Nejedná
se přitom ani o tým z ruského mistrovství, o Afričany nebo slovanské Chorvaty či Rusy, ale o thajskou fotbalovou jedenáctku
včele s jejím pětadvacetiletým trenérem, nejedná se o zkušené
fotbalisty, ale o dvanáct kluků od 11 do 17 let – a nakonec nejedná se o
konverzi ke křesťanství, ale o naplnění duchovního,
náboženského obyčeje a tradice, která ukládá mužům – a to
včetně chlapců - kteří prožijí dramatickou událost, která se
dotýká jejich životů a pozemské existence, aby ji přijali jako
"katharsis" – aby na určenou dobu vstoupili do řad mnichů.
Celosvětově
publikované neštěstí, kdy uvízli takto staří chlapci –
fotbalisté se svým trenérem v jeskynním komplexu v rodném
Thajsku - má právě, po jejich úspěšné záchraně, takovéto
vyústění.
Jejich
trenér sám byl buddhistickýjm mnichem.
A i
tzv. experti na krizové situace v našich i celosvětových
sdělovacích prostředcích často během "thajské fotbalové
krize" nenápadně až na druhém či třetím místě
zdůrazňovali, že náboženská víra má důležitý vliv na
rezistenci člověka v krizových situacích.
A
samotná jediná – aspoň pro nadcházející měsíční období –
tisková konference se zachráněnými fotbalisty dosvědčovala
jejich vyrovnaný vztah k prožitému utrpení: "Modlili jsme se!"
Na
konec tohoto zpravodajství i v některých našich sdělovacích
prostředcích proběhla informace, že chlapce čeká – na základě
jejich náboženského přesvědčení - období, kdy se stanou mnichy.
Tato
poznámka, bez podrobnějšího vysvětlení, které by mohlo vyvolat
vlnu nepochopení či odsuzování náboženství, však dostatečně
svědčí o průlomu duchovního světa do prostředí fotbalu,
výchovy mládeže a do myšlení, které většina "západních"
sdělovacích prostředků odráží: do odtrženosti popisování
různých zpráv o neštěstí a katastrofách od reality, jíž je
provázanost "našeho" světa se světem Božím.
A
tragické události jsou z tohoto pohledu varovným či vedoucím
prstem Nejsvětější Trojice:
vedení
Duchem k oběti – ke kalvárské tragédii umučení a popravení
nevinného Božího Syna na římském popravčím nástroji – na
kříži, porozumění této Oběti všech lidských i božských
obětí, k jejímu přijetí ve svatém křtu, a tak k naplnění
cesty "katharsis", očisty, která dává všem nábožensky
žijícím lidem nejvyšším způsobem poznat v Ježíši Kristu
Božství Syna: Otce. Nebeský domov pro všechny, kdo v Něj uvěří
a Jemu se, hlubším způsobem než oni thajští fotbalisté,
zasvětí.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Devátá
neděle po seslání Ducha Svatého
V
textech této deváté neděle nás Duch Svatý v zapsané ústní
Tradici Církve důrazně varuje před nebezpečím odpírání Boží
milosti.
Apoštol
se v Prvním listu do Korinta odvolává na svědectví o trestech,
které na sebe uvrhli židé. Jsou výstrahou i pro novozákonní
lid.
Toto
vážné téma zaznívá uprostřed prázdnin a dovolených, kdy by
si bylo možno přát "oddechovější" téma, "méně
náročné křesťanství".
Podobně
by mohli zpočátku smýšlet i chlapci z thajského fotbalového
týmu, které jejich trenér – bez vědomí rodičů – vzal na
výpravu do jeskyň, Den před slavností svatého Jana Křtitele.
Nečekaně
stouply vody v tomto jeskynním komplexu a mohly se stát jejich
ponořením do smrti. Cestou ke křtu, jenž ovšem přichází až
v "katharsis", kterou je přijetí obětní smrti Ježíše
Krista za hříchy lidstva.
Z
oddechově dobrodružné chvíle se stal boj o život.
A
tak nám dnes Církev představuje naši dovolenou. Vážnou vybídkou ke spáse vlastní duše a pak i k péči o duše našich bližních právě při
oddechových a dobrodružných chvílích uprostřed tohoto léta.
V
Evangeliu slyšíme o Božím soudu z úst Ježíšových. Současně
čteme, jak Ježíš nad Jeruzalémem zaplakal: prorokuje jako Boží
Syn, pláče jako člověk toužící přivést k sobě - k Bohu a
skrze sebe k Otci.
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
16.neděle
v mezidobí
Ve sportovním prostředí je pastýřem, vůdcem a tím, kdo se stará o zušlechtění těla a psýché, muž nazývaný trenér.
Mladý
trenér thajského chlapeckého fotbalového týmu byl dříve
buddhistickým mnichem. Ve chvíli, kdy se se svými svěřenci dostal
do ohrožení života mohl na základě Boží pedagogiky,
Prozřetelnosti, která se svobodou vede všechny ke spáse duší,
svým svěřencům pomoci i duchovně: modlit se s nimi a za ně.
Ve
čtení
z knihy proroka Jeremiáše slyšíme o pastýřích, kteří své
stádlo "rozptýlili",
uvedli
do nebezpečí a možné zkázy. A potom se nadto o něj "nestarali":
nechali by jej v temnotách zahynout.
"Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu" - praví Hospodin.
Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: "Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků" - praví Hospodin. "Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se.
Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí" - praví Hospodin.
"Hle, blíží se dni - praví Hospodin, kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí.
