sobota 23. února 2019

První neděle po Devítníku - Sexagesima


Pater Robert z Arbrissel burcuje

"Pater Schwarz zasahuje", Pater Robert z Arbrissel burcuje.
Tak by se dalo přirovnat ve zkratce současné dění ve společnosti a v Církvi: nejprve k hrdinovi detektivních seriálů, neohroženém knězi, který je plně nasazen pro boj proti zločinu – tak by se dala nazvat současná snaha těch, kdo to myslí s očistou Církve upřímně. A posléze – ve druhém stupni nápravy mravů a morálky – ke středověkému světci, který vzešel z kněžského, církevně neplatného manželství, zprvu podléhal církevním představitelům, kteří žili nemorálně a dusili každou reformu Církve, a po své konverzi k Ježíši Kristu se stal drsným vůdcem jejich duchovní proměny a morální očisty: blahoslavený Robert z Arbrissel.

Pater Schwarz, obrazně řečeno, v detektivních příbězích se stává výkonnou jednotkou číslo jedna policejního týmu v jeho vždy o krok zaostávajícím boji proti zločinu a tím i proti zločincům. 
Ke zločincům bezesporu patří manželé, kteří páchají zlo na sobě navzájem: porušují manželskou smlouvu a dopouštějí se cizoložství. Tak se zachovali i rodiče budoucího světce Roberta.
Provinili se především na svátostném slibu, ale i na svém dítěti. Podobně dnes jednají rodiče, jimž lze právem vytknout. že svému potomku "zničili život", "zničili dětství", "zničili harmonické dospívání", "zničili schopnost být věrným manželem či být dobrým a v celibátu věrným knězem".Podle těch, kdo nevěří v působení Ducha Svatého ve svátosti křtu, zatížili jej scestnou naukou o "uzdravení rodových kořenů", "tzv. zranění", se kterými by se měl rodiči 
 opuštěný potomek, i když si jej schizofrenně půjčují ob jeden týden, potýkat navěky – či do okamžiku "duchovní" citové erupce. To je ovšem protikřesťanská nauka. Syn kněze Robert ji nepřijal, odvrátil se od ducha zahořklosti, k němuž "rodové kořeny" vedou, obrátil se k Ježíši Kristu, jemu se zasvětil, ne svým pocitům. A zvítězil. Nad sebou a nad svými sobeckými vášněmi, nad vášněmi cizoložství a nemravnosti sexuálních i simonitických, tedy nad vášněmi kariérismu a chtivosti majetku a peněz v tehdejších farnostech a církevních společenstvích.

Pater Schwarz je ovšem v podání režiséra a scenáristy v televizních seriálech představován jinak. Má svou farnost, v ní slouží mše svaté – liturgicky ovšem tu vystupuje jako kněz, který vykonává vnější úkony v duchu protestantského pastora: nestýká se s tajemstvím Nejsvětějším. Jeho "pravý" život: přichází po mši svaté, už dokonce i v sakristii jej dostihuje spojka od detektivního týmu a zdánlivě pravý boj proti zločinu se rozjíždí naplno ...a Pater Schwarz exceluje.

Taková kněžská či biskupská služba sice může v boji proti zločinům u manželů a kněží excelovat podobně, ale tím se projevuje stejně zcela neefektivně v boji proti současné krizi v Církvi a ve společnosti. Nebere v úvahu sociální a především duchovní příčiny těžkých hříchů, které vycházejí z krize rodin a jí "formovaných" vyšších celků, které gradují až do království, států, říší a "svazů".
Jejich základním projevem je porušení manželské věrnosti a odmítnutí zodpovědné péče o vlastní děti. Obojí jsou těžké a neomluvitelné zločiny.

