Čtvrtá neděle postní „Laetare“

"...a vykoupená duše jásá!“

Ranní mše svatá soboty třetího týdne je ve své první části mší svatou katechumenů, při níž se biskup s kněžími, jáhny a exorcisty naposled, po sedmé, modlí nad shromážděním těch, které připravují touto modlitbou na illuminatio, na osvícení po svatém křtu, po ponoření do vody, nad níž je vzýván Duch Svatý.

Od této chvíle jsou duše všech, kdo se otevřeli mimořádnému působení Ducha Božího, očištěny od smrtelných neřest po sedmidenním procesu katharze, jež je nyní zpečetěna: do čisté a vybílené světnice dušeje zván duch víry v zázrak, který učinil Ježíš, náš Pán, když podivuhodně rozmnožil z několika chlebů množství tohoto pokrmu pro několikatisícové shromáždění. Katechumeni tak mohou poznávat své společenství, v němž se postem, slyšením Božího slova a žehnáními, kterými jsou zakončeny modlitby za osvobození duše od závislostí na hříchu vedoucím ke smrti. Budoucí křesťan se nikoli svým úsilím, ale z moci Ducha, jejž přijímá, vydává na cestu života ke křestní piscině.

O které hříšné závislosti, smrtelné hříchy se jedná?

V pondělí třetího týdne, po nedělním evangeliu o Proměnění Ježíše, Božího Syna na vysoké hoře, se čte namísto epištoly lekce ze Starého zákona o zázračném uzdravení Naamana Syrského z malomocenství. Je uzdraven na přímluvu proroka Elizea poté, co jej poslechne, co se pokoří a dá na jeho slovo, aby se ponořil do křestní řeky Jordánu.

Původní pýše Naamanově odpovídá pýcha obyvatel Nazareta, spoluobčanů Ježíše, Spasitele. Ježíš jim nastavuje zrcadlo, aby svou nevěru v zázraky, které má činit, - a to je následek jejich pýchy, uviděli také právě na zázraku, který prožil Naaman nejprve ve svém srdci, když odmítl – po hněvu a váhání, na naléhání svého služebníka – démona pýchy a pokořil se.

V úterý se čte o dalším zázraku proroka Elizea. Nešťastná vdova jej prosí o pomoc, o uchránění jejích dvou synů od nevolnictví, které jim hrozí od věřitele jejich zemřelého otce.

Prorok vysvobozuje z hrozícího otroctví. - Katechumeni slyší toto slovo o duchovním boji. Jejich duše je při třetím skrutiniu vysvobozována z pout a područí těch, kdo nejsou schopni odpustit. Proto v evangeliu tohoto dne Ježíš, náš Vykupitel, varuje před démonem zloby, který nechce odpustit „viny, které máme odpustit dlužníkům našim“. Důležité je, že Ježíš hovoří v této souvislosti o základní roli Církve při nutnosti a také možnosti odpuštění.

Ve středu zaznívá v první lekci podle tradice Deset Božích slov, přikázání a následuje Ježíšův výklad Desatera ze zřetelem k slepotě a hříšnosti i svázanosti hříchem falešné zbožnosti vyznavačů judaismu. Náš Spasitel mluví o zavržení těchto pokrytců – velikého štípení – a ukazuje zdroj všech přestoupení každého přikázání: nečistotu srdce, zvrácenost duše. Proto i svatý Petr v prvním letničním kázání vyzývá ke svatému křtu slovy vůči vyznavačům judaismu: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Nad katechumeny se biskup modlí za osvobození od ducha Starého zákona: pokrytectví duše, skrývající svou nemoc.

Ježíš je chrámem Boha Otce a Ducha Svatého. Ve čtvrtečním čtení z knihy proroka Jeremiáše jsou všichni Judovci, všichni židé, varováni, aby nezbožšťovali jeruzalémský chrám, když sami jdou po cestách zloby a působí utrpení svým bližním: nejsou dosud křesťanskými chrámy Ducha.

V evangeliu se stává chrámem Božím dům budoucího papeže Petra. S láskou Ježíš, Vykupitel, uzdravuje jeho tchýni, stiženou horečkou, takže ona pak obsluhuje všechny v domě: Ježíš vede na cestu dobroty, která se šíří od Něj, Chrámu Otce a Ducha, ke všem bližním. Této Ježíšově milosrdné lásce se podřizují zlí démoni, od kterých Ježíš – Exorcista, zbavuje zlobou sužované duše. Ďábel poznává a vyznává, že Ježíš je Kristus. Ale náš Spasitel má moc nad ním a jeho démony: nedovoluje démonům, aby vyslovili toto symbolon víry.

