Mystagog do mešního tajemství Nejsvětější Trojice

Oktáv Slavnosti Seslání Ducha Svatého vrcholí dnešní oslavou Nejsvětější Trojice.

Každý den oktávu je věnován rozjímání a přijímání tajemství Ducha Svatého, svátostí i charismat. V každém, podle tradiční liturgie, zaznívá celá Svatodušní sekvence. Před ní po verši se zpěvem aleluja; zpravidla vkleče, následuje vzývání Ducha Svatého.


Pro ty, kdo byli o Letnicích pokřtěni, je celý oktáv týdnem mystagogie spojené s postem a rozjímáním o přijatých tajemstvích Církve.


Prastaré svátky pohanských mysterií, kvatembrové dny, které slavíme ve středu, pátek a sobotu, jsou naplněny ve svém očekávání: ti,kdo je slaví, otevírají své duše pro mocné působení Ducha Otce a Syna, Ducha vzkříšení.

Sobotní kvatembrová mešní slavnost při níž se čte sedmero čtení uzavírá velikonoční dobu.

Slavnost Nejsvětější Trojice

ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY V MISÁLU PAVLA VI.:

První čtení z knihy Přísloví bývá citováno církevními Otci při rozjímáních o tajemství vtělení, sestoupení Ducha Svatého v Božím Synu Ježíši Kristu, v Boží moudrosti, již přijala Bohorodička Panna Maria, její trůn.

Toto praví Boží Moudrost: 
    "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky. 
    Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. 
    Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi." 


Žalmista vyzpívává chvalozpěv na člověka, jemuž v Adamovi při stvoření dal Trojjediný Bůh výsadní postavení v posvátné hierarchii neviditelných i viditelných bytostí.

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? 
Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno: 
Ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše, co se hemží na stezkách moří. 


Slovo o vykoupení, jak jej slyšíme v listu svatého apoštola Pavla Římanům, již navazuje jak na chvalozpěv žalmu „Hospodine, náš Pane“, tak na tragédii hříchu Adama, kterým první prarodiče uvrhli lidstvo do pýchy vůči Bohu i vůči bližním. Ztratili spravedlnost, ztratili schopnost naslouchat a  jednat podle hlasu Ducha Božího, ztratili pokoj s Bohem, ráj.

Bratři! 
    Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. 
    Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 


Při dešní slavnosti Nejsvětější Trojice slylšíme úryvek z Ježíšovy Řeči na rozloučenou v evangeliu podle sepsání svatého Jana – náš Pán a Spasitel Ježíš odhaluje působení Ducha Svatého, který uvádí do tajemství lásky, jíž pojí Ježíše, Syna Božího s Otcem.

Ježíš řekl svým učedníkům: 

"Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole z Listu Římanům nám Církev – Duch Svatý v Jím inspirovaném textu - předkládá slova nesmírného úžasu, jak se derou z hrudi Apoštola národů. Nedostupnost nejsvětějších Božích vlastností je důsledkem nejvyšší a nekonečné dokonalosti a plnosti Božího bytí: Mysterium Trinitatis Dei, Patris et Filii et Spiritus Sancti.

Chvalozpěv, který následuje po prvním čtení, navazuje na trojí chvála svatého proroka Daniela:

"Veleben buď, Pane, jenž shlížíš do propasti a trůníš nad Cheruby, veleben buď, Pane na nebeské obloze a chvályhodný navěky, Veleben buď Pane, Bože našich otců, a hodný chvály navěky. Aleluja."

Tajemství Nejsvětější Trojice nám osobně zjevuje náš Spasitel Ježíš, Boží Syn, v Evangeliu. V tajemství znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, v první iniciační svátosti, zaslibuje svou trvalou přítomnost mocí Ducha Svatého mezi námi: nastoupení cesty, jíž je Ježíš, k Otci.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Na závěr Oktávu slavnosti Seslání Ducha svatého vrcholí oslava Jeho působení „doxou“, chválou Nejsvětější Trojice. Je to On, Třetí Boží osoba, jenž jako „nexus amoris Patris et Filii“, pouto lásky Otce a Syna v Tajemství Nejsvětěšjí Trojice, je zároveň jejím Mystagogem apriorně tohoto Nejsvětějšího mysteria. Následně – jako samo označení tajemství Kristova těla a krve – „Nejsvětější“ – uvádí do oslavy zvláště ve východních liturgiích Církve díla Nejsvětější Trojice, jímž je mše svatá se svým centrem: přítomností Ježíše Krista umučeného a zmrtvýchvstalého.

