Fiasko demokracie

Na rohu ulice vrah o morálce káže...", "zakázali pravdu psát a zakázali zpívat..." zněly tajně protestsongy uprostřed komunistické totality po obsazení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

Dobu, v níž je dovoleno a vybízeno, aby ochránci života člověka od jeho početí až po poslední výdech na této zemi veřejně kázali o morálce; dobu, v niž se svobodně hledá a vyjadřuje pravda – a pravdou je ten, jenž říká: "Já jsem cesta, pravda a život." - pravdou je Ten, který ukazuje cestu k Trojjedinému Bohu; dobu, kdy se smí zpívat o ortelu, který nad naším českým národem chtěl tolikrát vyřknout satan...tuto dobu rádi nazýváme demokracií. ("Démos" – lid, "kratos" síla, vláda).

Není to vláda lidu ve smyslu vlády lůzy: vrahů, lhářů a cenzorů, kteří prosazují svou pokřivenou představu – či vědomě své přesvědčení – o svobodě, která hříchem zotročuje je samotné i ty, které ke hříchu svádějí. Není to ochlokracie, ale vláda těch, kteří jsou "démos" – lidé reprezentující hledání, vyjadřování a prosazování pravdy proti lži, pomluvám a zastírání pravdy či její perzekuci.

Je to "démos", který má sílu hledat, nacházet a prosazovat pravdu a především vybírat ty, kteří by je v této síle a s touto silou demokraticky zastupovali, své reprezentanty "poslance", "zastupitele".

Je dobře známo, že po období nazývaném "archaické", "stříbrné" a "zlaté" dochází v městských řeckých demokratických zřízeních i v pozdějším, nástupnickém v určitém slova smyslu politickém zřízení samotného "města těchto měst", v antickém Římě, k úpadku demokracie. Mohlo by se říci v období zdánlivého vrcholu toho, co se nejvíce lesklo jako zlato, i když latentně – ale s duchovní mocí, s morální silou ("kratos"), která tomu bránila – se jako temná niť táhnou skryté hrůzovlády hříchu i pod "archaickým" a "stříbrným" obdobím dějin těchto antických republik.

Poznávacím znamením nástupu ochlokracie v každé společnost je rozklad jejích vazeb na Stvořitele, v křesťanských státech krize osobního vztahu k našemu Spasiteli Ježíši Kristu a především krize ve vztahu k Církvi jako ke společenství hříšníků, přijímajících stále "kratos" – sílu ke konverzi: krize víry v působení Ducha Svatého, daného Ježíšem od Otce v "takovém" společenství.

Z toho pramení celkové zmatení a dezorientace v duchovním životě, v sociálních a rodinných vztazích...celková nejistota takto ze vztahu k Trojjedinému Bohu vykořeněného člověka, nejistota ze sebe a nad sebou samým.

Z toho vyplývá absence výchovy mládeže či podpora její duchovní a mravní zkázy, opovrhování manželstvím, celibátem, opěvování "Sodomy a Gomory", tedy chvalozpěvy na zkázu manželství, výsměch a dokonce již potlačování otcovství a mateřství. Nenávist ke svému či obecnému stáří: vzývání démona sebevraždy...

Varujícím mementem posleních dnů jsou útoky na duchovní, kteří demokracii proti ochlokracii brání a chtějí po zásluze šířit: ve Slovinsku - http://svetlosveta.sk/dalsie-prenasledovanie-knaza-v-eu-za-pravdu/ - a v posledních dnech jsme svědky žaloby feministek na katolického preláta Otce Petra Piťhu pro jeho letošní kázání o slavnosti svatého Václava v katedrále svatého Víta - https://www.youtube.com/watch?v=vBiyz38PSdQ – ve kterém varoval před souhlasem s tzv. Istanbulským protokolem a před jeho podepsáním.

Povzbudivým podnětem pro všechny demokratické síly v naší zemi je, že se Otec Dominik kardinál Duka, první duchovní a morální autorita v naší republice, svého kněze veřejně zastal – https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kardinal-Duka-podporil-profesora-Pithu-pronasledovaneho-zenskou-lobby-555048.

Podobně jako pronásledovaný slovinský kněz, modleme se za Otce probošta Petra, za našeho Otce kardinála, ale i za ty, kdo demokracii, kterou po výtce reprezentují, odmítají a pronásledují.

Otec Oldřich

O velké pohromě, kterou rozpoutal vysoký státní úředník, o jeho finanční insolvenci, osobním bankrotu a zároveň o velkorysosti jeho pána, který mu velkodušně odpouští nesmírně velký dluh – stamilióny v našem dnešním měřítku - o milosrdenství a o bezcitnosti srdce milujícího kořen všeho zla, jak píše Apoštol Timotejovi, o tvrdosti a nemilosrdnosti člověka, který miluje peníze, slyšíme o této neděli varovný hlas našeho Přítele a Pána Ježíše.

