Očistec

Víra v očistec a nauka o očistci odkrývá tajemství spásy a Božího milosrdenství.

Díky Dante Alighierovi a Hieronymu Boschovi se rozvinula na pozadí nauky o peklu, o zatracení duše a těla člověka. Proto odmítnutí očistce, popírání jeho existence u protestantských reformátorů nevychází jen z psychologických osobních příčin, ale je v tomto odmítnutí skryto budoucí – v období, které následovalo po vrcholu reformace a trvá až do dneška – odmítnutí i nauky o existenci pekla.

Ježíš, zachránce každého člověka, který jej přijme jako svého spasitele, vypovídá jak o satanu, o pekle, tak i o očistci celým zaměřením svého poslaní na této zemi.

Jeho slova k "věřícím židům" v městečku jeho dětství, v Nazaretě, jeho slova ke galilejským městům, nakonec i jeho slova o posmrtném údělu Sodomy a Gomory nám mohou být pomocníky při prvním zamyšlení. A Ježíšův vztah k nemocným – přichází uzdravit ty, kdo k němu s vírou v Něj a s prosbou přicházejí - nás vede k pochopení tajemství očistce dále. Až k textům, které v Církvi reprezentují tuto nauku: Jeden z nich je: "Neodejdeš z tohoto vězení, dokud nezaplatíš do posledního halíře...".

Mezi dobou Ježíšova veřejného působení na této zemi až do Jeho pašijového týdne a zmrtvýchvstání, a mezi dobou rané Církve, není rozdílu v nauce o očistci.

Hluboká víra ve vzkříšení Ježíšovo – a ve vzkříšení křesťanů, nositelů Jeho Ducha -

se odráží v radostné naději na zmrtvýchvstání. Tak můžeme číst v římských katakombách nápisy, které nás od alégorického, pohanského vyznání víry či prosby o modlitbu vedou k symbolu katolické víry a rovněž i k prosbám o modlitby.

A při přehlédnutí vyznávání víry v očistec a modliteb ke svatým či k Ježíši Kristu v průběhu staletí, tisíciletí života Církve na této zemi, můžeme poznávat, že vyrovnaný vztah mezi vyznáním víry: "Náš bratr, naše sestra je u Pána" – či: "Modleme se za našeho bratra, za naši sestru, kteří zemřeli..." je tím, co vede k vyrovnanosti vztahu v nauce o nebi, očistci a pekle, a to je aktuální živá víra církevních společenství dané doby.

O. Michael

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Nauku o očistci zmiňuje ve své encyklice Spe salvi Svatý otec Benedikt XVI.:

Ježíš v podobenství o boháčovi a chudém Lazarovi představil pro naši výstrahu obraz takovéto duše zdevastované arogancí a blahobytem, která sama o sobě vytvořila nepřekročitelnou propast mezi ním a chudým: propast uzavřenosti v materiálních rozkoších, propast opomíjení druhého, neschopnosti milovat, jež se nyní mění na palčivou a neutišitelnou žízeň. Musíme zde zdůraznit, že Ježíš v tomto podobenství nemluví o definitivním údělu po univerzálním Soudu, ale přebírá koncepci, která se vyskytuje mimo jiné ve starověkém judaismu, tj. přechodnou situaci mezi smrtí a vzkříšením, situaci, v níž ještě není vynesen poslední rozsudek.

45. Tato staro-židovská idea přechodného stavu obsahuje mínění, že duše se nenacházejí jednoduše v jakési provizorní vazbě, ale nesou již trest, jak ukazuje podobenství o boháčovi, anebo se již těší provizorní podobě blaženosti. A nakonec nechybí myšlenka, že v tomto stavu existuje možná i očišťování a uzdravení, které činí duši zralou pro společenství s Bohem. Prvotní Církev převzala tyto koncepce, z nichž se pak v západní Církvi postupně vyvinula nauka o očistci. Není třeba zde zkoumat komplikované historické stezky tohoto vývoje. Ptejme se však o co tu skutečně jde. Smrtí se životní volba člověka stává definitivní a tento jeho život stane před Soudcem. Jeho volba, která dostávala podobu během celého jeho života, může mít různou povahu. Mohou být osoby, které v sobě samých naprosto zničili touhu po pravdě a ochotu k lásce. Osoby, v nichž se všechno stalo lží; osoby, které žili nenávistí a pošlapali lásku v sobě samých. Tato vyhlídka je otřesná, ale v některých postavách našich dějin lze úděsným způsobem tyto rysy rozpoznat. Takovýmto jedincům by už nebylo pomoci a destrukce dobra se stala nevyhnutelnou. To je označeno slovem inferno.[37] Z druhé strany mohou být osoby průzračné, které se nechaly cele proniknout Bohem a v důsledku toho jsou zcela otevřeny pro druhé; osoby, jejichž společenství s Bohem orientuje již nyní celé jejich bytí a jejich putování vede pouze k dovršení toho, čím už jsou.[38]