Toto Symbolon víry, jak uvádí ve své knize o Ježíši Nazaretském, našem Pánu a Vykupiteli, Svatý otec Benedikt XVI., je spolu s ustanovením kánonu knih Písma svatého a apoštolskou Tradicí ovocem Ježíšovy modlitby, jak ji zaznamenal ve svém sepsání evangelia našeho Spasitele svatý Evangelista – Orličník. Nejprve je ovšem toto Symbolon ve své nejkratší formě dochováno v nejstarších zápisech vyznání víry: „Věřím v Otce, věřím v Syna, věřím v Církev, v katolickou Církev, v Ducha svatého.

Obě Ježíšovy katecheze o Duchu svatém, zapsané v témže evangeliu i „chronologicky“ na tento závěrečný Ježíšův chvalozěv v modlitbě připravují. Jsou svatodušnou předehrou k realizaci a naplnění starozákonního – ale ve svých archetypálních, ahistorických kořenech – svátku smíření (– Jom ha-kippurím).

Podobně jako Homiletik Listu Židům poukazuje na naplnění starozákonního velekněžství v oběti Ježíše Krista, Otcova Velekněze v Jeho kalvarské oběti, tak „Liturgik“ a liturg starozákonní slavnosti smíření či pohanští kněží smírných obřadů jsou pouhým předobrazem skutečnosti, která nastává: Ježíš, Boží Syn, poté, co při Poslední večeři proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev ukazuje a uskutečňuje tuto proměnu na svém těle. Slavnost smíření se poprvé stává realitou Boží ekonomie, jíž Pomazaný pomazáním od Svatého nabízí záchranu celému lidstvu, aby mnozí byli spaseni.

Po obou mystagogických katechezích o Duchu svatém a v Duchu svatém začíná - spíše než Velekněžská modlitba, jak ji vzhldem ke své víře postrádající autenticitu katolického symbola vyznávajícího transubstanciaci, nazval v XVI. století stoupenec bludného učení P. Martina Luthera David Chytreus - obětní, mešní modlitba, jíž se začíná uskutečňovat obět Ježíše Krista za naše hříchy na kříži. Pro uskutečnění, realizaci ritu oběti a smíření odkazuje tato Ježíšova modlitba na Jeho modlitbu při mši svaté, kdy se opět znovu zpřítomňuje nekrvavým způsobem Kalvarská oběť a On obětuje v osobě kněze, který již není knězem ani starozákonním, ani pohanským, ale na Ježíšově velekněžství závislým knězem katolické Církve.

Na tento kněžský charakter Ježíšovy mešní modlitby při Poslední večeři odkazuje svatý Cyril Jeruzalemský a svatý Rupert z Deutz přímo píše: „Haec ponifex summus propitiator ipse et propitiatorum, sacedos et sacrificium pro nobis oravit.“ Tak nazývá samého Ježíše veleknězem, dávájícím smíření s Bohem a nabízejícím se jako obětní dar na oltáři kříže. To je podstatou Ježíšovy mešní modlitby a jejím základem pro ritus mše svaté.

Proto také náš Velekněz i Oběť Ježíš říká, jak čteme v evangelním úryvku o letošní slavnosti Nejsvětější Trojice: "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést.“ - Nemůže snést Jeho slova ten, kdo podobně jako ono množství, které opustilo posledních zbylých Dvanáct, nazve řeč o Oběti tvrdou. Tak ji nazývají všichni, kdo popírají Jeho transubstanciaci, zpřítomnění Jeho oběti, implicitně působení Jeho Ducha a Jeho přítomnost po Boží pravici.

