Betlémské jesličky

- Poprvé o nich slyšíme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše:
"Odešel pak Josef z Galileje, z Nazareta, do města Davidova, jež se nazývá Betlém, poněvadž byl z kmene a z rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií,  zasnoubenou svou manželkou, která byla těhotná.
Stalo se pak, když tam byli, že se jí naplnily dny a ona porodila. I porodila syna svého prvorozeného, zavinula jej do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním hostinci nebylo pro ně místa."

Jesličky se nacházely v pastýřské jeskyni, v chlévě.
Po Ježíšově umučení, smrti a zmrtvýchvstání konali křesťané poutě na posvátná místa pozemského života Ježíše, svého Mistra a Pána.
Podle tradice Panna Maria byla vzata do nebe asi třicet let po zmrtvýchvstání Ježíšově. Již od té doby se patrně těšila příchodu mnohých poutníků betlémská jeskyňka se zachovanými jeslemi našeho Pána.
První zprávu o jeskyni máme zapsanou u zbožného kněze Órigéna (+253).
Ten píše, že mnozí křesťané se neubrání pohnutí při pohledu na betlémské jesličky Ježíšovy.
Když zrušil císař Konstantin postihy za vyznávání křesťanské víry, dochází k veřejnému vyznávání víry a zvláště na poutních místech vznikají kaple a chrámy. Tak i kaplička - betlémská jeskyně. Císařova matka svatá Helena nechává okolo roku 350 nad betlémskou jeskyní s jesličkami vystavět poutní baziliku.
Podobně vyhrazuje v římské bazilice Panny Marie, která stávala nedaleko dnešní papežské Baziliky Panny Marie Sněžné (Větší) asi o deset let později papež Liberius místo, patrně oltář, pro uctívání betlémských jesliček.
Od sedmého století začíná islám ohrožovat území Svaté země, a proto se papež Theodor, sám původem z Palestiny, rozhoduje přenést svaté jesličky Ježíšovy z poutního místa v Betlémě do Říma, do baziliky Panny Marie postavené papežem Liberiem.
Poutě vlivem pronásledování ze strany muslimů přestaly k betlémské bazilice Narození Ježíše Krista úplně. Ta byla přeměněna na mešitu!
V Říme, jak čteme, stávaly jesličky v bazilice Panny Marie ad Praesepe (u Jesliček) asi sto let "osamocené" bez postav, které známe z betlémských výjevů dnes. Putovaly k nim  zástupy věřících.
Až v roce 735 nastává změna: Římané nechávají k Jesličkám zhotovit velkou sochu Panny Marie v životní velikosti s Ježíškem v náručí: Theotokos, Bohorodičku. Ona se tak stává první postavou prvotních Jesliček.
Na přelomu osmého a devátého století začínají také další kostely v Římě i mimo něj napodobovat tuto římskou kapli, kde jsou uloženy betlémské jesličky, a tak se začíná úcta k jesličkám a jejich stavění  - prozatím v kostelích a kaplích, šířit křesťanským světem.
Dalším mezníkem dějin jesliček je pouť svatého Františka z Assisi k papeži roku 1223. Žádá jej o povolení, aby směl jesličky postavit ve volné přírodě. A když jej dostává, postaví je u lesíku v Grecchiu, poblíž svého umbrijského kláštera. Pozve i své bratry, ale mimo ně přichází nečekané množství věřících z celého okolí, s lucernami: grecchijský lesík je jimi ozářený, takže je všude světlo  jako by byl den.  Svatý František při slavnostní mši svaté - protože je pouze jáhnem - zpívá slavné evangelium o narození našeho Pána Ježíše.
Od té doby se jesličky začínají stavět v přírodě i v jednotlivých domech, vznikají krásné betlémské scenérie v krajině, živé betlémy, vzácná umělecká řezbářská díla: domácí betlémy.

 V našich zemích zvláště v dobách katolické reformace, během úspěšných misií františkánských a dalších řeholí i kněží a katechetů, se šíří úcta k Dítěti Ježíšovi. V centru tohoto kultu stojí jistě celosvětově (nikoli již tolik u nás) známý chrám Panny Marie Vítězné - Pražského Jezulátka.

A po době pronásledování Církve se opět v našich městech a vesnicích a opět více i v domácnostech stavějí před Štědrým dnem, před Svatou nocí narození Ježíše Krista, betlémy, aby se v této noci plně, když mají zaznít první koledy, rozzářily: vyjádřily světlo, které vstupuje do našich duší ve chvíli svatého přijímání při mši svaté: sám Ježíš, Spasitel, Boží Syn.

O. Vladimír Mikulica

SLAVNOST NAROZENÍ JEŽÍŠE KRISTA - Boží hod vánoční (25. prosinec)

SLOVO SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI.

Bůh se neuzavřel do Svého nebe, ale sklonil se k lidskému počínání. Je to obrovské tajemství, které přesahuje veškeré možné očekávání. Bůh vstupuje do lidského času nepředstavitelným způsobem, stává se dítětem a prochází jednotlivými etapami lidského života, aby celá naše existence – duch, duše i tělo, jak připomíná svatý Pavel – uchovala neporušenost a byla pozvednuta k výšinám Boha. A toto vše činí ze své věrné lásky k lidstvu. Pravdivá láska svou povahou tíhne k dobru druhého, k největšímu možnému dobru; neomezuje se na pouhé dodržování přijatých přátelských závazků, ale jde dále bez vypočítavosti a bez odměřování. Právě to uskutečnil pravý a živý Bůh, jehož hluboké tajemství vyjevují slova svatého Jana: „Bůh je láska“. Tento Bůh na Sebe v Ježíši Nazaretském bere celé lidství, celé dějiny lidstva a dává jim nový, rozhodující směr vedoucí k novému bytí lidské osoby charakterizované zrozením z Boha a směřováním k Němu.

