6. neděle velikonoční
Temnota
svatofilipojakubské noci, jíž počínal nyní končící měsíc máj, původně
zasvěcené svaté Walburze a apoštolům Filipovi a Jakubovi, má
svůj duchovní původ v očistném boji proti démonům, jejž
podstupovali ti, kdo dosud nepoznali vítězství Ježíše Krista
nad satanem a jeho služebníky – padlými anděly.
Ty
bylo podle rozvíjející se – a v mnohém rozvinutější víry v
reálnou existenci démonů, než je schopnost vnímání
novopohanských hledačů „konce civilizace“ - potřeba zničit:
zahnat démona, zničit srdce či tělo člověka, jenž se mu oddal:
pálit čaroděje, upálit čarodějnici.
Zachránce
z moci démonů a satana, náš Spasitel Ježíš, nepřišel zrušit
tento zákon duchovního boje ani jej „povýšit“ do symbolické
roviny, jak se o to marně snaží gnóze v oné antické či v naší
době: ve svatém křtu je skutečně ďábel přemožen, v exorcismu
je osvobozena a osvobozována duše od zotročovatele – démona
jednotlivých neřestí.
Naopak,
Ježíš, náš Pán a Přítel, přišel osvobozenou duši člověka
naplnit svým Duchem, Bohem. Proto při Poslední večeři, poté, co
umyl apoštolům nohy, poté co konsekroval mocí téhož Ducha
nekvašený chléb ve své tělo a čisté víno ve svou krev, věnuje
tolik času ve své promluvě působení Ducha svatého po svém
zmrtvýchvstání a olivetském nanebevstoupení. Miláček Páně,
který obě Ježíšovy katecheze zapsal – až se kritikům
literárních biblických vrstev může hlava nad podobností obou
kapitol zatočit a vést je v duchu pozitivistické teologie k dojmu
o reiteraci – je vložil jako úvodní chvalozpěv na Ducha svatého
před Ježíšovou prorockou řečí o mysteriu Ekklésie –
Nejsvětější Trojice a hlavy vinné révy – a na její závěr.
Tímto
uspořádáním zároveň liturg a liturgik katolických mysterií po
výtce – svatý Jan – otevírá pohled na mystický život
Církve, podobně jako Kníže apoštolů ve svém prvním letničním
kázání uvedením tří stupňů duchovního života, jimiž má
projít každý pokřtěný ke spáse. A tuto mystickou introdukci
Orličníka rozvíjí jeho jmenovec a podílník na lásce Ježíšově,
svatý Jan od Jeho kříže, když popisuje temnou noc duše jako
její očistu, ořezávání ratolestí vinné révy – výstup na
Horu ustavičné eucharistické hostiny, na horu Karmel: Svatý Duch,
Duch Ježíšův je introduktorem, mystagogem, prvním ze světlonošů,
jenž v eleusinském mysteriu mše svaté nese pochodeň před
klopýtajícími novokřtěnci.
Jedině
a právě On odkazuje svou očistnou a osvětnou činností na Ježíše
v Getsemanech, do nichž se podle pozdější tradice, související
s četnými patriarchálními a královskými hrobkami na
jihovýchodní straně Cedronského potoka pod Jeruzalémem,
vstupovalo tímto údolím Josafat, údolím Rozhodnutí.
On,
Třetí osoba Nejsvětější Trojice, může proto nejlépe, bez
lidských omylů otevřít a vyložit evangelium, jehož úryvek
čteme o této šesté neděli velikonoční, po níž, ve čtvrtek,
budeme slavit Ježíšovo nanebevstoupení: „To
jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce,
Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí
všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.“ -
Tato Ježíšova slova nepoukazují pouze na bezprostředně
předcházející slovo o přikázání lásky, ale na výklad lásky
Otce, Syna a Ducha svatého, na Pokušení, na Křest, na Poslední
večeři, na Getsemany, na Kříž, Zmrtvýchvstání a
Nanebevstoupení našeho Pána, na lásku, která je „formována“
útoky satana, Jidáše a jidášů: „ Kdo
mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a
přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě
nemiluje, nezachovává moje slova.“
Temnou
noc Ježíšovu, která vrcholí v Getsemanech, na kříži a v
podsvětí, noc, kdy Jeho duše je smutná „až
k smrti“,
popisuje prorocky a mystagogicky svatý Joel. Jeho proroctví tak
předchází Ježíšovu proroctví o Vinném kmeni, Vinaři a
ratolestech.
