sobota 9. června 2018

"Hle, narodil se Beránek, jenž tiše pláče."







Toto jsou slova z veršů "harfy Ducha Svatého", slavného básníka a katechisty, svatého Efréma Syrského. Odhalují pohled na kérygma katolické víry, které on vyjadřoval těmito formami apoštolátu pro hledající a nacházející v tomto světě život spásy ve spojení s Ježíšem Vykupitelem.

Třetí neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého je pokračováním kéragmatu, kdy o Letnicích apoštolové naplnění Duchem, seslaným od Otce naším Pánem a Spasitelem Ježíšem, hlásali velké Boží skutky.

Následné katecheze svatého Petra a homilie, mezi nimiž vyniká List židům, nacházejí odezvu i mešní liturgii slova, která pro tuto tradici kérygmatu, jenž je katechumenům podáván "ad hoc" i "ad hominem", otevírá univerzalitu spásy, kterou Církev nabízí všem národům a jazykům.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třetí neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatý apoštol Petr vyzývá k pevnosti ve víře, k bdělosti a k orientaci ohledně pozemských starostí: máme je přijímat a řešit ve spojení s Ježíšem zmrtvýchvstalým.

Kníže apoštolů i vysvětluje, proč je třeba od kérygmatu přecházet k vyjádření poselství víry ve všech rovinách dění: právě v nich se projevuje markantnějí opozice démona, který je naším protivníkem, jenž nás chce zničit, abychom nedošli posmrtné spásy. Pán Ježíš se naopak - když se necháme vést Božím Duchem - "o nás postará".

Dějiny spásy, mocné Boží skutky, o nichž v moci Ducha Svatého svědčili apoštolové při Jeho vylití o jeruzalémských Letnicích, se v Evangeliu, v podobenství o ztracené ovci, rozvíjejí jako dějiny spásy duše, která byla ztracena, sevřena a trýzněna trním a dosud se modlila o záchranu, aniž by poznala láskyplnou náruč Dobrého pastýře Ježíše.

Nyní Jej zná, je Jím nesena do Církve, zde se její rány zahojí ve svatém křtu, počátku světla v temnotách tohoto světa a nitra každé osamělé duše.
V nauce Církve o lásce Spasitele k trpícím, chudým a hříšníkům: ke všem, nachází u Boha Jeho milosrdenství a úlevu.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

10. neděle v mezidobí



Dějiny spásy, jak se rozvíjely od apoštoského letničního kérygmatu, podávají i texty Misálu papeže Pavla VI.

Ztracenou ovcí v trní je Eva a jí svedený Adam: hříchem oba prarodiče ztrácejí ráj a poznávají hořký trnitý úděl v údolí slz a potu. Poznávají předstupeň očistce, zavržení a smrti, jak čteme v první knize Mojžíšově.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    Bůh řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ;,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Ne-přátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.” Ve čtvrté eucharistické modlitbě se modlíme: "Když Ti, svatý Otče, Stvořiteli, člověk odepřel poslušnost a ztratil Tvé přátelství, Tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby Tě hledali a nacházeli...."

I Žalmista dnes svědčí o tomto neustálém Božím milosrdenství, které se – jak je v říši milosti vepsáno – pro kajícího hříšníka nevyčerpává.

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. 

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.

Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.

Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.

Kérygma na začátku druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům vrcholí adhortací k projití údolím smrti, nemocí – chátrání těla – lehkých břemen utrpení pro toho, kdo žije spojen se vzkříšeným Ježíšem; k Transitu, jímž je poslední Pascha, do věčné slávy světa, jejž zatím nevidíme.

Bratři !
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale nevidi-telné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. 

O dílčím i závěrečném vítězství nad satanem hovoří náš Spasitel Ježíš v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka. 

Toto vítězství již od časů Skutků apoštolských podávali "vyvolení apoštolové" včele se svatým papežem Petrem.

Na tuto tradici vyučování ve světle Ducha Svatého navazovala generace apoštolských Otců a jejich učedníků. Církvní Otcové, proroci, učitelé, vyznavači a zvláště mučedníci dosvědčovali své katecheze a homilie pravdivostí svého života s Pánem, Spasitelem a Mesiášem – Kristem.