Papež Benedikt XVI.

(srov. L´Infanzia di Gesu, Rizzoli-LEV 2012, str. 19)

VIGILIE PŘED NEDĚLÍ PANNY MARIE KRÁLOVNY ADVENTU

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE 

BENEDIKTA XVI.

"Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své homilii před čtrnácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve... Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je "bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

"Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své homilii před třinácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve... Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je "bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

Dříve než křesťané přistoupili o Svaté betlémské noci k betlémům, které se stavějí až na Štědrý den, a než do jeslí vložíme figurku Ježíška, což se děje při Půlnoční mši svaté, kdy je figurka Dítěte Ježíše požehnána a přinesena po mši svaté ve slavnostním průvodu do betléma v kostele; zasvěcovali křesťané od prvních dob noc před čtvrtou nedělí adventní při posvátné vigilii: přípravě duše, aby byla schopná prostřednictvím znamení a symbolů, v podobě od slavné betlémské bohoslužby svatého Františka z Assisi i prostřednictvím figurky znázorňující Spasitele v betlémě, uvidět při adoraci jesliček nejprve božský svět a jeho prostřednictvím prchavou pozemskou realitu.

Pokud bychom tento postup obrátili či posvátnou vigilii poslední adventní vigilie vynechali, dochází ke krizi víry, jaké jsme nyní často svědky: pozemský svět, pozemské události narození Ježíše Krista již není člověk schopen duší vnímat, nepoznává Boží svět, znesvěcuje jej, strhává jeho zdání či tušení do "svého" světa, z nějž už není schopen k Trojjedinému vystoupit. Topí se pak ve zbožných kazatelských, modlitebních a katechetických frázích, které oprávněně odpuzují každého, kdo hledá spásu v Ježíši Kristu. Přivolává oprávněnou nenávist k Církvi a její pronásledování.

Vigilie uvádí do reality, jejímž prostřednictvím viděl prorok svatý Izajáš Boží paprsek – průnik do Božího světa - v němž se připravoval příchod Krista - Mesiáše, Ježíše z Nazareta. Čte se rozjímavě, v určité formě lectio divina, patero prorokových slov.

O. Vladimír Mikulica

VÍRA JE ZE SLYŠENÍ

El Greco, Svatý apoštol Tomáš

Toto píše svatý Pavel v listu do Říma. Můžeme říci - sám píše
o slovu víry! Avšak předtím, jak to v této epištole i v dalších
zdůrazňuje - víru v obětní smrti Ježíše Krista za naše
hříchy a víru v Jeho zmrtvýchvstání třetího dne po ukřižování
hlásal on či jiní apoštolové osobně a ústně.

A nyní ve zmíněném úryvku z epištoly do Říma staví určitý rozpor
mezi "vírou v srdci" a vírou v ústech". Jeho slova
jistě jsou usvědčujícími pro ty, kdo by pravdu - a jedná se o
jakýkoli stupeň pravdy – přijali, a nerozdělili se o ni slovem,
jímž by toto poznání předali druhým.Ohledně křesťanské
katolické víry je tato povinnost pravdivosti uložena rodičům,
kmotrům, kněžím, biskupům. jáhnům, katechetů a katechistům.

Požadavek pro toto předání je navíc, aby žili v milosti, aby slova, která
jsou svým svěřencům povinni předávat, byla "nesena" a
chráněna a rozvíjena v jejich duších mocí Ducha Ježíše
Krista a Boha Otce.



V Katolickém katechismu Otce kardinála Tomáška navíc čteme, ve
čtvrté katechismové otázce, že pravda - a tím všechny výroky
jí "nesené" - pravdy Boží - jsou uchovávány v Písmu
Svatém a ústním podání apoštolů.

Přičemž chronologické pořadí předávání od Trojjediného Boha Církvi a

Církvi, rodiči, kmotry, katechety... těm, kteří jim jako jejich
svěřenci mají naslouchat, je opačné:

Nejprve ovládl Duch Svatý, když sestoupil o Letnicích na apoštoly,
jejich ústa k vyznávání víry v Ježíše Krista, a potom ruce a
intelektuální schopnosti některých z nich, aby jako "svatopisci"
napsali Písmo Svaté a vyložili jeho starozákonní část. Nejprve
- a to trvá od onoho dne Seslání až do dneška - ovládá mysl a
ústa těch, kdo kráčejí v milosti Boží a jsou věrni poslání
předávat ústní podání prvních apoštolů.

Víra je ze slyšení, ve společenství Církve (proto Ježíš posílá
apoštoly hlásat Jeho evangelium o kříži a zmrtvýchvstání po
dvojicích), a pak teprve ze čtení Písma Svatého, ve společenství
Církve či o samotě.

MRTVÉ A ŽIVÉ SLOVO

Měsíc listopad je zasvěcen slovům a skutkům, které se týkají zemřelých: Nejprve těch, kdo jsou v nebi - svatých. Proto je tento měsíc otevírán první den liturgickou slavností všech svatých.

