Pohřeb hříchu

Tato šestá neděle po Seslání Svatého Ducha nás svými čteními vede k pravému smyslu našeho života, kterým je znovuzrození z vody a z Ducha Božího, k osvícení, k fótismatu, v němž Duch změní zcela pohled na sebe, svět, na svěřené dary, na životní cíl.

Nastává – postupná či zvláště u světců - radikální "metamorfóza duše". Ta dřív mohla být jakoby bez "morfé", bez tvaru, bez formace, kterou dává cílevědomá cesta výchovy - a po opuštění dětských let – sebevýchovy.

Obrácený, znovuzrozený člověk, čerpá sílu k této proměně zásadně z Boží síly. Po přijetí svatého křtu touží pravidelně přistupovat ke svátostem Církve, které jediné jsou pro věřícího ve vzkříšení Ježíše Krista a v Jeho přítomnost ve všech svátostech zárukou spásy.

Proto je třeba se znovu věnovat zamyšlení nad prvotním, dědičným Adamovým hříchem: bez tohoto mysteria iniquitatis nebudeme poznávat velikost Boží ve svém životě – začali bychom se nad Něj vyvyšovat – ani nebudeme vnímat velikost naší vzdálenosti od Něj: začali bychom se od Nejsvětější Trojice, v jejíž jméno jsme byli pokřtěni, uvedeni do přítomnosti Trojjediného – vzdalovat a strádat na duši, na psychice i na těle.

Svatý otec Benedikt XVI. v květnu tohoto roku napsal v jednom ze svých dopisů, jak se vzdálenost od Boha, život v dědičné vině, život bez svatého křtu, nebo jeho popírání, popírání reality dědičného hříchu Adamova, projevuje v současné Církvi a společnosti: jak vede ke zkáze. Píše:

"a) Velmi snadno se zapomíná na skutečnost prvotního hříchu a dochází se k naivním formám optimismu, které ve skutečnosti nezjednají spravedlnost.
b) Pokud je „ordo naturalis“ chápán jako celek, který je dokonalý v sobě samém a nepotřebuje evangelium, vzniká nebezpečí, že to, co je ve vlastním smyslu křesťanské, bude vypadat jako nadstavba, která je nadřazena přirozené lidskosti a v posledku je vlastně zbytečná. Skutečně si vzpomínám, že mi byl jednou představen návrh jednoho dokumentu, který obsahoval v závěru formulace, které byly zcela určitě velice zbožné, ale veškerá argumentace nejenom nezmiňovala Ježíše Krista a evangelium, ale ani Boha, což vyvolávalo dojem jejich zbytečnosti. Zřejmě se mělo za to, že lze vytvořit čistě racionální řád přirozenosti, která však tak striktně racionální není, a na druhé straně hrozilo, že bude kladeno do oblasti čirého sentimentu to, co je ve vlastním smyslu křesťanské. Zřetelně se tady ukazuje mez každého pokusu chápat „ordo naturalis“ jako do sebe uzavřený a soběstačný řád. Otec de Lubac se ve svém díle „Surnaturel“ pokoušel dokázat, že samotný Tomáš Akvinský, ke kterému se onen návrh také odvolával, ve skutečnosti nic takového neměl na mysli."

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Šestá neděle po seslání Ducha Svatého

Epištola připomíná tradiční formu slavnosti znovuzrození. trojí ponoření do křestní vody – smrt, pohřeb starého člověka a vystoupení z vody, pomazání svatým olejem Ducha Božího: přijetí síly Ducha k boji proti následkům hříchu Adamova.

V Evangeliu o zázračném rozmnožení chlebů poznáváme Ježíše plného lásky k poutníkům z dalekých míst, kteří nyní – po Boží slově a uzdravení duše i těla - potřebují posilu a odpočinek. Událost, která je předzvěstí proměňování při mši svaté Poslední večeře a každé mše svaté po Letnicích, zároveň představuje život přirozenosti, ordo naturalis, který užívá chléb zázračně. Proměňuje pro ty, kdo se vydali cestou osvícení Duchem Božím i pozemské dary,, proměňuje "ordo naturalis" – jako ve chvíli zmrtvýchvstání bude Ježíšovo pozemské tělo svědectvím o plném průniku Božího světa do "pozemského". Pro ty, kdo dosud hledí na zem anebo hledí na Ježíše "vzhůru" – pro ty, kdo by Jej hledali jen v duchovní sféře, v "oblacích".

Jednota pohledu na Ježíše zmtvýchvstalého, jejž rovněž předznamenává zázračné proměnění chlebů, otevírá život po pohřbu našeho živoření.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

13. neděle v mezidobí

Čtení z knihy Moudrosti zdůrazňuje základní cíl člověka, který je podmíněn nesmrtelností lidské duše: přijmout spásu danou zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem ve svatém křtu.

    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Svatý David zpívá v žalmu o vyvedení své duše z podsvětí.

Později, o Letnicích, při nichž se zrodila Církev, svědčí svatý Petr právě o víře krále Davida ve vzkříšení lidských těl, v nesmrtelnost lidské duše:

Chci tě oslavovat, Hospodine,
neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou rado-vali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.

Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!
Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům dvatý Pavel nese v době dar křtu: Duch Ježíše Krista, který se s velkou láskou stará o hladovící a unavené katechumeny.

Bratři !
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'V evangeliu podle sepsání svatého Marka čteme o dvojím zásahu Ježíše Krista, plného moci Ducha Svatého, do "ordo naturalis". O uzdravení těžce nemocné ženy a o vzkříšení malé dívky.

Žena trpící krvotokem, kterou Ježíš uzdraví, se Jej s vírou dotkne – lemu Jeho roucha. A je uzdravena.

Naproti tomu budoucí svědkové vzkříšení jsou schopni se posmívat.

Ježíš – náš Pán – v této praktické dvoukatechezi učí přijetí svatého křtu: nejprve je třeba uvěřit, jako věřila nemocná žena či otec umírajícího děvčátka, pak je možné – až po této cestě, kterou nás dnes Ježíš zástupem toužících i pochybujících provází – přijít na místo, kde nám dá poznávat tajemství svého i našeho budoucího zmrtvýchvstání.

    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se do-tknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?"
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustra-šená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) své-ho neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naří-kají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.

( Z dosud nepublikovaného textu Svatého otce Benedikta XVI. napsaného 12. 5. AD MMXVIII ;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=27644)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Přišels mezi nemocné dědičným hříchem Adamovým,

Ježíši, podivuhodně rozmnožující chléb na břehu Genezaretského jezera -

a rozmnožuješ i nyní v mysteriích Církve dar "ordinis naturalis" – chléb.

Tak proměňuješ duši každého z nás,

přijímajících "novou zemi":

nový řád přirozenosti, očišťovaný Tvou smrtí na kříži a Tvým zmrtvýchvstáním,

naplňující nás tímto Duchem zahlazení hříchu Adamova i osobních ve svatém křtu.

Tak jsi zasáhl, Ježíši, do světa:

potvrdils, že jsi jeho centrem,

centrem jeho řádu přirozenosti,

který jsi očistil a spojuješ s Boží milostí.

Proto bez Tebe – i dosud neočištěná duše – nemá svůj střed, svůj cíl.

Kdo by hovořil o přirozených věcech bez vztahu k Tobě, k Otci a k Duchu Božímu,

tápe.

Jde ke smrti.

Tys přišel, abys nás přivedl ke slavnosti pohřbu našeho hříchu:

ke křestnímu ponoření do temné noci,

v níž jen Ty jsi a můžeš být světlem světa.

Amen.