Čtvrtá neděle postní „Laetare“

"...a vykoupená duše jásá!“

Ranní mše svatá soboty třetího týdne je ve své první části mší svatou katechumenů, při níž se biskup s kněžími, jáhny a exorcisty naposled, po sedmé, modlí nad shromážděním těch, které připravují touto modlitbou na illuminatio, na osvícení po svatém křtu, po ponoření do vody, nad níž je vzýván Duch Svatý.

Od této chvíle jsou duše všech, kdo se otevřeli mimořádnému působení Ducha Božího, očištěny od smrtelných neřest po sedmidenním procesu katharze, jež je nyní zpečetěna: do čisté a vybílené světnice dušeje zván duch víry v zázrak, který učinil Ježíš, náš Pán, když podivuhodně rozmnožil z několika chlebů množství tohoto pokrmu pro několikatisícové shromáždění. Katechumeni tak mohou poznávat své společenství, v němž se postem, slyšením Božího slova a žehnáními, kterými jsou zakončeny modlitby za osvobození duše od závislostí na hříchu vedoucím ke smrti. Budoucí křesťan se nikoli svým úsilím, ale z moci Ducha, jejž přijímá, vydává na cestu života ke křestní piscině.

O které hříšné závislosti, smrtelné hříchy se jedná?

V pondělí třetího týdne, po nedělním evangeliu o Proměnění Ježíše, Božího Syna na vysoké hoře, se čte namísto epištoly lekce ze Starého zákona o zázračném uzdravení Naamana Syrského z malomocenství. Je uzdraven na přímluvu proroka Elizea poté, co jej poslechne, co se pokoří a dá na jeho slovo, aby se ponořil do křestní řeky Jordánu.

Původní pýše Naamanově odpovídá pýcha obyvatel Nazareta, spoluobčanů Ježíše, Spasitele. Ježíš jim nastavuje zrcadlo, aby svou nevěru v zázraky, které má činit, - a to je následek jejich pýchy, uviděli také právě na zázraku, který prožil Naaman nejprve ve svém srdci, když odmítl – po hněvu a váhání, na naléhání svého služebníka – démona pýchy a pokořil se.

V úterý se čte o dalším zázraku proroka Elizea. Nešťastná vdova jej prosí o pomoc, o uchránění jejích dvou synů od nevolnictví, které jim hrozí od věřitele jejich zemřelého otce.

Prorok vysvobozuje z hrozícího otroctví. - Katechumeni slyší toto slovo o duchovním boji. Jejich duše je při třetím skrutiniu vysvobozována z pout a područí těch, kdo nejsou schopni odpustit. Proto v evangeliu tohoto dne Ježíš, náš Vykupitel, varuje před démonem zloby, který nechce odpustit „viny, které máme odpustit dlužníkům našim“. Důležité je, že Ježíš hovoří v této souvislosti o základní roli Církve při nutnosti a také možnosti odpuštění.

Ve středu zaznívá v první lekci podle tradice Deset Božích slov, přikázání a následuje Ježíšův výklad Desatera ze zřetelem k slepotě a hříšnosti i svázanosti hříchem falešné zbožnosti vyznavačů judaismu. Náš Spasitel mluví o zavržení těchto pokrytců – velikého štípení – a ukazuje zdroj všech přestoupení každého přikázání: nečistotu srdce, zvrácenost duše. Proto i svatý Petr v prvním letničním kázání vyzývá ke svatému křtu slovy vůči vyznavačům judaismu: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Nad katechumeny se biskup modlí za osvobození od ducha Starého zákona: pokrytectví duše, skrývající svou nemoc.

Ježíš je chrámem Boha Otce a Ducha Svatého. Ve čtvrtečním čtení z knihy proroka Jeremiáše jsou všichni Judovci, všichni židé, varováni, aby nezbožšťovali jeruzalémský chrám, když sami jdou po cestách zloby a působí utrpení svým bližním: nejsou dosud křesťanskými chrámy Ducha.

V evangeliu se stává chrámem Božím dům budoucího papeže Petra. S láskou Ježíš, Vykupitel, uzdravuje jeho tchýni, stiženou horečkou, takže ona pak obsluhuje všechny v domě: Ježíš vede na cestu dobroty, která se šíří od Něj, Chrámu Otce a Ducha, ke všem bližním. Této Ježíšově milosrdné lásce se podřizují zlí démoni, od kterých Ježíš – Exorcista, zbavuje zlobou sužované duše. Ďábel poznává a vyznává, že Ježíš je Kristus. Ale náš Spasitel má moc nad ním a jeho démony: nedovoluje démonům, aby vyslovili toto symbolon víry.

V pátek Církev předkládá katechumenům tajemství vody. První přívěh je v lekci popisující reptání Izraelitů na poušti proti Mojžíšovi a Áronovi pro nedostatek vody k pití. Trojjediný Bůh dává zázračně mocí Mojžíšovy hole vytrysknout vodě ze skály a současně postihuje nevěřící a reptající svým trestem: nikdo z nich – pro tento hřích – včetně Mojžíše a Árona, zdánlivě nevinných, nevstoupí do Zaslíbené země!

Do pravé zaslíbené země, kde již není Pán uctíván ani na hoře Garizím, ani v Jeruzalémě, v chrámě, se naopak otevírají brány samařské cizoložnici a jejím spoluobčanům, kteří uvěřili v Ježíše, že On je slíbeným Mesiášem, Kristem. - V pátek, v postní den, se čte evangelium o Samaritánce, hříšnici, která uvěřila, a je vyzvána, aby ona i ostatní Samaritáni ctili Otce v Duchu a v Pravdě: v Duchu Svatém a v Ježíši, Božím Synu, který je Pravda.

Katechumeni se tento den odříkají ducha falešných a scestných náboženství a nauk a jsou moci modlitby Ducha v Církvi osvobozováni.