V Církvi, přesněji vyjádřeno v církevních společenstvích, není krize všude. Propuká na místě hříchu, kdy manželé a rodiny špatně, pohoršlivě, vychovali či spíše zanedbali péči o výchovu svých dětí, z nichž mají vzcházet a vycházejí manželé, kněží a členové řeholí.
Mediální kampaň vyvolává dojem, "že všichni jsou hříšní a propadli smrti". Katolických křesťanů je ovšem asi jedna miliarda tři sta milionů, k tomu další stovky milionů odloučených "východních" bratří a sester a protestantů a zdaleka ne všichni žijí ve stavu těžkého hříchu, jak se nám snaží navodit tuto myšlenku mediální propaganda; naopak můžeme vidět zář světla Církve i v Evropě či jiných oblastech, kde je Církev vnitřně i zvenku pronásledována, světlo dobrého příkladu z mnohých manželství a rodin, které žijí ve svatosti, naplňováni Duchem Ježíšovým a Otcovým, vidět přesvědčivý příklad nepoměrného zástupu kněží, řeholníků a řeholnic, kteří žijí svatě.
V "mediálně špatných" církevních společenstvích není dokonce ani krize pouze a právě tam, kde jsou "špatní manželé" či "špatní kněží". Krize je tam, kde je hřích.

Boj proti hříchu se pak může nést v duchu "akce" Patera Schwarze a "jemu podřízeného" detektivního týmu. Výsledek je stejně chabý jako přesvědčení scenáristy a režiséra těchto seriálů o vítězství dobra nad zlem. Nestačí zločince zavřít a potrestat. Je třeba jej přivést k pokání, přivést k Božímu milosrdenství, zachránit mu duši – i kdyby byl popraven – aby se vítězně dokonal boj dobra nad zlem.

S tím souvisí i jasné poznání, že zlo nepochází od manželů, kteří dětem zakazili život, jejich manželství, kněžství či řeholní zasvěcení, takže děti pak jsou amorálními a šíří dále pohoršení ve svém životním stavu.

Zlo pochází od ďábla, který existuje, a působí v duši manžela, kněze a řeholníka a tím spíše - podle Božího slova "nedobře je člověku samotnému" – v duši "singla", který žije úplně sám, nezávislý na přelétavých vztazích.

Zlo pochází od zrady, zlomení znamení věrnosti, z věrolomnosti. Od vztáhnutí ruky a znesvěcení slova zasvěcení ve svátosti manželství či ve svěcení kněží a v konsekraci pro posvátnou pospolitost. Slovo jednou vyřčené, platí. Podle závažnosti slibu přichází z něj požehnání či prokletí na té či oné úrovni.

Snaha očistit Církev od cizoložství, přesněji řečeno od svatokrádežného přijímání svátosti Nejsvětější těmi, kdo jsou ve stavu smrtelného hříchu a dovršují jej svatokrádeží, je
proto úspěšná jen u biskupů, kněží a manželů, kteří žijí sami ctnostně. A nejen to: i "liturgicky zbožně" - věří v Tajemství Ježíše a s vírou a této víře odpovídající posvátnou úctou jej přijímají.

Vlastní příklad svatosti je nejpádnější odpověď pro ty, kdo poukazují na to, že právě probíhající synod o ochraně nezletilých před sexuálními predátory z řad kardinálů, biskupů a kněží vedou samotní vlci v rouše beránčím.


P. Oldřich


https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=burke-a-brandmueller)






KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Prorocká slova o budoucnosti Církve Prof. Josefa kardinála Ratzingera – papeže Benedikta XVI.:


