Popeleční středa a První neděle postní „Invocabit...

Brána do postní doby

„Invocabit me et ego exaudiam eum,“ - „Bude mne vzývat a já ho vyslyším“: jsou slova devadesátého žalmu, jímž se otevírá v neděli večer, na závěr každotýdenní slavnosti zmrtvýchvstání Ježíše Krista, modlitba posvěcení času, breviáře, před spaním, nazývaná kompletář.

Uchvacující žalm poutníka na této zemi, „stanaře“, nejprve nomáda usínajícího uprostřed svých stád na pastvinách, obklopeného anděly, spravedlivými svatými patriarchy, proroky a vyznavači Mesiáše Staré smlouvy nám, kteří se tuto duchovní píseň můžeme vroucně modlit často v bezpečí svých příbytků, stejně jako se starozákonní lid usadil v Trojjediným Bohem vyhlédnuté - Svaté – zemi a mohl se jej v ložnicích na střechách svých domů modlit i ve vnějším zdánlivém bezpečí; tento žalm slovy muže modlitby, svatého Davida, otevírá bránu do jeho srdce. Do srdce člověka, jenž dosud poznal jen jediného Boha. Proto jej ani blízkost duší spravedlivých Starého zákona, ani andělů Staré úmluvy, ani modlitba judaistického náboženství nemůže spasit: pouze bezpečně a jistě cestu ke spáse ukazuje. Právem se proto též obává přízraků a temných duchů, kteří jej obklopují pod širým nebem se stády či v ložnici na střeše jeho pozemsky chráněného příbytku, dotírají na něj, vzbuzují strach jako obava před morovou epidemií. Volá jediného Boha na pomoc. V této touze duše judaisty, kráčejícího i v „davidovských hříších“ po cestě ke spáse, po záchraně, touží, věří v základní princip svého náboženství, jímž je čekávání Krista – Vykupitele. A v této chvíli noční vroucné modlitby svatého žalmistu navštěvuje Duch Boží a Duch Mesiáše, po němž touží. Vyznává víru v Něj, v jeho vítězství nad tisíci nepřátel, víru nad konečným rozdrcením hlavy hada, odvěkého nepřítele spásy duše člověka, vyznává implicitně budoucí naplnění proroctví z počátku Písma svatého Starého zákona o potomstvu Evině, o jejím synu, o Synu člověka, očekávaném potomku všech lidských pokolení, Mesiáše, který rozdrtí hlavu hada, jenž svedl Evu ke hříchu. Přesněji řečeno Adama, protože on, ze země vzešlý stvořený člověk, a Eva jsou jedním tělem.

A proto očekává i Třetí božskou osobu – a tak Mesiáše a Jeho vítězství nad pokušitelem.

Zároveň je tento žalm, jak uvedl svou promluvu k Popeleční středě před deseti lety Svatý otec Benedikt XVI., branou do postní doby Ježíšova království, do Církve, putující po této zemi v Jeho stopách.

„Bude mne vzývat a já ho vyslyším“. Vzývat znamená vytrvale se modlit, vytrvale prosit o pomoc Trojjediného. On sám těmito slovy vstupuje do modlitby žalmistovy se svým příslibem. Slibuje, že vyslyší jeho úpěnlivé volání v úzkostech starozákonní noci. Vyslyší jej nyní, prorocky dobře tušeno: vyslyší jej ve chvíli, kdy Panna Maria odpoví archandělovi Gabrielovi slovy naprostého odevzdání jejího života, v jejím zasvěcení se Trojjedinému Bohu, jenž k ní v této chvíli archandělského poselství hovoří.

Archanděl promlouvá k čisté panně, nezasažené hříchem Adamovým.

Pro řeč k hříšníkům, jimiž jsme my, je třeba, aby na scénu dějin záchrany lidských duší vstoupila další postava. Poslední prorok judaismu, příbuzný Páně, svatý Jan.

„Obraťte se ke mně celým srdcem!“ - Tak můžeme ve světle žalmu „Invocabit“ uslyšet niterně vyslovené poselství, zapsané svatými evangelisty slovy:...“na poušti vystoupil Jan a hlásal: „Obraťte se, Boží království se přiblížilo!“

Tak jej slyší ti, kdo často v synagogách Svaté země slýchali – a v synagogách na celém světě jej tak mají uslyšet – slovo proroka svatého Joela: „…"celým srdcem, v postu, nářku a pláči, neboť Hospodin je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí"!

„Obraťte se!" - znamená „metanoieite“, „vraťte se domů“, do příbytku u  Trojice, která byla dříve než vaše víra v jediného Boha, než judaismus či kterýkoli jiný náboženský kult uctívající ve slepotě hříchu jednoho Boha či klanějící se modlám. Dokonce ani Adam v ráji nespatřil tvář Trojjediného, který před stvoření zahrady a člověka řekl stvořitelské: „Učiňme!“

Proto v katéchetické liturgii slova, mše svaté katechumenů, zaznívá starozákonní žalm „Miserere“, jenž prosí Pána – a ve shromáždění katechumenů je již těmito slovy před exorcismy a modlitbami za uzdravení oslovován náš Pán Ježíš Kristus: prosí Pána, aby nám "stvořil nové srdce" a "obnovil v nás ducha vytrvalosti"!