A pak druhý den – v síle, kterou svými slovy, prosbami k Ježíši Kristu a k jeho společenství svatých v nebi a svými skutky, kterými je vyhrazení si času, místa a zaujetí postoje modlitby k těmto prosbám... – druhý den můžeme, to co jsme duchovně načerpali, rovněž v prosbách, dávat v přímluvách za zemřelé, kteří jsou dosud očišťováni: vyprošovat jim osvobození z očistcových muk.

Tyto prosby – ať přijímající či dávající – jsou živým slovem. Vyprošujeme si Ducha Svatého, On v nás při modlitbě k našemu Pánu Ježíši a společenství jeho přátel v nebi začíná působit, když prosíme, aby nás mocí, jíž Ježíš, Vykupitel člověka a lidstva vstal z mrtvých, naplnil.

Mrtvé slovo jsou “modlitby”, při nichž nejsme otevřeni Duchu Svatému, nemůžeme Jej plně nebo vůbec přijmout a posloužit v přímluvě buď své duši nebo těm, kteří nás o zprostředkování pomoci v Duchu Svatém prostřednictvím Ježíše Krista od Boha Otce prosí.

Počátek měsíce prosince, jeho první den, lépe řečeno již v předvečer, začal nový liturgický rok. Od modliteb za duše v očistci jsme vedeni k touze po nebi, po spáse, po niterném setkání s Trojjediným Bohem v Ježíši Kristu.

K tomu je třeba přijímat Ducha Otce a Syna: prosti, abychom v přípravě na příchod Boha do našeho srdce svou duši každý den více a více Jemu otevírali: živými slovy, živými skutky. Jen On – Duch Svatý může dát všem našim myšlenkám, slovům a skutkům, které jinak vedou ke smrti, život: Našim dobrým skutkům, sebezáporu, oběti pro Ježíše a pro Jeho Církev, k postu, k slyšení toho, co nám říká, k Božímu slovu k a modlitbě.

O. Vladimír Mikulica

Křest Duchem svatým a ohněm

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. 
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. 
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

Dnes o druhé adventní neděli, uvedl ve své promluvě při Anděl Páně před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., nám Církev představuje přísnou postavu Předchůdce Páně, kterého evangelista Matouš podává takto: "V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království". Jeho posláním bylo připravit a urovnat cestu Mesiáši vyzýváním izraelského lidu k pokání za své hříchy a k nápravě všech nepravostí. Jan Křtitel naléhavě hlásal, že soud už je blízko: "Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude pokácen a hozen do ohně". Varoval především před pokrytectvím těch, kteří se cítili v bezpečí jen proto, že patřili k vyvolenému národu. Před Bohem - říkal - se nikdo nemůže vychloubat, nýbrž musí přinášet "ovoce hodné obrácení".

/

MODLITBA PAPEŽE BENEDIKTA XVI PRO TYTO DNY:

Také dnes je naše víra ohrožována omezujícími změnami, jimiž by módy tohoto světa chtěly nahradit její velikost.

Pane, pomoz nám v této naší době být a zůstat katolíky.

Žít a umírat ve velikosti tvé pravdy a tvého božství.

Dej nám odvážné biskupy, kteří nás přivedou k jednotě víry a se světci všech dob nám ukáží, jak jednat přiměřeným způsobem ve prospěch smíření, k němuž je náš episkopát zvláštním způsobem povolán.

Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi!

SLOVO SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. 
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ:

Naděje je základní motiv adventní doby.

Svatý otec Benedikt XVI. tuto myšlenku rozvedl v promluvě o první neděli adventní před dvanácti lety. Současně tehdy představil svou novou encykliku o naději:

Nese titul Spe salvi, protože začíná slovy svatého Pavla: "Spe salvi facti sumus " - V naději jsme spaseni". V této, jako i v jiných částech Nového zákona, je slovo "naděje" úzce spojeno se slovem "víra".

Je to dar, který mění život toho, kdo jej přijme, jak dokazuje zkušenost mnoha světců a světic. V čem tedy spočívá tato naděje, tak velká a tak "spolehlivá", že nám umožňuje říci, že v ní máme "spásu"?

Spočívá v podstatě v poznání Boha, v objevení jeho tváře, tváře Boha natolik velkolepého v lásce, že nám uděluje neotřesitelnou naději, kterou ani smrt nemůže narušit, protože život toho, kdo se svěřuje tomuto Otci, otevírá se na perspektivu věčné blaženosti.

Srv.: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php"id=8756

O. Vladimír Mikulica

LISTOPAD – MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Dante Alighieri Božská komedie

JEŽÍŠ – KRÁL NAD POSLEDNÍM SOUDEM

Dnešní slavnost Ježíše Krista Krále univerza, nebe a země, je určitým vyvrcholením listopadových modliteb za zemřelé. Pozvedá náš pohled k nebi, ke Království, které nám Ježíš přináší již zde na zemi v Církvi. Obrací náš pohled na vlastní hříšnost, zaměřuje náš pohled na očistný vstup do Ježíšova království: "Nic nečistého do nebe nevejde!" - a proto nás svatý Apoštol národů vybízí, abychom přijímali podíl na Ježíšově kříži, sám nám je ve svém misijním pozemském životě příkladem. V prosbě Modlitby Páně každodenně prosíme: "Posvěť se – očisť se – "hagiasthéto to Onoma Sú" – Jméno Tvé!" Tento výraz otevírá pohled na očistné pokropení krví, posvěcení svatyně, lidu starozákonním veleknězem. Náš Velekněz Ježíš skropil svou krví – nabídnutou k vykoupení a ke spáse všem - mnohé: posvětil svůj lid, svou Církev. Nyní na zemi probíhá ovšem doba očišťování, které zvláště vrcholí ve svátostech Církve, pokud – zvláště svátost smíření a svátostem nemocných i viatikum - očištění a posílení na cestu na věčnost do Království přijímáme.