“Budúcnosť Cirkvi vzíde z tých, ktorých korene sú hlboké a ktorí žijú plnosťou viery. Nevzíde od tých, ktorí sa prispôsobujú danému momentu alebo od tých, ktorí len druhých kritizujú považujúc seba za meradlo posudzovania vecí.
Obnova nebude pochádzať ani z tých, ktorí si volia ľahšiu cestu, ktorí opúšťajú vieru, vyhlasujú, že všetko, čo kladie požiadavky na človeka, čo požaduje, aby sa človek obetoval, je falošné, nadmerné, tyranské a legalistické. Na druhej strane toto všetko skrýva v sebe pozitívum.
Budúcnosť Cirkvi bude opäť, tak ako tomu bolo v minulosti, určovaná svätcami doby. Sú to tí, ktorých mysle siahajú hlbšie ako sú slogany dňa. Sú to tí, ktorí vidia ďalej ako vidia iní, nakoľko ich životy sú postavené na širšej realite. Nesebectvo, ktorým človek získava slobodu sa dosahuje len konaním malých denných aktov sebazaprenia. Len pomocou tejto osobnej obety sa človeku postupne a pomaly otvárajú oči. Človek vidí len v rozsahu ako žil a trpel. Skutočnosť, že dnešný človek vie sotva vnímať existenciu Boha je preto, že pomocou narkotík a všetkých foriem slasti a opojenia uniká pohľadu do hĺby vlastného bytia. Týmto spôsobom hĺbka nášho bytia zostáva pred nami uzavretá a neznáma. Je pravdou, že človek dokáže skutočne vnímať len srdcom. Preto sme takí slepí!
Ako toto všetko na nás vplýva? Po prvé treba povedať, že všetky tie reči, že Cirkev bude bez Boha a bez viery, sú táraninami. Ľudia nepotrebujú Cirkev, ktorá bude vyznávať len akcieschopnosť a modlitba by mala byť formou politického manifestu. Takáto Cirkev bude nadbytočná a nepotrebná, preto takáto Cirkev zničí samu seba. To, čo zostane je Cirkev Ježiša Krista. Je to Cirkev, ktorá pevne verí, že Boh sa stal človekom a ako obetný baránok za naše hriechy otvoril človeku brány neba. Kňazi, ktorí vidia Cirkev ako politickú inštitúciu, budú nahradení psychoterapeutmi a špecialistami z iných oblastí. Na druhej strane kňaz, ktorý nie je žiadnym špecialistom, ktorý sa na okraji neprizerá na to, čo sa odohráva, kňaz, ktorý sa v Božom mene dáva k dispozícii druhým ľuďom, ktorý pri nich stojí v ich bolestiach, v ich radostiach, v ich obavách a túžbach, takýto kňaz bude určite v budúcnosti potrebný.
Poďme však ďalej. Z krízy dnešnej Cirkvi vzíde Cirkev zajtrajška. Bude to Cirkev, ktorá veľa stratila. Stane sa malou a bude musieť znovu začať akoby od začiatku. Nebude schopná zaplniť a starať sa o všetky tie nehnuteľnosti, ktoré vznikli v čase nadbytku. Priamoúmerne tomu, ako bude klesať počet ich členov, stratí aj veľa zo sociálnych privilégií. Bude pripomínať skôr dobrovoľnícku organizáciu, do ktorej sa vstupuje čisto slobodným a vedomým rozhodnutím.
Na druhej strane ako malé spoločenstvo, bude klásť oveľa vyššie nároky na angažovanie sa svojich členov. Bude musieť objaviť aj rôzne formy služby, aj z radov tých, čo vykonávajú inú profesiu. Vo víre všetkých týchto zmien, Cirkev znovuobjaví to, čo vždy bolo v samotnom strede, vieru v Trojjediného Boha, v Ježiša Krista, ktorý sa stal človekom, v Ducha Svätého a to až do konca časov. Vo viere a modlitbe znovuobjaví sviatostí ako zdroj uctievania Boha a nie ako subjekt liturgického bádania.
Táto obnovená Cirkev bude viac duchovnou Cirkvou. Nebude koketovať s politikou, ani s pravicou, ani s ľavicou. Chodiť na omšu bude ťažké, nakoľko kryštalizácia a ujasnenie učenia, bude stáť veľa vzácnej energie. Stane sa chudobnou a bude to Cirkev zaznávaných a ponižovaných ľudí. Nebude to krátke obdobie. Bude to trvať dlho a to rovnako, ako dlho trval prechod z falošného progresivizmu na prahu Francúzskej revolúcie, kedy sa len ten biskup považoval za múdreho, ktorý si robil posmech z dogiem.
Na prahu 19. storočia dokonca bolo módne povedať z tohto prostredia, že Boh možno neexistuje vôbec. Cirkev vykvitne ako duchovná a jednoduchá. Človek vo svete, ktorý vie plánovať a kontrolovať bude pociťovať úplnú osamotenosť. Vo chvíli, ako človek stratí zo zreteľa Boha, odhalí svoju úbohosť. Tento osamotený človek potom stretne maličkú skupinu veriacich a tá ho osloví. Bude to pre neho nové poznanie. Takto príde k odpovediam na otázky, ktoré si v skrytosti kládol.
Je zrejmé, že Cirkev bude čeliť veľmi ťažkým časom. Skutočná kríza ešte nezačala. Budeme čeliť nepredstaviteľným otrasom. Som si však istý čo z toho všetkého vzíde. Nebude to Cirkev, ktorá má politickú moc, ale má vieru. Nebude to Cirkev, ktorá má významný sociálny status, ale bude sa tešiť z rozkvetu novej viery a duchovnosti.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