Mnozí z nich vyšli z pohanského helénistického světa a také vstoupili do oblasti vědy a umění, aby ukázali, že v tomto světě nás v každé oblasti vnímání a poznání očekává světlo Ducha Svatého v temnotách, které prozařuje illuminatio, fótisma, svátost znovuzrození z vody a z Ducha Božího.



Do oblasti umění, básnictví a hudby vstoupil se svým kérygmatem i svatý jáhen Efrém Syrský. Vyzpíval "dogmatiku, mystagogii v její tajemství, vyzpíval "katechismus", předal paradigma pro biskupské a kněžské homilie...

Svatý otec Benedikt XVI. v katechezi, kterou věnoval této výjimečné osobnosti katecheze a rozjímání, nejprve předesílá velmi důležitou myšlenku o skrytém kořeni, (radix) a tím i radikalitě křesťanství, která "dává křídla" pro vyjádření tajemství víry pro oblasti umění, vědy, řemesel a poznání: stává se inspirací pro každou "cizí kulturu", jíž byla původně i naše helénistická.

Podle všeobecně dnes rozšířeného mínění je prý křesťanství evropským náboženstvím, které později rozšířilo kulturu tohoto kontinentu do jiných zemí. Skutečnost je však mnohem složitější, poněvadž kořen křesťanského náboženství je v Jeruzalémě, ve Starém zákoně a v semitském světě. Křesťanství neustále čerpá z tohoto kořene Starého zákona. Jeho rozšíření směřovalo v prvních stoletích jak na západ, do řecko-latinského světa, kde pak inspirovalo evropskou kulturu, tak na východ, až do Persie a do Indie, kde v semitských jazycích přispělo k vytvoření specifické kultury s jejími vlastními výrazy a identitou. Abychom spatřili tuto kulturní mnohotvárnost počínající jediné křesťanské víry, mluvil jsem minulou středu o představiteli tohoto odlišného křesťanství, perském mudrci AfraatovI, který je u nás takřka neznámý.

Poté hovoří o syntéze povolání teologa a básníka, již se zvláště v pokoncilní době, snažilo "napodobit" s úspěchem či naprostým fiaskem více teologů či básníků v tímto případě v evropské kultuře: Zárukou úspěšnosti přitom vždy je – stejně jako u teologa v plném slova smyslu, jímž jáhen Efrém byl a je – jeho svatost na cestě, kterou je pro něho Ježíš Kristus: cesta, pravda a život.

V téže linii, pokračuje dále papež Benedikt XVI., bych dnes rád mluvil o svatém Efrémovi Syrském, který se narodil v křesťanské rodině roku 306 v Nisibisu. Je nejvýznamnějším představitelem křesťanství syrského jazyka a povedlo se mu jedinečným způsobem spojit povolání teologa a básníka. Vyrostl a formoval se u Jakuba, biskupa Nisibisu (303-338), a spolu s ním v tomto svém městě založil teologickou školu. Byl vysvěcen na jáhna a intenzivně žil životem místní křesťanské komunity až do roku 363, kdy Nisibis padl do rukou Peršanů. Efrém pak emigroval do Edessy, kde pokračoval ve své činnosti kazatele. Zemřel v tomto městě roku 373 jako oběť nákazy při ošetřování nemocných morem. Neví se s určitostí, zda byl mnichem, ale v každém případě je jisté, že zůstal po celý život jáhnem, přijal celibát a chudobu. Takto se ve specifice svého kulturního výrazu jeví společná a základní křesťanská identita: víra, naděje - naděje, která umožňuje žít v tomto světě v chudobě a cudnosti a přitom skládá všechno své očekávání v Pána - a nakonec láska, až k sebedarování v péči o nemocné morem.

Světec žijící láskou k Ježíši Kristu a k jeho nejposlednějším bratřím, jakým byl svatý Efrém, "má co říci" v teologii, má "radikálnost", přináší živou teologii, která vede k theoreia stejně jako k praxi: proto neskončí ani on ani jeho učení fiaskem. Jeho dílo se stává učebnicí pro Církev všech dob a všech kultur.