Tak očistec začíná – vědomě a chtěně - při konverzi a pokračuje takto každý den, když "Každodenně bereme svůj – podílně Ježíšův – kříž a následujeme Jej.

A nakonec bychom svůj pohled měli odvrátit od pekla: Peklo existuje. Do pekla vstoupí každý, kdo zemře v odloučení od Trojjediného Boha, vědomém a chtěném, či v opomenutí konat vše pro to, aby k tomuto odloučení nedošlo - v těžkém hříchu.

Víme, že duším světců byl otevřen pohled na peklo. Někdy - jako u svatého Benedikta z Nursie či dalších – ve chvíli umírání, jindy – jako u svaté mystičky Terezie z Ávily – si sama duše žádala uvidět peklo...až volala: "Už dost, Pane!"

Tento svatotereziánský pohled však touží mít v skrytu každý: nikoli ze zvědavosti, ale existencionálně touží nejprve uvidět nebe a vstoupit do něj – kolik politických, ekonomických systémů tuto touhu používá, aby "nahradilo" život mystický a asketický – kolik duší touží být čistých a již nyní prožívat niterné spojení s Trojjediným Bohem: a pohleďme na všechny pokusy o modlitbu, meditaci, na tápání v různých náboženských skupinách, které touží nebo jsou zneužívány k tomu, aby "toužili" spatřit Boží tvář.

A pohleďme na víru v existenci pekla, již vyjadřují i ti, kdo – a nejsou vedeni jen nevěřícími "teology" popírajícími jeho existenci – říkají, že "není" a přitom se vyjadřují tak, že přiznávají jeho skutečnost...osočováním a komentováním ve sdělovacích prostředcích počínaje slovy: "tato cesta vede do pekla".

Dokonce Poslední soud je toužebně očekáván skrytě každým člověkem, ať směřuje životem svého těla a duše do nebe, pekla či očistce: Každý touží po učinění zadost – třebas "své" spravedlnosti a svého "práva". Svatý – a to má být bez výjimky každý člověk – po naplnění radosti duše, kterou i v utrpeních dává Duch Otce a Syna, hříšník po ukončení své očisty a ten, kdo je spoután ve světě ďábelské sebelásky, sebeodpuštění a sebevykoupení a touží po sebezničení, sebevraždě i – a právě - v duchovním slova smyslu, má do poslední chvíle, než se duše odloučí při jeho smrti od těla, šanci zvolat: "Můj Ježíši, milosrdenství!"

Takto se před námi předestírá mozaika umísťovaná v konše presbytářů: Ježíš Kristus Pantokratór: Vládce, Král nad silami dobra a nad silami zla. Nad očistcem, který je dočasný, a nad nekonečným stavem lidské duše a těla po smrti: vykoupení a oslavení duše a těla – a těla blažených budou velmi krásná a budu podobna oslavenému tělu našeho Pána Ježíše, zbavena svých pozemských nedokonalostí; a stupeň jejich krásy bude záviset na tom, kolik si člověk při své pozemské pouti získal zásluh pro nebe.

Těla zavržených budou ohyzdná. - Čím kdo zachází, tím také schází!

Každý si připravuje svým životem na zemi vzkříšení šťastné nebo nešťastné.

Pohled na Ježíše Krále Univerza, Vládce nad dobrem a zlem, nás vybízí: "Připravuj si vzkříšení šťastné a krásné!"

O. Vladimír Mikulica

ZÁVĚR ADVENTNÍ PŘÍPRAVY:

Ježíš Kristus – obětní král Univerza

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." 
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. 
   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" 
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." 
   A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." 
Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji." 

Králem implicitně nazývá našeho Pána – Pána nad životem a smrtí každého člověka - druhý lotr ukřižovaný vedle Ježíše: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Vyznává předtím, že je ´králem´, "který neudělal nic zlého." Ježíšovo království je místem dobra, spravedlnosti – a v případě tohoto lotra, jenž pro své vyznání víry ve Spasitele Ježíše je na pravici a jde při Posledním soudu, o němž káže Ježíš v Chrámě, na pravici Božího ovčince, do místa vzkříšení , je místem milosrdenství, v němž Ježíš odpouští kajícím hříšníkům – těm, kdo o odpuštění od Boha, Božího Syna, stojí. Ti budou spaseni.

Moc odpouštět hříchy předává zmrtvýchvstalý Ježíš. I zde se plně projevuje apoštolská tradice založená na ustanovení Petra knížetem apoštolů, na papežském primátu, jenž je výchozím bodem svátostného svěcení biskupů a kněží, později i jáhnů a jejich svátostné služby; zvláště pro biskupy a kněze služby nejsvětější: slavení svatých mešních tajemství.