46. Podle našich zkušeností však ani jeden, ani druhý není normálním případem lidské existence. Ve velké většině lidí - můžeme předpokládat - zůstává v hloubi jejich bytosti přítomna poslední niterná otevřenost pro pravdu, lásku a Boha. V konkrétních životních volbách je však pokrývána stále novými kompromisy se zlem, mnoho špíny zakrývá průzračnost, po níž zůstává vyprahlost a která stále znovu vychází z celé té nízkosti na povrch a zůstává v duši přítomna. Co se stane s podobnými jedinci, až se objeví před Soudcem? Stanou se snad všechny špinavosti, které se nahromadily v jejich životě, najednou bezvýznamné? Anebo co jiného se stane? Svatý Pavel nám v Prvním listě Korinťanům podává pojetí Božího soudu nad člověkem podle jeho stavu. Činí tak za pomoci obrazů, které chtějí určitým způsobem vyjádřit neviditelné. Tyto obrazy nemůžeme převést na pojmy, protože jednoduše nemůže pohlédnout do světa za smrtí, ani nemáme žádnou jeho zkušenost. Apoštol Pavel předně říká o křesťanské existenci to, že je postavena na společném základě: Ježíši Kristu. Tento základ trvá. Pokud jsme zůstali pevně stát na tomto základě a vybudovali na něm svůj život, víme, že tento základ nám nemůže být vzat ani smrtí. Potom svatý Pavel pokračuje: "Ale když někdo dále staví na tom základě (a přidává) zlato, stříbro, drahé kameny - (nebo) dříví, seno, slámu, bude u každého jasné, co je to za dílo. Onen den to ukáže, protože se zjeví v ohni, a právě oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když něčí dílo, které tak nadstavil, přetrvá, dostane svou odměnu, Když však někomu jeho dílo shoří, utrpí sice škodu, ale sám se zachrání, ovšem tak, jako (kdyby vyběhl) z ohně". V tomto smyslu se v každém případě stává zřejmým, že spása lidí může mít různé formy, že některé stavby mohou shořet až do základů; že ke spáse je třeba projít v první osobě "ohněm", aby bylo možné stát se schopným Boha a moci zaujmout místo u stolu na věčné svatební hostině.

47. Někteří současní teologové jsou toho mínění, že oheň, který hoří a zároveň zachraňuje je samotný Kristus, Soudce a Spasitel. Setkání s Ním je rozhodujícím aktem Soudu. Před jeho pohledem se ukáže každá faleš. Setkání s Ním, nás spálí, promění a osvobodí, abychom se stali opravdu sebou samými. Věci zbudované během života se pak mohou jevit jako suchá sláma, prázdné chlubení a zmizet. Avšak v bolesti tohoto setkání, ve kterém se nám vše nečisté a nezdravé z našeho bytí stane zjevným, spočívá spása. Jeho pohled, dotek jeho srdce nás uzdraví skrze proměnu zajisté bolestnou "jako v ohni". Avšak přesto je to bolest blažená, ve které nás svatá moc jeho lásky pronikne jako oheň a umožní nám nakonec být naprosto námi samotnými a tím naprosto Božími. Tak se stává zřejmým i pronikání spravedlnosti a milosti: náš způsob života není irelevantní, ale naše špína nás neposkvrňuje na věky, jsme-li alespoň nasměrováni ke Kristu, k pravdě a k lásce. Konec konců tato špína již shořela v Kristově Umučení. Ve chvíli Soudu zakusíme a přijmeme tuto převahu jeho lásky nad vším zlem ve světě i v nás. Bolest lásky stane se naší spásou a naší radostí. Je jasné, že "trvání" tohoto hoření, které proměňuje, nemůžeme sčítat chronometrickými mírami tohoto světa. Proměňující "chvíle" tohoto setkání se vymyká pozemskému sledu času. Je časem srdce, časem "přechodu" ke společenství s Bohem v Kristově Těle.[39] Boží Soud je naděje jednak proto, že je spravedlností, jednak proto, že je milostí. Kdyby byl pouze milostí, která učiní irelevantním všechno, co je pozemské, zůstal by nám Bůh dlužen odpověď na otázku po spravedlnosti, otázku, která je pro nás rozhodující tváří v tvář dějinám i samotnému Bohu. Kdyby byl pouhou spravedlností, mohl by být nakonec pro nás všechny jenom důvodem strachu. Vtělení Boha v Kristu spojilo natolik jedno s druhým " soud i milost " že spravedlnost je stanovena pevně: všichni očekáváme naši spásu "s bázní a třesením". Naproti tomu milost umožňuje nám všem doufat a jít plni důvěry vstříc Soudci, kterého známe jako našeho "přímluvce", advocatus, parakletos.

