Slavili
jsme „Hromnice“ - svátek „Světla“, uvedení Ježíše
Krista do jeruzalémského chrámu. On o sobě říká „Já
jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotách,
ale bude mít světlo života!“
V
Evropě slavíme tento svátek v temnotách. Jen místa, kde žijí
ti, kdo v sobě nesou nesmrtelné světlo, prozařují tmu, v níž
vládne zmatek, vyčerpání a smrt.
Temnota
nepohltí nesmrtelné světlo. Může ovšem jeho nositele zavést do
léčky, dusit a zhášet světlo v jeho duši. Temnota je nepřítel
světla. Kdo ji miluje, ztrácí život. Miluje ji už ten, kdo ji
poznává a není přitom schopen rozlišovat, čím a jak vede ke
ztrátě života.
Proto
následující článek o ideologickém podhoubí nenávisti k
životu, v tomto případě nenávisti k rodině, vybízí k
rozlišování, toho, co každodenně slyšíme od druhých a ze
sdělovacích prostředků.
Východiska
frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud
je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se
díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak
společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které
jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je
tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci
prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti
života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co
považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky
a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z
nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými
prostředky“[2].
Frankfurtská
škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry,
prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi
jinými následující věci:
1.
zvláštní trestnost rasových zločinů;
2.
zavádění nového jazyka a změnu obsahu a vnímání pojmů;
3.
sexuální výchovu a šíření homosexuality mezi dětmi;
4.
podkopávání autority učitelů a školy;
5.
podporu přistěhovalectví ke zničení kulturního rázu země;
6.
rozšíření užívání drog;
7.
útok na náboženství;
8.
nejistý právní systém nastavený proti obětem zločinů;
9.
závislost na státu nebo státních příspěvcích;
10.
ovládnutí sdělovacích prostředků;
11.
oslabování role rodiny a její rozbití.
Jedna
z hlavních myšlenek frankfurtské školy navazuje na Freudovo
pojetí sexuality a vykládá jej ve smyslu „pansexuality“
zahrnující nevázané ukájení pohlavního pudu, stírání
rozdílů mezi pohlavími a překonání tradičních vztahů mezi
muži a ženami. Proto jsou jejími dalšími záměry:
a)
útok na autoritu otce, odmítání rozdílných rolí otce a matky a
uzmutí rodičům jejich práv jakožto hlavním vychovatelům dětí;
b)
odstranění rozdílů ve výchově chlapců a dívek;
c)
odstranění veškerých projevů zvláštního postavení muže,
např. přítomností žen v ozbrojených složkách;
d)
prohlášení žen za „vykořisťovanou třídu“ a mužů za
„vykořisťovatele“.
Münzenberg
shrnul úsilí frankfurtské školy následovně: „Západ zkazíme
tak, až bude smrdět.“
Škola
rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní
revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý
plán zaměřený zejména na rodinu, školství, sdělovací
prostředky, oblast pohlavního života a populární kulturu.”
“Jednou
z podstatných zásad zmíněné kritické teorie je nutnost rozložit
současnou rodinu. Stoupenci frankfurtské školy učí, že „dokonce
i částečné zhroucení rodičovské autority v rodině může vést
ke vzrůstu připravenosti následujících pokolení přijmout
společenskou změnu“”
” Sociální
psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na
nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné
přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada
výsledků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek.
Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace
nezačne už před věkem desíti let. Za třetí, že velmi účinné
je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za
čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné
představit jako chorobný sklon k výstřednosti. Teď ale
předbíhám. Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a
zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý,
a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. […]
Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoli
vláda, která bude mít po generaci na starosti vzdělávání, bude
schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie.“”
“Během
našeho šetření jsme se zúčastnili symposia o sexuální výchově
v Liverpoolu, kde jeden z řečníků nastínil taktiku sexuální
výchovy slovy: ‚Pokud se nedostaneme k sexuální výchově, děti
budou prostě následovat mravy svých rodičů.‘ Záhy se ukázalo,
že se sexuální výchova má stát nástrojem podomních prodavačů
sekulárního humanismu.