7. neděle v mezidobí


Čtení z první knihy Samuelovy. 
    Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli k Saulovu mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: "Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!" David však Abišajovi odpověděl: "Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?" Pak vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina. 
    David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - volal: "Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina."



Hospodin je milosrdný a milostivý. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! 
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním. 

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. 

Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. 


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
    První 'člověk', Adam, 'byl stvořen jako živá bytost', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. 
    My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. 
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. 
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! 
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám." 




SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

"Necháváte si líbit, když vás někdo zotročuje!", vytýká "s hanbou" Apoštol ve svém druhém listu do Korinta katolickým křesťanům, že přestali bojovat na straně Ježíšova království, a proto ztratili svobodu. Sám je vzorem statečného boje křesťana, který duchovními zbraněmi slovem i činem bojuje proti zlu, kterým je hřích v srdci člověka.

Náš Pán Ježíš nám v Evangeliu představuje nástrahy, které Božímu království ve světě hrozí: jsou skryté v nás jako v dobrém semeni, které zasel On, dobrý Rozsévač. Pokřtěným se dostalo ve svatém křtu zárodku, semene nesmrtelnosti. Hřích vrací ke smrti, Duch Svatý, daný v tajemství znovuzrození je zhášen.



O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Svého i našeho Otce,

jenž je na nebesích,

Ducha Svatého, jenž vše oživuje,

sebe, Ježíši, Synu člověka,

přirovnáváš k jednomu z nás,

jenž vyšel rozsévat dobré, ušlechtilé a zdravé semeno.

Jím je fótisma, znovuzrození,

illuminace hříchem Adama ztemnělé duše,

odsouzené ke smrti věčné.

Dobré semeno jsi Ty, Otec a Duch

zasel na Golgotě a v jeruzalémském hrobu vzkříšení.

Dobré semeno jste vložili do své Církve,

dobré semeno je hojně rozséváno,

když křtící v modlitbě,

v Duchu Svatém vyznává Tvé jméno a vede k Otci:

"Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen."

Své dobré semeno zničil ďábel hříchem,

Adam poslušností hadu.

V creatio secunda

dobré semeno ničí trní,

vyprahlá mělká půda na skále

a nohy šlapajících po okraji cesty:

ničí jej hřích.

V duchovním probuzení

završeném svátostí smíření,

Ty s Otcem a Duchem Svatým

obnovuješ mysterium znovuzrození,

dáváš sílu k boji proti hříchu a sobeckým vášním

burcuješ duší, aby toužila být světlem, slovem, Tvým skutkem

spásy pro bližní:

vedeš kající k nebeskému setkání

v této chvíli

svatého přijetí Tebe.

Amen.



v