Primární službou Petrova nástupce je služba víry, uvedl před několika lety dnešní slavnost Ježíše Krista, krále Univerza, Svatý otec Benedikt XVI. Zdůraznil, že v Novém zákoně se papež Petr stává "skálou" Církve jakožto nositel kréda: bratrské společenství Církve povstává se jménem toho, který vyznal u Césareje Filippovy jako první víru v našeho Spasitele Ježíše Krista. Církev tedy začíná jeho vírou; vírou zprvu nezralou a "příliš lidskou", která však po Velikonocích dozrává, takže je schopen následovat svého Mistra a Pána až k darování sebe sama. Svatý Petr dozrává k víře, že Ježíš je opravdu Král a že jím je právě proto, že zůstal na kříži, a takto dal život za hříšníky.

V evangeliu je vidět, jak všichni chtějí po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže. Vysmívají se mu, ale také se tím snaží sami sebe ospravedlnit, jakoby říkali: není to naše vina, že jsi na kříži. Byla to Tvoje vina, protože kdybys byl opravdu Boží Syn, židovský Král, nebyl bys tam, ale zachránil by ses a sestoupil z toho hanebného popraviště. Pyšně se rouhají a říkají: ´Jestliže na kříži zůstáváš, znamená to, že jsi se mýlil a že my máme pravdu.´ Drama, které se odehrává pod Ježíšovým křížem je dramatem univerzálním, týká se všech lidí před Bohem. Dobří i zlí mají nad sebou oblak moci Christa Pantokratóra – Vládce, Kyria nad silami dobra a zla. Vše má směřovat – v myšlenkách, vůli, citech, v oddanosti - k Němu. I ten největší pyšný rouhač má šanci jako lotr "po pravici" litovat nejpozději ve chvíli umírání svých hříchů, aby nebyl navždy od tohoto proudu "univerza" vytržen – a tak by se ani po očistných mukách nedostal "dnes" do nového stavu milosti nabídnutého Králem Ježíšem do hříchu Adama padlému lidstvu, stavu, který převyšuje rajskou prvotní blaženost našich prarodičů: otevírá ráj vzkříšených s Ježíšem Zmrtvýchvstalým.

V ukřižovaném Ježíšovi je božství znetvořeno, svlečeno ze veškeré viditelné slávy, ale je přítomné a reálné. Jedině víra jej dovede rozpoznat: víra Matky Boží Panny Marie, která ve svém srdci uchovává i tento poslední kamínek mozaiky života svého Syna; Ona ještě nevidí všechno, ale nepřetržitě důvěřuje v Boha a znovu se stejnou odevzdaností opakuje: "Hle, jsem služebnice Páně". 

Tuto mozaiku předal v Panně Marii, Matce Církve, náš Pán a Spasitel Ježíš svatému Janovi, stojícímu ve chvíli hrozných muk Syna člověka, Božího Beránka, pod křížem: "To je Tvá Matka!" Bohorodička se v tuto chvíli stává Matkou bratrského společenství, které bude od Letnic setrvávat na modlitbách, v apoštolské nauce a v zvláště v "lámání Chleba".

V "lámání" čili v oběti a ve spojení s obětinou mše svaté, jíž je stále v moci Ducha svatého se zpřítomňující Pán v mysteriu transsubstanciace: v Chlebu života věčného.

Tak tato Mariina mozaika přechází do "držení", dědictví a správy papeže, biskupů a kněží a celého Božího lidu spojeného s apoštolskou tradicí, s Magisteriem.

Jako stupňové žalmy jeruzalémských poutníků, tak i stupně jednotlivých částí mše svaté vedou k výstupu do Města pokoje: do nového ráje, do Království. Ano, mše svatá a její stupňové modlitby sensu lato jsou klíči Království, jehož první dary okoušíme zvláště při svatém přijímání.

Prvním kamínkem mozaiky jsou modlitby přede mši svatou – celebranta, asistence, Božího lidu. Tento kamínek musí být co nejpevněji posazen: je třeba přijít včas, přijít na přípravnou modlitbu. Kdo přichází pozdě, má vinu na labilitě své duše, ale i těch, které nenechal vstoupit do kontaktu s Trojjediným Bohem.

Do takového společenství víry vchází processio celebranta s asistencí. I v dobách prvních útoků na tradiční modlitební formu v šedesátých letech minulého století zůstaly pevné kněžské osobnosti – jako byl například františkán Otec Jan Evangelista Urban – kteří se nenechali svést k "rozpojení" prvních dvou stupňů: přípravné modlitby v sakristii (spolu s ministranty a kostelníkem) a vroucné modlitby při processio, která začínala Asperges v sakristii a prvními slovy žalmu "Introibo ad altare Dei", který všichni v procesí se tiše modlili společně cestou k oltáři a u oltáře.

A potom je tu víra dobrého lotra: víra sotva naznačená, ale dostačující k tomu, aby zajistila spásu: "Dnes budeš se mnou v ráji". Rozhodující je ono "se mnou". Ano, to jej zachraňuje. Dobrý lotr je vskutku na kříži jako Ježíš, ale především je na kříži spolu s Ježíšem. Na rozdíl od druhého provinilce, a všech těch ostatních, kteří se mu vysmívají, nežádá po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže nebo aby jemu pomohl sestoupit z kříže. Namísto toho žádá: "Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Vidí jej na kříži, znetvořeného k nepoznání, a přece se Mu svěřuje jako nějakému králi, ba dokonce jako Králi povýtce. Dobrý lotr věří tomu, co je napsáno na tabulce umístěné nad Ježíšovou hlavou: "Židovský král". Věří tomu a svěřuje se Mu. Proto se vzápětí ocitá v "dnešku" Boha, v ráji, protože ráj znamená: být spolu s Ježíšem, být spolu s Bohem.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze slavnosti Krista Krále, bazilika svatého Petra 21. 11. AD 2010;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=13694)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Tvé království,

Ježíši vládce nad Univerzem,

není z tohoto světa,

a přesto jej plně, univerzálně proniká:

vším pozemským ukazuje na Tebe.

