ontologické, které, samozřejmě, nepopírá služebný charakter kněžství, ale spatřuje jeho zakotvenost v existenci služebníka a tvrdí, že tato existence je určována darem, který uděluje Pán skrze prostředkování Církve a jehož jménem je svátost" Také terminologický posun slova "kněžství" k výrazům "služba, pověření, úřad" je znamením tohoto odlišného pojetí. Ontologicko-svátostné pojetí se nejprve pojí s primátem eucharistie ve dvojčlenu "kněžství-oběť", zatímco druhé místo patří primátu slova a službě zvěsti.

Je zřejmé, že se nejedná o dvě protikladná pojetí, a napětí, které mezi nimi přesto existuje, je třeba řešit uvnitř. Tak také dekret 2.vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis praví: Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, "obětují sami sebe jako "oběť živou, svatou a Bohu milou". Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé Církve podává nekrvavě a svátostně v Eucharistii, "dokud sám Pán nepřijde".

Ptáme se tedy: "Co vlastně pro kněze znamená hlásat evangelium? V čem spočívá takzvaný primát zvěstování? Ježíš mluví o zvěstování Božího království jako o pravém cíli svého příchodu na svět a jeho zvěst není pouhou "promluvou". Zahrnuje současně i jeho vlastní jednání. Znamení a zázraky, které koná, ukazují, že království přichází na svět jako přítomná skutečnost, která v posledku souvisí se samotnou jeho Osobou. V tomto smyslu je nutné připomenout, že také v primátu zvěstování jsou slovo a znamení neoddělitelné. Křesťanské kázání neproklamuje "slova", ale Slovo. A zvěst souvisí se samotnou osobou Krista, ontologicky otevřenou ve vztahu k Otci a poslušnou jeho vůli. Autentická služba Slovu tudíž vyžaduje, aby kněz tíhnul ke hlubšímu sebezapření, aby mohl říci spolu s Apoštolem: "už nežiji já, ale žije ve mně Kristus". Kněz se nemůže pokládat za "pána", nýbrž za sluhu slova. On není slovo, ale jak prohlásil Jan Křtitel, jehož slavnost Narození dnes slavíme, je "hlasem" Slova: "Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky!".

Být "hlasem" Slova, tedy pro kněze neznamená pouhý funkční aspekt. Naopak, předpokládá jeho podstatné "ztracení se" v Kristu účastí na jeho tajemství smrti a vzkříšení s celým svým já: inteligencí, svobodou, vůlí a obětí vlastního těla jako živé oběti. Jedině účast na Kristově oběti, na jeho kenosi, činí zvěstování autentickým! To je cesta, kterou musí projít s Kristem, aby dosáhl toho, že spolu s Ním řekne Otci: "ne co já chci, ale co ty chceš". Zvěstování proto vždycky obsahuje také oběť sebe, což je podmínka toho, aby bylo autentické a účinné.

Alter Christus, kněz, je hluboce spojen s Otcovým Slovem, které svým vtělením přijalo přirozenost služebníka, stalo se služebníkem. Kněz je Kristův služebník v tom smyslu, že jeho existence, připodobněná ontologicky Kristu, přijímá bytostně vztahovou povahu: je v Kristu, skrze Krista a s Kristem ve službě lidem. Právě proto, že patří Kristu, kněz radikálně slouží lidem, je služebníkem jejich spásy, jejich štěstí, jejich autentického osvobození, když dozrává v tomto postupném přijímání Kristovy vůle v modlitbě, v bytí "od srdce k srdci" s Ním. Toto je tedy nevyhnutelná podmínka každého zvěstování, které obsahuje účast na svátostné oběti eucharistie a chápavou poslušnost Církvi.

Svatý farář arský často opakoval se slzami v očích: "Jak hrozné je být knězem!" A dodával: "Jak politováníhodné je, když kněz slouží mši jakoby dělal nějakou obyčejnou věc! Jak nešťastný je kněz bez niterného života!" 