V sobotu se čte z proroctví Danielova o zvrhlých, chlípných soudcích, kteří chtěli znásilnit nevinnou pannu Zuzanu. Svatý prorok, tehdy ještě mladík, je usvědčuje a vydává po zásluze za oba i další hříchy „hrdelnímu soudu“ Božímu. V evangeliu podle sepsání svatého Jana, které vzápětí následuje, je líčeno, jak Ježíš, Pán nad mocnostmi dobra a zla, zachraňuje cizoložnou ženu před spravedlivým soudem ukamenování a usvědčuje z hříchu ty, kdo ji chtěli popravit.

Závěrečný den týdne modliteb za očištění duší je věnován vzývání Ducha Božího, aby osvobodil katechumeny od démona cizoložství, smilstva, démona rozvodovosti, manželské nevěry, aby nepropadli znovu anebo v budoucnosti tomuto smrtelnému hříchu pro duši.

Po týdnu, v sobotu večer, kdy nastává nedělní vigilie, jsou katechumeni – podle milosti Boží, jak ji přijali – osvobozeni od moci ducha zla. A jako po pozemské záchraně je Každý naplněn vděčností a radostí, že přestál smrtelné nebezpečí a že může dál žít na této zemi, tak se v duši osvobozené od démonů rozzáří světlo svatodušní radosti, které popisuj jeden katolický mystik slovy: „...a vykoupená duše jásá!“ - V liturgii čtvrté neděle postní zaznívá introit slovy: „Laetare!“ - „Raduj se!“

O. Vladimír Mikulica

Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:

Na hostinu je pozvána duše, která je umyta a čistě oblečena. 

Hostina se otevírá pro ty, kdo prošli sedmerými branami skrutiníí 

do vnitřní auly katechumenátu. Dnešními čteními z Písma 

Svatého jsou připravováni na hostinu mešní oběti.
Nejprve na hostinu k Tiberiadskému moři, kde slyší o zázraku 

rozmnožení chlebů a ryb. Na hostinu, kterou milující Otec 

připravil pro svého mladšího, marnotratného, i staršího syna, 

když se mladší syn obrátil a navrátil se domů, do Otcovského 

domu Božího.
O hostině, na níž tyto obě katechumeny připravují, hovoří 

Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí:

Drazí bratři a sestry, 
V našem cyklu reflexí o Ježíšově modlitbě, jak je podaná v evangeliu, bych chtěl rozjímat o výjimečně slavnostním momentu Jeho modlitby při Poslední večeři.

Hostina, při níž se Ježíš loučil se svými přáteli, má svoje časové a emocionální pozadí, jímž je bezprostřední hrozba smrti, jejíž blízkost už Ježíš cítí. O svém utrpení začal Ježíš mluvit již dlouho předtím a svoje učedníky se snažil do této perspektivy postupně uvádět. Evangelium podle Marka podává, že již na začátku cesty do Jeruzaléma, ve vzdálené krajině Cesareje Filipovy, Ježíš začal učedníky „poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých“.

Ve dnech, kdy se chystal k rozloučení se svými učedníky, prožívali lidé blížící se Paschu, Velikonoce, totiž památku vysvobození Izraele z Egypta. Toto osvobození, prožité v minulosti a znovu očekávané v přítomnosti i budoucnosti, bylo oživováno rodinným slavením Paschy. Poslední večeře do tohoto kontextu zapadá, ale vyznačuje se základní novostí. Ježíš hledí vstříc svému Umučení, Smrti a Vzkříšení a je si toho plně vědom. Chce prožít tuto Večeři se svými učedníky ve znamení zcela jedinečném a odlišném od ostatních hostin. Je to Jeho Večeře, v níž daruje Něco naprosto nového: Sebe samého. Ježíš tak slaví svoji Paschu, předjímá svůj Kříž a své Vzkříšení.

Tato novost zřetelně vyplývá z chronologie Poslední večeře v evangeliu podle Jana, který ji nepopisuje jako velikonoční večeři, protože Ježíš zavádí něco nového, slaví Svoji Paschu, jež se ovšem také váže k událostem Exodu. Podle Jana zemřel Ježíš na kříži právě ve chvíli, kdy byly v Jeruzalémském chrámu obětováni velikonoční beránci.

Co je tedy jádrem této Večeře? Jsou to gesta lámání chleba, podávání učedníkům a sdílení kalicha s vínem za doprovodu slov a v kontextu modlitby, do níž zapadají: to je ustanovení eucharistie, vrcholná modlitba Ježíše a Církve. Podívejme se však na tento moment zblízka. Novozákonní tradice o ustanovení eucharistie nejprve podávají modlitbu, která uvádí tato gesta a Ježíšova slova o chlebu a vínu, přičemž používají paralelní a komplementární slova. Pavel a Lukáš mluví o eucharistii/díků-činění: „vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim“. Naproti tomu evangelisté Marek a Matouš zdůrazňují aspekt eulogie/požehnání: „vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim“. Oba řecké výrazy eucharistein a eulogein odkazují k hebrejskému beracha, to znamená k zásadní modlitbě díkůvzdání a požehnání Izraelské tradice, kterou se zahajovaly velké hostiny. Dvě odlišná řecká slova odkazují na dva vnitřně spjaté a komplementární směry této modlitby. Beracha je totiž především díkůvzdáním a chválou Boha za obdržený dar. V Ježíšově Poslední večeři jde o chléb zhotovený ze pšenice, které dává Bůh vyrůst ze země, a o víno, vyrobené z plodů zralé révy. Tato modlitba chval a díků stoupající k Bohu se vrací jako požehnání. Dar přinesený Bohu se člověku vrací požehnán od Všemohoucího. Slova o ustanovení eucharistie spadají do tohoto kontextu modlitby. V ní se chvála a požehnání berachy stávají požehnáním a proměněním chleba a vína v Ježíšovo Tělo a Krev.