48. Jeden motiv zde musí být ještě zmíněn, protože je důležitý při uplatňování křesťanské naděje. Ve starověkém judaismu existuje myšlenka, že lze přijít na pomoc také zesnulým v jejich přechodném stadiu pomocí modlitby (srov. např. svědectví v 2. knize Makabejské v 1. století před Kristem). Odpovídající praxe byla přijata křesťany s velkou přirozeností a je společná východní i západní Církvi.Východ nezná očistné a odčiňující utrpení duší na onom světě, ale zná různé stupně blaženosti nebo také utrpení přechodného stavu. Duším zesnulých může být poskytnuto "občerstvení a posilnění" prostřednictvím svaté Eucharistie, modlitby a almužny. Fakt, že láska může dosáhnout až na onen svět, že je možné vzájemné obdarování a přijetí, kterými zůstáváme spojeni jedni s druhými citovým poutem i přes hranici smrti, bylo základním přesvědčením křesťanství během všech staletí a představuje dodnes útěšnou zkušenost. Kdo by nezakusil potřebu dát svým drahým, kteří jsou již na onom světě, znamení dobroty, vděčnosti nebo žádosti o odpuštění? Bylo by možné se nyní tázat dále: je-li "očistec" pouze očištění ohněm v setkání s Pánem, Soudcem a Spasitelem, jak může potom ještě zasáhnout třetí osoba, byť výjimečně blízká? Klademe-li podobnou otázku, měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění. A není třeba převádět pozemský čas na čas Boží: ve společenství duší je překonáván čas pouze pozemský. Nikdy není příliš pozdě pro dotek srdce druhého, ani to nikdy není zbytečné. Tím se vyjasňuje další důležitý prvek pojmu křesťanské naděje. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne.[40] Jako křesťané bychom se neměli nikdy ptát jenom na to, jak mohu být spasen? Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje. Potom budu moci udělat maximum také pro svou osobní spásu.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

2. listopad

Památka všech věrných zemřelých

V mešním textu druhé mše svaté za zemřelé, která se slaví o Památce všech věrných zemřelých, čteme v  Epištole z Druhé knihy Makabejské o příkladu Judy Makabejského. Po boji odhalil u svých soukmenovců, věřících, důkazy o nejtěžším hříchu, modlářství, jehož se před bojem – i během boje – dopustili. To jej nevede ani k zatracení svých spolubojovníků do pekla, ani k humanistickému zastírání tohoto hříchu a k tvrzení, že „přesto budou v nebi“, ale k oběti a modlitbě za zemřelé.

A sám svatopisec jej chválí, že se takto angažoval v oběti a modlitbě za mrtvé, kteří jsou pro své hříchy v očistci.

Evangelium podle sepsání svatého Jana obsahuje podobnou útěchu z úst samotného Ježíše, Pána nad smrtí, Spasitele: Otec ho poslal, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný, a aby se mu dostalo vzkříšení v Poslední den.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

32.neděle v mezidobí

Trojjediný Bůh působí mocné činy prostřednictvím proroka Eliáše, jak čteme v první knihy Královské. i na pohanském území, na území, z něhož pochází manželka bezbožného krále Achaba, která je příčinou prorokova exilu na fénickém pobřeží.