O
to více jsou potěšující slova, která naznačují konverzi
bratra Jacka Kerouaca:
Ako beat zničil jednu civilizáciu
20.
október 1969. St. Petersburg. Mesto na slnečnej Floride. Jack sedí
na svojej obľúbenej stoličke a popíja whisky. Zapisuje si
poznámky pre svoj budúci román. Približne o jedenástej pocíti
ostrú bolesť v žalúdku a s námahou sa odplazí do
kúpeľne, kde ho po krátkom čase objavila jeho manželka, ako na
kolenách vykašliava krv.
Jack
Kerouac, otec slávnej „beat generation“, mal iba 47 rokov, keď
v nemocnici st. Anthony počas nasledujúceho rána podľahol
vnútornému krvácaniu zapríčinenému cirhózou pečene. Posledné
roky svojho života prežil v ústraní, ďaleko od verejnosti.
Utiahol sa k alkoholu, sklamaný z nových spoločenských trendov,
ktoré za svoj vznik vďačili práve jemu.
Všetko
sa to začalo ešte počas vojny. V roku 1944 sa na Columbíjskej
univerzite stretol Allen Gingsberg s Lucienom Carrom. Spájala
ich spoločná predstava o modernej literatúre, tak vzdialenej
od konzervatívneho vnímania prevládajúceho na tejto prestížnej
americkej univerzite. Začali sa stretávať s ďalšími
podobne zmýšľajúcimi ľuďmi a okruh ich spočiatku malej
skupiny sa rýchlo rozrastal. Carr a Gingsberg sa cez Edie
Parker zoznámili s jej partnerom a budúcim manželom
Jackom Kerouacom. Spoločne s ďalším spisovateľom Williamom
S. Borroughsom trávili veľa času v ich byte na 118st Street
v New Yorku, kde rozjímali nad poéziou, jazzom, budhizmom,
spiritualitou a víziou budúcnosti umenia; do tohto obdobia
spadá aj počiatok celého hnutia. Boli to jeho prvé kroky na dlhej
ceste za slávou a uznaním.
Jack
Kerouac je nepochybne najznámejším spisovateľom spomedzi
beatnikov, aj keď vo svojej podstate je to osobnosť veľmi
rozporuplná. „Beat“ bol pôvodne nepresný termín, ktorý
vymyslel na Times Square v New Yorku básnik a vreckár
Herbert Huncke. Kerouac tento názov prebral. Keď sa ho v roku
1948 John Clellon Holmes pýtal, ako by tento výraz „úplnej
spontánnosti“ charakterizoval, Jack mu odpovedal: „Asi by sa
dalo povedať, že sme beatnická generácia.“ Tak vzniklo
označenie literárneho hnutia, ktoré dalo nezameniteľnú pečať
50. a 60. rokom nie len v Amerike, ale aj v západnej Európe.
Bolo to obdobie, čo sa týka morálneho chápania spoločnosti
a slobody jednotlivca, skutočne prevratné. Postupom času
vykryštalizovalo do „counterculture of sixties“ ako sa
zvyknú nazývať hnutia v 60. rokoch (napr. známe hippies).
Väčšina pôvodných členov „beat generation“ ostávala
aktívna aj počas 70. a 80. rokov, zúčastňovala sa
protivojnových zhromaždení a presadzovala svoje liberálne
ideály.
Beatnici
ovplyvnili celú vtedajšiu kultúru – od hudby až po výtvarné
umenie. Ken Keseyho román Prelet nad kukučím
hniezdom sfilmoval Miloš Forman a stal kultovou
záležitosťou. Bob Dylan, Beatles, tí všetci prehlasovali, že
„beat“ je ich inšpiráciou, možno najväčšou a najsilnejšou
spomedzi všetkých. Ray Manzarek, člen kapely Doors, tvrdil, že
nebyť Kerouaca a jeho On the road (Na ceste,
1957), nebolo by ani žiadnych Doors. Jim Morrison považoval Jacka
za svojho favorita. Súpis slávnych mien, ktorých tvorbu
spisovatelia „beat generation“ ovplyvnili, pokračuje ďalej,
pričom často prekvapuje svojim rôznorodým obsahom. Niekoľkým
študentom Columbijskej univerzity sa podarilo to, čo len málokomu.
Dokázali zmeniť svoju dobu.
V polovici
20. storočia bola spoločnosť značne odlišná od tej dnešnej.
Manželstvo bolo ešte stále neprekonanou „inštitúciou“,
nevera bola trestná a rodina mala ešte pevné postavenie.
