Středověká
desková malba z kláštera svaté Kateřiny na Hoře Sinaj
znázorňuje narození Vládce nad dobrem a zlem, Ježíše Krista.
Představuje historické události zakomponované do obdélníkové
plochy obrazu:
Zde
můžeme „číst“ to, co je do ikony vepsáno: příběh narození
Ježíše, Zachránce světa: v centru je scéna narození v Betlémě,
vpravo poselství anděla pastýřům, vlevo příchod tří mudrců, pod
centrem betlémské scény „křestní koupel“ malého Ježíška
a uvedení do domu, vlevo
níže poselství anděla spícímu snoubenci Bohorodičky Panny
Marie svatému Josefovi, vpravo od této scény útěk Svaté rodiny
do Egypta, vlevo
dole Jeruzalém, z nějž posílá zlý král Herodes své teroristy,
aby zmasakrovali všechny narozené chlapce v Betlémě: poslední
scéna vpravo dole.
V
horní části této plochy se nachází její ústřední téma:
scéna narození našeho Spasitele Ježíše Krista o Betlémské
noci v roce, jímž počíná náš letopočet.
Jeskyně
je temně černá. Je noc. Panna Maria, Rodička Boží, spočívá
zahalena ve ztemnělém plášti na pokrývce s antickým ornamentem.
Pozadí
siluety její postavy je jasně červené, předznamenávající „meč
bolesti, který pronikne její srdce“, červeň, je lemována
převážně černou barvou: Temnota, „ženu, která na poušti
porodí svého syna“, nepohltí. Ani Církev, jíž je Panna Maria
Matkou, „brány pekelné nepřemohou“.
Bosou
nohou se Panna opírá o krvavé pozadí: spočívá v tratolišti
krve rozdrcené hlavy hada. Předznamenává vítězný boj dětí
Církve: Pán a Bůh hadovi - satanu řekl: „ona – její
potomstvo - ti rozdrtí hlavu.“
Proto
je bosá pata Panny Marie nezraněna uštknutím hadovým, není
poskvrněna kletbou - hříchem Adama a Evy.
Krvavým
pozadím je spojena s pozemským životem Bohorodičky „kolébka“
Ježíška – Božího Syna. Má tvar, který neodpovídá klasické
podobě jeslí na seno a slámu pro zvířata. Připomíná schránu,
archu či dokonce dům (béth) namalovaný v obrácené perspektivě.
Seno
a slámu nahrazuje opět ostře červené, krvavé pozadí, krev je
jakoby poduškou na níž spočívá v zavinovačkách Božské dítě.
Spočívá
v Betlémě, v domě pokrmu (bait - dům, lechem – pokrm:
„Bethlehem“), Ježíš je v domě svého Otce, Dárce zázračné
many. Dům pokrmu je tak spojený s krví, kterou prolil pro
vykoupení z moci ducha zla na Golgotě.
Svou
krví – zatím „jeslemi“ - betlémem - oddělenou od okolního
světa, i od Bohorodičky Panny Marie – očistí ty, kdo na Něj
před Letnicemi toužebně čekali či se po nich od jeho učedníků
dají pokřtít.
Oba,
Ježíš, náš Pán, i Panna Maria, mají okolo hlav svatozáře.
Panna Maria na pozadí krve hada a jeho potomstva, Ježíš, náš
Vykupitel, na pozadí temnoty betlémské jeskyně.
Záře
Svatého Ducha z obou aureol proniká: temnotu mocností zla; a krev
znečišťující ruce i duši.
Obě
zvířata, která jsou podle starozákonního proroctví svědky
narození Spasitele – Mesiáše - poznáme podle hlav, jež se
rýsují na temném pozadí jeskyně. Dobytče zůstává v pozadí,
oslík svou hlavu přes okraj krvavého lůžka více sklání k
Svatému dítěti: Oslici s osličím mládětem naleznou učedníci
na pokyn Ježíše, svého Mistra - a na pokyn svého Učitele si
vypůjčí oslátko, aby se naplnilo slovo proroka: „Král tvůj na
oslátku přijíždí, na osličím mláděti“.