Prorok
Joel ve svém zapsaném Božím slově popisuje budoucí cestu
Mesiáše a jeho věrných do Getseman: mluví o dni „Toho, který
je“ - Elohíma, Adonaje: dni rozlišení a rozhodnutí. Dni prvního
soudu. Náš Pán Ježíš, když dnes v úryvku evagelia vyslovuje
opět přikázání lásky, vybízí každého z nás k rozhodnutí,
abychom Jej na cestě obětavé lásky následovali. Šli v Jeho
šlépějích krvavého potu Getseman, jeho ran slovy, důtkami i
hřeby a nakonec kopím až na Golgotu.
Druhá
část proroctví svatého Joela je teprve věnována budoucímu,
mesiánskému seslání Božího Ducha – dnes v evangelním úryvku
předpovězeném Ježíšem slovy, jež mají apoštoly připravit na
Jeho nanebevstoupení a utěšit je, připravit jejich srdce na
příchod Utěšitele.
A
třetí část svatodušního Joelova slova připravuje na bitvu v
údolí Josafat, v Údolí Rozhodnutí: původně nebylo vázáno
toto označení na geografické pozemské místo, ale na
všudypřítomný duchovní boj proti démonům – nyní jej Tradice
častšji připisuje údolí cedronskému, cestě do Getseman.
Vstoupit
do údolí rozhodnutí ta znamená připravit se na Getsemany, jít
Ježíšovou křížovou cestou, zůstat věrně stát pod Jeho
křížem a být po zmrtvýchvstání a Letnicích mezi těmkdo
Ježíše vidí v Nejsvětější svátosti: či dokonce nevidí a
uvěří v Jeho přítomnost ve Svaté hostii.
Den
následující po této Temné noci, v níž máme podle Ježíšových
dnešních slov přenechat slovo Duchu svatému, Jeho Duchu, je první
den měsíce, ve kterém máme naplňovat přikázání lásky: první
květen, měsíc lásky Matky Církve, Mariiny lásky a lásky
obětavého dělníka v domku a dílně nazaretské Svaté rodiny,
pozemského snoubence Panny Marie.
Nyní jsme - jako eleusinští novokřtěnci Církve Ježíšovy - uváděni
do Údolí rozhodnutí: tento den se láska k Církvi a k rodině, k
národu a vlasti projevuje v modifikacích, které vedou ke
konfliktům, násilnostem a střetům na našich náměstích a
ulicích po celé Evropě. O to více v době současné rozkladné
krize.
Jsme
voláni k rozlišování a rozhodnutí: angažovat se na
demonstracích až poté, co jsme vstoupili s Ježíšem do Getseman,
abychom Jej mohli na každém shromáždění lidu zvěstovat všem
přítomným: Jen Ježíš, který z mrtvých vstal nabízí lék a
rozhodnutí pro království Boží na této zemi. O to více bychom
pak měli být zahanbeni, když z našich kostelů, ze mše svaté
nevycházejí ti, kdo by přivedli krizi v Evropě k obnově
křesťanského života ve službě „polis“, k obnově křesťanské
obce a státu.
O
obnově a šíření Ježíšova království v Evropě v době
středověku řekl Svatý otec Benedikt XVI. slova, která jsou
mementem a výzvou k pevnému postoji víry proti dnes probíhající
islamizaci Evropy:
Křesťanská
víra, hluboce zakořeněná v mužích a ženách oněch staletí,
však dala vznik nejenom mistrovským dílům teologické literatury,
myšlení a víry. Inspirovala také jedny z nejvznešenějších
uměleckých výtvorů všeobecné civilizace: katedrály, které
představují opravdovou slávu křesťanského středověku. Během
téměř třech století, počínaje začátkem 11. století, byla
Evropa svědkem mimořádného uměleckého zápalu. Dávný kronikář
popisuje nadšení a pracovitost té doby takto: "Došlo k tomu,
že se na celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii začínají
rekonstruovat kostely, třebaže mnohé byly dosud v dobrém stavu a
žádnou přestavbu nepotřebovaly. Byly to jakoby závody mezi
národy; mělo se za to, že svět shazuje staré cáry a chce si
obléci bílá roucha nových kostelů. Skoro všechny katedrální
kostely, velké množství klášterních kostelů, ba dokonce i
vesnické oratoře byly věřícími té doby restaurovány."
K
tomuto obrození náboženské architektury přispěly různé
faktory. Především příznivější historické podmínky jakou
byla větší politická stabilita, provázená růstem počtu
obyvatelstva a postupným rozvojem měst, výměnami a bohatstvím.
Kromě toho architekti vymýšleli stále propracovanější
technická řešení, aby zvětšili rozměry budov, jimž současně
dodávali pevnost a majestátnost. Zejména díky duchovní
horlivosti a zápalu vzkvétajícího mnišství vznikaly klášterní
kostely, kde mohla být důstojně a velkolepě slavena liturgie a
věřící tam mohli setrvat v modlitbě, přitahováni úctou k
ostatkům svatých, jež byly cílem nepřetržitých poutí. Zrodily
se tak románské kostely a katedrály, charakteristické svým
podélným půdorysem, jejichž lodě mohly pojmout mnoho věřících.