Reforma liturgické reformy

vyhlášená Svatým otcem Benediktem XVI.,

vybízí, abychom svůj zrak a studium

zaměřili na tajemství mše svaté,

abychom jejím pozemským slavením

poznávali Tebe,

milovali Tě,

spoléhali se při rozvíjení mohutností duše ve Tvé harmonii

rozumu, vůle a citu,

jen na Tebe.

Dej, ať každá část mešní liturgie je "stupňovou modlitbou",

kdy se duše učí v jednotlivých úkonech

vystupovat k Tobě,

kdy každá část mše svaté sílí náš rozhovor, chvalozpěv a díkůčinění

konané Tobě,

Králi univerza:

kdy každé gesto a slovo vede k jedinému:

k Tobě v Nejsvětější Eucharistii,

k svatému přijetí Tebe, Krále našeho života.

Pak již v den takového slavení mešní oběti

nám otvíráš brány nového ráje.

Amen.

LISTOPAD – MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Texty Mše svaté i Modlitby posvěcení času, zvláště v hodince četby, odkazují v této předadventní době na tajemství zmaru, proměny a vzkříšení. Na Ježíše Krista, který svými kázáními i uzdravováním nemocných na duši a na těle vedl a v Církvi stále vede od zmaru lidské duše a těla k podílu na Jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Ti z našich blízkých, příbuzných a přátel, kteří zemřeli náhle, zvláště ti, kdo nebyli zaopatřeni viatikem, svátostmi pro umírající, i ti, kteří v očistci potřebují naši duchovní pomoc, by ji měli dostávat při umírání i hned po posledním vydechnutí, kdy se duše odlučuje od těla.

Víme, z životopisů světců i v Církvi niterně žijících bratří a sester, jakým je darem, když se rodina či rodinná společenství pravidelně společně modlí. V tomto případě zvláště můžeme mít na zřeteli modlitbu rozjímavou a adorační, při níž se duše ponořuje do setkání s Ježíšem Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým.

Takovou modlitbu znávali rodiny a farnosti, které chodívali v neděli odpoledne na svátostné požehnání, dnes bychom řekli na určitý druh adorace, která vedla do hlubin té, kterou především eucharistická společenství v řeholích a kněžských pospolitostech mohla prožívat s větší intenzitou.

Proto je velmi potřebné k umírajícímu – když byl zaopatřen svátostmi - zavolat kněze či řeholníka a svolat společenství rodiny nebo duchovní rodiny, s níž se zde na zemi modlíval k "vigilii" u umírajícího a zemřelého.

Pamatuji na několik posvátných nocí, kdy jsme se takto modlívali u našich farníků. I pro kněze jsou tyto chvíle zvláštním darem, kdy si může znovu hlouběji uvědomit tajemství kněžství Ježíše Krista, které nese a reprezentuje: stavění mostu mezi nebem a zemí. Kněz může v tak posvátné noci (či během dne) u umírajícího a zemřelého prožívat i duchovní obnovu posvátného kněžství, sestoupit k Ježíši Kristu v Getsemanech a pod kříž, vstupovat se svatými apoštoly do hrobu vzkříšení, vnímat andělský svět evangelijního poselství: Ježíš z mrtvých vstal! - vstupovat do hlubin tajemství kněžství, jež je mu navěky jako charaktér, vryté znamení do duše, navždy svěřeno.

Všichni, kdo přicházejí na tuto modlitbu, by se měli před ní i během ní postit.

Na stolku u lůžka zemřelého by měl být kříž, svěcená voda, požehnané (ne posvátné!) oleje.

Svíce ozařující kříž.

Po posledním vydechnutí by se od této svíce mělo zapálit šestero svící, které by se na svícnech měli umístit tři po každé straně zesnulého. Patrně z pohřbů znáte "relikt" tohoto ritu, kdy zaměstnanci pohřební služby přinášejí šestero svící k rakvi a kostelník je umísťuje po obou stranách otevřené rakve – v čele je rozžat paškál – velikonoční svíce. Nebo jste možná zažili vigilii u zemřelých řeholníků a řeholnic, kde se tyto svíce během noci skutečně "přetaví" ve světlo na znamení počínajícího tajemství vzkříšení.

Anebo snad ještě z některých filmů či z beletrie si upomenete na vigilii u zemřelého v hřbitovní kapli, kdy jeho tělo v rakvi (i s rukou, na niž byl přivázán provaz ke zvonci nad kaplí či márnicí) spočívalo obklopené září těchto svící.

Vigilie může začít podle pokynů z Pohřebních obřadů vydaných roku 1972 Sekretariátem České liturgické komise (viz strana 12). Po krátkém úvodu, po modlitbě (např. podle modliteb ze stránky 33-34) a po čtení z Písma Svatého může mít kněz promluvu, zakončenou vyznáním víry, přímluvami a modlitbou Páně či jinou modlitbou. Vigilie v vlastním slova smyslu může buď pokračovat nebo být vložena do této bohoslužby jako určitá forma mnišské lectio divina (čtení z daných či vhodně vybraných pasáží Písma Svatého, mezizpěvy, společná modlitba a posvátné ticho.) a to po celou noc ( či přes den).