Kéž Kněžský rok přivede všechny kněze k naprostému ztotožnění s Ježíšem ukřižovaným a vzkříšeným, aby napodobením svatého Jana Křtitele, byli připraveni se "umenšovat", aby On rostl; aby následováním příkladu svatého faráře arského neustále a hluboce vnímali odpovědnost svého poslání, které je znamením a přítomností nekonečného Božího milosrdenství.

   Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. 
   Jeho matka na to řekla: "Ne, ale budu se jmenovat Jan!" 
   Namítli jí: "Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje." 
Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. 
   On si vyžádal tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan." Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: "Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!" 
   Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem. 

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 24. 6. AD MMIXhttp://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11433;

kardinál Joseph Ratzinger, Ministero e vita del Sacerdote, in Elementi di Teologie fondamentale. Saggio su fede e ministero, Brescia 2005, p. 165;

dekret 2.vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis , čl. 2)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Zaznělo slovo,

byl počat Jan.

Zaznělo slovo

slyší je kněz Zákona

- otec Zachariáš.

Oněmi

a není schopen je vyřknout:

musí na tabulku napsat

první stránku Zákona Nového:

"Jeho jméno je Jan!"

Ježíši,

Janův Beránku Boží,

snímající hříchy světa

ve vězení Heroda,

než se zaleskne

meč Slova,

Tebe – Logos -

přijď pod střechu

Machairontu mé duše!

Amen.

Dábar – Boží slovo a čin: Logos

Další, v pořadí čtvrtá neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého, nás učí – díky Boží Moudrosti – "rozumět" Božímu království: V mešních textech misálu papeže Pavla VI. nám Spasitel Ježíš předkládá v Jezerním kázání několik podobenství, která formou otevírající intelekt i vnitřní duchovní poznání, dávají nejen poznat, ale i intelektuálně a existencionálně zakusit realitu a přítomnost Boží vlády nad prázdnotou života bez ní či dokonce života v jeho negaci, skutečnost vlády nad démony.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtvrtá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatý Pavel v úryvku z listu do Říma vyjadřuje touhu lidské duše po setkání s Bohem, který ji chce navštívit přímo v jejích nejzazších temnotách, komnatách hradu nitra. Apoštol rozvíjí nauku o Duchu Svatém, v jehož seslání o Letnicích padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista uvěřil. - Uvěřil v Nejsvětější Trojici, jejíž působení i poznávání v tomto kosmu událost Seslání zpečeťuje. Proto se dal v Damašku pokřtít. Stal se chrámem tohoto Ducha, jak píše v jedné ze svých epištol. Nyní popisuje podrobně, jak působí Slovo – Logos, které poslal Bůh Otec, v pokřtěném: jako Dábar – jako skutečné přebývání v duši znovuzrozeného křesťana a zároveň pravdivé slovo Boží v nás, opravdu upřímná modlitba, která ovládne a promění naše pokusy a snahy se modlit z lidských sil Boží silou – přítomností.

Evangelium stvrzuje toto působení Ježíše, v němž Boží slovo a čin souznívají, takže mnozí žasnou, jak se při Jeho kázání či po Jeho slovech dějí "znamení, divy a zázraky".

V úryvku evangelia podle sepsání svatého Lukáše dnes vidíme a slyšíme úžas Knížete apoštolů svatého Petra poté, co je svědkem – i aktérem, podílníkem na Ježíšově dábar – zázračného rybolovu. Ježíšovo slovo a zázračný čin jej vedou k pokání. Dosvědčují tak, že Ježíš je Boží Syn. A vzápětí zazní druhé "dábar" povolání k péči o osvobození duší z temnoty ducha zla a přivedení k přijetí Ducha Otce a Syna, k naplnění Duchem vzkříšení a věčného života.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

11. neděle v mezidobí

Bůh dává růst stromu ze slabé cedrové větévky, na vysoké Izraelově hoře. Obrazné slovo Boží ve čtení z knihy proroka Ezechiela připravuje na své uskutečnění – dábar – v Ježíši Kristu, jenž podobenství o pravém vinném kmeni převedl do reality spásy lidstva, každé duše, která Boží slovo uslyší a uvěří v Boží skutek spásy, který Ježíš na kříži podstoupil.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."

