"Hora"

V uplynulém týdnu jsme slavili – na Moravě jako památku, v Čechách jako nezávaznou - svaté Sedmipočetníky: prvního (podle Catalogí Episcoporum olomoucké arcidiecéze druhého) nástupce svatého Metoděje, patriarchy sirimijského a arcibiskupa pannonské-moravského, svatého baziliánského mnicha Gorazda a jeho spolubratry, kteří patřili do nejužšího kruhu učedníků svatého Cyrila a Metoděje a zároveň jsou s nimi počítání jako první "sedmero slovanských apoštolů", které ovšem i implicitně zahrnuje mnoho dalších jejich učedníků a následovníků v díle misie těchto sedmi světců, k nimž patří dále: svatý Kliment, Naum, Angelár a Sába.

Úspěch jejich misie spočíval v ideálu, který v sobě svatý Konstantin – Cyril a jeho nejstarší bratr svatý Metoděj již od mládí chovali v srdci: a tím byla láska k Ježíši Kristu, touha s Ním žít v niterném duchovním přátelství, být s těmi, kdo měli stejný cíl; mít s nimi společný domov. 

Jím byl klášter u Úzkého moře, nazývaný svatým Cyrilem a Metodějem "Hora".

Na ni odkazují, po návratu na ni touží, když jsou císařem posíláni na misijní a diplomatické cesty k muslimům, na Krym a nakonec na Velkou Moravu.

Tuto "Horu" toužili mít alespoň "na dálku"u sebe: zakládali svá duchovní centra na osamělých horským místech - po příchodu na Velkou Moravu ji přenesli na Hoře svatého Klimenta, na Vyšehradu u Veligradu; jejich žáci v klášteře svatého Michaela a nebeských duchů na samotě poblíž dnešního makedonského Ochridu, u bulharské Velikoj Preslavi na hoře kláštera svatého Pantaleimona...

Vstoupit na "Horu" do samoty s Ježíšem, a vstoupit společně a žít zde společně v přípravě na misijní poslání po sestoupení z ní k liturgické a katéchetické službě, se táhlo jako zlatá nit od jejich mateřského kláštera, "Hory", nad Úzkým mořem až do časů, kdy byli ve střední Evropě jejich následovníci vystřídání západními mnichy, jak tomu bylo například napolo v Břevnovském klášteře; na Sázavě v Černých budách. Ideál společné samoty v kontemplaci Nejsvětější Trojice se přeměnil na duchovní centra daného kraje.

Ideál "Hory" čeká na své oživení, na pokračování tradice vložené do naší země svatými Sedmipočetníky. Sám Bůh, Trojjediný, zasahuje a volá – zázraky, divy a znameními - k poutím na hory, kde se otevírá pro poutníky středověku a novověku "dům Boží a brána Nebe". Volá charismatickým způsobem k obnově této starobylé misijní tradice v jejím svátostném naplnění.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Desátá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole, v prvním listu do Korinta, se svatý Pavel obrací na ty, jimž hlásal v síle Ducha Božího víru v Ježíše Krista. On štědře zahrnutý od Pána charismaty, zve korintské křesťany, aby se nenechali svést andělem napodobitelem, zlým duchem, k službě charismaty, aby při jejich užívání nesestupovali k pohanství, jehož se přece při křtu ve jméno Ježíšovo odřekli.

Charismaty mají oslavovat Ježíše, stávat se předavateli Ducha Svatého, nikoli pohanských démonů.

Podle ovoce se pozná jejich pravost, podle služby církevnímu korintskému společenství, která vrcholí Boží, Ježíšovou službou lidu: svatou liturgií - tajemstvími Církve, svátostmi.

V Evangeliu slyšíme pozdější téma Apoštola z prvního listu do Korinta: pyšný farizeus v modlitbě oslavuje sebe, po přijetí svatého křtu by jej takovýto postoj vedl ke zneužívání charismat, ke službě démonům a ve svátostech by přijímal své odsouzení.