To je jméno, kterým ho budou nazývat: 'Hospodin je naše spravedlnost'."
Hlavním
vychovatelem na cestě k Bohu je Bůh sám. V Ježíši Kristu dobrém
pastýři nám Jeho Duch dává současné
dobré pastýře pro záchranu našich duší a pro konečné
oslavení našeho těla.
Svatý
David zpívá v dnešním žalmu o Mesiáši – Kristu, jejž dosud
neviděl. Chválí poznání Ducha Božího, jenž jej inspiruje.
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout,
občerstvuje mou duši.
Vede mě po správných cestách
pro svoje jméno.
I kdybych šel temnotou rokle,
nezaleknu se zla,
vždyť ty jsi se mnou.
Tvůj kyj a tvá hůl,
ty jsou má útěcha.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem,
má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života,
přebývat smím v Hospodinově domě
na dlouhé, předlouhé časy.
Židé byli starým Izraelem. Křesťané se stali Božími bojovníky, zápasníky - Izraelem novým. Nyní jsou pohané – sensu lato i buddhisté – spolu s židy pozvání, aby byli tímto novým Izraelem: Ježíš Kristus svou smrtí na kříži zbořil zeď, která judaismus dělila od pohanství a uvedl je na novou platformu. Jejím základem je nový člověk, Bohočlověk – On sám.
V
Něm se má trenér thajského týmu stát po přijetí plné
katharze plynoucí z drsného jeskynního dobrodružství, učedníkem
Ježíšovým a novým a nejlepším trenérem, pastýřem, svých
svěřenců v péči o jejich duši, psychiku a tělo.
I
o něm prorocky píše svatý Pavel v listu Efesanům.
Bratři!
Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví.
Jen on je náš pokoj: obě dvě části židy i pohany spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila - když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství.
A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu.
Slovo Boží z této neděle, řekl před šesti lety Svatý otec Benedikt XVI., nám podává základní a stále strhující biblické téma. Připomíná nám, že Bůh je pastýřem lidstva. To znamená, že Bůh pro nás chce život, chce nás vést k dobrým pastvinám, kde se budeme moci nasytit a odpočinout; nechce, abychom se ztratili a zahynuli, nýbrž abychom na své cestě dosáhli cíle, kterým je plnost života. Každý otec a každá matka přeje svým dětem dobro, štěstí a realizaci. V dnešním evangeliu se Ježíš představuje jako pastýř ztracených ovcí Izraelského domu. Jeho pohled na lidi je vlastně „pastorační“. Evangelium této neděle podle sepsání svatého Marka například říká: „Když Ježíš vystoupil z lodi, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech“. Ježíš svým způsobem kázání a svými skutky ztělesňuje Boha-Pastýře, který se stará o nemocné a hříšníky, o ty, kteří „se ztratili“, aby je přivedl do bezpečí v Otcově milosrdenství.
Mezi
„ztracenými ovcemi“, které Ježíš zachránil, je také
žena jménem Maria, která pochází z Magdaly u Galilejského
jezera a proto se nazývá Magdalena. Na dnešek připadá v
liturgickém kalendáři její liturgická památka. Evangelista
Lukáš říká, že Ježíš z ní vyhnal sedm zlých duchů, to
znamená, že ji vymanil z úplného otroctví zlému. V čem spočívá
toto hluboké uzdravení, které Bůh působí skrze Ježíše?
Spočívá v opravdovém, úplném pokoji, plodu smíření lidské
osoby v ní samé a ve všech jejích vztazích: s Bohem, s druhými
a se světem.
Zlý
se totiž ustavičně snaží ničit Boží dílo, zasévá do
lidského srdce rozdělení: mezi tělo a duši, mezi člověka a
Boha, do osobních, sociálních a mezinárodních vztahů a také
mezi člověka a stvoření. Zlý zasévá válku; Bůh tvoří
pokoj. Ba dokonce, jak praví svatý Pavel, "Kristus „je
náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno a zboural přehradu,
která je dělila, když na svém těle zrušil příčinu
nepřátelství“. Aby toto dílo radikálního smíření
uskutečnil, musel se Ježíš, Dobrý Pastýř, stát Beránkem,
„Božím Beránkem, který snímá hříchy světa“.
Jedině tak mohl realizovat krásný příslib Žalmu: „štěstí
a přízeň mne provázejí po všechny dny mého života, přebývat
smím v Hospodinově domě na dlouhé předlouhé časy“.
Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst.
Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi.
Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 22. 7. AD MMXII, Castel Gandolfo; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=16803;
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA
PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Ty,
které jsi vyvolil za pastýře,
Ježíši,
pečující o spásu duše i o pozemské potřeby svých Dvanácti,
zveš
po jejich návratu z první misijní cesty,
k
odpočinku duše i těla,
aby
se nasytili a odpočinuli si:
prožili
svou dovolenou jen s Tebou,
stranou
od ostatních.
Tak
z duchovních bojovníků,
z
nového týmu Dvanácti Izraele,
činíš
muže přijímající a prožívající
"katharsis",
očistu od démonů,
jimž
podle Tvého poslání byli na svých cestách vystaveni,
aby
s nimi bojovali a přemohli je
v
duších plných nemoci
přijmout
Tvé království.
Nyní
je vedeš do samoty se Sebou,
k
pravé rekreaci,
k
pravému "být sám" v síle Ducha:
k
"monachos" – mnišství
nyní
ve Svatém přijetí Tebe.
Amen.