Spravedlivý je přirovnán v podobenství svatého Davida ke kvetoucí palmě, k libanonskému cedru. Prorokuje o zasazení do půdy Božího království, jímž je Církev, a to darem "zakořenění" a"vypučení ratolesti", kterým je svatý křest.

Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.

Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.

Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
O víře, dosud nevidoucí, ale plné důvěry, píše Apoštol v druhém listu Korinťanům. Tato víra působí, že již nejsme "doma" ve svém těle: uprostřed pozemských věcí a zájmů, ale toužíme po plnějším poznání své naděje cestou víry: po slově, které nám jako dábar řekne:

"Služebníku dobrý a věrný, vejdi do radosti svého Pána!"

Bratři !
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného. 

V dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka slyšíme Ježíšova podobenství, která přednáší zástupům. Těm, kteří jsou dosud vně Božího království, ale touží po něm a blíží se k němu.

Svým učedníkům naproti tomu vše, to co říká zástupům v podobenstvích, vysvětluje. Vnáší světlo Ducha Svatého k pravému pochopení reality, takže jejich intelekt je nejen získán pro Boží slovo, ale i jím naplňován. Bůh v nich prostřednictvím svého Slova, Ježíše, začíná působit tak, že později je jejich a náš Mistr a Pán vyšle hlásat Boží království a oni budou mít ve svých slovech sílu jednat: působit divy, znamení a zázraky, takže uslyší svědectví o pádu satana pod touto mocí. - Budou plni víry.

"Co je to víra?" otevřel tajemství, k němuž vede "dábar", slovo víry, které víru zvěstuje a skutky potvrzuje, Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí. "Má ještě smysl víra ve světě, kde věda a technika otevřely horizonty, jež byly donedávna nemyslitelné? Co znamená věřit dnes? V naší době je vskutku nezbytné obnovit výchovu k víře, která zahrne jistě i poznání jednotlivých jejích pravd, ale především bude vycházet z opravdového setkání s Bohem v Ježíši Kristu, z lásky a důvěry k Němu, takže obsáhne celý život.

Dnes se spolu s mnoha příznaky dobra šíří kolem nás také určitá duchovní spoušť. Někdy lze z jistých událostí, o kterých denně slýcháme, nabýt dojmu, že svět nesměřuje k budování mírumilovnějšího a bratrštějšího společenství. Samotné pojetí pokroku a blahobytu má také svoje stinné stránky. I přes velkolepost vědeckých objevů a technických úspěchů se zdá, že dnešní člověk opravdu není svobodnější a lidštější; přetrvávají četné formy vykořisťování, manipulace, násilí, útisku, nespravedlnosti… Určitý typ kultury vychovával k pohybu jenom na rovině věcí, toho, co lze vyprodukovat, a k víře jenom v to, co lze vidět a rukama nahmatat. Na druhé straně však roste také počet těch, kteří pociťují dezorientaci, a ve snaze hledat za pouhou horizontální rovinou skutečnosti jsou ochotní uvěřit ve všechno i v opak. V tomto kontextu se vynořuje několik zásadních otázek, které jsou mnohem konkrétnější než na první pohled vypadají: jaký smysl má život? Existuje budoucnost pro člověka, pro nás a pro nové generace? Jakým směrem orientovat volby naší svobody, aby vyústění života bylo dobré a šťastné? Co nás čeká za prahem smrti?

