Když
se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do
Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné
samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho
nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.
Když
to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš,
abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?"
On
se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné
vesnice.
A
jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam
půjdeš."
Ježíš
mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci
hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného
zase vybídl: "Pojď za mnou!"
On
však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého
otce."
Odpověděl
mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a
zvěstuj Boží království!"
A
ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych
se napřed rozloučil doma s rodinou."
Ježíš
mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a
ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."
Svoboda
a následování jsou tématem úryvků Božího slova dnešní
neděle. Svatý Lukáš ovšem tyto hodnoty podává na základě
jednání, slov a smýšlení našeho Pána Ježíše Krista, takže
nejsou odtrženy od skutečnosti, jak se děje v případě, když se
vykládají vzhledem k člověku, k ideálům sobeckého humanismu, a
proto vykládány falešně.¨
Ježíš
Kristus, dárce Božího přátelství každému člověku a celému
lidstvu, se
„pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“, jak
čteme v líčení stálého tématu letošních nedělních čtení
z evangelia podle sepsání svatého Lukáše o Velké pouti, o
putování Ježíše ke své vlastní obětní smrti na Golgotě a
především ke vzkříšení za hradbami Jeruzaléma, do nějž se,
po vyznání apoštola Petra, dnes „pevně
rozhodl jít“,
protože se „přibližovala
doba, kdy měl být vzat“
na kříž a třetího dne z moci smrti, čtyřicátého dne na
pravici Otcovu. Sám pod Vysokou horou v odpověď na předchozí
vyznání budoucího prvního papeže Petra prorokuje o těchto
událostech. Ukládá přitom svým učedníkům, aby o tomto, co jim
říká, zachovali mlčení...až do dne, kdy bude v jejich srdcích
i ústech mluvit Duch svatý: vyznávat, že v nás, pokřtěných
vodou a Duchem svatým On, Duch vzkříšení, vyznává: Ty jsi,
Ježíši, Pán mého života, jsi pozemskou cestou do nebe.
Již
pohled na našeho Pána Ježíše, který se
„pevně rozhodl“,
odkrývá kousek nebe.On naši pozemskou cestu pod vedením Božího
Syna k Otci, do království posmrtné blaženosti, naplňuje touto
nebeskou radostí. Ta se skrývá ve svobodě, charakterizované
právě svatým Lukášem: pevné rozhodnutí svědčí o svobodě
našeho Spasitele, Boha a člověka, který ukazuje harmonii, již
jsme - na rozdíl od Ježíše jako pouzí nesmrtelní lidé – v
Adamově hříchu ztratili: harmonii rozumu, vůle a citu, hlasu
svědomí bez poskvrny napojeného na hlas Ducha svatého. Tato
harmonie vede k pevnému rozhodnutí, které je nezvratné, které má
plný smysl, protože vede člověka a lidstvo k věčné spáse,
které je učiněno s láskou zaměřenou na nezištné dobro, které
se plně podřizuje Otcovu plánu spásy a je čistě – lidsky ale
bez příměsi lidského hříchu v srdci, mysli, ve slově a skutku
– zaměřeno na dějiny spásy lidstva. Tak se plná svoboda
spojuje s naprostou – až otrockou, jak je Ježíšovo rozhodnutí
a jednání svatopisci – i Apoštolem národů, nazýváno –
naprostou služebnou podřízeností Otcově vůli: v moci Ducha
svatého se lidsky, bez víry v Ducha Ježíšova nepochopitelně,
spojuje naprostá svoboda Božího Syna s otroctvím Ježíše, syna
Panny Marie.¨
„Pais
Theou“, Otrok Otcovy vůle na kříži, nám tak paradoxně a
mysticky odhaluje, že v Otci je pravá svoboda, již nám
zprostředkovává Duch díky Ježíšově oběti na kříži. Tu
vykonali ti, kdo se postavili do řad satanské vzpoury proti Bohu,
když vybrali pro našeho Spasitele podle římského práva formu
popravy otroka.
Jen
tak můžeme uvidět kousek rouškou poodhaleného tajemství Boží
svobody: že Bůh je svoboda. Jen od Ježíše, Pána našeho života,
se jí můžeme naučit. - Kdo je svobodnější, než On,
Všemohoucí?
Jeho
svoboda se ocitá až v naprostém protikladu k naší svobodě, ke
svobodě Adama po dědičném hříchu. Ke svobodě nakažené
otroctvím něco konat či nekonat. Bez lásky je dokonce tato
nakažená svoboda mrtvá: svoboda čerpá totiž svůj smysl z
lásky, s níž šel Ježíš na otrockou smrt.