Velmi masivní kostely se silnými zdmi, kamennými klenbami, a s
jednoduchými a mohutnými rysy. Novinkou byla sochařská výzdoba.
V románských kostelech, které byly místem mnišské modlitby a
kultu věřících, se sochaři soustředili spíše na výchovný
účel než na technickou dokonalost. Poněvadž bylo zapotřebí
vzbudit v duších silné dojmy a pocity, schopné pohnout ke
zřeknutí se neřestí a zla a k pěstování ctností a dobra, bylo
obvyklé znázorňovat Krista jako soudce celého světa, obklopeného
apokalyptickými postavami. Zejména průčelí románských kostelů
nabízejí tato ztvárnění, aby zdůraznila, že Kristus je branou,
která vede do Nebe. Věřící, kteří překračují práh sakrální
budovy, vstupují do časoprostoru odlišného než je ten, který je
vlastní běžnému životu. Kromě portálu kostela mohli věřící
ve svrchovaného, spravedlivého a milosrdného Krista podle záměru
umělců vnímat také jakousi předchuť věčné blaženosti při
slavení liturgie a v úkonech zbožnosti, které se konaly uvnitř
sakrální budovy.
Ve
12. a 13. století se nejprve na severu Francie rozšířil jiný typ
architektury sakrálních budov. Gotický. Ten se vzhledem k tomu
románskému vyznačoval dvěma novými charakteristikami:
vertikálním vzmachem a prosvětleností. Gotické katedrály
ukazovaly syntézu víry a umění harmonicky vyjádřenou
univerzálním a působivým jazykem krásy, která dodnes budí
úžas. Zavedením klenby s lomenými oblouky, stojícími na
robustních pilířích, bylo možné značně prodloužit jejich
výšku. Tato vzletnost měla vybízet k modlitbě a sama o sobě
byla modlitbou. Gotická katedrála tak měla v úmyslu svými
architektonickými liniemi tlumočit touhu duší po Bohu. Nově
zavedené techniky navíc umožnily, aby do obvodových zdí mohla
být proražena okna a vyzdobena barevnými vitrážemi. Jinými
slovy: okna se stala velkými světelnými obrazy, vhodnými k
názornému poučení lidu ve víře. Podávala jednotlivé scény ze
životů svatých, podobenství nebo biblické výjevy. Malovanými
vitrážemi stékaly na věřící proudy světla, aby jim vyprávěly
dějiny spásy a do těchto dějin je uváděly.
Další
předností gotických katedrál je skutečnost, že se na jejich
výstavbě a výzdobě různými způsoby, ale sborově podílelo
celé křesťanské i občanské společenství; účastnili se ho
malí i mocní, analfabeti i učenci, protože v tomto společném
domě byli ve víře vyučováni všichni věřící. Gotické
sochařství učinilo z katedrál "kamennou bibli",
podávalo epizody z evangelia a vysvětlovalo obsahy liturgického
roku, Narození a Oslavení Páně. Kromě toho se v těchto
stoletích stále více šířila vnímavost vůči Pánovu lidství,
realisticky byly znázorňovány bolesti jeho Umučení: trpící
Kristus (Christus patiens) se stal všeobecně oblíbeným
obrazem, schopným inspirovat zbožnost a lítost nad hříchy.
Nechyběly ani osobnosti Starého zákona, jejichž osudy se tak
staly důvěrně známými mezi věřícími, navštěvujícími
katedrály, jako součást jediných a společných dějin spásy.
Gotické sochařství 13.století svými klenbami plnými krásy,
něhy a inteligence manifestuje šťastnou a průzračnou zbožnost,
která vlévá působivou a dětskou úctu k Matce Boží, viděnou
někdy jako mladou, mateřsky se usmívající ženu, a znázorněnou
zejména jako mocnou a milosrdnou panovnici nebe a země. Věřící,
kteří navštěvovali gotické katedrály, se zde rádi obdivovali
uměleckým výtvorům, které přibližovaly světce, vzory
křesťanského života a přímluvce u Boha. Nechyběly ani "laické"
projevy existence. Tu a tam se objevovala znázornění zemědělských
prací, věd nebo umění. V místě, kde se slavila liturgie, bylo
všechno orientováno k Bohu a věnováno Jemu. Smysl, který byl
připisován gotickým katedrálám, můžeme pochopit lépe,
vezmeme-li do úvahy text nápisu, vytesaného na centrálním
průčelí Saint-Denis v Paříži: "Kdo přicházíš a chceš
chválit krásu tohoto portálu, nenechávej se unášet ani zlatem,
ani velkolepostí, ale spíše úmornou prací. Tady září slavné
dílo, avšak nebe kéž učiní, aby toto skvělé dílo rozzářilo
ducha a ten se vydal na cestu spolu se skvělými pravdami vstříc
pravému světlu, kde je opravdovou branou Kristus."