V pátek Církev předkládá katechumenům tajemství vody. První přívěh je v lekci popisující reptání Izraelitů na poušti proti Mojžíšovi a Áronovi pro nedostatek vody k pití. Trojjediný Bůh dává zázračně mocí Mojžíšovy hole vytrysknout vodě ze skály a současně postihuje nevěřící a reptající svým trestem: nikdo z nich – pro tento hřích – včetně Mojžíše a Árona, zdánlivě nevinných, nevstoupí do Zaslíbené země!

Do pravé zaslíbené země, kde již není Pán uctíván ani na hoře Garizím, ani v Jeruzalémě, v chrámě, se naopak otevírají brány samařské cizoložnici a jejím spoluobčanům, kteří uvěřili v Ježíše, že On je slíbeným Mesiášem, Kristem. - V pátek, v postní den, se čte evangelium o Samaritánce, hříšnici, která uvěřila, a je vyzvána, aby ona i ostatní Samaritáni ctili Otce v Duchu a v Pravdě: v Duchu Svatém a v Ježíši, Božím Synu, který je Pravda.

Katechumeni se tento den odříkají ducha falešných a scestných náboženství a nauk a jsou moci modlitby Ducha v Církvi osvobozováni.

V sobotu se čte z proroctví Danielova o zvrhlých, chlípných soudcích, kteří chtěli znásilnit nevinnou pannu Zuzanu. Svatý prorok, tehdy ještě mladík, je usvědčuje a vydává po zásluze za oba i další hříchy „hrdelnímu soudu“ Božímu. V evangeliu podle sepsání svatého Jana, které vzápětí následuje, je líčeno, jak Ježíš, Pán nad mocnostmi dobra a zla, zachraňuje cizoložnou ženu před spravedlivým soudem ukamenování a usvědčuje z hříchu ty, kdo ji chtěli popravit.

Závěrečný den týdne modliteb za očištění duší je věnován vzývání Ducha Božího, aby osvobodil katechumeny od démona cizoložství, smilstva, démona rozvodovosti, manželské nevěry, aby nepropadli znovu anebo v budoucnosti tomuto smrtelnému hříchu pro duši.

Po týdnu, v sobotu večer, kdy nastává nedělní vigilie, jsou katechumeni – podle milosti Boží, jak ji přijali – osvobozeni od moci ducha zla. A jako po pozemské záchraně je Každý naplněn vděčností a radostí, že přestál smrtelné nebezpečí a že může dál žít na této zemi, tak se v duši osvobozené od démonů rozzáří světlo svatodušní radosti, které popisuj jeden katolický mystik slovy: „...a vykoupená duše jásá!“ - V liturgii čtvrté neděle postní zaznívá introit slovy: „Laetare!“ - „Raduj se!“

O. Vladimír Mikulica

Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:

Na hostinu je pozvána duše, která je umyta a čistě oblečena. 

Hostina se otevírá pro ty, kdo prošli sedmerými branami skrutiníí 

do vnitřní auly katechumenátu. Dnešními čteními z Písma 

Svatého jsou připravováni na hostinu mešní oběti.
Nejprve na hostinu k Tiberiadskému moři, kde slyší o zázraku 

rozmnožení chlebů a ryb. Na hostinu, kterou milující Otec 

připravil pro svého mladšího, marnotratného, i staršího syna, 

když se mladší syn obrátil a navrátil se domů, do Otcovského 

domu Božího.
O hostině, na níž tyto obě katechumeny připravují, hovoří 

Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí:

Drazí bratři a sestry, 
V našem cyklu reflexí o Ježíšově modlitbě, jak je podaná v evangeliu, bych chtěl rozjímat o výjimečně slavnostním momentu Jeho modlitby při Poslední večeři.