Vždyť
kdo je svobodnější, ptá se v jedné ze svých promluv při
Pozdravení andělském Svatý otec Benedikt XVI.: ten, kdo si
schovává všechny možnosti rozhodování ze strachu, aby je
neztratil, anebo ten, kdo se „pevně
rozhodne“
dát se do služby, do otrocké služby, jak píše jeden z plejády
nejsvobodnějších hříšníků, kteří nalezli svatost Božího
království na zemi a je nyní v nebi, ten, který se neostýchá ve
svých epištolách představit jako „doulos - otrok Ježíše
Krista“? Tak nalézá světec plnost svého života v oběti z
lásky, kterou Boží Syn od věků od Otce přijímá
prostřednictvím pouta, okovu lásky, nexu amoris od Ducha svatého
v Nejsvětější Trojici a předává znovuzrozeným z téhož Ducha
„okovů lásky“.
A
týž Apoštol píše, jak čteme v dnešním druhém mešním čtení,
křesťanům v Galácii, v nynějším Turecku: „Bratři,
vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být
záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si
navzájem posluhujte láskou.“
V
současné euroamerické krizi, jejímž novým katalyzátorem se
stalo úspěšné referendum o odchodu Spojeného království ze
svazu Evropské unie, porozumíme příčinám a připravíme se na
devastující následky této krize právě z dnešního Božího
slova o svobodě v Nejsvětější Trojici a o svobodě zneužité
Adamem, již odhaluje v listu do Galácie Apoštol.
Adamova
„svoboda“, zpočátku skrytá svévole, jako temné dunění
satanských bubnů na náměstí Nezávislosti, vybízející k
vraždění bližních, se táhne jako černá niť „kolektivní“
viny lidstva; žádný národ, kmen či jazyk nevyjímaje. V minulém
století toto skryté ovládání nitkami zvrhlých ideologických
myšlenek, vycházejících z démonické ideologie hlásající
příchod „nadčlověka“ („des Übermenschen“) i z dalších
forem satanismu, vloženého do navenek ekonomické nauky o třídní
nenávisti, vedlo ke zneužití svobody, ke zotročení desítek
milionů lidí a k jejich smrti v obou světových válkách a v
koncentračních táborech Hitlerovy Národně socialistické německé
dělnické strany či v Uljanovově-Leninově a
Džugašviliho-Stalinově Ruské a později Sovětské komunistické
strany. A to viděno pouze úzkým pohledem dění pod zorným úhlem
evropského centralismu. „Kolektivní vina“ amerického národa
za genocidu původního indiánského obyvatelstva, genocida
arménských křesťanů muslimskými Turky, jejich „kolektivní
vina“, ukazují na zneužití nauky o dědičném hříchu právě
falešným a k nenávisti opět vedoucím označením „kolektivnosti“
viny, která nevidí nikoliv „kolektivnost“, ale Božskou jednotu
Osob Nejsvětější Trojice a její projev milosrdenství vůči
„kolektivu“ lidstva.
Určitou
analogii zneužití svobody můžeme poznávat i na dějinách
současné Evropské unie: Její základ, podle implicitního
katolického vyznání
francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, vyplývá z
praktické odezvy na událost Seslání Ježíšova Ducha padesátého
dne po Jeho zmrtvýchvstání: Jeruzalémská církevní obec od té
chvíle žije v jednotě srdce i mysli, v jednotě svatodušní víry
ve vzkříšení Ježíšovo a ve společenství majetku. Tak obdobně
v monasticismu, v kongregacích či hnutích katolické Církve i v
některých dočasných strukturách křesťanských států, tento
život „komunismu“ prvotní Církve pokračuje. Stejně tak i 9.
května 1950, v den pátého výročí osvobození téměř celé
naší vlasti a velké části Evropy Rudou, sovětskou, ideologicky
ateistickou armádou přednesl pan Robert Schuman deklaraci, již
vypracoval s dalším z „otců zakladatelů“ nové Evropy, Jeanem
Monnetem. V ní navrhl vytvoření Evropského společenství uhlí a
oceli (ESUO), jehož členové by zavedli společnou těžbu uhlí a
výrobu oceli. Byl tam učiněn první krok k postupnému
sjednocování Evropy. O několik let později dochází k
prohloubení a rozšíření ESUO, k založení Evropského
hospodářského společenství
a později Evropské unie.
Schuman_et_Monnet_Conseil_de_lEurope
Po
„revolučním roce 1968“ (a následujících) a po leckde
nezdravém uplatňování následných instrukcí II.vatikánského
koncilu jsou zasaženy jak evangelická církevní společenství –
často teologickými fakultami počínaje, tak obdobně i diecéze a
farnosti katolické Církve vlnou marxismu-leninismu, impulzu ke
konzumnímu smýšlení a šířením nauky darwinismu a New Age,
vlnou, o níž doufal papež Benedikt XVI, jak píše ve svém
životopise „Aus meinem Leben“, že katolické univerzity a
fakulty, následně diecéze a farnosti, nezasáhne.
On
sám musel pod tlakem některých zastánců „generace šedesátého
osmého roku“ opustit svůj akademický post ve středním Německu.
Stal se „spiritu movens“ formace řezenské univerzity a její
teologické fakulty, formace, která se podílela a má podílet na
výchově nové generace biskupů, kněží, akademiků a katolických
laiků v jejich misijním poslání.