Pretrvával stereotyp tradičného „domova“, muža ako živiteľa
rodiny a ženy starajúcej sa o domácnosť, o výchovu
potomstva. Rozvody neboli vôbec bežné. Cirkev so svojou
židovsko-kresťanskou morálkou stále určovala pohľad na
metafyzický svet; potraty, registrované partnerstvá, to všetko
bolo pre obyčajného človeka vzdialené, cudzie. Obrat priniesli
práve beatnici. Spoločnosť sa vďaka nim začala oslobodzovať
od tradície.
Allen
Gingsberg so svojim dielom Howl (Vytie, 1956)
a William S. Borroughs s Naked Lunch (Nahý
obed, 1959) prelomili tabu obscénnosti v umení – obaja
vyhrali proces na súde ohľadom ich cenzúry. Šírilo sa
voľnomyšlienkarstvo, ktoré vyvrcholilo v Spojených štátoch
v 60. a Európe v 70. rokoch; hlásala sa absolútna
sexuálna sloboda. Aj napriek tomu, že väčšina predstaviteľov
„beat generation“ bola ľavicovo orientovaná a sympatizovala
s marxizmom (či lepšie povedané maoizmom), spoločnosť sa
stále viac štiepila, atomizovala v prospech individualizmu.
Sloboda sa postupne menila na celkom nový a dovtedy nevídaný
koncept.
„Pikantné
na tom je, že tato sexuálna sloboda bola občas prezentovaná ako
sen spoločenstva, ale v skutočnosti išlo o zdolanie ďalšieho
medzníka na historickom vzostupe individualizmu. Ako ukazuje pekné
slovo „domácnosť“, pár a rodina predstavovali posledný
ostrovček primitívneho komunizmu vo vnútri liberálnej
spoločnosti. Sexuálna sloboda mala za následok zničenie týchto
prechodných spoločenstiev, ktoré ešte oddeľovali jedinca od
trhu,“
napísal Michel Houllebecq, známy francúzsky spisovateľ, čím
ilustroval vývoj, ktorý odštartovali v 50. rokoch práve
beatnici. Treba dodať, že akonáhle svojou literárnou tvorbou
zmenili spoločnosť pomocou masovej liberalizácie sexuality,
okamžite sa to odrazilo aj na demografii západných krajín.
Pravdepodobne
najväčším problémom európskych krajín je ich nízka pôrodnosť.
Starý kontinent vymiera. A to všetko sa začalo práve v 60.
rokoch.
Vplyv
beatnikov a hnutí, ktoré vlastným pôsobením vyvolali, je tu
očividný. Švédsko
bolo medzi prvými krajinami, kde počet detí na jednu klesol pod
hranicu 2,1 (notoricky známe číslo potrebné pre udržanie
populácie) a to ešte v roku 1968. Anglicko ho nasledovalo v
roku 1973, Francúzsko o rok neskôr. Východný blok bol
pred touto revolúciou vzťahov do veľkej miery „uchránený“;
k fatálnemu zníženiu pôrodnosti došlo až po páde
socializmu na začiatku 90. rokov.
Študenti
Columbijskej univerzity si zrejme ani nedokázali predstaviť, že
ich literatúra bude mať vo svete raz taký ohlas. Z ich túžby
po slobode sa zrodil ideál, ktorý nás všetkých – za
predpokladu, že sa populačný trend nezmení – pomaly, ale
s mrazivou určitosťou privedie ku katastrofe. Nepotrvá dlho
a následky nespútaného individualizmu (narcizmu, nezáujmu
o „tradičnú“ rodinu) sa prejavia prudkými, no
nevyhnutnými zmenami naprieč celou našou civilizáciou.
Jack
Kerouac to možno ako jediný pochopil. Kritizoval hippies a
subkultúru, ktorá vzišla z jeho diela; prekvapovali ho
a často nepríjemne zarážali svojou radikálnosťou (a krajne
ľavicovou ideológiou), ktorú on odmietal – dostal tak nálepku
„reakcionár“, čím uňho spôsobili iba ďalšie rozčarovanie.
Sám ostal až do smrti kresťanom, verným tradícii svojich
kanadsko-francúzskych predkov. „Ja nie som beatnik. Ja som
katolík,“ vysvetlil mesiac pred svojou smrťou v jednom
interview. Ukázal na obraz pápeža Paula VI. a povedal:
„Viete, kto to namaľoval? Ja.“