Svatý Efrém nám zanechal velké teologické dědictví: jeho rozsáhlé dílo lze rozdělit do čtyř kategorií: spisy psané jako řádná próza (polemické traktáty anebo biblické komentáře); díla poetické prózy; homilie ve verších a nakonec hymny, které představují určitě tu nejrozsáhlejší část Efrémova díla. Je to autor bohatý a zajímavý z mnoha hledisek, ale zejména z hlediska teologického. Specifikem jeho díla je to, že se v něm snoubí teologie a poezie. Chceme-li se přiblížit k jeho nauce, musíme hned od začátku na mít na zřeteli právě to, že se přistupuje k teologii poetickou formou. Poezie mu prostřednictvím paradoxů a obrazů dovoluje prohloubit teologickou reflexi. Jeho teologie se zároveň stává liturgií a hudbou. Byl totiž i velkým skladatelem a hudebníkem. Teologie, reflexe o víře, poezie, zpěv, chvály Boží jdou vedle sebe. Právě v liturgické povaze teologie svatého Efréma vychází jasně najevo božská pravda. Ve svém bádání o Bohu, ve své teologické práci postupuje cestou paradoxu a symbolu. Široce upřednostňuje protikladné obrazy, které mu slouží ke zdůraznění tajemství Boha.

Nemohu z něj nyní prezentovat mnoho také proto, že poezie je stěží přeložitelná, ale pro určitou představu jeho teologie bych rád citoval alespoň část z jeho hymnů. Nejprve vám s ohledem na blížící se Advent nabídnu některé nádherné obrazy, vzaté z jeho hymnu O Narození Krista. Efrém před Nejsvětější Pannou inspirovaně vyjadřuje svůj obdiv:

"Pán k ní přišel, aby se stal sluhou.
Slovo k ní přišlo, aby v jejím lůně mlčelo.
Blesk vstoupil do ní, aby nevyvolal hřmění.
Pastýř k ní přišel, a hle, narodil se Beránek, jenž tlumeně pláče.
Mariino lůno totiž obrátilo role:
Ten, který stvořil všechny věci, vstoupil do něj chudý.
Nejvyšší přišel k ní (Marii), ale vešel s pokorou.
Záře vešla do ní, ale v šatech skromných.
Ten, který štědře rozdává, poznal hlad.
Ten, který napájí, zakusil žízeň.
Nahý a svlečený z ní vyšel ten, který odívá všechny věci krásou."

Pro vyjádření Kristova tajemství využívá Efrém obrovskou různost témat, výrazů a obrazů. V jednom ze svých hymnů působivě spojuje postavy Adama (v ráji) a Krista (v Eucharistii):

"Zavřena mečem cherubína, zavřena byla cesta ke stromu života.
Pán toho stromu však národům dal se obětí eucharistie za pokrm.
Stromy Edenu za pokrm byly dány prvnímu Adamovi.
Pro nás, zahradník Zahrady osobně stal se jídlem našich duší.
Spolu s Adamem, který jej opustil, všichni jsme z ráje odešli.
Nyní, kdy meč je odňat kopím, dole na kříži, můžeme se vrátit."


Když Efrém mluví o Eucharistii používá dvou obrazů: doutnající nebo žhavé uhlí a perlu. Žhavý uhlík je vzat z proroka Izaiáše. Je to obraz serafína, který bere žhavý uhlík, aby jej přiložil na rty proroka a očistil je; křesťan se pak dotýká Uhlíku, kterým je Kristus sám, a požívá ho:

"V tvém chlebu skrývá se Duch, který nemůže být pozřen;
v tvém vínu je oheň, který nelze pít.
Duch v tvém chlebu, oheň v tvém vínu, hle, div našimi ústy přijatý.
Serafín nemohl do svých prstů vzít uhlík, který se dotknul jen úst Izaiášových;
Ani prsty jej nevzaly, ani ústa nespolkla, ale obojí nechal nás učinit Pán.
Oheň sestoupil s hněvem, aby zničil hříšníky,
avšak oheň milosti sestoupil na chléb a tam zůstává.
Namísto ohně, který člověka ničí,
požili jsme oheň v chlebu a byli oživeni."
A ještě poslední příklad hymnu svatého Efréma, kde mluví o perle jakožto symbolu bohatství a krásy víry:
"Položte, bratři, perlu na mou dlaň,
abych ji mohl prozkoumat.
Jal jsem se ji pozorovat z jedné i druhé strany,
avšak z obou měla vzhled jediný.
Takové je hledání Syna, nezbadatelného,
neboť je světlo samo.
V jeho záři, uviděl jsem Jas, který nestane se matným;
svou ryzostí, coby velký symbol těla našeho Pána je čistým.
V jeho nedílnosti, viděl jsem pravdu, jež nerozdělitelná je."