Tatáž
vlna obdobně působila ve společnosti a zasáhla instituce a
strukturu Evropské unie. Několik let po roce 1968 dochází i k
proměně ideálů „otců zakladatelů“. K „přepólování“
ideálů, které můžeme nahlížet jako nepřerušenou tradici
svobody očištěné a očišťované od dědičného hříchu a
vedoucí tak k uskutečnění myšlenky Evropského soustátí,
myšlenky staré jako křesťanská Evropa sama a oživované silnými
osobnostmi jejích dějin – od římských císařů až po
blahoslaveného císaře Karla. K Domu svobodných národů, který
čerpá svou svobodu z „pevného
rozhodnutí“ Ježíše
Krista jít na smrt a v síle Ducha přemoci smrt a vést znovuzrozen
ve svatém křtu ke slávě vzkříšení.
Evropa,
která ve svých institucích přijala v sedmdesátých letech
minulého století myšlenky socialismu bez vlády Nejsvětější
Trojice, Evropská unie, jež ve svých představitelích stále více
absorbovala vzpouru proti Bohu a skrytý a ve válkách projevovaný
satanismus několika diktátorských vůdců osobujících si bez
Ježíše Krista a proti Němu ovládat Evropu či její část, se
stala přesným protikladem té jednotné Evropy, která se po Druhé
světové válce formovala na křesťanských základech Ježíšovy
svobody Božího Syna – stala se pokračováním démonického
odkazu Svazu sovětských socialistických republik, tak je i
nazývána v některých slovanských jazycích: Eurosvazem.
Bez
pokání, bez návratu k Ježíši Kristu a Jeho Církvi tak vede
každý pokus o reformu k pyšnému odmítnutí takových snah či k
pomlouvání a pronásledování těch, kteří se jako Spojené
království rozhodnou Evropský svaz opustit. Už samotná situace,
kdy „evropští vůdcové“ nechají zajít dění až k
referendům o „exitu“ - i kdyby byla všechna lidová hlasování
„neúspěšná“ - svědčí o jejich rezignaci na zodpovědnost
vůči nejmenším a nejposlednějším z Ježíšových bratří. O
jejich duchovní i morální neschopnosti vládnout. Takový postoj,
neschopnost pro svou rezignaci rezignovat, často vede ke krvavým
konfliktům uvnitř států i mezi nimi, za něž oni nesou svou
odpovědnost.
Tento
důsledek života „podle
těla“,
jak píše Apoštol, je výzvou pro křesťany k prohloubení života
podle Ducha
Žít
podle těla, řekl Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých
promluv, znamená následovat sobeckou tendenci lidské přirozenosti.
Žít podle Ducha však znamená nechat se v úmyslech i ve skutcích
vést láskou Boží, kterou nám dal Kristus. Křesťanská svoboda
je tedy všechno jiné než svévole; je následováním Krista v
sebedarování až k oběti Kříže. Může se to jevit jako
paradox, ale vrchol své svobody Pán prožil na kříži, jako
vrcholku lásky. Když na něj na Kalvárii křičeli:
„Jsi-li Syn Boží sestup z kříže!“,
dokázal svou svobodu Syna právě tím, že zůstal na popravčím
nástroji, aby dovedl až do důsledků milosrdnou vůli Otcovu. Tuto
zkušenost sdíleli mnozí jiní svědkové pravdy: muži i ženy,
kteří dokázali zůstat svobodní i ve vězeňské cele a pod
hrozbou mučení. „Pravda
vás osvobodí“.
Kdo náleží pravdě, nebude nikdy otrokem žádné moci, ale vždy
se bude umět stát služebníkem bratří.
O.
Oldřich
MODLITBA
„Nech
mrtvé, ať pochovávají své mrtvé,“
vybízíš,
Ježíši, Prostředníku Boží svobody
pro
lidstvo a každého člověka,
který
se znovuzrodí.
Vybízíš
k následování těmito slovy toho,
kdo
chce být znovuzrozen z vody a z Ducha svatého,
kdo
chce být posvěcenou vodou Tvé Církve
a
Tvým Duchem od Otce
pokřtěn.
Tato
slova říkáš svému „učedníku“ v dnešním úryvku evangelia
o
Tvém pevném svobodném rozhodnutí Božího otroka.
Říkáš
je tím celému lidstvu,
zotročenému
hříchem Adama i hříchy osobními,
které
se „sčítají a násobí“ v „kolektivu“
rodiny,
farnosti, národa a lidstva.
Pronášíš
je do prostředí, které můžeme přirovnat
k
divákům televize
formovaným
ke „světonázoru“
neskutečného
světa,
v
němž je svoboda vydávána
za
výdobytek lidské schopnosti
se
nezávisle rozhodovat mezi dobrem a zlem:
divákům,
kteří si až nyní,
v
krizi Evropy,
mohou
v návodu ke svému přijímači přečíst,
že
poškození jejich obrazovky
vede
k implozi,
která
se rovná explozi.
Amen.