Rád
bych nyní podtrhnul dva prvky románského a gotického umění,
které jsou užitečné i pro nás.
Za prvé: mistrovská umělecká díla, jež vznikla v Evropě minulých staletí, jsou nesrozumitelná, pokud není brána v potaz náboženská duše, která je inspirovala. Umělec, který ustavičně dosvědčoval setkávání estetiky a víry, Marc Chagall, napsal, že "malíři celá staletí namáčeli svůj štětec do oné barevné abecedy, kterou byla Bible". Když se víra, slavená především v liturgii, setká s uměním, vytváří se hluboký soulad, protože obě mohou a chtějí mluvit o Bohu, zviditelnit Neviditelného. Rád bych se o to podělil na setkání s umělci 21. listopadu a obnovil tak onu nabídku přátelství mezi křesťanskou spiritualitou a uměním, po kterém toužili moji ctihodní předchůdci, zejména Boží služebníci Pavel VI. a Jan Pavel II.
Za druhé: síla románského stylu a nádhera gotických katedrál nám ukazují, že via pulchritudinis, cesta krásy, je přednostním a okouzlujícím přístupem pro přiblížení se k Tajemství Boha. Co jiného je krása, kterou spisovatelé, básníci, hudebníci, a vůbec umělci kontemplují a převádějí do svého jazyka, ne-li odraz záře Věčného Slova, které se stalo tělem" Svatý Augustin tvrdí: "Ptej se krásy země, ptej se krásy moře, ptej se krásy ovzduší. Ptej krásy nebe, ptej se řádu hvězd, ptej se slunce, které svou září osvěcuje svět; ptej se luny, která svým odleskem mírní temnoty noci. Ptej se dravců, kteří brázdí moře, kráčí po zemi a létají vzduchem; duší, které se ukrývají, těl, která se ukazují; toho, co je viditelné, a nechá se vést, i neviditelného, který vede. Jich se ptej! Všichni ti odpoví: Pohleď, jak jsme krásní! Jejich krása je činí poznatelnými. A kdo jiný stvořil tuto proměnlivou krásu, ne-li Krása Neměnná?"
S.
Aurelius Augustinus, Sermo, CCXLI,2: PL 38,1134;
Raoul
Glaber, Historiarum 3,4)
O.
Michael
Čtení
ze Skutků apoštolů
Někteří
lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry: "Nedáte-li
se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy."
Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s
nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné
otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům
a starším do Jeruzaléma.
Tehdy
se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli,
že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a
Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš,
a Silu - vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní:
.
"Apoštolové
a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii
a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás
někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými
řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My
jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže
a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a
Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše
Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě
ústně.
Rozhodl
totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné
další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho,
co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a
smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně.
Buďte zdrávi."
Žalm
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!
Bože,
bud' milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se
pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak
zachraňuješ.
Nechť
se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi
na zemi řídíš.
Ať
tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž
nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
Anděl
mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté
město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží
vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako
křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s
dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na
nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k
východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k
západu. Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a na
nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.
Chrám
jsem v něm však nespatřil, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek
- to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunečního,
ani měsíčního světla, protože ho ozařuje Boží velebnost.
Jeho světlem je Beránek.
Slova
svatého evangelia podle Jana
Ježíš
řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé
slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si
u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A
přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě
poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale
Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten
vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl
já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který
dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a
neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k
vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k
Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď,
dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."
MODLITBA
Nezůstali
opuštění a bezradní Tvoji učedníci,
když
jsi, Ježíši,
ztělesnění
Otcova rozhodnutí spasit lidstvo
i
schopnosti zcela se poddat Boží vůli,
odešel
z Olivetské hory – nad Údolím rozhodnutí -
ke
svému Otci do nebes.
Při
první vážné kolizi v Církvi
nešli
nejprve do ulic a do sdělovacích prostředků:
vstoupili
opět do své „Horní“ místnosti,
do
eucharistického večeřadla, v němž působí Tvůj Duch,
vstoupili
do Getseman,
sešli
se ke dni prvního soudu Tebe, svého Pána,
aby
rozhodli vedeni Duchem svatým,
aby
si vyprosili Jeho nové sestoupení při apoštolském koncilu,
aby
mohi říci a napsat: „Rozhodl Duch svatý a my!“
Pak
teprve vyšli na náměstí a do ulic,
hlásat
Tvé království:
konflikt
mezi Tebou a satanem,
pak
teprve oslavili první den měsíce lásky,
v
němž zvítězili v bitvě
v
údolí Temné noci Tvého Ducha.
Amen.