Otec Vladimír Mikulica

Chrám uprostřed jeruzalémských ruin

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno." 

Liturgie posledních nedělí po Duchu svatém – „během roku“ - nás odkazuje na vrcholící závěrečnou Velkou cestu Ježíšovu, v níž náš Pán Ježíš vystupuje vzhůru: do Jeruzaléma k ukřižování, vzhůru na kříž a skrze kříž k povýšení a k slávě Boha Otce.

Církev slaví tyto neděle s pohledem na zmar, předpovídaný proroky a v posledku Prorokem všech proroků, Ježíšem Kristem, který o „centru světa“ - jeruzalémském chrámu říká: ‚Přestává být centrem světa. V těchto dnech - až na věky – se jím stane mé tělo, výsostný chrám svatého Ducha, chrám bez poskvrny hříchu, chrám výsostný rovněž svou nejvyšší možnou obětí: obětí Božího Syna za hřích lidstva.‘

Pohled na zmar chrámu otevírá pohled na zmaření, oběť, již zpřítomňuje mše svatá, slavená Církví, která se tak sama stává chrámem, tělem Kristovým (Corpus politicum), jež v tajemství oběti (Corpus mysticum) podává Nejsvětější tělo a krev Kristovu (Corpus eucharisticum).

Svatý otec Benedikt XVI. vyjadřuje tuto skutečnost, jednotu Ježíše Krista, Božího Logu, jeho vtělení, založení Církve, předávání Slova a slavení Nejsvětější liturgie v souhrnu podnětů biskupského synodu, v apoštolské exhortaci Verbum Domini, v níž zdůrazňuje, že liturgie je privilegovaným místem Božího Slova:

Je-li církev chápána jako „dům Slova,“ je třeba věnovat pozornost především posvátné liturgii. Ta je privilegovaným místem, ve kterém Bůh mluví k nám v přítomnosti našeho života. Liturgie je totiž Bůh, který mluví ke svému lidu dnes a který naslouchá i odpovídá.

Liturgické slavení je ustavičným, plným a účinným hlásáním Božího slova. Proto je slovo Boží neustále hlásané v liturgii stále živé a účinné mocí Ducha svatého, a projevuje se činorodou láskou Otce, která nikdy nepřestává působit na všechny lidi.“ Církev totiž vždy vykazovala vědomí, že v liturgickém úkonu je Boží slovo provázeno vnitřním úkonem Ducha svatého, který mu umožňuje působit v srdcích věřících. Díky Utěšiteli se totiž Boží Slovo stává základem liturgického úkonu, normou a oporou celého života. Působení Ducha svatého...každému vkládá do srdce všechno, co je řečeno při hlásání Božího slova celému shromáždění věřících, upevňuje jednotu všech a favorizuje také různost charismat a zhodnocuje jejich rozmanité působení.“ …Tím více je třeba říci, že sám Kristus „je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“

Tak předčítá své slovo Ježíš Logos při pláči nad Jeruzalémem a jeho chrámem v dnešním úryvku evangelia:

Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?" 

Nyní má zaznít odpověď. Ježíš je nejen Prorok všech proroků ale i „Hermés všech hermeneutů“, On staví hermovky, rozcestníky pro naše uvažování a výklady Jej Slova. Působí v nás svým Duchem v daru, charismatu výkladu.

V jistém smyslu hermeneutika víry vůči Písmu svatému má mít jako opěrný bod liturgii, kde je Boží Slovo slaveno jako aktuální a živé slovo: „církev si věrně v liturgii zachovává onen způsob četby a výkladu posvátných Písem, kterým ji sám Kristus, počínaje „dneškem“ svojí události, vybízí zkoumat všechna Písma.“

     Ježíš odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. 
Takto se ukazuje také moudrá pedagogie Církve, která hlásá a slyší Písmo svaté v rytmu liturgického roku. Toto rozprostření Božího Slova v čase nastává zejména v eucharistické slavnosti a v liturgii hodin. Středem všeho je velikonoční tajemství, s nímž se pojí všechna tajemství Krista a dějin spásy, která se uskutečňují svátostně: „Když tak slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou milost.“ 

Eucharistická slavnost otevírá srdce, tak můžeme slyšet a chápat Ježíšova následující slova:

Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši." 

Jakou vytrvalost má Ježíš na mysli? - Odpověď nabízí právě pohled na tajemství Církve, v níž zní Boží Logos, ve kterém je On přítomen působením svého Ducha a to vrcholně ve slavení Nejsvětější oběti. Odpověď nabízí jen porozumění pevnému – a neoddělitelnému - spojení Ježíše – Tóry, Logu, jeho slov, která lektor čte a jáhen v evangeliu předčítá a jež z titulu charismatické a institucionální služby kazatel a homiletik - slovo na místě Slova -vykládá, a to vše ve slavení Nejsvětějšího tajemství:

V dějinách spásy totiž neexistuje separace mezi tím, co Bůh říká a koná; samo jeho Slovo se prezentuje jako živé a účinné, jak ostatně naznačuje samotný význam hebrejského výrazu dábár. Zároveň jsme v liturgickém konání postaveni před Jeho Slovo, které uskutečňuje to, co říká. Výchova Božího lidu k objevování performativního charakteru Božího Slova v liturgii pomáhá chápat Boží jednání v dějinách spásy i ve vlastním životě.

Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci zvláště poukazuje na Ježíšovu katechezi o Svaté eucharistii, daru mše svaté z evangelia podle sepsání svatého Jana.