Před slovy o ustanovení přicházejí na řadu gesta: lámání chleba a pozvednutí kalicha s vínem. Lámání chleba a podávání kalicha přísluší hlavě rodiny, která přijímá ke svému stolu všechny členy, ale mezi tato gesta patří také přívětivost, kdy je do společenství u stolu přijímán cizinec, který nepatří do rodiny. Při večeři, kterou se Ježíš loučí se svými učedníky, nabývají tato gesta zcela nové hloubky. Ježíš viditelně naznačuje přijetí k této hostině, kde se dává Bůh. V chlebu a vínu Ježíš nabízí a sdílí Sebe samého.

Jak se ale toto všechno uskutečňuje? Jak může Ježíš v oné chvíli dát Sebe sama? Ježíš ví, že mu bude život odňat popravou na kříži, trestem smrti pro nesvobodné lidi, tedy způsobem, který Cicero definoval jako mors turpissima crucis. Darem chleba a vína, které nabízí v Poslední večeři, předjímá Ježíš svoji smrt a své zmrtvýchvstání a tak uskutečňuje to, co řekl v podobenství o Dobrém Pastýři: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce“. Ježíš proto předem dává život, který mu bude odňat a takto proměňuje svoji násilnou smrt ve svobodný úkon darování sebe samého za druhé a pro druhé. Vytrpěné násilí se proměňuje v aktivní, svobodnou a vykupitelskou oběť.

V modlitbě začínající podle obřadních forem biblické tradice Ježíš znovu ukazuje svoji totožnost a rozhodnost důsledným plněním svého poslání totální lásky, výrazem poslušnosti k Otcově vůli. Hluboká originalita darování Sebe samého učedníkům skrze eucharistickou památku je vrcholnou modlitbou, jež charakterizuje tuto večeři na rozloučenou. Rozjímáním Ježíšových gest a slov o této noci, jasně vidíme, že vnitřní a trvalý vztah s Otcem je místem, kde se uskutečňuje gesto, kterým zanechává učedníkům a každému z nás svátost lásky, Sacramentum caritatis. Dvakrát znějí ve večeřadle slova: „To čiňte na mou památku“. Darováním Sebe slaví Ježíš Paschu a stává se pravým Beránkem, který dokonává celý starozákonní kult. Proto svatý Pavel říká Korintským křesťanům: „Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky… s upřímností a životem podle pravdy“.

Evangelista Lukáš uchoval další cenný prvek událostí Poslední večeře, který nám umožňuje spatřit dojemnou hloubku Ježíšovy modlitby za svoje učedníky onu noc, i Jeho pozornost vůči každému. Ježíš začíná modlitbou díkůvzdání a požehnání, potom přichází eucharistický dar, kdy dává Sebe samého, a zatímco podává tuto rozhodující svátostnou skutečnost, obrací se k Petrovi a na konci večeře mu říká: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“. Když nadchází zkouška také pro učedníky pozvedá Ježíš svojí modlitbou jejich slabost, jejich snahu pochopit, že Boží cesta vede skrze velikonoční tajemství smrti a zmrtvýchvstání, které předjímá obětováním chleba a vína. Eucharistie je pokrmem poutníků a stává se posilou také pro toho, kdo je malátný, vysílený a dezorientovaný. A modlitba je určena zejména Petrovi, aby jednou, až se obrátí, utvrzoval svoje bratry ve víře. Evangelista Lukáš připomíná, jak Ježíš svým pohledem hledal Petrovu tvář těsně po té, co jej třikrát zapřel, aby mu dodal sil k opětnému nastoupení cesty za Ním: „V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl“.

Drazí bratři a sestry, účastníme-li se eucharistie, prožívejme mimořádným způsobem modlitbu, kterou Ježíš konal a neustále koná za každého z nás, aby zlo, které každý v životě potkáváme, nezvítězilo, a působila v nás proměňující moc Kristovy smrti a vzkříšení. V eucharistii církev odpovídá na Ježíšovo přikázání: „To čiňte na mou památku“; opakuje modlitbu díkůvzdání a požehnání a v ní i slova o transsubstanciaci chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Naše eucharistie jsou realitami vázanými k tomuto momentu modlitby, stále novými úkony sjednocení s Ježíšovou modlitbou.. Církev již od samotného počátku chápala slova o proměnění jako součást modlitby konané společně s Ježíšem; jako ústřední součást chval plných vděčnosti, skrze něž je nám plod země a lidské práce opět Bohem darován jako Ježíšovo Tělo a Krev, jako sebe-darování Boha v Synově otevírající se lásce. Účastníme-li se eucharistie, sytíme-li se Tělem a Krví Božího Syna, spojujeme svoji modlitbu s modlitbou Beránka v jeho vrcholné noci, aby náš život navzdory naší slabosti a našim nevěrnostem nebyl ztracen, ale byl proměněn.

Drazí přátelé, prosme Pána, aby naše účast na Jeho eucharistii, jež je pro křesťanský život nezbytná, byla po náležité přípravě, včetně přijetí svátosti pokání, vždycky vrcholným bodem veškeré naší modlitby. Prosme, abychom v hlubokém sjednocení s Jeho obětí Otci, mohli také my proměnit svoje kříže ve svobodnou a odpovědnou oběť lásky k Bohu a k bratřím.

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 11. 1. AD MMXII-https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=15749;

srov. Ježíš Nazaretský II., str. 87)

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

4. neděle postní

Trojjediný Bůh má moc uspořádat pro svůj lid hostinu i na poušti: dává Izraelitům manu z nebe, událost je obrazem, přislíbením sestoupením Božího Syna Ježíše na tuto zem z nebe v tajemství svatého pokrmu a nápoje, Jeho těla a krve. O této předobrazné události a o pokračování Boží láskyplné péče v Zaslíbené zemi, o daru prvotin z úrody země, čteme v knize Jozue..


Hospodin pravil Jozuovi: "Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu." 
    Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. 
    Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.



Všichni jsou pozváni ke svatební hostině Beránkově, všichni mají okusit pokrm pro duši, jenž je vrcholem starozákonního Laetare – Raduj se. Raduje se ten, kdo přijme pozvání.


Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 
Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav. 
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. 



Ozvěnou uplynulého týdne skrutinií jsou slova Apoštola v listu do Korinta. Vyzývá ke smíření s Bohem: katechumeni – po „velké zkoušce víry“ - jsou nyní připraveni k plném smíření s Bohem, jímž je tajemství křtu ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
.
Bratři! 
    Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. 
    Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. 


Trojí podobenství o třech ztracených: o drachmě, ovci a synu, jak nám je podává v evangeliu Ježíše Krista svatý Lukáš, je pozváním na svatební hostinu Beránka, jenž se za ztracené obětoval, aby mohl najít cestu nazpět a přijmout pozvání na hostině mše svaté. I pro ty, kdo je jako starší syn, mají s radostí této neděle přijmout.

    Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali : "Přijímá hříšníky a jí s nimi! " Pověděl jim tedy toto podobenství: 
    "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. 
    Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. 
    Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. 
    Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. 
    Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' 
    Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' " 

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola:

V listu do Galácie nám Apoštol připomíná, že již nejsme otroky, nevolníky Staré smlouvy – ani pohanství, jak zdůrazňuje i na počátku listu do Říma.
Svoboda, kterou nám získal Ježíš Kristus otevírá vstup do čtvrtého postního týdne, v jehož polovině, ve středu, mohou katechumeni, takto připraveni přijmout Písmo Svaté, Symbolon a dar modlitby v Duchu Svatém – modlitbu Otče náš, jenž jsi na nebesích.




Evangelium:


V dnešním úryvku zaznívá pozvání všech svobodných dědiců Božího království, učedníků Ježíšových k předstupni věčné blaženosti, jíž je zázračné nasycení zástupů. Nyní sycení Duchem, slovem a tajemstvími Církve, o Velikonoční vigilii naplnění Duchem znovuzrození

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:

Podobu člověka bereš na sebe v podobenstvích,

které předkládáš k naší konverzi,

Ježíši, Logos Království,

jenž jsi sám i jeho milosrdným a spravedlivým vládcem.

Podobu vinaře,

který se přimlouvá za neplodný fíkovník na vinici svého Otce,

podobu hledače ztracené ovce, drachmy a syna,

Ježíši, který ses nám po svém vtělení a narození na této zemi

připodobnil ve všem kromě hříchu.

Proto je otec ve Tvém podobenství,

které vyprávíš reptajícím farizeům a učitelům Zákona,

plný milosrdenství k mladšímu marnotratnému synu

- k hříšníkům, celníkům a nevěstkám -

a současně spravedlivě kárající staršího závistivého syna

- varuješ farizeje a zákoníky před duchovní závistí

vedoucí k zavržení,

u nekajících k hříchu proti Duchu Svatému.

Varuješ je před smrtí na věky,

před níž Tvůj Duch, Tvé obejmutí,

obdarování prstenem: zasnoubení s mocí Tvého království;

současně s novým, čistým křestním šatem duše,

očištěné ve znovuzrození od dědičné viny a od vlastních hříchů,

zachrání duši, marnotratného syna,

který se rozhodl skoncovat s životem podle těla,

skoncovat s životem sebelásky,

jež uvrhla do zavržení satana.

Toho, kdo Tebe hledá a miluje,

jako miluješ ve svém podobenství a království, ve své Církvi, Ty,

vede láska Tvého a Otcova Ducha

do náručí Tvého odpuštění,

již v tuto chvíli svatého přijímání Tebe – many

do nebe.

Amen.

Třetí neděle postní: "Oculi"

Brána do sedmera skrutinií - ke křestnímu prameni

Minulou neděli biskup místní církevní obce udělil ve svaté noci vigilie nižší svěcení: ostiariát, exorcistát, lektorát, akolytát – subdiakonát. Vzápětí, po pátém, novozákonním čtení epištoly, svěcení vyšší: jáhenství a před posledním veršem zpěvu „Tractus“ svátost kněžství.

Zaznívá evangelium o výstupu Ježíše, našeho Pána, na vysokou horu, kde je před očima tří apoštolů proměněn, v Jeho slávě s ním hovoří Mojžíš a Eliáš: apoštolové jsou svědky rozhovoru, modlitby, Oslaveného s čelnými představiteli Staré úmluvy.

Takto je obklopen biskup, zástupce Ježíše Krista, nově těmi, kdo přijali nižší svěcení: ostiáři, kteří navazují na tradici strážců pohanských a judaistických svatyní. Proto jsou biskupem svěceni po prvním čtení ze Starého zákona, podobně jsou po dalších čteních ze „Zákona a Proroků“ svěceni exorcisté, jimž je nyní, rovněž jako zástupcům všech pohanských a starozákonních proroků a kněží svěřena již ne podílná část, ale plnost vítězství Ježíše Krista nad satanem a démony. Lektoři jsou obdarováni, na rozdíl od předčitatelů posvátných knih všech náboženství, vybaveni mocí Logu, Slova, na jehož příchod svými proroctvími připravovali všechny hledající Boží království. Akolyté a podjáhni jsou posvěceni k plné službě pro svaté svatých při posvátné liturgii: dotýkat se nyní i Nejsvětějšího tajemství.
Po šestém čtení z epištoly do Soluně uděluje biskup jáhenské svěcení, a poté světí kněze.
Potom, podobně jako náš Pán Ježíš, který „pozval“ k rozhovoru, Mojžíše a Eliáše, může pozvat biskup nově vysvěcené pokračovatele služeb pohanství a Staré úmluvy na „vysokou horu“, na místo modlitby, na místo, kde se Ježíš proměňuje před jejich očima, kde Jej mohou proměněného přijímat. Stejně tak i svědky novozákonního kněžství, jáhny a kněze.
Druhý postní týden se pak stává dobou mystagogie novosvěcenců nižších a vyšších svěcení. Dobou vyzbrojování se společně zbraněmi Ducha Božího; spočinutím ve svatých tajemstvích, které přijali a společným slavením tajemství Nejsvětějšího.
Zároveň i dobou, kdy nikoli intelektuálním způsobem, ale působením Ducha Svatého, jak o tom svědčí analogicky při výkladu udělování iniciačních svátostí Otcové Církve, jsou ti, kdo přijali nižší i vyšší svěcení Jím uváděni do těchto stupňů svátosti svěcení kněží.
Třetí týden, do nějž dnes vstupujeme, začíná nedělí, kdy biskup koná první ze sedmi skrutinií, prověřování zralosti kandidátů iniciačních svátostí křtu, biřmování a svatého přijímání. Nikoli tak zralosti znalostní, jako duchovní: skrutinia jsou nesena modlitbou exorcismů, duše kandidátů jsou posledním, zpečeťujícím způsobem osvobozovány a posilovány. Podobně následuje každý den tohoto týdne dalších šest skrutinií.
Současně jsou novosvěcenci obklopující biskupa postaveni do první společné služby s ním: každý podle stupně svého svěcení slouží katechumenům při sedmi skrutiniích, a tak i touto aktivní formou podle antické moudrosti „docendo discimus“, jsou Duchem vedeni k poznání hloubky a svatodušní moci své služby láskou, společnou péči spolu s biskupem o duše těch, kdo mají zanedlouho o Velikonoční vigilii přijmout křest. Třetím postním týdnem jejich mystagogie „v praxi“ vrcholí.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