Celník naproti tomu v podobenství Ježíšově s pokorou vyznává svou hříšnost: je disponovaný ke svatému křtu, k přijetí charismat, aby jimi sloužil v síle Boží a vedl ke svátostnému setkání s naším Pánem v mysteriích Církve.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

17.neděle v mezidobí

Ve čtení z druhé knihy Královské o dnešní nedělní svaté liturgii Duch Boží – opět providenciálně – předkládá příběh Elizea, zázračného rozmnožovatele chleba, a jeho učedníka, hledajícího víru. Oba jsou proto předobrazem: Elizeus Ježíše, učedník apoštola Filipa z úryvku evangelia, která se o této neděli v Církvi čte.

   Nějaký člověk přišel z Bál Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži Elizeovi chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl svému služebníku: "Dej to lidem, ať se najedí!" Služebník mu odpověděl: "jak mám tohle dát stovce lidí?" 
   Elizeus řekl: "Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst, a ještě zbude." Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova. 


Hospodinem, který otevírá svou ruku, je nejprve Jeho posel – prorok. V novozákonní době kněz na místě Ježíše Krista, slavící Nejsvětější oběť a obětující a proměňující v síle Ducha Božího chléb a víno. Tak při mši svaté Ježíš otevírá svou Boží dlaň a sytí zázračným proměňováním a rozmnožováním svou Církev.

O ní a o tomto dění ve Svaté liturgii zpívá žalmista:

Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine. 
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle. 
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí. 
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají; všem, kdo ho vzývají upřímně. 

Bůh vše proniká: inkarnací – jedinou a výjimečnou - svého Syna Ježíše Krista. Jako Otec je nade vším. A jako Duch Boží je ve všech, ke spáse v těch, kdo jsou Jeho chrámem.

Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům slyšíme o tomto charismatickém působení Nejsvětější Trojice vyhrazeném jen pro Církev: jen zde je možné přijímat charismata a sloužit jimi ke spáse a nikoli ke zkáze lidské duše.

Bratři! 
    Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. 
    Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. 


V evangeliu podle sepsání svatého Jana čteme o Ježíšově praktické katechezi, úvodu do slavní mše svaté. O zázračném rozmnožení chlebů a ryb.

Svatý otec Benedikt XVI. ve své katechezi o apoštolu Filipovi, který v dnešním úryvku evangelia pokládá Ježíšovi "elizeovskou otázku", představuje toho misionáře Ježíšova království těmito slovy:

Svatý Filip je v seznamech dvanácti apoštolů je vždy na pátém místě, a tedy v podstatě mezi prvními. Ačkoli je Filip hebrejského původu, je jeho jméno řecké, podobně jako Ondřej, což je drobné znamení kulturní otevřenosti, které by se nemělo podcenit. Zprávy o Filipovi nám podává Janovo evangelium. Pocházel z téhož rodiště jako Petr a Ondřej, tedy z Betsaidy, městečko nalézající se v tetrarchátě jednoho ze synů Heroda Velkého, který se jmenoval také Filip.

Čtvrté evangelium vypráví, že Filip, poté co ho Ježíš povolal, potkává Natanaela a říká mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta". Poněkud skeptické odpovědi Natanaela ("Může z Nazareta vzejít něco dobrého?|") se Filip nepoddává a s rozhodností namítá: "Pojď a uvidíš!". V této suché, ale jasné odpovědi se Filip projevuje jako opravdový svědek: nespokojuje se s oznámením zprávy, ale přímo oslovuje druhého a nabízí mu, aby osobně učinil zkušenost s tím, co je zvěstováno. Tatáž slovesa jsou použita Ježíšem, když k němu přistupují dva učedníci Jana Křtitele a ptají se ho, kde bydlí. A Ježíš odpoví: "Pojďte a uvidíte".