Z těchto nepotlačitelných otázek vysvítá, že svět plánování, přesných výpočtů a experimentů či jedním slovem samo vědecké poznání nestačí, třebaže je pro člověka důležité. Je nám zapotřebí nejenom materiálního chleba, potřebujeme lásku, smysl a naději, bezpečný základ, pevný terén, který nám pomůže žít opravdu smysluplně i v krizi, v temnotě, v obtížích a každodenních problémech. Právě to nám dává víra. Je to důvěryplné svěření se nějakému «Ty», kterým je Bůh, jenž mi dává odlišnou, ale neméně pevnou jistotu než je ta, kterou mi poskytuje přesný výpočet či věda. Víra není jednoduchým intelektuálním souhlasem člověka s jednotlivými pravdami o Bohu; je to úkon, kterým se svobodně svěřuji Bohu, jenž je Otcem a má mne rád; je přilnutím k onomu «Ty», které mi dává naději a důvěru. Toto přilnutí k Bohu jistě není bezobsažné a dává nám vědomí, že se nám sám Bůh ukázal v Kristu, dal nám spatřit Svoji tvář a každému z nás se stal opravdu bližním. Bůh dokonce zjevil, že Jeho láska k člověku, ke každému z nás, je nezměřitelná: na kříži nám Ježíš Nazaretský, Syn Boží učiněný člověkem ukazuje tím nejjasnějším způsobem, kam až dospívá tato láska, až k darování sebe samého a naprostému obětování. Tajemstvím smrti a zmrtvýchvstání Krista sestupuje Bůh až na dno našeho lidství, aby je přivedl zpět k Sobě a pozvedl je do Své výše. Víra je úkon, kterým věříme v lásku Boží, která neochabuje v setkání s lidskou špatností, tváří v tvář zlu a smrti, nýbrž je schopna přetvořit každou formu otroctví a darovat možnost spásy. Mít víru tedy znamená setkat se s oním «Ty», Bohem, který mne nese a přislibuje nezničitelnou lásku, která věčnost nejenom očekává, ale dává; znamená to, svěřit se Bohu postojem dítěte, které dobře ví, že všechny jeho potíže, všechny jeho problémy jsou v bezpečí v matčině «Ty». Tato možnost spásy skrze víru je darem, který Bůh nabízí všem lidem. Myslím, že bychom ve svém každodenním životě, poznamenaném někdy dramatickými problémy a situacemi, měli častěji rozjímat o tom, že křesťansky věřit znamená s důvěrou se svěřit hlubokému smyslu, který nese mne i svět, onomu smyslu, který si nejsme schopni obstarat, nýbrž jedině přijmout jako dar, a který je základem, na kterém lze beze strachu žít. A tuto osvobozující a ubezpečující jistotu víry musíme být schopni zvěstovat slovem a ukazovat svým křesťanským životem.

Kolem sebe však denně vidíme, že mnozí jsou k této zvěsti indiferentní nebo ji odmítají. V závěru Markova evangelia, které jsme dnes vyslechli, stojí tvrdá slova Zmrtvýchvstalého, který říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“, ztratí sebe sama. Chtěl bych vás vybídnout, abychom se nad tím zamysleli. Důvěra v působení Ducha svatého nás musí vždycky vést k šíření a hlásání evangelia, k odvážnému svědectví víry. Avšak, kromě možnosti pozitivní odpovědi na dar víry, je zde také riziko odmítnutí evangelia, nepřijetí oživujícího setkání s Kristem. Tento problém formuloval již svatý Augustin ve svém komentáři k podobenství o rozsévači: „Mluvíme, rozséváme, rozhazujeme sémě. Existují takoví, kteří pohrdají, kteří namítají a kteří se vysmívají. Pokud se jich budeme obávat, nebudeme mít co rozsévat a v den žní zůstaneme bez sklizně. Proto přichází sémě do dobré půdy“. Odmítnutí nás tedy nemůže odradit. Jako křesťané jsme svědectvím plodné půdy: naše víra i přes naše omezení ukazuje, že existuje dobrá půda, kde sémě Božího Slova přináší hojné plody spravedlnosti, pokoje a lásky, nového lidství a spásy. A celé dějiny církve se všemi problémy dokazují, že existuje dobrá půda, existuje dobré sémě a přináší plody.