O příčinách neštěstí, které na nás pokaždé jako odpověď na zločin, na hřích, dolehne, pronesl podnětná slova Svatý otec Benedikt XVI. při své promluvě v bývalém Westminsterském opatství v Londýně při apoštolské cestě do Velké Británie před několika lety.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Globální finanční krize nedávno ukázala neadekvátnost pragmatických krátkodobých řešení složitých sociálních a etických problémů. Panuje široká shoda, že k vážným obtížím, které nyní doléhají na miliony lidí na světě, přispěl nedostatečně pevný etický základ ekonomické činnosti. Stejně jako "každé ekonomické rozhodnutí má morální důsledky", tak také v oblasti politiky má etická dimenze politických rozhodnutí dalekosáhlé důsledky, které si žádná vláda nesmí dovolit ignorovat. Pozitivním příkladem toho je jeden z obzvláště význačných úspěchů Britského parlamentu, totiž zrušení obchodu s otroky. Kampaň, která vedla k tomuto legislativnímu přelomu, stavěla na pevných etických principech zakořeněných v přirozeném zákoně a stala se pro civilizaci přínosem, na jaký může být tento národ právem hrdý.

Základní otázka v této věci tedy zní: kde hledat etický základ politických rozhodnutí? Podle katolické tradice jsou objektivní normy vedoucí ke správnému jednání přístupné rozumu nezávisle na obsahu zjevení. V tomto duchu není úlohou náboženství v politické debatě poskytovat normy, jako by nebyly nevěřícím známy - a ještě méně navrhovat konkrétní politická řešení, což by rovněž bylo mimo kompetenci náboženství - ale spíš pomáhat očišťovat a osvětlovat rozum v úsilí o objevování principů. Tato "korektivní" úloha náboženství ve vztahu k rozumu není nicméně vždy vítána, zčásti i kvůli deformovaným formám náboženství, jako je sektářství a fundamentalismus, které samy mohou být vnímány jako původci vážných sociálních problémů. 

A naopak, tyto deformace náboženství vznikají právě tehdy, když se nevěnuje dostatečná pozornost očišťující a strukturující roli rozumu uvnitř náboženství. Je to obousměrný proces. Bez korektur poskytovaných náboženstvím může totiž také rozum padnout za oběť deformacím, jak se stává, když jej manipuluje ideologie nebo je aplikován pouze částečně, což pak znemožňuje brát plně v úvahu důstojnost lidské osoby. Takové špatné zacházení s rozumem konec konců umožnilo, aby vznikl obchod s otroky a mnoha další sociální zla, v neposlední řadě pak totalitní ideologie 20. století. Proto bych chtěl naznačit, že svět rozumu a svět víry - svět sekulární racionality a svět náboženské víry - se navzájem potřebují a neměly by se obávat vstoupit do hlubokého a vytrvalého dialogu pro dobro naší civilizace.
Jinými slovy, náboženství není problém, který by měli řešit zákonodárci, ale faktor, který významně přispívá k veřejné diskusi. V tomto kontextu musím vyjádřit své znepokojení nad postupující marginalizací náboženství, zejména křesťanství, k níž dochází v některých kruzích, dokonce i v národech kladoucích velký důraz na toleranci. Někteří jsou toho názoru, že má být hlas náboženství umlčen nebo přinejmenším vykázán do čistě soukromé sféry. Jiní tvrdí, že by se mělo upustit od veřejné oslavy svátků, jako jsou Vánoce, se sporným přesvědčením, že by snad mohly nějak urážet stoupence jiného či žádného náboženství. A jsou tu ještě další, kteří tvrdí - paradoxně s cílem odstranit diskriminaci - že by křesťané ve veřejných funkcích měli v některých případech jednat proti svému svědomí. Jsou to varovná znamení, která upozorňují na neschopnost nejen ctít práva věřících na svobodu svědomí a svobodu vyznání, ale také přiznat legitimní postavení náboženství ve veřejném prostoru. Chtěl bych vás tedy všechny vybídnout, aby každý z vás ve vlastní sféře vlivu hledal cesty k posílení a povzbuzení dialogu mezi vírou a rozumem na všech úrovních života národa.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá první neděle po seslání Ducha Svatého

"Nakonec hledejte svou sílu v Pánu, v jeho veliké moci (všemohoucnosti)," píše o této neděli svatý Pavel nám v Epištole do Efesu. A své hledání – a podnět pro naše - popisuje zcela konkrétně: "oblečte se do plné Boží výzbroje". Poté podává výčet klasické výzbroje a výstroje vojína Římské říše a paralelně přiřazuje ke každé výstrojní součásti a ke každí zbrani její duchovní ekvívalent: popisuje moc Ducha Svatého, kterou přijímáme a máme užívat v síle svátosti biřmování, pečeti daru Ducha.

Realistický apoštolův pohled na říši temnoty, která se v jeho životě, ve světě, v němž tehdy žil, zdála pohlcovat jím hlásané Boží království, má svou paralelu i dnes v každodenně zakoušené realitě střetu Boží "polis" se stínovou "polis" satana – řinčící zbraněmi, nabízející úplatky, výhody, snadný životní styl, zdraví a štěstí, zábavu... za peníze.

A úkolem křesťana je nejen, aby katolickou Církev, Boží království, které má plně rozvíjet ve své farnosti a rodině, hájil, ale aby také statečně zbraněmi Ducha proti říši temnoty bojoval.