O tajemství fíkovníku, o němž čteme v dnešním evangeliu podle Novus Ordo, slyšíme v Písmu svatém Nového zákona několikrát: neplodný fíkovník, který v podobenství Ježíšově v podání evangelisty svatého Lukáše ještě dostává šanci dál žít, je obrazem neplodného Izraele i neplodného pohanství: po planém fíkovníku, znamení pohanství, který má větve pěkně odspodu jako žebřík, vylézá Zacheus, židovský celník, který je malé postavy a chce uvidět Ježíše – a uvidí svou plodnost, své obrácení se k Bohu a k Jeho Synu Ježíšovi.



Rok, jenž je dán jako šance postoupit na cestě od msrti k blažené věčnosti, je rokem vegetačního cyklu, je však i rokem liturgickým ve smyslu dějin spásy a jejich přijetí ve vyučování ve víře, v katechumenátu. Rok je nyní třeba, abychom prošli všechna tajemství naší záchrany, jak jsou chronologicky seřazena , ale především v taxativně kairos, vhodného času, uspořádána v katechezích svatých evangelistů a apoštolů.
Proto Ježíš, náš Zachránce, v apokalyptické řeči, jak ji předává svatý Matouš, Marek a Lukáš, mluví o rašících ratolestech fíkovníku, oznamujících blížící se léto, naplnění času, kdy „nebe a země pominou, ale Ježíšova slova nepominou“. A dokonce, u Betánie sám Ježíš na cestě ke svému umučení a smrti prokleje neplodný fíkovník. Svatý Marek dokonce poznamenává, že ani nebyl v tu dobu čas fíků: Izrael je neplodný, neplodní lidé, neschopní poznat Božího Syna a předávat život, který On přináší, odsoudí Ježíše na smrt – jen zázrak, zázračná plodnost fíkovníku, může přinést ovoce obrácení: Ježíšovo zmrtvýchvstání a seslání Božího Ducha o Letnicích.



O světci, který tuto plodnost přijal – a pocházel z Izraele – hovořil před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. na generální audienci. O svatém Bartoloměji: Byl povolán Ježíšem, který jej „uviděl pod fíkovníkem.“



Papež Benedikt XVI. obrací náš pohled ke scéně o povolánírpvních učedníků, jak je zaznamenává svatý Jan. Ježíš, když spatřil přicházet Natanaela, řekl: "To je pravý Izraelita, v kterém není lsti". Jde o chválu, jež odkazuje na text Žalmu: "Šťastný je člověk, v jehož duši není klamu", a jež v Natanaelovi vzbudí zvědavost, takže s údivem odpoví: "Odkud mne znáš?" Ježíšova odpověď není jasně srozumitelná: "Viděl jsem tě dříve, než Tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem." Dodnes je těžké dobrat se přesného smyslu těchto posledních slov. Podle odborníků je vzhledem k tomu, že fíkovník bývá zmiňován jako strom, pod nímž sedávali znalci Zákona, četli Bibli a vykládali ji, možné, že se jedná o narážku na činnost tohoto druhu, které se Natanael věnoval ve chvíli svého povolání. Ať už je to jakkoli, to nejdůležitější z janovského vyprávění je průzračné vyznání víry, jež učinil Natanael: "Mistře, ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele". Třebaže nedosahuje intenzity Tomášova vyznání, kterým se končí Janovo evangelium: "Pán můj a Bůh můj!", Natanaelovo vyznání je jakýmsi úvodem celého čtvrtého evangelia. Jeho prostřednictvím je učiněn první důležitý krok na cestě přilnutí k Ježíšovi. Natanaelova slova vynášejí na světlo dvojí doplňující rozměr Ježíšovy identity: je uznán jak ve svém výjimečném vztahu k Bohu Otci, jehož je jednorozeným Synem, tak také ve vztahu k Izraelskému lidu, za jehož krále je označen, jak to očekávanému Mesiáši přísluší. Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele ani jednu, ani druhou z těchto složek, protože vyznáváme-li pouze Ježíšovu nebeskou dimenzi, můžeme se dopustit toho, že z něj učiníme éterickou a prchavou bytost; a naopak, uznáme-li pouze jeho konkrétní historickou existenci, přehlížíme jeho božskou dimenzi, která jej určuje a je s ním neodmyslitelně spjata.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 4. 10. AD MMVI; zdroj:www.radiovaticana)

O. Vladimír Mikulica

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:



3. neděle postní


O setkání s Bohem, který vyžaduje posvátnou úctu čteme v úryvku z druhé knihy Mojžíšovy. 
Volá k osvobození svého lidu. Volá Mojžíše, který se tak stává předobrazem vykoupení z otroctví satana z moci hříchu.
Volá prostřednictvím tajemného ohně, jímž je prozářen keř, jenž tímto žárem neshoří: Otec odkrývá budoucí odhalení tajemství svého Syna v Duchu Svatém.

    Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel.
    Mojžíš si řekl: "Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří." Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: "Mojžíši, Mojžíši!"
    A on odpověděl: "Tady jsem!"
    Bůh řekl: "Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!" Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
    Hospodin pravil: "Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem."
    Mojžíš pravil Bohu: "Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: 'Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: 'Jaké je jeho jméno?' - co jim mám říci?"
    Bůh pravil Mojžíšovi: "Já jsem, který jsem!" A dodal: "Tak řekneš synům Izraele: 'Ten, který jest, posílá mě k vám.' "
    A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: "Tak řekneš synům Izraele: 'Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení."


Prorok Eliáš při setkání s Bohem vyznává jeho lásku k němu a ke všem lidem. Podobnými slovy ji vyzpívává i žalmista: Hospodin je milosrdný a milostivý. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!

On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.

Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačeným. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky.

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. 


Slova z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům evokují starozákonní velikonoční vítězství Trojjediného Boha nad satanem, které se plně projeví ve svátosti křtu, již dává prostřednictvím svých služebníků Duch Svatý v Církvi. Zároveň se slova připomínky stávají varováním pro ty, nad nimiž byly proneseny křestní exorcismy, kdo byli osvobozeni, aby opět neupadli do moci ducha zla a nepotřebovali pro osvobození své duši opět tuto svátostinnou pomoc Církve.

    Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti.
    Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce.
    To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. 

Na závěr úryvku z evangelia podle sepsání svatého Lukáše čteme po vylíčení dvou varovných událostí, které mají vést obrácení, Ježíšovo slov o neplodném fíkovníku.
Třeté, nejdůraznější varování pro duši člověka, pro starozákonní Izrael i pro každé společenství Církve před největší tragédií, jíž je věčné zavržení duše člověka.
Ježíš sám je oním vinařem, který se za každého z jás přichází u Otce přimlouvat a každému, za kterého se přimlouvá, nabízí osvobození od toho, jenž strhává do propastí věčné temnoty.



   V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to:
    "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
    Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
    Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
    'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok.
    Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit."


SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:



Epištola:
„Napodobujte Boha jako jeho milované děti!“ vybízí Apoštol Efezany. Mají se vrátit k spojení s Bohem, které bylo hříchem přerušeno. Byli pokřtěni Duchem Svatým a vodou ve jméno Ježíše Krista. Nyní mají uchovat obraz Trojjediného ve své duši a těle. Svatý Pavel je varuje před nemocemi, které by je mohly infikovat: před smilstvem, chamtivostí, nestydatostí, uvolněnými řečmi, neslušnými vtipy, prázdnými řečmi.
Varuje před pádem do hříchu a do závislostí na něm, z něhož byli efezští křesťané vysvobozeni modlitbou i exorcismy, dříve než přijali křest.






Evangelium:
„Ježíš vyháněl zlého ducha, a ten byl němý“, Začíná úryvek z evangelia podle sepsání svatého Lukáše. Předtím naučil své učedníky modlitbu k nebeskému Otci – Otče náš, jenž jsi na nebesích… - vzápětí hovořil o nutnosti vytrvalé modlitby a nutnosti mdlit se v Duchu Svatém, nyní „vyhání zlého ducha“ - exorcizuje. Ve zpětném pořadí nám Ježíš, náš Pán, ukazuje cestu ke svatodušní modlitbě pro všechny. Všichni jsou povolání žít spojeni s Bohem Otcem, s jeho láskou, s Ježíšem Kristem, přijímat od Něho nezasloužené dary osvobození, dary Ducha: dnešní neděle, neděle prvního ze sedmi skrutinií, je uvedením do tajemství plné svobody duše člověka od satana, svobody ducha, kterou dává Ježíš.

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Fíkovník, který nenese ovoce, je neplodný;

tak začínáš své podobenství,

Ježíši, vinaři plný milosrdenství a lásky

k těm, kdo se dosud neobrátili jako Galilejší,

jako osmnáct zasypaných sutinami věže,

jako Tví posluchači na Tvé Velké cestě k utrpení za naše hříchy.

Varuješ je: vše, co konáte,

než tragicky zahynete,

je neplodné.

Zahynete jako tento fíkovník by letos zahynul,

byl by vinařem vykopán, vykořeněn z vinice;

pokud se zavčas neobrátíte.

Ty se přimlouváš, Ježíši, u svého Otce v nebesích

svou obětí:

svou krví, zúrodníš půdu, která se stávala neplodnou

- tak se modlíš i na kříži, když umíráš.

K plnému přijetí plodnosti, k rozhodujícímu kroku konverze,

připravuješ ve své Církvi sedm bran:

sedm exorcismů, sedm slov a sedm skrutinií.

Každý den tohoto třetího postního týdne se ve společenství těch,

kdo nesou ovoce Ducha Božího:

lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, shovívavost, tichost, věrnost, skromnost, zdrženlivost, čistotu;

kdo se nad neplodnými modlí za osvobození,

se stává duše pohana i žida svobodnější,

podobnější svaté tváři Církve,

jíž jsou duše a těla znovuzrozených.

Amen.

Kvatembrová vigilie - druhá neděle postní "Reminiscere"

Tvář a Slovo

Po posvátné liturgické slavnosti „suché, kvatembrové“ soboty, kdy mezi jednotlivými paterými čteními z Písma svatého předstupují před biskupa čekatelé nižšího svěcení: ostiáři, exorcisté, lektoři, akolyté...in spe se otevírá před nimi i před námi slavnost druhé neděle postní zvané Reminiscere s evangeliem o Výstupu Ježíše, našeho Pána,na vysokou horu, podle Tradice dnešní horu Tábor. 