Hostina, při níž se Ježíš loučil se svými přáteli, má svoje časové a emocionální pozadí, jímž je bezprostřední hrozba smrti, jejíž blízkost už Ježíš cítí. O svém utrpení začal Ježíš mluvit již dlouho předtím a svoje učedníky se snažil do této perspektivy postupně uvádět. Evangelium podle Marka podává, že již na začátku cesty do Jeruzaléma, ve vzdálené krajině Cesareje Filipovy, Ježíš začal učedníky „poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých“.

Ve dnech, kdy se chystal k rozloučení se svými učedníky, prožívali lidé blížící se Paschu, Velikonoce, totiž památku vysvobození Izraele z Egypta. Toto osvobození, prožité v minulosti a znovu očekávané v přítomnosti i budoucnosti, bylo oživováno rodinným slavením Paschy. Poslední večeře do tohoto kontextu zapadá, ale vyznačuje se základní novostí. Ježíš hledí vstříc svému Umučení, Smrti a Vzkříšení a je si toho plně vědom. Chce prožít tuto Večeři se svými učedníky ve znamení zcela jedinečném a odlišném od ostatních hostin. Je to Jeho Večeře, v níž daruje Něco naprosto nového: Sebe samého. Ježíš tak slaví svoji Paschu, předjímá svůj Kříž a své Vzkříšení.

Tato novost zřetelně vyplývá z chronologie Poslední večeře v evangeliu podle Jana, který ji nepopisuje jako velikonoční večeři, protože Ježíš zavádí něco nového, slaví Svoji Paschu, jež se ovšem také váže k událostem Exodu. Podle Jana zemřel Ježíš na kříži právě ve chvíli, kdy byly v Jeruzalémském chrámu obětováni velikonoční beránci.

Co je tedy jádrem této Večeře? Jsou to gesta lámání chleba, podávání učedníkům a sdílení kalicha s vínem za doprovodu slov a v kontextu modlitby, do níž zapadají: to je ustanovení eucharistie, vrcholná modlitba Ježíše a Církve. Podívejme se však na tento moment zblízka. Novozákonní tradice o ustanovení eucharistie nejprve podávají modlitbu, která uvádí tato gesta a Ježíšova slova o chlebu a vínu, přičemž používají paralelní a komplementární slova. Pavel a Lukáš mluví o eucharistii/díků-činění: „vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim“. Naproti tomu evangelisté Marek a Matouš zdůrazňují aspekt eulogie/požehnání: „vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim“. Oba řecké výrazy eucharistein a eulogein odkazují k hebrejskému beracha, to znamená k zásadní modlitbě díkůvzdání a požehnání Izraelské tradice, kterou se zahajovaly velké hostiny. Dvě odlišná řecká slova odkazují na dva vnitřně spjaté a komplementární směry této modlitby. Beracha je totiž především díkůvzdáním a chválou Boha za obdržený dar. V Ježíšově Poslední večeři jde o chléb zhotovený ze pšenice, které dává Bůh vyrůst ze země, a o víno, vyrobené z plodů zralé révy. Tato modlitba chval a díků stoupající k Bohu se vrací jako požehnání. Dar přinesený Bohu se člověku vrací požehnán od Všemohoucího. Slova o ustanovení eucharistie spadají do tohoto kontextu modlitby. V ní se chvála a požehnání berachy stávají požehnáním a proměněním chleba a vína v Ježíšovo Tělo a Krev.

Před slovy o ustanovení přicházejí na řadu gesta: lámání chleba a pozvednutí kalicha s vínem. Lámání chleba a podávání kalicha přísluší hlavě rodiny, která přijímá ke svému stolu všechny členy, ale mezi tato gesta patří také přívětivost, kdy je do společenství u stolu přijímán cizinec, který nepatří do rodiny. Při večeři, kterou se Ježíš loučí se svými učedníky, nabývají tato gesta zcela nové hloubky. Ježíš viditelně naznačuje přijetí k této hostině, kde se dává Bůh. V chlebu a vínu Ježíš nabízí a sdílí Sebe samého.

Jak se ale toto všechno uskutečňuje? Jak může Ježíš v oné chvíli dát Sebe sama? Ježíš ví, že mu bude život odňat popravou na kříži, trestem smrti pro nesvobodné lidi, tedy způsobem, který Cicero definoval jako mors turpissima crucis. Darem chleba a vína, které nabízí v Poslední večeři, předjímá Ježíš svoji smrt a své zmrtvýchvstání a tak uskutečňuje to, co řekl v podobenství o Dobrém Pastýři: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce“. Ježíš proto předem dává život, který mu bude odňat a takto proměňuje svoji násilnou smrt ve svobodný úkon darování sebe samého za druhé a pro druhé. Vytrpěné násilí se proměňuje v aktivní, svobodnou a vykupitelskou oběť.

