Když
Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby
tam pojedl, dávali si na něj pozor. On
si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy
toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební
hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván
někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by
přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou
zaujmout poslední místo. Ale
když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až
přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si
sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou
u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se
ponižuje, bude povýšen." Svému
hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi
své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby
tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když
strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A
budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit.
Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."
Po
poučení o hořčičném semeni a o těsné bráně přichází
třetí Ježíšovo slovo: dnešní neděli o svatební hostině. Jí
vlastně přirovnává slavnostní sabatickou hostinu v domě jednoho
z předních farizeů. Implicitně tím vyjadřuje povolání
předního, prvního mezi ostatními farizeji i tehdejšími
starozákonními židy – zve tohoto prvního, aby se stal
posledním, aby si uvědomil, že nyní němu přišel Mesiáš,
věky a generacemi očekávaný Vykupitel člověka, který se sám
postaví na poslední místo v Izraeli. Stane se otrokem všech,
zakryje své božství lidským tělem zbičovaným, poplivaným
vysmívaným a ukřižovaným: Ukazuje spojnici mezi hostinou, na níž
se každý příchozí nejprve posadí na poslední místo – mezi
nejposlednější z "mrtvých", aby dostal místo první:
odměnu
při vzkříšení spravedlivých.
Náš
Pán Ježíš Mesiáš hovoří o hostině, k níž je ona sobotní
sváteční v domě předního farizea předobrazem. Vždyť Ježíšovi
bylo jistě určeno nejprvnější místo na této pozemské hostině.
Proto mluví k váženému farizeovi, k dalším hostům i ke svým
učedníkům o budoucí eucharistické a eschatologické svatební
hostině, kde On bude opět první – ze všech vzkříšených –
ale pak budou následovat ti, kdo mu patříme a především v oné
chvíli budeme patřit.
O
této skutečnosti, jak uvedl před devíti lety Svatý otec Benedikt
XVI. na setkání italské mládeže v Loretu, mluví ve své homilii
pisatel listu Židům jako ten, kdo jménem našeho Spasitele na tuto
dvojí hostinu, vzájemně spojenou, zve:
"Přistoupili
jste k hoře Siónu a k městu živého Boha". Slavením Svaté eucharistie ve stínu Svatého domu i my přistupujeme "k
obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi". Můžeme
tak okusit předchuť radosti z toho, že přistupujeme "k
soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli
cíle". Spolu s Marií, Matkou Vykupitele a Matkou naší
jdeme vstříc především "prostředníku Nové Smlouvy",
našemu Pánu Ježíši Kristu. Nebeský otec, který mnohokrát a
mnoha způsoby mluvil k lidem, chtěl v plnosti časů uzavřít s
lidmi novou, definitivní a neodvolatelnou smlouvu a zpečetit ji
krví svého Jednorozeného Syna, zabitého a zmrtvýchvstalého pro
spásu celého lidstva. Ježíš Kristus, Bůh, který se stal
člověkem, přijal z Panny Marie naše tělo, účastnil se našeho života
a chtěl sdílet naše dějiny. Bůh, aby uskutečnil svou Smlouvu,
hledal mladé srdce a nalezl je v Panně Marii, "mladé ženě".
I
dnes Bůh hledá srdce mladých, hledá mladé lidi s velkým srdcem,
schopné dát Mu prostor ve svém životě a stát se protagonisty
Nové Smlouvy. K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta,
kterou nám činí Ježíš; k uzavření Smlouvy s Ním, je
zapotřebí být cele mladí, schopní nechat se oslovit jeho novostí
a vykročit s Ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě,
jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem; respektuje jejich
svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet nejvyšší cíle
jejich života: novost evangelia a krásu svatého jednání. Církev,
následujíc příklad svého Pána, se i nadále vyznačuje stejnou
pozorností. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou
sympatií, je vám nablízku ve chvílích radosti i slavení,
zkoušek i rozpaků; podporuje vás dary svátostné milosti a
provází vás při rozlišování vašeho povolání. Drazí mladí,
nechte se vtáhnout do nového života, který vyvěrá ze setkání
s Ježíšem Kristem, a budete s to být apoštoly jeho pokoje ve vašich
rodinách, mezi vašimi přáteli, uvnitř vašich církevních
společenství a v různých prostředích, ve kterých žijete a
působíte.