Ježíš podmiňuje poznání a především rituální uskutečnění Jeho slov mešní modlitby přijetím osoby Mystagoga – Toho, jenž uvádí do plné pravdy. V tomto případě po výtce nestačí ani konfirmace, ani osobní prožitek naplnění Duchem svatým, ale svátost křtu s pomazáním svatým křižmem a – jak je zvláště podle praxe východních katolických církví zřetelné – časná svátost biřmování, přijetí pečeti daru Ducha svatého.

Pak teprve platí v plné míře Ježíšova slova: „Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“

Ježíš jako Velekněz, stavitel mostu v Duchu svatém mezi Otcem a lidstvem, které v Adamovi život Božích dětí hříchem a hříchy ztratilo, ve své obětní modlitbě dává plně zaznívat chvalozpěvu na „majetek“ Ducha svatého, který je jako podíl Otce a Syna nabízen každému člověku: „On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít.“

Podvědomě by se mohla nabízet myšlenka odpovědi na eschatologickou otázku Dne Ježíše Krista, avšak první, co Duch svatý oznámí, zní při slavnosti Jeho seslání: „Ježíš je Pán“ - jen v Něm může toto smrtelník říci; „Ježíš z mrtvých vstal“, „Mesiáš přišel v těle“: oslava Velekkněze a velekněžství našeho Pána, ale současně i oslava Oběti. I toto vnuká – podle apoštolské Tradice Duch církevním obcím: „Toto je moje tělo!...To konejte na mou památku!“ - slova, jimiž Duch oznamuje to, co vzal od zmrtvýchvstalého Ježíše Krista a ústy Jeho kněží nyní oznámil. - „On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí.“

Oslavou pak je slavnost mše svaté.

Tato víra, jak píše papež Benedikt XVI. ve své knize o Veleknězi Ježíši z Nazareta, je v jádru „neviditelná“. Ale proto, že učedníci se váží na jediného Pána Ježíše, stává se víra „masem“ a spojuje jednotlivce v jedno skutečné „tělo“. Inkarnace Logu pokračuje až k plnosti Kristovy osobnosti, jak píše Efezanům Apoštol.

Veleknězem se v Tradici nazývá i papež, nástupce Knížete apoštolů v apoštolské posloupnosti. Není Ježíšem Kristem, je jeho Vikářem na zemi. Toto rozlišení přináší klid v dobách, kdy „doxu“ - svatodušní světlo papežství zastiňují naukové či morální lapsus osoby papeže. Naukové nezasahují díky daru papežství, vyjádřeném na I. Vatikánském koncilu termínem „neomylnost“ Magisterium Církve, avšak působí stejné pohoršení jako morální škody a bývají jejich příčinou. Jedním z příkladů – snad méně škodlivých než jiné -

bylo učení, soukromý názor, papeže Jana XXII., jak se jej snažila předefinovat pařížská Sorbonna v prosinci roku 1331 o visio beatifica , o stavu světců a duší v očistci vzhledem k podílu na „ovoci, užitku“ výkupné oběti Ježíše Krista Velekněze.

Názor, který zdaleka nebylo možno nazvat článkem víry, vyjádřil Jakub d ´Euse, budoucí portský biskup a od 72 let papež Jan XXII. již ve svém pojednání, které napsal v mládí. Zvláště za jeho pontifikátu, především po kázání, jež měl o svátku všech svatých v Avignonu roku 1331, došlo k takovému rozbroji v Církvi, že se zdálo, že vše je naprosto nepodstatné a že budoucnost Církve závisí jen na vyřešení otázky, kdy svatí uvidí Boha tváří v tvář. Papež byl pro své pochybné názory veřejně kardinály, biskupy, vzdělanci, příbuznými i prostým lidem tvrdě odsuzován. Měl ovšem tolik pokory, že svolal dvakrát kardinálskou konsistoř a prosil, aby mu řekli své mínění, že je ochoten se nechat upozornit na případný blud i dítětem či nějakou ženou...Nakonec i na smrtelné posteli si vzpomněl na tento jím propagovaný naukový lapsus, odvolal před přítomnými kardinály tento svůj nesprávný soukromý názor, jejž nikdy neprohlašoval za článek víry. Jeden z jeho nástupců pak podal jasné vyznání víry v této otázce, aniž by snižoval osobu svého předchůdce, tím spíše papežství samotné.