Všeobecně pojatý vztah Slova a svátostí nabývá hlubšího významu v souvislosti s eucharistickým slavením...Máme v této souvislosti na mysli velkou Ježíšovu promluvu o chlebu života v Kafarnaumské synagoze, jejímž pozadím je porovnání Mojžíše a Ježíše, tedy toho, kdo mluvil s Bohem tváří v tvář, a toho, kdo zjevil Boha. Promluva o chlebu totiž poukazuje na dar Boží, který dal lidu na poušti Mojžíš v podobě many a kterým je vlastně Tóra, slovo Boží, jež dává život. Ježíš naplňuje dávný předobraz v sobě samém: „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“; „Já jsem chléb života“. „Zákon se zosobnil. V setkání s Ježíšem se takříkajíc živíme samotným živým Bohem, opravdu jíme chléb z nebe.“ V promluvě z Kafarnaum se prohlubuje Janův prolog: tam se Logos stává tělem, zde se tělo stává chlebem daným za život světa. Ježíš tak naráží na dar sebe samého v tajemství kříže a potvrzuje výrokem o své krvi, dané za nápoj. Tak se v tajemství eucharistie ukazuje, co je pravou manou, pravým chlebem z nebe: je to Logos Boha, který se stal tělem, a dal sebe sama za nás ve velikonočním tajemství. 

Vyvrcholením nauky Ježíše putujícího se svými učedníky je jeho katecheze po zmrtvýchvstání na cestě do Emauz: až přijetí jeho samého ve slavené Svaté eucharistii otevírá oči, dává pochopit, porozumět všem událostem, všem slovům. V posledku i dnešnímu slovu o trpělivosti.

Lukášovo vyprávění o Emauzských učednících nám umožňuje další reflexi o pojítku mezi slyšením Slova a lámáním chleba. Ježíš jim vychází vstříc den po sobotě, naslouchá slovům jejich zklamané naděje a stává se jejich druhem na cestě, „a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“. Spolu s tímto pocestným, který se nečekaně stává důvěrníkem jejich života, začínají se oba učedníci na Písmo dívat nově. Co se stalo před několika dny, už se nejeví jako nezdar, ale jako naplnění a nový počátek. Lukášovo evangelium nám říká, že „jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“. Ježíšova přítomnost nejprve skrze slova a potom gestem lámání chleba umožnila učedníkům, aby Ho poznali, a mohli tak nově pocítit to, co předtím prožívali spolu s ním: „což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma“.

Jednota mezi pronášením slov a jednáním tkví v základu mešní oběti. Především z  tohoto důvodu nelze oddělovat „bohoslužbu slova“ a vytvořit z ní jako ze základní bohoslužby pro katechumeny, náhražku mše svaté pro věřící.

Z tohoto vyprávění vysvítá, jak samotné Písmo usměrňuje chápání svého nerozlučitelného spojení s eucharistií. „Je proto třeba mít stále na paměti, že slovo Boží, které církev čte a hlásá v liturgii, určitým způsobem přivádí ke svému cíli, k oběti smlouvy a k hostině milosti, tj. eucharistii.“ Slovo a eucharistie patří vnitřně natolik k sobě, že jednomu bez druhého nelze porozumět: Slovo Boží se stává svátostným tělem v události eucharistie. Eucharistie nás otevírá pro chápání Písma svatého, tak jako Písmo svaté osvěcuje a vysvětluje eucharistické tajemství. Bez uznání reálné přítomnosti Pána v eucharistii by porozumění Písmu zůstalo nedotažené. „Božímu slovu a eucharistickému tajemství proto církev vždycky a všude projevovala a uložila projevovat stejnou úctu, byť ne stejným kultem. Pohnuta příkladem svého zakladatele, nikdy nepřestala slavit velikonoční tajemství, shromažďovat se k četbě „všech Písem, která se něj vztahují“, a aktualizovat památku Páně a svátosti, dílo spásy.“

(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - art. 52. 53. 54. 55.; zdroj www.radiovaticana.cz;

Missale Romanum, Ordo Lectionum Missae, Editio typica altera, 3., 4., 9, 10

Sacrosanctum concilium, 102.

Joseph Ratzinger-Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, Barrister, Brno, p. 188.)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Odpovědí na otázku, která vychází z Tvého dnešního slova,

Ježíši, svátostné Slovo, Logos;

odpověď na Tvou výzvu k vytrvalosti,

jíž si zachráníme své duše,

Ježíši, zachraňující svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním,

je ve své plnosti slavení mše svaté.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž nám otevírá pohled na niterné spojení mezi „Dábár“ a Tórou,

mezi mší svatou a Tebou – Slovem,

čímž eliminuje umělé rozdělování mše svaté na bohoslužbu slova a oběti.

Z takového oddělení totiž vzniká útvar,

bohoslužba slova,

jež je často odnímán a odpírán katechumenům

a podáván věřícím místo slavení plné mešní oběti,

v níž se Ty - Slovo ve slově -

stáváš podobně jako v Emauzích svátostí před očima a v těle a duších těch,

kdo Ti naslouchali:

dáváš odpověď:

touto trpělivostí si – utrpením emauzských učedníků naslouchajících Slovu

a přijímajících Slovo - Svatou eucharistii -

zachráníte život

a v katastrofickém scénaři, který Emauzští líčili na cestě Tobě,

naleznete radost srdcí hořících ohněm lásky Ducha svatého.

Amen.