Postava Efréma, přestože je tak vzdálená a patří do jiné kultury, je nám blízká, a dosud je plně aktuální v životě mnoha různých křesťanských církvích. Objevujeme v něm především teologa, který, vycházeje z Písma svatého, poeticky reflektuje o tajemství vykoupení člověka, uskutečněného Kristem, vtěleným Božím Slovem. Jeho teologická reflexe je vyjádřena v obrazech a symbolech vzatých z přírody, z každodenního života a z Bible. Poezii a hymnům pro liturgii dává Efrém didaktickou a katechetickou povahu; jde o hymny teologické a zároveň vhodné k liturgické recitaci nebo zpěvu. Efrém si těmito zpěvy pomáhá k tomu, aby během liturgických slavností šířil učení Církve. Ve své době se ukázaly jako vysoce účinný katechetický nástroj křesťanského společenství. Právě zpěvem, slavením a chválou Boží nahlížíme nejen krásu, ale také pravdu víry a setkáváme s pravdou v Osobě Krista.

Důležitá je reflexe Efréma na téma Boha Stvořitele: ve stvoření není nic izolovaného, a svět je vedle Písma Boží Biblí. Člověk, který používá svou svobodu špatně, převrací řád kosmu. Důležitá je pro Efréma také role ženy. Způsob, jakým o ní mluví, je vždy oduševňován citlivostí a úctou: Ježíšův příbytek v Mariině lůně značně povznesl důstojnost ženy. Jako není Vykoupení bez Ježíše, tak - podle Efréma - není ani Vtělení bez Marie. Božské a lidské dimenze tajemství našeho vykoupení se tedy nacházejí již v Efrémových textech. Poeticky a zásadně biblickými obrazy tak předjímá teologické pozadí a do určité míry i samotný jazyk velkých kristologických definic koncilů V. století.

Efrém, kterého křesťanská tradice poctila titulem "harfa Boží", zůstal po celý život jáhnem své Církve. Byla to rozhodná a příznačná volba: byl jáhnem, tedy služebníkem, jak v liturgické službě, tak také - a ještě radikálněji, v lásce ke Kristu, kterého nesrovnatelným způsobem opěvoval, jakož nakonec i v lásce k bratřím, které uváděl s nevšedním mistrovstvím do poznání božského Zjevení.


Svatý Efrém šel svým diakonátem ve stopách svého milovaného Mistra a Pána – Ježíše Krista. Do tmy nevzdělanosti, která je schopna tolik nenávidět, vnášel ve svých katechezích, liturgických zpěvech a didaskaliích světlo lásky k Ježíšovi, vítězi nad démony a nad jejich vládcem, a tak pečoval – tímto preventivně - o duchovní posílení, vyzbrojení katechumenů i věřících, kteří se ocitli opět v jeho poutech. Nenávist spoutaných vůči Ježíšovi, o níž dnes čteme v evangeliu, překonával láskou ke svému Příteli a Pánu. S ní mohl "svazovat a rozvazovat" ty, kdo byli duchovně souženi – jako ovce v duchovním trní – démony, a tak je připravovat na první či obnovené přijetí Ducha Božího v mysteriích Církve. Tím se stával členem Ježíšovy nejbližší rodiny: plnil jako jáhen Jeho vůli, Jeho mandatum.

    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, ta-kový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    Za Ježíšem přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka." 


(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 28. 11. AD MMVII;
;
Svatý Efrém Syrský, Hymnus De Nativitate 11,6-8; Hymnus 49,9-11; Hymnus De fide 10,8-10; Hymnus O Perle 1,2-3)

 Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


S velkou něžností mystikové v Církvi zpívají, rozjímají

o čisté ovečce Panně Marii,

o podivuhodném, zázračném početí a zrození

Tebe, Božího Syna,

paschálního Beránka,

Ježíši Kriste

který snímáš hříchy světa.

Maria, Bohorodička

je opakem své předchůdkyně Evy,

která se jako první ztratila:

nyní – a tím je vyjádřen dědičný hřích – kvůli jediné Evě

- a celému jejímu jako morem hříchu nakaženému potomstvu -

jdeš hledat svůj ztracený lid,

každého osobně zveš a pomáháš,

aby mohl opustit trní bolestí,

jimiž sužuje ďábel duši,

která se nerozhodla milovat Tebe

- Beránka, jenž pro ni tiše pláče.

Amen.


v