Můžeme předpokládat, že by se na nás Filip obrátil týmiž slovy, která vybízejí k osobnímu nasazení. Apoštol nás přivádí k bližšímu seznámení se s Ježíšem. Přátelství, opravdové poznání druhého totiž potřebuje blízkost, ba částečně z ní žije. A netřeba ostatně zapomínat, podle toho, co píše Marek, že Ježíš volí dvanáct apoštolů primárně za tím účelem, aby "byli s ním", to znamená, aby s ním sdíleli jeho život a učili se přímo od něho nejen stylu jeho jednání, ale především tomu, kým On opravdu je. Pouze takto, účastí na jeho životě jej totiž mohli poznat a hlásat jej. V Pavlově listu Efesanům, se pak lze dočíst, že důležité je "učit se Kristu", a tedy nejenom a netoliko poslouchat jeho nauku, jako spíše poznávat Ho více osobně, tj. jeho lidství a božství, jeho tajemství, jeho krásu. On je nejenom Učitel, ale Přítel, ba dokonce Bratr. Jak bychom jej mohli důkladně poznávat, kdybychom od něho zůstali daleko" Intimita, důvěrnost a návyk nám dávají odhalit pravou totožnost Ježíše. Ano, právě to nám apoštol Filip připomíná. A vybízí nás tak, abychom "přišli" a "uviděli", abychom s Ježíšem den po dni navazovali kontakt nasloucháním, odpovědí a společenstvím života.

A je to on, na koho se u příležitosti rozmnožení chlebů obrátil Ježíš s cílenou a stejně tak překvapivou prosbou: kde by bylo možné nakoupit chléb k nasycení všech lidí, kteří jej následovali. Filip tehdy odpověděl s velkým realismem: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo". Ukazuje se tu věcnost a realismus apoštola, který umí posoudit vývoj dané situace. Jak se věci nakonec měly, to víme. Víme, že Ježíš vzal chléb, pomodlil se a rozdal jej. A došlo k rozmnožení chleba. Zajímavé je však, že se Ježíš obrátil právě na Filipa, když chtěl poprvé ukázat na řešení problému. Patrně je to znamení toho, že Filip patřil do užší skupinky těch, kteří byli s ním. Jindy, ve velmi důležité dějinné chvíli, před Utrpením, někteří Řekové, kteří byli o Velikonocích v Jeruzalémě "přišli k Filipovi... a prosili ho "Pane, rádi bychom uviděli Ježíše." Filip "šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi". Máme tu znovu zvláštní znak jeho výjimečného postavení v rámci apoštolského sboru. Zejména v tomto případě je u Ježíše prostředníkem žádosti cizinců. Pravděpodobně mluvil řecky a mohl posloužit jako tlumočník a třebaže se spojuje také s Ondřejem, dalším apoštolem řeckého jména, je to právě on, na koho se cizinci obracejí. To nás učí, abychom byli i my neustále připraveni, jednak přijímat otázky a prosby ať přicházejí odkudkoliv, a jednak je orientovat k Pánovi, jedinému, který je může plně uspokojit. Je totiž důležité vědět, že my nejsme posledními adresáty proseb těch, kteří k nám přistupují, ale Pán. K Němu musíme nasměrovat kohokoli, kdo se ocitne v nesnázích. Ano, každý z nás má být cestou otevřenou k Němu!

A je tu ještě jedna, zcela zvláštní okolnost, kdy vstupuje na scénu Filip. Během Poslední Večeře, když Ježíš prohlásí, že znát Jeho, znamená také znát Otce, jej Filip takřka naivně požádá: "Pane, ukaž nám Otce " to nám stačí". Ježíš mu odpoví dobrotivou výčitkou: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci "Ukaž nám Otce"? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?... Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně". Tato slova patří v Janově evangeliu mezi ta nejvznešenější. Vyjadřují zjevení ve vlastním a pravém slova smyslu. V závěru svého prologu Jan praví: "Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu". Toto prohlášení, které pochází od evangelisty, je převzato a potvrzeno samotným Ježíšem. Avšak s jiným odstínem. Zatímco Prolog svatého Jana mluví o Ježíšově vysvětlující intervenci, zakládající se podstatně na jeho slovech, tak v odpovědi Filipovi Ježíš odkazuje na svou osobu jako takovou a připouští takové chápání, při kterém jej lze pochopit nejen prostřednictvím toho, co říká, ale ještě více prostřednictvím toho, kým jednoduše je. Abychom se vyjádřili podle paradoxu Vtělení, můžeme docela dobře říci, že Bůh si dal lidskou tvář, tvář Ježíšovu, a v důsledku toho od nynějška, chceme-li opravdu poznat Boží tvář, nemůžeme než nazírat tvář Ježíšovu! V jeho tváři vidíme skutečně kdo je Bůh a jak je Bůh!