Brána postní doby je proto otevřena do minulosti. Jen jejím poznáním a zamilováním si Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele totiž můžeme vykročit vpřed – do Božího království, do nějž vede nyní Duch Svatý v Církvi, do nějž On uvádí zřetelným a pravým poznáním Mesiáše Ježíše z Nazareta, v němž On učí modlit se Ježíšovými slovy: „Abba“, „Otče“!

Současně se otevírá Brána, jíž začíná postní období, do přítomnosti, jíž je plná realita, a tou je život s Ježíšem: Svatá evangelia nám ji představují, sytí naši lásku k Božímu Synu, rozněcují v nás modlitbu ve zmocnění, kterým naplňuje Duch: modlíme se: „Otče, Tebe nade vše miluji!“

Modlitbu navenek falešnou, protože se modlím s poskvrňovanou duší a zaprodaným tělem hříšníka, ale modlitbu vnitřně pravdivou, neboť jde o modlitbu pokřtěného, znovuzrozeného katolického křesťana.

Proto epizoda o pokušení Páně, kterou dnes Církev obou ritů v posvátné liturgii z evangelia čte, není výzvou k následování, není vybídkou k napodobování Ježíše. Tím bychom popírali Jeho božství, jeho čistotu ode všeho hříchu. Boží Syn je „diametrálně“ pokoušen jinak než hříšný člověk. Řekli bychom: nedostižně je pokoušen, a proto také nedostižně nad pokušitelem vítězí – jediným, trojím a Trojičným slovem.

"Naše cesta je jiná, můžeme říci opačná. Máme dovršit svou metanoiu, svůj návrat v křestním povolání," pokračuje dále ve svém rozjímání o Popeleční středě papež Benedikt XVI., "jak zvítězit v boji mezi tělem a duchem, mezi dobrem a zlem, v boji, který poznamenává celou naši existenci."

O Popeleční středě nám náš Vykupitel Ježíš představil tři prostředky k tomuto vítězství:

modlitbu, almužnu a půst. Vyznačují cestu nás hříšníků k boji proti pokušiteli.

O této neděli „Invocabit“ Bůh Otec představuje cestu k vítězství nad pokušitelem na svém vlastním Synu Ježíšovi: Duch Svatý vyvádí Ježíše na poušť, v Jeho síle cituje Ježíš satanu slova Bible, která se z infikovaných satanem stávají Božím slovem plným moci odpůrce spásy až do určené chvíle přinutit k ústupu.

Tak je nám částečně vysvětleno tajemství duchovního boje, skrytého mezi Ježíšem a satanem, abychom více uvěřili v Ježíšovo konečné vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem při jeho smrti na kříži. A na základě této víry máme přijmout sílu Ducha Svatého, postavit se do duchovního boje, úspěšného tím, že rozlišujeme mezi vítězstvím Ježíšovým nad zlem v tomto světě a nad pravostí našeho vítězství při našich střetnutích se satanem a v pokušeních - v Ježíšově jménu.

Otec Michael

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes na Popeleční středu, jež je liturgickou bránou doby postní, nám jednotlivá čtení podávají v hrubých obrysech veškerou tvářnost postní doby. Církev se snaží nám ukázat, jak by měl být orientován náš duch a poskytuje nám božské směrnice, abychom s rozhodností a odvahou, osvíceni světlem velikonočního tajemství, postupovali na jedinečné duchovní cestě, kterou dnes začínáme.

...

Drazí bratři a sestry, chystáme se přijmout na čelo popelec na znamení obrácení a pokání. Otevřme tedy srdce pro oživující působení Božího Slova. Postní doba, vyznačující se častějším nasloucháním tomuto Slovu, intenzivnější modlitbou, odříkavým, ukázněným a kajícným životním stylem, ať je pobídkou k obrácení a upřímné lásce k bratřím, zvláště k chudým a potřebným. Ať nás provází apoštol Pavel, vede nás Maria, bdělá a poslušná Panna a pokorná Služebnice Páně a mohli jsme tak dojít v obnoveném duchu k radostnému slavení Velikonoc. Amen.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

1. neděle postní

„Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina“.

Čteme slova svatého Mojžíše v knize Deuteronomium.

Do koše jsou vloženy plody první sklizně z rostlin, keřů a stromů Zaslíbené země, poté, co do ní Izraelité vstoupili, obdělali ji a sklidili první úrodu.