Co
však činí opravdu "mladým" v evangelním smyslu? Toto
naše setkání, které se koná ve stínu mariánské svatyně, nás
vybízí hledět na Madonu. Ptáme se tedy: Jak žila své mládí Panna Maria? Jak to, že se v ní nemožné stalo možným" Vyjevuje
to ona sama ve chvalozpěvu Magnificat: Bůh "shlédl
na svou nepatrnou služebnici". Mariina pokora je tím, co
na ní Bůh oceňuje více než co jiného. A právě o pokoře mluví
další dvě čtení dnešní liturgie. Není to snad šťastná
náhoda, že je nám toto poselství podáno právě tady v Loretu?
Tady se naše myšlení přirozeně obrací ke Svatému Nazaretskému
domku, jenž je svatyní pokory: pokory Boha, který se stal tělem a
pokory Marie, která jej přijala do svého lůna; pokory Stvořitele
a pokory stvoření. Z tohoto setkání pokor se zrodil Ježíš, Syn
Boží a Syn člověka. "Čím jsi větší, tím víc se
pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc
Pána", říká nám úryvek ze Sirachovce. A Ježíš v
Evangeliu, po podobenství o pozvaných na hostinu, uzavírá: "Každý
kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen".
Tato perspektiva, naznačená Písmem, se dnes v rámci kultury a
vnímavosti současného člověka ukazuje více než kdy předtím
jako provokující. Pokora je vnímána jako rezignace, poraženectví.
Pokorný je někdo, kdo nemá světu co říci. Avšak právě toto
je mistrovská cesta. Nejen proto, že pokora je velká lidská
ctnost, ale na prvním místě proto, že reprezentuje způsob
jednání Boha samého. Je to cesta zvolená Kristem, prostředníkem
Nové Smlouvy, který "byl jako každý jiný člověk,
ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži".
Takovouto
pokoru osvědčil jeden ze statečným mužů našeho českého
národa, moravského a slezského lidu, kněz Martin Středa.
Narodil
se v Horním Slezsku v roce 1587, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova,
kongregace, která v době duchovních a společenských temnot
Třicetileté války přinášela světlo Ježíšovo do srdcí
stržených do chaosu. Toužil po kněžství, aby přispěl k
obnovení rozbitého společenství Církve apoštolů a přátel
Božích. Nešel cestou pýchy, dobyvačnosti a falešného získávání
příznivců či cestou stranění tehdejším "oligarchům"
a "médiím". Vydal se cestou hluboké víry v Ježíše
Krista jako Pána svého života, cestou obětavé lásky sloužící
všem bližním. Zvláště při obraně obléhaného Brna a Prahy
zaujal "poslední místo". V modlitbě, v pokorné
prosbě za vítězství obránců města. I to nejvíce nebezpečné,
na hradbách ve chvílích nejkrutějších útoků nepřátel.
V
jezuitském periodiku o této příkladné osobnosti našeho národa
čteme:
V
březnu 1641 se P. Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do
roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci
zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě Pater Martin,
který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří
mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské
město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda
vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy
představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na
císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645)
počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům
profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků
a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení
měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje.
Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě Pater Martin
Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu,
neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i
bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou
morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými
organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl
studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí
odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou
branou v městských hradbách mezi kostelem svatého Tomáše a
jezuitským chrámem.
Účastníci
bojů později svědčili o tom, že Pater Martin byl neustále k
vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily
nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl
pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v
Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz
byl uchováván v kostele svatého Tomáše. U Otce Martina hledal
jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany
města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně
kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na Patera Martina Středu
v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této
statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé
posty Otce Martina Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro
ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně
nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází
z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho
obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších
povinností, využil jsem ji k návštěvě Patera Martina a k
rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní
pokoj... tomuto muži přičítám první pohnutky ke
svému obrácení ...“
Působení
Otce Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z
písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že Pater
Martin těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že
nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu
dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Otec
Martin po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění
nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat,
že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar
proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a
pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15.
srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna
vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule
vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám
Otce Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto
vítězství připisovali modlitbám Patera Martina a přímluvě
Panny Marie. Dosvědčuje to i vyjádření Městské rady Brna 22
let po smrti Otce Martina Středy, roku 1671: „... Tak
veliká byla též jeho horlivost a důvěra v Boha, že
kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před
hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po
celou dobu ležel na zemi a modlitbami a vzdechy prosil
o přispění nebeské moci. A tak když zesílil boj hned
tam, hned jinde, také on, pravověrný atlet a zasloužilý
Kristův vojín bojoval neúnavně vítězným Gedeonovým mečem
a vždy byl od Boha vyslyšen ... není pochyb, že on
s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast,
protože její osud závisel na osudu města Brna ...“
Městská
rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným
průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P.
Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a
poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné
mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se
také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových
statcích v okolí.
V
době, kdy podobně jako dnes, se schylovalo k "Armageddonu"
v roce 1683 u Vídně; kdy se rozhodovalo, zda bude Evropa podobně
jako křesťanská Konstantinopol a Byzantská říše zničena,
zastavil Otec Martin Středa vítězný postup švédských vojsk na
hlavní město tehdejšího císařství, na Vídeň: tím, že se
postavil na poslední místo odsouzených přesilou k porážce, na
místo Ježíšovo na Golgotě. Získal vítězství – první místo
pro Brňany a implicitně pro tehdejší soustátí, Rakouskou
monarchii, která naše země před chránila nejen před Osmanskými
Turky, před invazí islámu, ale i před ideologií pseudoevropských
hodnot, již švédská protestantská plenící a loupící armáda
"nahrazovala" pravé hodnoty křesťanské Evropy. Právě
tento, vnitroevropský boj v době Třicetileté války oslabil
křesťany i v rozhodující bitvě před Vídní. I dnes se svár
mezi těmi, kdo zastávají zdánlivě humanistické ideály v
křesťanství s těmi, kdo hájí cestu tradiční apoštolské
víry, může stát počátkem zničení Evropy.
Pater
Martin Středa v obdobné situaci neváhal. Vydal se cestou Ježíše
Krista, Pána nad silami dobra a zla, cestou Jeho tradice, jíž je
pokora. Proto dosáhl mezi sekularizovanými katolíky, jak můžeme
nazvat ty, kdo ztratili víru v působení Ducha Ježíšova ve
svátostech apoštolské Církve, takového vítězství: plukovníka
Louise Raduita de Souches, který se ze sekularizovaného
katolicismu, kalvínsmu, vrátil zpět do Církve, postavil dokonce –
přes námitky a nedůvěru obránců Brna – do čela brněnského
vojska. Touto zbraní, svou navenek projevenou pokorou, jej z
"posledního místa na hostině" přijal na první.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8330Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8331
O.
Oldřich
MODLITBA
Ty
z hostů Tvé svatební mešní hostiny,
kteří
zaujmou poslední místa,
zveš
na první,
Ježíši,
ztělesnění pokory,
ve
chvíli, kdy ses zřekl sám sebe
a
vzals na sebe přirozenost otroka,
služebníka
u stolu obětního oltáře.
Tváří
v tvář "Armageddonu",
který
probíhá v bitvě národů v Sýrii,
nás
varuješ před dalším, zde v Evropě:
ve
chvíli, kdy "mořské národy" byly námi samotnými
pozvány
zničit
křesťanskou kulturu Evropy,
vyvstává
v jejich pozadí protivník
mnohem
mocnější ve své pýše -
sami
ti z Evropanů,
kteří
podněcují ničení křesťanské společnosti
či
mají na něm pasivní podíl.
Pro
ně a pro ty, které ve svém zmatku
k
prosazení svých zvrácených a pyšných cílů zvou,
si
mnozí pořizují zbraň na ochranu sebe, svých rodin obcí a
vlasti;
Otec
Martin Středa je příkladem kněze,
který
si pořídil pro pozemskou bitvu
nejdůležitější
a nejúčinnější duchovní zbraň,
jíž
umožnil i pozemské vítězství:
zbrojní
pas
na
pokoru.
Amen.