Jsme zváni, abychom byli přítomni události, která se odehrála na této hoře jen mezi pěticí učedníků Nové a Staré smlouvy a mezi Nejsvětější Trojicí.

Tři evangelisté o ní podávají zprávu a vyznání své víry v Církev a v Ježíše Krista. Čtvrtý, ten, který jako jediný z evangelistů patřil mezi tehdy přítomné, ozářené světlem táborské tváře našeho Spasitele, nechává toto vyprávění na Tradici, na předání víry tří nejbližších apoštolů, Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, přímo či nepřímo oněm třem svatopiscům: svatému Matoušovi, Markovi a Lukášovi.

Původně se mše svatá této neděle slavila v noci, podobně jako vigilie. Může se nám vybavit slavnost Velikonoční vigilie, matky všech vigilií, i této z noci na neděli Reminiscere.

A evokovat slavnostnost přijímání svěcení: v temnu noci přichází světlo víry ohlašované Mojžíšem a Eliášem – v tomto případě čteními: dvojími z Deuteronomia a dalšími z knihy Makabejských, z knihy Moudrosti a z knihy proroka Daniela. Potom svědectví novozákonní: apoštolské, svatého Léviho – Matouše a svatého Šavla – Pavla v prvním listu do Soluně.

V této „novozákonní chvíli“ uděluje biskup vyšší svěcení: na kněze.

Slavnost duchovních prvotin, primitiarum, vrcholí při oběti mše svaté. Pohanské a starozákonní prvotiny jsou přinášeny již v novém řádu v němž docházejí svého naplnění – v kněžské oběti Ježíše Krista a ve službě Jeho kněží.

Do temnoty noci pohanství i judaismu, včetně onoho politického farizejsko-zélótského, proniká jasný paprsek nestvořeného světla, paprsek Boha a člověka, jímž je Ježíš Kristus.

Svatý otec Benedikt XVI. zdůrazňuje v komentáři k evangeliu této druhé postní neděle dvě tajemství. Tajemství Ježíšovy tváře: ta je proniknuta božským světlem Synovství. Tři apoštolové ji mohou pozorovat, kontemplovat. Vstoupit do tajemství kontemplace, protože tato se týká jen božského světa, který pozorujeme v záři Ježíšova zmrtvýchvstání ve všech osobách a věcech hmotného a duševního světa.

Po drastickém spatření satana v tak nečekané blízkosti Ježíše, Božího Syna na Quaranténě, po popisu jeho rozhovoru s Ježíšem, kdy se staví do role autoritativního kazatele Starého zákona, pozorujeme našeho Pána, který uklidňuje duši vystavenou úleku z relativizace všech věcí, zdánlivě i „Božího“ slova samotným satanem. Tváří v tvář satanu ztrácí člověk všechny své jistoty. I v líčení pokušení Ježíšových na Quaranténě.

Satan – už od prvního rozhovoru, jak je zaznamenán v knize Genesis, s Adamem a Evou - dává všem za pravdu, Stvořiteli i sobě. Vede ve své démonické rafinovanosti člověka k destrukci skrytým či projeveným tvrzením: každý má pravdu. Vede k falešné toleranci, v níž se skrývá satanská nenávist vrcholící genocidami národů a posmrtným zavržením člověka.

Ježíš, náš Vykupitel, rozlišuje pravdu od lži. Z Quarantény odchází vítězně. Prochází Svatou zemí a nikoli sám, ale již s třemi apoštoly vystupuje na další horu. Tak jsme zváni k vítěznému výstupu na horu Tábor podruhé, druhou neděli postní jako odměnu za věrnost Ježíšovi, za víru v Něj, za rozlišování, které nám Jeho Duch v Církvi dává.

Proto se na této hoře můžeme spolu s prvními svědky, svatým Petrem, Jakubem a Janem, zahledět do Jeho tváře prozářené Jeho božstvím, božstvím Otce a božstvím Ducha.

- Poté, co jasným, svatodušním rozlišením dobra a zla odmítneme v síle Ježíšova Ducha satana, přichází dar kontemplace: Duch nám dává vidět tvář člověka a Boha: Ježíše.

V ní nahlížíme na tajemství jeho početí, narození, jeho moci s níž uzdravuje, odpouští hříchy a v síle Ducha hovoří, takže zlý duch musí opustit sužovanou duši hříšníka: Ježíš celé tři roky své veřejné činnosti z Quarantény vede nesmrtelné duše do slzavého údolí rozlišování, k práci a službě, aby pozval ty, kdo jsou Mu oddáni a zasvěceni ve svatém celibátu jako Petr, Jakub a Jan, na vysokou horu, do výšin kontemplace Jeho tváře.

Druhé tajemství, o němž hovoří při výkladu evangelia této neděle papež Benedikt XVI. těsně souvisí s proměněnou tváří, lépe řečeno s tváří, která na hoře zazáří jako slunce která na chvilku před učedníky projeví stálou, skrytou zář božství: je to tajemství Otcova hlasu, jímž dosvědčuje, že Ježíš je Jeho Syn, milovaný, vyvolený, má v Něm zalíbení: ano, taková slova jsme slyšeli i při křtu v řece Jordánu. 

Tehdy se ukázal Duch Svatý ve viditelné podobě holubice. Nyní se Duch ukazuje v kontemplaci: v záři Slunce, jímž je Ježíš Kristus, v paprsku Ducha, kterým osvítí učedníky – svatý Petr ve své epištole důrazně svědčí o „rozlišené“ božské slávě tohoto paprsku, proroctví, jež jako pravé na vysoké hoře poznal spolu s dalšími dvěma apoštoly, bratry. - v tváři Ježíšově ten kdo ji díky třebas dílčímu vítězství nad Ježíšovým pokušitele z Quarantény spatří, nahlíží, „poznává“ světlem víry Tajemství Nejsvětější Trojice. Vstupuje na křestní cestu spásy: Já tě ponořuji do utrpení Otce, jenž dává svého Syna na smrt, aby tě vykoupil.