V modlitbě začínající podle obřadních forem biblické tradice Ježíš znovu ukazuje svoji totožnost a rozhodnost důsledným plněním svého poslání totální lásky, výrazem poslušnosti k Otcově vůli. Hluboká originalita darování Sebe samého učedníkům skrze eucharistickou památku je vrcholnou modlitbou, jež charakterizuje tuto večeři na rozloučenou. Rozjímáním Ježíšových gest a slov o této noci, jasně vidíme, že vnitřní a trvalý vztah s Otcem je místem, kde se uskutečňuje gesto, kterým zanechává učedníkům a každému z nás svátost lásky, Sacramentum caritatis. Dvakrát znějí ve večeřadle slova: „To čiňte na mou památku“. Darováním Sebe slaví Ježíš Paschu a stává se pravým Beránkem, který dokonává celý starozákonní kult. Proto svatý Pavel říká Korintským křesťanům: „Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky… s upřímností a životem podle pravdy“.

Evangelista Lukáš uchoval další cenný prvek událostí Poslední večeře, který nám umožňuje spatřit dojemnou hloubku Ježíšovy modlitby za svoje učedníky onu noc, i Jeho pozornost vůči každému. Ježíš začíná modlitbou díkůvzdání a požehnání, potom přichází eucharistický dar, kdy dává Sebe samého, a zatímco podává tuto rozhodující svátostnou skutečnost, obrací se k Petrovi a na konci večeře mu říká: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“. Když nadchází zkouška také pro učedníky pozvedá Ježíš svojí modlitbou jejich slabost, jejich snahu pochopit, že Boží cesta vede skrze velikonoční tajemství smrti a zmrtvýchvstání, které předjímá obětováním chleba a vína. Eucharistie je pokrmem poutníků a stává se posilou také pro toho, kdo je malátný, vysílený a dezorientovaný. A modlitba je určena zejména Petrovi, aby jednou, až se obrátí, utvrzoval svoje bratry ve víře. Evangelista Lukáš připomíná, jak Ježíš svým pohledem hledal Petrovu tvář těsně po té, co jej třikrát zapřel, aby mu dodal sil k opětnému nastoupení cesty za Ním: „V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl“.

Drazí bratři a sestry, účastníme-li se eucharistie, prožívejme mimořádným způsobem modlitbu, kterou Ježíš konal a neustále koná za každého z nás, aby zlo, které každý v životě potkáváme, nezvítězilo, a působila v nás proměňující moc Kristovy smrti a vzkříšení. V eucharistii církev odpovídá na Ježíšovo přikázání: „To čiňte na mou památku“; opakuje modlitbu díkůvzdání a požehnání a v ní i slova o transsubstanciaci chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Naše eucharistie jsou realitami vázanými k tomuto momentu modlitby, stále novými úkony sjednocení s Ježíšovou modlitbou.. Církev již od samotného počátku chápala slova o proměnění jako součást modlitby konané společně s Ježíšem; jako ústřední součást chval plných vděčnosti, skrze něž je nám plod země a lidské práce opět Bohem darován jako Ježíšovo Tělo a Krev, jako sebe-darování Boha v Synově otevírající se lásce. Účastníme-li se eucharistie, sytíme-li se Tělem a Krví Božího Syna, spojujeme svoji modlitbu s modlitbou Beránka v jeho vrcholné noci, aby náš život navzdory naší slabosti a našim nevěrnostem nebyl ztracen, ale byl proměněn.

Drazí přátelé, prosme Pána, aby naše účast na Jeho eucharistii, jež je pro křesťanský život nezbytná, byla po náležité přípravě, včetně přijetí svátosti pokání, vždycky vrcholným bodem veškeré naší modlitby. Prosme, abychom v hlubokém sjednocení s Jeho obětí Otci, mohli také my proměnit svoje kříže ve svobodnou a odpovědnou oběť lásky k Bohu a k bratřím.