Evangelista nám neříká, zda Filip plně pochopil Ježíšovu větu. Jisté je však, že mu zcela věnoval svůj vlastní život. Podle některých pozdějších zpráv (Skutky Filipovy), měl náš apoštol hlásat evangelium nejprve Řecko a potom Frýgii, kde měl v Hierapoli podstoupit smrt různě popisovaným trestem ukřižování nebo ukamenování. Naši úvahu dnes skončíme poukazem na smysl, ke kterému má náš život směřovat: setkat se s Ježíšem jako se s ním setkal Filip a snažit se v něm vidět Boha samého, nebeského Otce. Pokud by chybělo toto nasazení, byli bychom vždycky odkázáni pouze sami na sebe jako v zrcadle, a stávali se tak stále osamocenějšími! Filip nás však učí, jak se nechat Ježíšem získat a být s ním, a zvát také ostatní, aby sdíleli toto nezbytné společenství. Uvidíme-li a nalezneme-li Boha, nalezneme pravý život.

    Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zá-stup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. 
    Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. 
    Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo." 
    Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 
    Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!" 
    Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí Svatého Petra 6. 9. AD MMVI;)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Vyznavači, svatý biskupe Gorazde,

obětino zvůle biskupa Wichinga,

v Tvých očích plane světlo

svatého Konstantina – Cyrila

a Michaela – Metoděje:

zrcadlí dvojici těchto černých mnichů

vstupujících a nesoucích světlo do Tvé školy "západních misionářů";

na jejich místo jste se postavili;

na místě farizea se modlíte

- sedmero Otců a bratří

jak celník v chrámu:

"Pane, buď milostiv mně hříšnému!"

- Počátek chvalozpěvu v jazycích,

když katané Vám meče přikládali k hrdlu.

Slyšte slovo, Slované,

Vaši apoštolové:

Kyrillos, Methodios, Horazd, Klemens, Naum, Angelarios, Sabba

z mrtvých vstanou!

Amen.

Proměna fotbalového týmu v mnišskou komunitu

Nejedná se přitom ani o tým z ruského mistrovství, o Afričany nebo slovanské Chorvaty či Rusy, ale o thajskou fotbalovou jedenáctku včele s jejím pětadvacetiletým trenérem, nejedná se o zkušené fotbalisty, ale o dvanáct kluků od 11 do 17 let – a nakonec nejedná se o konverzi ke křesťanství, ale o naplnění duchovního, náboženského obyčeje a tradice, která ukládá mužům – a to včetně chlapců - kteří prožijí dramatickou událost, která se dotýká jejich životů a pozemské existence, aby ji přijali jako "katharsis" – aby na určenou dobu vstoupili do řad mnichů.

Celosvětově publikované neštěstí, kdy uvízli takto staří chlapci – fotbalisté se svým trenérem v jeskynním komplexu v rodném Thajsku - má právě, po jejich úspěšné záchraně, takovéto vyústění.

Jejich trenér sám byl buddhistickýjm mnichem.

A i tzv. experti na krizové situace v našich i celosvětových sdělovacích prostředcích často během "thajské fotbalové krize" nenápadně až na druhém či třetím místě zdůrazňovali, že náboženská víra má důležitý vliv na rezistenci člověka v krizových situacích.

A samotná jediná – aspoň pro nadcházející měsíční období – tisková konference se zachráněnými fotbalisty dosvědčovala jejich vyrovnaný vztah k prožitému utrpení: "Modlili jsme se!"

Na konec tohoto zpravodajství i v některých našich sdělovacích prostředcích proběhla informace, že chlapce čeká – na základě jejich náboženského přesvědčení - období, kdy se stanou mnichy. 