Tyto plody jsou výsledkem vítězného boje, překonání pokušení a obstání ve zkouškách. Jen někteří dosáhli této pozemské úrody, která je předobrazem letničních plodů Ducha Svatého při Jeho Seslání na apoštoly a učedníky v Jeruzalémě padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

„Vždyť každý, kdo bude vzývat jméno Páne, bude spasen,“ píše o cestě ke spáse svatý Pavel, poté, co vyznal, že Slovo máme ve svých ústech a ve svém srdci, je blízko nám: je v nás. Kdo přijal Slovo – Ježíše. On sám, který byl na poušti, v Arabě na duchovních cvičeních po svém křtu, poznal jistě na poušti i moc Božího slova, která se projevuje v jeho kázáních: potvrzuje je mocnými činy, divy a zázraky sám Duch.

Můžeme vidět Apoštola, který by se neodvážil postavit na roveň Ježíšovi, jenž na poušti vítězí „pouhým slovem“ nad satanem a zároveň má odvahu v síle Ducha na místě Ježíšově prorokovat. Vyzývat: Smiřte se s Bohem!, jak jsme četli jeho slova na Popeleční středu.

Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.

V evangeliu podle sepsání svatého Lukáše se zdůrazňuje, že Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Vychází na poušť v síle Ducha Svatého. Evangelista nám představuje všechny události, nyní zvláště duchovní boj, který podstoupí Ježíš v síle oněch skrytých Letnic – od věků – v nitru Nejsvětější Trojice, kde je Duch Svatý přede všemi věky poutem lásky mezi Otcem a Synem. Odtud lze správně rozlišovat mezi naplněním Duchem Svatým, které se týká Božího Syna a člověka Ježíše, a mezi naplněním Duchem Svatým duše křesťana ve chvíli svatého křtu.

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR nás po předchozích epištolních třech kázáních svatého Pavla od neděle Devítníku převádí od představení duchovního boje a od výzvy statečně tento boj podstupovat k praktickému uvedení do něj:

Modlitbou – již v křesťanském duchu víry v Nejsvětější Trojici – žalmu „Invocabit“: Ti, kdo jsou pod ochranou Ježíšovy moci, moci Jeho výkupné krve prolité za nás, jsou neporazitelní. Zpěv žalmu se stává zpěvem vítězů ve jménu Ježíšově. Současně vybízí žalmista – prorok vítězství Mesiáše Ježíše - ke statečnému boji. Prorokuje o oslavení vítězů: to je oslavení, které pokřtěným přináší účast na Ježíšově těle: Církvi, na Tajemství nejsvětějším, na oslavení Jeho těla při slavném vzkříšení, těch, kdo Jej přijali jako svého Spasitele.

V Epištole proto Apoštol vybízí: „Napomínáme vás, aby nepřijímali Boží milost nadarmo!“

V Evangeliu čteme o Duchu Božím, který Ježíše odvádí od místa u Jordánu, kde byl pokřtěn Janem, člověkem, a kde se ukázalo Jeho pomazání – že je Mesiáš, Kristus – slovem Otcovým a projevem Ducha Svatého, na poušť. - Po křtu nás Ježíš vede na poušť, nyní po Letnicích slovem svého Ducha v Církvi, aby nás učil bojovat. Přijmout křestní zasvěcení. Ne tím, že Jej budeme v duchovním boji napodobovat, ale že Jej přijmeme ve svátosti do své duše, aby On mohl vítězně bojovat naším prostřednictvím se satanem.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na Popeleční středu AD MMOX; zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php"id=10884)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ty jsi brána, vstup do ovčince,

Ježíši, vystupující od křtu v řece Jordánu na Quaranténu,

Horu pokušení:

není horou zkoušky,

ale skutečného pokušení od stále působícího satana.

celé Tvé působení odkazuje na démonické síly,

které je třeba přemoci,

dříve než Tvůj a Otcův Duch navštíví a naplní duši člověka.

- Před znovuzrozením se tyčí vysoká brána,

za níž následuje úzká cesta

sebezáporu, postu, odříkání se věcí,

které milujeme více než Tebe;

cesta almužen, kdy se „na sílu“ učíme milovat tím,

že konáme dobré skutky ve spojení s Tebou

- podle vedení Božího Ducha -

ať vůči přátelům čii nepřátelům.

Jakou odměnu bychom mohli mit v Tvém království,

kdybychom milovali jen ty, kdo nás milují?

Byli bychom sami - ve svém království,

vždyť Ty nepřebýváš s tím,

kdo se uzavřel tvému evangeliu.

A nakonec následuje cesta modlitby:

vybízíš nás, abychom vstoupili do komůrky své duše

a rozmlouvali s Tebou, jako nyní:

úzká cesta od brány se rozšiřuje ve chvíli svatého přijetí Tebe,

dává na konci postního odříkání zakusit přátelství s Tebou

o svaté noci smrti starého člověka při znovuzrození,

když je duše nakonec osvícena Tvou přítomností.

Přesto je smysl postní doby být od počátku spojen s Tebou,

jinak bychom - podle falešných představ o Tobě i o sobě

pyšně bojovali proti satanu a podlehli.

S Tebou postem, almužnou v komůrce modlitby

vítězíme.

Amen.