Dlužník, který je podle Ježíšova podobenství v Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, zavázán svému králi není, jak vyplývá z výše dlužné částky, řadový služebník, ale patrně vysoce postavený hodnostář, který se svému pánu zadlužil obrovskou částkou.

Přitom vyniká velkorysost jeho nadřízeného, věřitele, když tak obrovskou částku odpouští.

Odpouští, ale zároveň "uvádí do pokušení": tak můžeme uvidět zdánlivě slepé milosrdenství, které ovšem plně odpovídá zákonům ekonomie spásy Trojjediného Boha.

Pokušení, v němž onen vznešený dlužník neobstojí, je dluh chudáka, dluh nesrovnatelně nepatrný v porovnání s tím, který mu král odpustil. Omilostněný věřitel se stává nelítostným. "Upadne do pokušení". - A následuje králův trest za tuto spravedlnost bez milosrdenství. Pro nás varování, pro ty, kdo milují peníze, může být jedním z posledních varovných vzkazů Otce, které sděluje v evangeliu svého Syna zároveň s nabídkou "výzbroje a výstroje" proti démonu chtivosti peněz, "čertu" který se na konci finanční a ekonomické krize i na konci pozemského životě svým služebníkům odmění "peklem".

Dnes si zaslouží pozornost v duchu rozjímání o milosrdenství a odplatě za tvrdost srdce i mešní Offertorium. Představuje nám spravedlivého Joba, který trpí, jako by byl přpičítán mezi nemilosrdné a nespravedlivé. Proč? Duch Svatý ukazuje Spasitele Ježíše v duchovním boji, abychom mohli podle slov svatého Aurelia Augstina zvítězit pod korouhví Ježíše Krista teprve poté, co se statečně zařadíme do Jeho šiku proti korouhvi nepřítele spásy, satana, který si vyžádal dopuštění Boží, Boží zkoušku: pokušení spravedlivého.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

28. neděle v mezidobí

Ve čtení z knihy Moudrosti čteme o pravém bohatství, po němž se prozíravý a především milující člověk shání: Miluje moudrost, implicitně miluje Ducha Svatého, hledá a nachází tak cestu k poznání vtělené Otcovy Moudrosti: Ježíše Krista.

Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. 

Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.

Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.

Svatý žalmista vyzpívává touhu po naplnění života, a smyslem života je "moudrost srdce". Tu si od Trojjediného Boha vyprošoval Šalomoun při vidění v Gabaonu, o ni jako o celoživotní požehnání v plném slova smyslu, o život pozemský a posmrtný, prosil jeho otec svatý David.

Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali. 

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky! ¨

Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé. 

Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou! 

Ve čtení z listu Židům slyšíme, že Boží slovo, Boží moudrost, má v sobě moc, sílu, která změkčuje srdce, dobývá nitra těch, kdo jsou zatrpklí, lhostejní a nenávistní vůči Bohu a bližním. A jednou z cest nenávisti je: "Nenávidí Církev a bližní, protože milují peníze".

Duch svým mečem v nitru člověka rozetíná dobro od zla: odhaluje hřích, vede milostí.

Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. 

V evangeliu podle sepsání svatého Marka slyšíme příběh o Ježíšovi a bohatém mladíkovi, který zachovával zákon, ale měl dosud tvrdé srdce. Nebyl schopen Ježíše a bližní milovat. Miloval více sebe a svou zbožnost a svůj majetek.

Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?" 

   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí." 
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. 
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." 
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno." 
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při apoštolské cestě do Velké Británie na "Setkání se světem kultury". Westminster Hall, Londýn, 17. 9. AD MMX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=13358;

Svatý otec Benedikt XVI., Caritas in Veritate, 37)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Varuješ před fiaskem,

Ježíši, Synu Věřitele,

jemuž všichni dlužíme:

Jeho anděl, který se vzepřel poslušnosti vůči Němu,

na sebe bere podobu anděla světla,

nás chce pro naše dluhy uvrhnout do vězení,

do duchovní temnice,

spolu s těmi, které milujeme -

vždyť královský dlužník z Tvého podobenství

měl být takto prodán – i se svou ženou a syny a se vším,

"co bylo jeho" – a to je především duše a tělo

a to, co - obojí - vlastní.

Stačila prosba dlužníka -

a Tvá spravedlnost se ukázala v šatu milosrdenství:

v šatu Tvého pozemského těla,

Ježíši, ozářený světlem táborské proměny.

K šatu Tvého milosrdenství, který na rozdíl od Tvého služebníka,

nepřijal svátost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého,

či by ji v pokušení nebo ve zkoušce, v níž by neobstál, zapřel,

přikládáš výzbroj – zbraně svého a Otcova Ducha:

tak můžeme vždy každému, který nám dluží Tvou víru a milosrdnou lásku,

ze srdce odpustit

– a neskončit tak ve vězení,

kde je "pláč a skřípění zubů",

ve vězení těch, kdo vládu a sílu vládnout spravedlivě a milosrdně

jako "démos" nepřijali.

Amen.