Tato poznámka, bez podrobnějšího vysvětlení, které by mohlo vyvolat vlnu nepochopení či odsuzování náboženství, však dostatečně svědčí o průlomu duchovního světa do prostředí fotbalu, výchovy mládeže a do myšlení, které většina "západních" sdělovacích prostředků odráží: do odtrženosti popisování různých zpráv o neštěstí a katastrofách od reality, jíž je provázanost "našeho" světa se světem Božím.

A tragické události jsou z tohoto pohledu varovným či vedoucím prstem Nejsvětější Trojice:

vedení Duchem k oběti – ke kalvárské tragédii umučení a popravení nevinného Božího Syna na římském popravčím nástroji – na kříži, porozumění této Oběti všech lidských i božských obětí, k jejímu přijetí ve svatém křtu, a tak k naplnění cesty "katharsis", očisty, která dává všem nábožensky žijícím lidem nejvyšším způsobem poznat v Ježíši Kristu Božství Syna: Otce. Nebeský domov pro všechny, kdo v Něj uvěří a Jemu se, hlubším způsobem než oni thajští fotbalisté, zasvětí.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Devátá neděle po seslání Ducha Svatého

V textech této deváté neděle nás Duch Svatý v zapsané ústní Tradici Církve důrazně varuje před nebezpečím odpírání Boží milosti.

Apoštol se v Prvním listu do Korinta odvolává na svědectví o trestech, které na sebe uvrhli židé. Jsou výstrahou i pro novozákonní lid.

Toto vážné téma zaznívá uprostřed prázdnin a dovolených, kdy by si bylo možno přát "oddechovější" téma, "méně náročné křesťanství".

Podobně by mohli zpočátku smýšlet i chlapci z thajského fotbalového týmu, které jejich trenér – bez vědomí rodičů – vzal na výpravu do jeskyň, Den před slavností svatého Jana Křtitele.

Nečekaně stouply vody v tomto jeskynním komplexu a mohly se stát jejich ponořením do smrti. Cestou ke křtu, jenž ovšem přichází až v "katharsis", kterou je přijetí obětní smrti Ježíše Krista za hříchy lidstva.

Z oddechově dobrodružné chvíle se stal boj o život.

A tak nám dnes Církev představuje naši dovolenou. Vážnou vybídkou ke spáse vlastní duše a pak i  k péči o duše našich bližních právě při oddechových a dobrodružných chvílích uprostřed tohoto léta.

V Evangeliu slyšíme o Božím soudu z úst Ježíšových. Současně čteme, jak Ježíš nad Jeruzalémem zaplakal: prorokuje jako Boží Syn, pláče jako člověk toužící přivést k sobě - k Bohu a skrze sebe k Otci.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

16.neděle v mezidobí

Ve sportovním prostředí je pastýřem, vůdcem a tím, kdo se stará o zušlechtění těla a psýché, muž nazývaný trenér.

Mladý trenér thajského chlapeckého fotbalového týmu byl dříve buddhistickým mnichem. Ve chvíli, kdy se se svými svěřenci dostal do ohrožení života mohl na základě Boží pedagogiky, Prozřetelnosti, která se svobodou vede všechny ke spáse duší, svým svěřencům pomoci i duchovně: modlit se s nimi a za ně.

Ve čtení z knihy proroka Jeremiáše slyšíme o pastýřích, kteří své stádlo "rozptýlili", uvedli do nebezpečí a možné zkázy. A potom se nadto o něj "nestarali": nechali by jej v temnotách zahynout.

    "Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu" - praví Hospodin. 
   Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: "Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků" - praví Hospodin. "Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se. 
   Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí" - praví Hospodin. 
   "Hle, blíží se dni - praví Hospodin, kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. 
    To je jméno, kterým ho budou nazývat: 'Hospodin je naše spravedlnost'."

Hlavním vychovatelem na cestě k Bohu je Bůh sám. V Ježíši Kristu dobrém pastýři nám Jeho Duch dává současné dobré pastýře pro záchranu našich duší a pro konečné oslavení našeho těla. 

Svatý David zpívá v dnešním žalmu o Mesiáši – Kristu, jejž dosud neviděl. Chválí poznání Ducha Božího, jenž jej inspiruje.