Panna
Maria, Prostřednice všech darů Božích, má svůj pohled obrácený
k nám, Ježíš, její a Boží Syn se více dívá k nebesům.
Od
jeho pohledu, tváře a hlavy stoupá paprsek milosti Otce a Ducha
Svatého, i paprsek Syna, podobá se vstupu do ráje, pni rajského
stromu poznání, na jehož dřevě byl podle Tradice ukřižován.
Tento
paprsek, rajský peň, nás vede vzhůru, k nebi a do nebe, do
prostoru, který je polokruhem, korunou spodního obdélníku
popisujícího dějiny spásy v hmotném světě.
Stoupá
až ke koruně stromu, který se dotýká nebe, svého počátku,
stvoření.
Pod
košatou korunou stromu si můžeme představit, jak nás k tomu
vybízí řecký nápis
Rodokmen
Kýria, Pána, Ježíše Krista, Adama a Evu, jejich potomstvo. To se
skrývá v zbytcích malby, již nahlodal zub času. Ovšem i
jeho působení je výmluvné: nejsme schopni jasně poznat svůj
počátek, počátek lidstva, vycházející z jediného manželského
páru Adama a Evy, nejsme schopni poznat jejich potomky. Slyšíme o
nich, že byli stvořeni k obrazu Nejsvětější Trojice, že se
nechali svést ďáblem – hadem, že ztratili Ráj...
Byli
mezi nimi svatí hříšníci. Náš Kýrios Ježíš se podle těla
narodil jako jejich potomek. Bůh jej nechal vzejít s pokolení
hříšných předků a těch, kdo šli cestou svatosti, usilovali o
návrat ke ztracenému Ráji, stát se opět Božím obrazem!
Proto
Církev od pradávna slaví 24. prosince svátek Všech svatých
předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu
Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí
evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel
povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první
hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě
oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných
Ježíšových.
Na
obraze ze Svaté hory Sinaj vidíme zástupy, ty které zpředu
všechny věnčí záře božského světla, vycházející jako
svatozář od jejich hlav. Z obou stran obklopují skálu v popředí,
která je vrcholem betlémské jeskyně narození Vykupitele.
Tou
skálou je Církev. A náš pohled sledující pevný základ
rajského stromu, který vychází z narozeného Spasitele, stoupá
od Ježíše – druhého Adama - k vrcholu stromu, pod nímž byl
Adam hříšný, první, k nebi právě přes Skálu, na níž
ustanovil Pán Ježíš svou viditelnou přítomnost.
K
ní přistupují všichni spravedliví, svatí od věků, od Adama. V
ní trpí duše v očistci, v ní bojují pozemšťané o návrat k
pravému rajskému štěstí.
Betlém
je dům pokrmu. Pod skálou se skrývá betlémská jeskyně, v níž
se rodí Ježíš.
Tak
se v Církvi skrývá jeskyně, svatý stan, svatá patena, svatý
kalich, v nichž je Ježíš.
Zve
ke vstupu do jeskyně, do společenství, do duše, v níž se chce
křtem a svatým přijímáním narodit, aby se vykoupená duše a
oslavené tělo staly opět Božím obrazem v novém Ráji: v nové
zemi a v novém nebi.
Jako
ztělesnění této naděje můžeme na místě, kde pod stromem
poznání v Ráji zhřešil Adam, za písmeny, které odkazují na
původce rodokmenu, uvidět svatou tvář Božího Syna Ježíše,
který jakoby stál na tomto místě s pastýřskou holí. On, Dobrý
pastýř, se o své potomstvo stará: všem nabídl spásu. Mnozí
záchranu přijali.
V
den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší
dar, na narození Spasitele o Betlémské noci. A den, v němž se
ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj,
je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží,
kterou se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v
níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve
shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a
žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.
P.
Vladimír Mikulica
