Všichni
lidé jsou oslovováni Bohem, aby hledali plnou pravdu, nejryzejší
a nejhlubší lásku, pravý pokoj pro svou duši, spravedlnost,
která nekončí pro ty, kdo pod záminkou prosazování spravedlnosti
nepropadli do nenávisti, která je opakem budoucího posmrtného
vstupu do nebe – všichni jsou vzdor všem překážkám Jím
vedeni, aby hledali Jeho království.
Otec
vede touto cestou každého člověka. Dává mu na této cestě i
svobodu. Svobodu i zůstat líně stát na začátku tohoto putování
nebo se zastavit během něj. Nebo se dokonce bez víry, důvěry a
lásky, jako nemocný vrátit zpět - se zakopanou hřivnou.
Co
může být velkolepějším obrazem tohoto putování a jeho vrcholu
než svatební hostina, na níž jsme pozváni, putujeme a jsme
očekáváni – naše místa jsou u stolu Božího připravena a po
přijetí nebeského pokrmu a nápoje nás čeká to nejvyšší
blaho – blahoslavenství: spojení nesmrtelné lidské duše s
jejím Stvořitelem a Vykupitelem a na pozemské cestě Posvětitelem,
Vůdcem, dávajícím pokyny i posilu.
Tak
jsme o této neděli zváni na pouť: s pohledem na věčnou nebeskou
blaženost.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
Liturgie
této neděle, řekl při své
promluvě před sedmi lety Svatý otec Benedikt XVI., nám
představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž
jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izaiáš, toto
téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz,
který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v
hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a
lidstva, jak ji popisuje Izaiáš: „Hospodin zástupů vystrojí
všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem,
budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává,
že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce aby všichni lidé
šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství;
Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé
tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a
naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás
vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a
radujme se z jeho spásy“.
Ježíš
v evangeliu mluví o odpovědi, která je dána Bohu, představovaného
jistým králem, jenž zve k účasti na jeho hostině. Pozváni jsou
mnozí, ale stane se něco neočekávaného. Účast na slavnosti
odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají
najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí
nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka
jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na
první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání
se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho
velkorysost tím však není oslabena.
Nerezignuje
a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi. Odmítnutí
ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je
rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné.
Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň
se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost
odpovědět na pozvání. Existuje však podmínka setrvání na této
svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do
síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci a proto
jej ze slavnosti vykáže.
Chtěl
bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující
přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu
otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební
šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem
poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto
podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání
odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu
do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým
je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z
vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na
svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat,
pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán
ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a
láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem,
vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit
svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Devatenáctá
neděle po seslání Ducha Svatého
"Slunce
ať nezapadá nad vaším hněvem:"
Slyšíme v Epištole slova Apoštola národů. Předtím ukazuje i
cestu, kterou nás nepřítel našeho dobra, naší spásy, odvádí
od naší pouti k pravdě, k věčné Pravdě, a následně lehčeji
strhává i ke hněvu: "Nechte
lhaní a každý se svým bližním mluvte jen pravdu."
V
Evangeliu nám svatý Matouš líčí jak dobrotu krále, který nás
pozval na svou svatební hostinu – Trojjediného Boha – tak i
jeho spravedlivý hněv, když nás na ve své svatební síni uvidí
nepřipravené i nevděčné za pozvání, kterého se nám dostalo
či dokonce odmítající povinnou úctu vůči svatebnímu ritu a tím
vůči hostiteli. - Předestírá nám realitu života po smrti.
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
26. neděle v mezidobí
26. neděle v mezidobí
Ve čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy slyšíme až – pro nevěřícího v působení Ducha Svatého v plné Boží svobodě – zarážející svědectví o tom, jak působí Duch Boží prostřednictvím litery Zákona pro ty, kdo přijímají svatodušní tradici Starého zákona: jsou předzvěstí těch, kdo přijmou apoštolskou tradici Ducha Svatého Zákona nového v katolické Církvi, když uvěří kázání apoštolů, biskupů, kněží, kteří ji po výtce předávají ve slovech mešní konsekrace.
Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.
Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"¨
Duch oživuje literu Zákona, může tak činit ovšem jen v srdcích, která nejsou zpupná, jak zpívá svatý Žalmista:
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.
Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!
Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu.
Na cestě k nebeské hostině nemusí dojít – nemusí vstoupit těsnou branou – boháč a ten, kdo "byl na peníze": člověk bez lásky k Bohu, který se ukázal v Ježíši z Nazareta, vtělil se jako Druhá božská osoba do Něj, do v chudobně narozeného, do "ekonomicky nezajištěného" Služebníka Božího, Božího Syna, který se nám stal v Církvi prvním bližním a dává svého Ducha blaženosti právě chudým. Proto svatý Jakub ve svém listu varuje boháče, kteří mohli sejít na scestí:
Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás při-jdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.
Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.
Důrazná slova Ježíšova v evangeliu podle sepsání svatého Marka rovněž ukazují nebezpečí z opuštění cesty hledání pravdy, pokoje, spravedlnosti a lásky: jedno z nebezpečí vyplývá z neschopnosti rozlišovat mezi Duchem Ježíšovým a duchem tohoto světa, dokonce před neschopností vidět působení Ducha Božího před "hranicemi Církve", před křtem, před příchodem Ježíše - Božího Syna – a nakonec i po Jeho příchodu v tomto světě jako maják navigující každého, aby do katolické Církve vstoupil a zachránil svou duši.
Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem."
Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou od-měnu.
Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne."
(Z
homilie Svatého otce Benedikta XVI.
při mši svavé v Lamezia Terme 9. X. AD MMXI;
http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=15300;
Svatý
Řehoř Veliky, Homilia 38,9)
Otec
Vladimír Mikulica