Proto cituje Svatý otec Benedikt XVI. ve své apoštolské exhortaci Verbum Dei posvátnou tradici Církve, o jejímž trinitárním charakteru zaznívají o dnešní slavnosti Ježíšova slova: „Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

- Svatý Jan Zlatoústý tvrdí, že Písmo, „potřebuje zjevení Ducha, abychom objevením pravého smyslu toho, co obsahuje, mohli mít z něho užitek“[51] Také svatý Jeroným je pevně přesvědčen, že „nemůžeme dojít k porozumění Písma bez pomoci Ducha svatého, který jej inspiroval“.[52] Svatý Řehoř Veliký pak sugestivně zdůrazňuje působení téhož Ducha při formaci a interpretaci Bible: „on sám stvořil slova posvátných zákonů, on sám je vysvětluje[53]. Richard od Svatého Viktora připomíná, že je třeba „očí holubice“, osvícených a poučených Duchem, aby byl posvátný text pochopen.[54]

Chtěl bych znovu podtrhnout důležitost svědectví, které nacházíme, o vztahu mezi Duchem a Písmem v liturgických textech, kde je Slovo Boží hlásáno, slyšeno a vysvětlováno věřícím. To je případ starobylých modliteb, jimiž byl formou epiklesí vzýván Duch před tím, než bylo čteno: „Sešli Ducha svatého Utěšitele do našich duší a dej nám rozumět Písmu, které inspiroval; a uděl mi, abych je důstojně interpretoval k užitku věřících“. Nacházíme rovněž modlitby, které na závěr homilie znovu prosili Boha o dar Ducha pro věřící: „Bože Spasiteli... prosíme tě za tento lid: sešli na něj Ducha svatého, ať jej navštíví Pán Ježíš, mluví k myslím všech, vybaví srdce vírou a vede naše duše k tobě, Milosrdný Bože.“[55] Z toho všeho můžeme chápat, proč se nelze dobrat porozumění smyslu Slova, není-li přijímáno působení Přímluvce v Církvi a v srdci věřících.

Hl. Rupert von Deutz, Joan., in PL 169764 B, confr. André Feiillet, Le sacerdote du Christ et de ses mnistres d´apres la priere sacerdotale du quatrrieme évangile données paralleles du Nouveau Testament, Éditions de Paris 1972, p. 35

Apoštolská exhortace Benedikta XVI. - art. 16 VERBUM DEI, in: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13650

[51] In Gen. h. 21, n.1.

[51] Ep. 120, 10.

[53] „Sanctorum Testamentorum dicta, ipse creavit et ipse aperuit“, in Ez.. 1,I. H 7, n.17.

[54] „Oculi ergo devotae animae sunt columbarum quia sensus eius per Spiritum sanctum sunt illuminati et edocti, spiritualia sapientes... Nunc quidem aperitur animae talis sensus, ut intellegat Scripturas“, Richard od Svatého Viktora, PL CXCVI, 450 B a D.

[55] Sacramentum Serapionis, in X. Funk, Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderborn 1905, II, 158-160.

Boží Slovo a Duch svatý

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bez Tvého Ducha, bez Tvé moudrosti, bez Tebe,

Ježíši, Logos Otce a Ducha svatého v Církvi,

nemůžeme poznat základ křesťanství,

učení, cesty,

jíž jsi Ty sám.

Cesty k blaženému patření.

Jen On dává schopnost 

pochopit Tvou modlitbu Zeleného čtvrtku,

smysl ritu mše svaté Poslední večeře,

který pokračuje na Golgotě,

v lůně Abrahámově

a v hrobu Tvého zmrtvýchvstání.

Jen On dává porozumět daru kněžství,

které je nejcennějším povoláním na této zemi,

protože bezpečně vede k Tobě, do nebe,

když s vírou přijímáme Tvé kněze a svaté přijímání

s vírou, že jsi to sám Ty, Obětník a Oběť:

reálně a plně v této chvíli

věříme v Tebe, Ducha a Otce:

v Nejsvětější Trojici.

Amen.