Současně jsou zázračné činy proroka výzvou k obrácení – Achaba, Jezabely i ostatních, jako tomu bylo při duchovním souboji na Karmelu, tak i nyní – cestou k zavčasnému odpykávání si trestů za hříchy; za hříchy, které každému v Něj věřícímu spravedlivému přichází náš Pán odpustit.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

Podporuje sirotka i vdovu, tak volá svatý žalmista své vyznání víry a lásky v Boží milosrdenství. Použil si k tomu v případě vdovy ze Sarepty v Sidónsku, jak jsme četli, svatého Eliáše. On takto zvěstoval příchod království Mesiáše – Krista Ježíše.

Cestu, na níž se pozemský očistec, jaký prožívala ona vdova se svým synem, má změnit v radost Církve vítězné. Ve chvalozpěv duše a společný chvalozpěv duší v Církvi:

Duše má, chval Hospodina!

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.

Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.

Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 

Mezi modlitbou za mrtvé a vzýváním mrtvých je "tenký led". První je vyznáním víry v Boží milosrdenství, druhé je těžkým hříchem proti Němu.

Vítězným průlomem do starozákonní a pohanské nejistoty byla smrt, oběť Ježíše Krista na kříži a Jeho zmrtvýchvstání třetího dne:

Od chvíle setkání se zmrtvýchvstalým se apoštolové a učedníci modlí zcela veřejně – jak to bylo vzhledem k pronásledování možné – k zemřelému a zmrtvýchvstalému Ježíšovi!

Končí starozákonní velekněžství. Začíná kněžství Ježíše Velekněze, modlícího se za zemřelé, jak dosvědčují evangelisté v několika vyprávěních. I ta nám ozřejmuje homilie z listu Židům:

   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.Náš Vykupitel Ježíš v úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka varuje před učiteli Zákona, před vzdělanci v religionistice a Starém zákoně, a přitom neschopnými Jej jako Božího Syna přijmout, uvěřit v Něj.

Ti se svou nevěrou ve zmrtvýchvstání našeho Pána stanou nakonec otci popíračů tajemství víry, mezi něž patří i nauka o očistci.

Ježíš učil zástupy:
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí." 

(Z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. SPE SALVI I; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=8768;

[37] Srov. Katechismus katolické Církve, č.1033-1037.

[38] Srov. ibid. č.1023-1029.

[39] Srov. Katechismus katolické Církve, č.1030-1032.

[40] Srov. Katechismus katolické Církve, č. 1032.)

Hieronymus Bosch - Pokušení svatého Antonína, detail

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

.

"Mrtví, a ti, kdo jsou v hrobech,"

řekl jsi před dvěma tisíci lety svým učedníkům,

Ježíši, přemožiteli smrti,

"uslyší můj hlas...a vyjdou!"

Tvůj hlas bude cestou, tříbením, rozlišením a soudem:

"Ti, co konali dobro vyjdou na vzkříšení k životu.

a ti, co konali zlo na vzkříšení – k soudu."

Dnes, kdy mohu třikrát prožít chvíli, kdy Tvůj hlas slyším

v Církvi, ve Tvém Slově, v této nejsvětější chvíli Tvého přijetí,

mohu vstoupit do všední reality:

vyjít z kostela na hřbitov:

všechno tu nyní dýchá opakem slavnostnosti.

Zvláště na hřbitově, kde se nikdo nahlas nemodlí,

nezpívá chvalozpěvy o Tvém zmrtvýchvstání,

neraduje se v předstupni oné radosti, úžasu i zděšení,

které pro v Tebe věřící či nevěřící zavládly poté,

kdy jsi vzkřísil svého přítele Lazara.

Ti, kteří Tě v jásajícím zástupu potom doprovázeli do Jeruzaléma

a volali Ti jako Králi nebe a země "Hosanna",

byli již naplňováni budoucí plnou radostí z Tvého zmrtvýchvstání:

byli svědky a vyznavači zmrtvýchvstání Lazarova.

Takto mám dnes po Svatém přijímání vstupovat na hřbitov,

kde se budu modlit za zemřelé bratry a sestry

a vzývat svaté bratry a sestry v nebi:

s vírou, že poslední slyšení Tvého hlasu na této zemi

- v hrobech -

bude součtem, summou – vrcholem a shrnutím všech okamžiků,

kdy jsem slyšel Tvůj hlas nyní, na pozemské pouti,

a stane se pro mne průlomem ze všednosti a smutku slz,

které jsi i ty proléval nad svým přítelem Lazarem,

k věčné radosti, chvalozpěvu,

jejž mohu nyní u hrobu a u hlavního kříže na hřbitově vyzpívat.

Amen.