Církev tento žalm zpívá o Duchu Svatém, který nás vede k poznání Ježíše Spasitele, jejž viděli apoštolové a učedníci, a vyznali před Ním: "Můj Pán a můj Bůh!"

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, 
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, 
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, 
občerstvuje mou duši. 

Vede mě po správných cestách 
pro svoje jméno. 
I kdybych šel temnotou rokle, 
nezaleknu se zla, 
vždyť ty jsi se mnou. 

Tvůj kyj a tvá hůl, 
ty jsou má útěcha. 
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, 
hlavu mi mažeš olejem, 
má číše přetéká. 

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, 
přebývat smím v Hospodinově domě 
na dlouhé, předlouhé časy. 


Židé byli starým Izraelem. Křesťané se stali Božími bojovníky, zápasníky - Izraelem novým. Nyní jsou pohané – sensu lato i buddhisté – spolu s židy pozvání, aby byli tímto novým Izraelem: Ježíš Kristus svou smrtí na kříži zbořil zeď, která judaismus dělila od pohanství a uvedl je na novou platformu. Jejím základem je nový člověk, Bohočlověk – On sám.

V Něm se má trenér thajského týmu stát po přijetí plné katharze plynoucí z drsného jeskynního dobrodružství, učedníkem Ježíšovým a novým a nejlepším trenérem, pastýřem, svých svěřenců v péči o jejich duši, psychiku a tělo.

I o něm prorocky píše svatý Pavel v listu Efesanům.

Bratři! 
    Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví. 
    Jen on je náš pokoj: obě dvě části židy i pohany spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila - když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. 
    A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu. 


Slovo Boží z této neděle, řekl před šesti lety Svatý otec Benedikt XVI., nám podává základní a stále strhující biblické téma. Připomíná nám, že Bůh je pastýřem lidstva. To znamená, že Bůh pro nás chce život, chce nás vést k dobrým pastvinám, kde se budeme moci nasytit a odpočinout; nechce, abychom se ztratili a zahynuli, nýbrž abychom na své cestě dosáhli cíle, kterým je plnost života. Každý otec a každá matka přeje svým dětem dobro, štěstí a realizaci. V dnešním evangeliu se Ježíš představuje jako pastýř ztracených ovcí Izraelského domu. Jeho pohled na lidi je vlastně „pastorační“. Evangelium této neděle podle sepsání svatého Marka například říká: „Když Ježíš vystoupil z lodi, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech“. Ježíš svým způsobem kázání a svými skutky ztělesňuje Boha-Pastýře, který se stará o nemocné a hříšníky, o ty, kteří „se ztratili“, aby je přivedl do bezpečí v Otcově milosrdenství.

Mezi „ztracenými ovcemi“, které Ježíš zachránil, je také žena jménem Maria, která pochází z Magdaly u Galilejského jezera a proto se nazývá Magdalena. Na dnešek připadá v liturgickém kalendáři její liturgická památka. Evangelista Lukáš říká, že Ježíš z ní vyhnal sedm zlých duchů, to znamená, že ji vymanil z úplného otroctví zlému. V čem spočívá toto hluboké uzdravení, které Bůh působí skrze Ježíše? Spočívá v opravdovém, úplném pokoji, plodu smíření lidské osoby v ní samé a ve všech jejích vztazích: s Bohem, s druhými a se světem.

Zlý se totiž ustavičně snaží ničit Boží dílo, zasévá do lidského srdce rozdělení: mezi tělo a duši, mezi člověka a Boha, do osobních, sociálních a mezinárodních vztahů a také mezi člověka a stvoření. Zlý zasévá válku; Bůh tvoří pokoj. Ba dokonce, jak praví svatý Pavel, "Kristus „je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství“. Aby toto dílo radikálního smíření uskutečnil, musel se Ježíš, Dobrý Pastýř, stát Beránkem, „Božím Beránkem, který snímá hříchy světa“. Jedině tak mohl realizovat krásný příslib Žalmu: „štěstí a přízeň mne provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé předlouhé časy“.

    Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. 
    Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. 
    Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 22. 7. AD MMXII, Castel Gandolfo; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=16803;

https://www.hlavnespravy.sk/zachraneni-chlapci-z-jaskyne-opustili-nemocnicu/1467924)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ty, které jsi vyvolil za pastýře,

Ježíši, pečující o spásu duše i o pozemské potřeby svých Dvanácti,

zveš po jejich návratu z první misijní cesty,

k odpočinku duše i těla,

aby se nasytili a odpočinuli si:

prožili svou dovolenou jen s Tebou,

stranou od ostatních.

Tak z duchovních bojovníků,

z nového týmu Dvanácti Izraele,

činíš muže přijímající a prožívající

"katharsis", očistu od démonů,

jimž podle Tvého poslání byli na svých cestách vystaveni,

aby s nimi bojovali a přemohli je

v duších plných nemoci

přijmout Tvé království.

Nyní je vedeš do samoty se Sebou,

k pravé rekreaci,

k pravému "být sám" v síle Ducha:

k "monachos" – mnišství

nyní ve Svatém přijetí Tebe.

Amen.

"Duše bolí"

- tak si povzdechne jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž byla násilné provedena ateizace společnosti: zrušen kostel, církevní svátky. Mluví o nesmrtelné lidské duši. Zazní slovo toho, který se rozpomíná na svátky, které vedou ke spáse: "Dnes je (slavnost) Nejsvětější Trojice"....

I v podmínkách násilného vykořenění člověka z dějin spásy, touží po Trojjediném Bohu, vnímá svou duši, touží po jejím uzdravení. To dává jedině Bůh.

Náš Spasitel Ježíš nás tuto osmou neděli po Seslání Svatého Ducha vyučuje o důležitosti prozíravosti, která vede přes všechna úskalí a pronásledování ze strany démonů a lidí duši k Trojjedinému Bohu. A On – Boží Syn – nás na této cestě vybízí k horlivosti přesahující nakonec marné snahy těch, kdo chtěli spásu získat pro blahobyt v tomto pozemském životě.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Osmá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole  svatého Pavla do Říma čteme o "Duchu Svatém, který nám přichází na pomoc v naší slabosti". On se, jak píše dál Apoštol, s naší slabostí spojuje božskou modlitbou, božským způsobem: "přimlouvá se za nás vzdechy nevyslovitelnými". Tak nám jsou odhalovány skryté záhyby nitra naší duše. Neproniknutelné stejně jako tajemství Nejsvětější Trojice, jež nám, kteří jsme Jej přijali tím, že jsme vyznali Ježíše Krista za Pána našeho života, dává volat k Bohu: „Abba! Otče!“

Mystickým způsobem – a to pevnou spoluprací udělované milosti s naší snahou -

nacházíme radost z věcí nebeských a nezávislost na věcech pozemských.

Boží láska přetváří náš život a připravuje nás pro nebeské království.

Modlíme se podle vzoru Ježíšova a v Jeho Duchu:: takto se On modlil na této zemi, takto vyjadřoval svou touhu plnit Otcovu vůli, takto byl veden Božím Duchem k Oběti. Takto Jej následujeme - očišťovaní jako hříšníci – do nebe.

Podobenství evangelia je vzato z "černé kroniky" podnikatelů starověku. Náš Vykupitel nabízí vykoupení nepoctivému správci. Usvědčuje duchovně líné tím, že představuje sílu démona nepoctivosti a energii, s jakou se mu tento podnikatel odevzdal. O to více, jak rovněž píše Apoštol na jiném místě v listu Římanům, přijme Ducha Svatého, kdo energii, kterou vkládali do života hříchu, vloží do života milosti. A ten šíří dáváním almužen potřebným.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

15.neděle v mezidobí

K obrácení se, k návratu do království Trojjediného Boha je třeba hlasatelů uzdravení, které je skryto v oběti Ježíše Krista za naše hříchy. Bůh povolával proroky ve Staré smlouvě, Ježíš, náš Spasitel volá svých Dvanáct a jejich nástupce ve Smlouvě nové, aby byli prostředníky obrácení pro každou duši, jak dnes čtemem v knize proroka Amosa.

Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: "Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám." 
   Amos odpověděl Amasjáhovi: "Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!"

Svatý David touží po hlasu Ducha Božího, aby o Jeho milosrdenství a spravedlnosti mohl vyzpívat chvalozpěv v tomto žalmu:

Pane, ukaž nám své milosrdenství! 
Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. 
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe. 
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách 

Ústřední postavení Krista nalézáme, rozjímá nad chvalozpěvem Apoštola Svatý otec Benedikt XVI., v druhém liturgickém čtení dnešní mše svaté, ve slavném hymnu z listu svatého Pavla Efesanům, který začíná takto: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.“ Apoštol potom ukazuje, jak se tento plán požehnání uskutečnil ve čtyřech pasážích, které začínají vždy stejným obratem, který se vztahuje ke Kristu: „v Něm“. „V Něm“ si nás Otec vyvolil před stvořením světa; „v Něm“ máme vykoupení skrze jeho krev; „v Něm“ jsme se stali dědici předem určení k tomu, abychom byli „chválou jeho velebnosti“; „v Něm“ se dostává potvrzení Ducha svatého těm, kteří přijali radostnou zvěst.

Tento pavlovský hymnus obsahuje vizi dějin, k jejímuž rozšíření v Církvi přispěl svatý Bonaventura: celé dějiny mají svůj střed v Kristu, který zaručuje novost a obnovu každé doby. V Ježíši Bůh všechno řekl a daroval, ale poněvadž je nevyčerpatelným pokladem, Duch svatý nikdy nepřestává zjevovat a aktualizovat Jeho tajemství. Dílo Krista a církve proto nikdy nezaostává, ale ustavičně koná pokroky.

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.

V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.

Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti. 

Dnešní úryvek z evangelia podle sepsání svatého Marka o našem Pánu Ježíši Kristu, který posílá svých Dvanáct, aby po dvojicích šli a léčili nemocné duše a připravovali je na slavnost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, uvádí Svatý Otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv při modlitbě Pozdravení andělského, kterou pronesl před šesti lety, slovy svatého biskupa Bonaventury z Bagnoregia o zakladateli františkánského řádu: „Vyznávám před Bohem, že důvod, který mne naklonil zamilovat si život blaženého Františka, spočívá v tom, že se podobá počátkům růstu Církve“. ¨

Tato slova nás odkazují přímo k evangeliu této neděle, které podává, jak Ježíš poprvé poslal Dvanáct apoštolů: „Ježíš zavolal svých Dvanáct – praví svatý Marek - začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty“. František z Assisi po svém obrácení, praktikoval toto evangelium do písmene, stal se nejvěrnějším Ježíšovým svědkem, byl přidružen jedinečným způsobem k tajemství kříže a byl proměněn v „druhého Krista“, jak jej představuje právě svatý Bonaventura.

     Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. 

Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.

Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim." 

Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 15. 7. AD MMXII, Castel Gandolfo; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16768;

Epistula de tribus quaestionibus, in Opere di San Bonaventura, Introduzione generale, Roma 1990, p. 29)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Poté, cos rozeslal svých Dvanáct, 

Ježíši, světiteli exorcistů,

mají Tví apoštolové navštívit a přinést osvobození od démonů

- v tomto případě od démona podvodu, falešného účetnictví v podnikání -

takovým hříšníkům, jako je nepoctivý správce,

jehož horlivost dáváš za vzor

těm, kdo se vydali Tvou cestou boje proti hříchu.

Duše bolí

toho, kdo podvádí,

kdo lže sobě i druhým.

Do té chvíle,

než se – rukama ostiářů – apoštolů – otveřou dveře

ateismem spoutané naší mysli, citu i vůle

i na mnoho let našimi hříchy

pevně uzavřené

a svázaností uzamčené.

Zazní první slovo mše svaté katechumenů:

slovo dvojice apoštolů:

"Svazuji Tě, démone ziskuchtivosti!"

"Effatha, chráme Ducha uzdravené duše!"

Amen.