Ponořují tě do utrpení Syna, který místo tebe zvítězil nad pokušitelem na Quaranténě.

A ponořuji tě do utrpení Ducha, který se v tobě sténání, jak píše Apoštol do Říma, modlí, v slzách sténá, aby ses ve svatém křtu, v trojím ponoření a následném pomazání, naplnění Duchem Svatým, stal adoptivním přijatým Božím Synem, Božím dítětem; tak budeš spasen. Tvá duše přijme po smrti zář Slunce spravedlnosti Ježíše a tvé tělo jeho slávu, oslavení, zářící jako nejčistší sníh.

Otec Michael

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

„Tato druhá neděle postní se nazývá nedělí Kristova Proměnění. Liturgie postní doby nám totiž po úvodní výzvě následovat Krista na poušť, odporovat pokušením a přemáhat je, nabízí společný výstup k Němu, na „vrchol“ modlitby, abychom rozjímali v jeho lidské tváři zář Božího světla. Událost proměnění Páně dosvědčují svorně evangelisté Matouš, Marek i Lukáš a vyznačuje se dvěma podstatnými prvky. Nejprve je to Ježíšův výstup spolu s učedníky Petrem, Jakubem a Janem na vrchol hory, kde „byl před nimi proměněn“, Jeho tvář a oděv vyzařovaly oslnivé světlo a vedle Něho stanuli Mojžíš a Eliáš. Potom se objevil oblak, který zastínil vrchol hory, a ozval se z něho hlas, který pravil: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“. Tedy světlo a hlas: božské světlo, které vyzařuje z Ježíšovy tváře a hlas nebeského Otce, který Mu vydává svědectví a přikazuje, aby Mu bylo nasloucháno.

Tajemství Proměnění netřeba vytrhovat z kontextu cesty, kterou se Ježíš ubírá. Je pevně rozhodnut dokončit svoje poslání a je si dobře vědom toho, že ke vzkříšení musí dojít skrze utrpení a smrt na kříži. Otevřeně to sdělil učedníkům, kteří jej však nepochopili, ba dokonce takovouto vyhlídku odmítli, protože neměli na mysli věci božské, ale lidské. Proto bere Ježíš tři z nich s sebou na horu a zjevuje svoji božskou slávu, zář Pravdy a Lásky. Ježíš chce, aby toto světlo osvěcovalo jejich srdce, až budou procházet temnou nocí Jeho utrpení a smrti a pohoršení kříže jim bude nesnesitelné. Bůh je světlo a Ježíš chce darovat svým důvěrným přátelům zkušenost světla, které přebývá v Něm. Po této události tak bude On jejich vnitřním světlem, schopným ochránit je před útokem temnot. I v té nejtemnější noci je Ježíš svítilnou, která nikdy nezhasne. Svatý Augustin shrnuje toto tajemství krásnými slovy: „Čím je slunce, které vidíme, pro smysly tělesné, tím je Kristus pro srdce“.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při Anděl Páně, náměstí svatého Petra, 4. března AD MMXII: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=16020;

Svatý Augustin Sermo 78,2)

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle postní

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 
    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak četné bude tvé potomstvo!" Abrám Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    Znovu mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    Abrám řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    Bůh mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    Abrám mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"


Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:

Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. 
    Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!



Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.
    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. 

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola:
„Bratři, prosíme vás a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! “, píše svatý Pavel Soluňanům. Píše jménem i svých učedníků, s nimiž společně hlásá evangelium i jménem celé Církve, píše Soluňanům a implicitně všem křesťanům. Zvláště je varuje před smilstvem: byli povoláni k opaku hříchu, který ničí duši a její posmrtnou blaženost: k posvěcení duše a těla.



Evangelium:

"Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení, jej poslouchejte!“, slyší hlas Otcův z oblaku Petr, Jakub a jeho bratr Jan. O tomto hlasu, o své víře v Otce, který poslal svého Syna v jejich Mistru a Pánu Ježíši, Mesiáši, svědčí celým svým životem, svědčí slovem, svědčí svou poslušností hlasu Ducha Svatého, jejž jasně poznávají v Církvi.

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Z hory Pokušení nás vedeš,

Ježíši, plný nepopsatelné záře Ducha Svatého,

do údolí, kde máme podstupovat zkoušky

a kde jsme pokoušeni.

Srdce Tvůj Duch naplňuje bázní:

před Tebou, který se nebojíš satana:

proto nikdo, kdo má tuto bázeň před Tebou,

nemá strach z ďábla, nemá strach z temnoty;

bojí se zhřešit, bojí se podlehnout v pokušení.

Proto nás učíš modlit se k nebeskému Otci:

„Neuveď nás v pokušení!“

A také proto nás bereš

– jako svědky, kteří slyší o této události ze života apoštolů -

na vysokou horu,

abys nám k poznání Tvého vítězství nad satanem

dal sílu,

sílu přijmout Tvého Ducha.

Cestu k tomu otevírá jen osobní vztah lásky k Tobě,

Jako jsi Petra, Jakuba a Jana uvedl do samoty

intimního přátelství se sebou, s Otcem a Duchem,

jako jsi jim dal poznat,

jakou lásku chováš k těm,

kdo k Tobě

zákonem i charismatem vedou,

k Mojžíšovi a Eliášovi,

tak nám nabízíš cestu osobního přátelství.

Na rozdíl od trojice vyvolených apoštolů

však vede jen prostřednictvím Tvé Církve,

prostřednictvím těch, jimž jsme uvěřili,

že ses před nimi proměnil na vysoké hoře:

jen v Církvi můžeme poznávat Tvou tvář,

zářící jasem Ducha,

jen v Církvi se naučíme pravdivě modlit – hovořit s Tebou;

kontemplovat: naslouchat Ti

a uslyšet Tvůj hlas vedoucí nás po Tvé cestě – do nebe.

Amen.