Ptejme se: odkud čerpá člověk onu otevřenost srdce a mysli, aby věřil v Boha, který se stal viditelným v Ježíši Kristu, zabitém a vzkříšeném, a aby přijal Jeho spásu, takže On a Jeho evangelium jsou vodítkem a světlem života? Odpověď zní: můžeme věřit v Boha, protože se k nám přibližuje a dotýká se nás, protože Duch svatý - dar Zmrtvýchvstalého - nás uschopňuje přijímat živého Boha. Víra je tedy především nadpřirozeným darem, Božím darem. Druhý vatikánský koncil praví: „K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal «všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu»“. Základem naší pouti víry je křest, svátost, která nás obdařuje Duchem svatým, činí z nás Boží děti v Kristu a uvádí do společenství víry, do církve. Věřit nelze ze sebe sama bez předchozí milosti Ducha a nevěříme sami, nýbrž spolu s bratry. Počínaje křtem je každý věřící povolán oživovat a osvojovat si vyznání víry společně s bratry.

Víra je darem Božím, ale je také hluboce svobodným a lidským úkonem. Katechismus katolické církve to říká jasně: „Není možné věřit bez milosti a vnitřní pomoci Ducha svatého. Není ovšem méně pravdivé, řekneme-li, že věřit je ryze lidský úkon. Není totiž v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem“ . Ba naopak, obojí implikuje a povznáší v jakési životní sázce, která je určitým exodem, vyjitím z nás samých, z vlastních jistot, z vlastních myšlenkových schémat, abychom se svěřili působení Boha, který nám ukazuje svoji cestu vedoucí k dosažení pravé svobody, naší lidské identity, pravé radosti srdce a pokoje se všemi. Věřit znamená svěřit se v naprosté svobodě a radostně prozřetelnostnímu plánu Boha s dějinami, jak to učinil praotec Abraham a jak to učinila Maria Nazaretská. Víra je tedy určitý souhlas, kterým naše mysl a naše srdce přitakávají Bohu a vyznávají přitom, že Ježíš je Pán. A toto přitakání přetváří život, otevírá cestu k plnosti smyslu, obnovuje ji a obohacuje radostí a důvěryhodnou nadějí.

Drazí přátelé, naše doba vyžaduje od křesťanů, aby byli uchváceni Kristem, rostli ve víře díky důvěrnému kontaktu s Písmem svatým a svátostmi. Aby byli lidmi, kteří jsou jakoby otevřenou knihou, která podává zkušenost nového života v Duchu, přítomnost onoho Boha, který je nám oporou na cestě a otevírá nás k životu, který nebude mít konce."

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval. 

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 24. 10. AD MMXII;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17323;

KKC, 154;

Dei Verbum, 5;
Svatý Augustin, Promluvy o křesťanské kázni, 13,14)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Tvé jediné slovo,

Ježíši, plný moudrosti a Ducha svatého,

uzdraví nemocnou duši:

Řekni jen slovo – a bude uzdravena.

Tvé jediné slovo způsobí zázrak:

Šimona Petra vybízíš: "Hoďte síť na pravou stranu lodi!"

Tvé jediné slovo promění život:

"Následuj mne" – říkáš jemu i mně -

"od nynějška budeš rybářem lidí!"

Tolik duší touží po spáse – a jsou v temnotách.

Tolik lidí ztratilo naději – dosud nepoznali Tebe.

Tolik těch, kdo žili pro lásku,

se vyčerpalo a propadli samotě bez Tebe

– protože dosud nepoznali Tebe – Vtělenou Boží lásku.

Tolik slov jsme slyšeli - a jen jediné má v sobě sílu Ducha Svatého:

Dábar, které zní:

"Toto je mé tělo,"

řekls při Poslední večeři Ty, Logos, Slovo Otce,

"které se za vás vydává... blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově!"

Amen.