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 11. 1. AD MMXII-https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=15749;

srov. Ježíš Nazaretský II., str. 87)

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

4. neděle postní

Trojjediný Bůh má moc uspořádat pro svůj lid hostinu i na poušti: dává Izraelitům manu z nebe, událost je obrazem, přislíbením sestoupením Božího Syna Ježíše na tuto zem z nebe v tajemství svatého pokrmu a nápoje, Jeho těla a krve. O této předobrazné události a o pokračování Boží láskyplné péče v Zaslíbené zemi, o daru prvotin z úrody země, čteme v knize Jozue..


Hospodin pravil Jozuovi: "Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu." 
    Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili Velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách. Na druhý den po Velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna. 
    Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.



Všichni jsou pozváni ke svatební hostině Beránkově, všichni mají okusit pokrm pro duši, jenž je vrcholem starozákonního Laetare – Raduj se. Raduje se ten, kdo přijme pozvání.


Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 
Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav. 
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. 



Ozvěnou uplynulého týdne skrutinií jsou slova Apoštola v listu do Korinta. Vyzývá ke smíření s Bohem: katechumeni – po „velké zkoušce víry“ - jsou nyní připraveni k plném smíření s Bohem, jímž je tajemství křtu ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
.
Bratři! 
    Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. 
    Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. 


Trojí podobenství o třech ztracených: o drachmě, ovci a synu, jak nám je podává v evangeliu Ježíše Krista svatý Lukáš, je pozváním na svatební hostinu Beránka, jenž se za ztracené obětoval, aby mohl najít cestu nazpět a přijmout pozvání na hostině mše svaté. I pro ty, kdo je jako starší syn, mají s radostí této neděle přijmout.

    Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali : "Přijímá hříšníky a jí s nimi! " Pověděl jim tedy toto podobenství: 
    "Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. 
    Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. 
    Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!' Vstal a šel k svému otci. 
    Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit. 
    Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' 
    Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.' " 

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola:

V listu do Galácie nám Apoštol připomíná, že již nejsme otroky, nevolníky Staré smlouvy – ani pohanství, jak zdůrazňuje i na počátku listu do Říma.
Svoboda, kterou nám získal Ježíš Kristus otevírá vstup do čtvrtého postního týdne, v jehož polovině, ve středu, mohou katechumeni, takto připraveni přijmout Písmo Svaté, Symbolon a dar modlitby v Duchu Svatém – modlitbu Otče náš, jenž jsi na nebesích.




Evangelium:


V dnešním úryvku zaznívá pozvání všech svobodných dědiců Božího království, učedníků Ježíšových k předstupni věčné blaženosti, jíž je zázračné nasycení zástupů. Nyní sycení Duchem, slovem a tajemstvími Církve, o Velikonoční vigilii naplnění Duchem znovuzrození

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:

Podobu člověka bereš na sebe v podobenstvích,

které předkládáš k naší konverzi,

Ježíši, Logos Království,

jenž jsi sám i jeho milosrdným a spravedlivým vládcem.

Podobu vinaře,

který se přimlouvá za neplodný fíkovník na vinici svého Otce,

podobu hledače ztracené ovce, drachmy a syna,

Ježíši, který ses nám po svém vtělení a narození na této zemi

připodobnil ve všem kromě hříchu.

Proto je otec ve Tvém podobenství,

které vyprávíš reptajícím farizeům a učitelům Zákona,

plný milosrdenství k mladšímu marnotratnému synu

- k hříšníkům, celníkům a nevěstkám -

a současně spravedlivě kárající staršího závistivého syna

- varuješ farizeje a zákoníky před duchovní závistí

vedoucí k zavržení,

u nekajících k hříchu proti Duchu Svatému.

Varuješ je před smrtí na věky,

před níž Tvůj Duch, Tvé obejmutí,

obdarování prstenem: zasnoubení s mocí Tvého království;

současně s novým, čistým křestním šatem duše,

očištěné ve znovuzrození od dědičné viny a od vlastních hříchů,

zachrání duši, marnotratného syna,

který se rozhodl skoncovat s životem podle těla,

skoncovat s životem sebelásky,

jež uvrhla do zavržení satana.

Toho, kdo Tebe hledá a miluje,

jako miluješ ve svém podobenství a království, ve své Církvi, Ty,

vede láska Tvého a Otcova Ducha

do náručí Tvého odpuštění,

již v tuto chvíli svatého přijímání Tebe – many

do nebe.

Amen.