"Byl
jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že
prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o
tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem
už dál být nemůžeš.'
Správce
si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě
lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven
správcovství.'
Zavolal
si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního:
'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder
oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš
padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?'
Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis
a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že
jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě. navzájem
prozíravější než děti světla.
A
já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého
mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků
věčných.
Kdo
je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v
maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže
jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří
pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo
vám dá, co je vaše?
Žádný
služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude
zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým
pohrdne.
Nemůžete
sloužit Bohu i mamonu."
Svatý
Lukáš nám v posledních nedělích předkládá slova našeho Pána
a Přítele Ježíše o užívání pozemských hodnot a varuje před
jejich zneužíváním.
Ježíš vybízí k následování.
Nejprve poučuje formou podobenství a „logií“, v tomto případě
výroků, které jsou „logikos“, plně odpovídají smýšlení a
vyjadřování Božího Logu, Druhé Boží osoby, jak pozemských
dobrých darů užívat, aby pak nakonec své pozemské vykupitelské
pouti
dosvědčil své vítězství nad démonem mamonu, vposledku nad
satanem, který se mu po své vzpouře proti Bohu zcela oddal.
Vyprávěním podobenství o nepoctivém, ale dosti chytrém správci, komentoval před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. dnešní evangelní úryvek, učí Ježíš Kristus své učedníky, jak nejlépe využívat peníze a materiální bohatství, jak je sdílet s chudými a získávat si tak jejich přátelství s výhledem na nebeské Království. "Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků nebeských". Peníze nejsou samy o sobě "nečestné", ale více než co jiného mohou člověka uzavřít do slepého sobectví. Jde tedy o uskutečnění jakéhosi "převodu" ekonomických dober. Namísto toho, aby byly užity jenom pro vlastní zájmy, je třeba pomýšlet také na potřeby chudých, a napodobovat našeho Vykupitele Ježíše Krista, který - jak píše svatý Pavel - "ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby". Zdá se to paradoxní: Ježíš, náš Pán, nás neobohatil svým bohatstvím, ale svou chudobou, tedy svou láskou, která jej přivedla až k naprostému darování se nám.
Tady
se otevírá široké a komplexní pole úvah na téma bohatství a
chudoby také ve světovém měřítku, kde se konfrontují dvě
ekonomické logiky: logika zisku a logika distribuce dober, které
spolu nejsou ve vzájemném rozporu, pokud je jejich vztah dobře
uspořádán. Zisk je přirozeně legitimní a ve správné míře
nutný pro ekonomický rozvoj. Jan Pavel II. napsal v
encyklice Centesimus annus: "Moderní podnikové
hospodářství obsahuje veskrze pozitivní aspekty. Jejich základem
je svoboda člověka, která se uplatňuje v hospodářství stejně
jako v mnoha dalších oblastech". Nicméně také dodává, že
kapitalismus nelze považovat za jediný platný hospodářský
model. Potravinová i ekologická krize s rostoucí zřejmostí
poukazují na to, že převáží-li logika zisku, vzroste
nerovnováha mezi bohatými a chudými a ničivé vykořisťování
planety. Převáží-li však logika sdílení a solidarity je možné
změnit kurs a směřovat k rozvoji spravedlivému a udržitelnému.
Jak
dosáhnout tohoto otočení kormidla ve světě, který nám navenek
připadá – zvláště ohledně vyvyšování moci peněz, konexí
a majetku – tak zesvětštělý a Ducha Božího prázdný?
Odpověď je skryta v úběžníku, jenž se nachází na horizontu každého
lidského života a současně v každém bodu její vertikály jako
nabídka lidstvu, národu a jednotlivci: Ježíšova přítomnost v
Nejsvětější eucharistii.
Otcové
biskupové účastnící se před čtrnácti lety biskupského synodu
o Ježíšovi přítomném v Nejsvětější svátosti oltářní,
požádali tehdejšího papeže Benedikta XVI., aby vyjádřil toto
bohatství, pravé bohatství, které je naprostým opakem mamonu.
A
on zdůraznil, že poklad, který jsme narozením Ježíše Krista z
Panny Marie dostali, je Jeho tělo - týmž slovem je označována
Jeho přítomnost v Nejsvětější svátosti Eucharistie: „tělo“,
a Jeho Církev.
Tím
je vyjádřena jasná spojnice Ježíšova reálného života na této
zemi, tajemství všech tajemství a Církve, která mystérium reálné
přítomnosti Ježíše Krista ve mši svaté slaví.Vztah mezi
Svatou eucharistií a Církví je chápán ve velké křesťanské
tradici tak, že představuje bytí a jednání samé Církve.
Tato jednota těla se ukazuje v křesťanských společenstvích a obnovuje se v eucharistickém úkonu, který je sjednocuje a odlišuje v místních církvích, "v nichž existuje a z nichž se skládá jedna jediná katolická církev. Výraz "katolický" vyjadřuje univerzálnost pocházející z jednoty, kterou každodenně slavená Eucharistie podporuje a buduje.
Místní církve v univerzální Církvi tak mají v Eucharistii úkol učinit viditelnou svoji vlastní jednotu a svou odlišnost. Toto pouto bratrské lásky dává prosvítat trinitárnímu společenství. Koncily a synody vyjadřují v dějinách tento bratrský aspekt Církve.Tento církevní rozměr Eucharistie tvoří silné pouto jednoty katolické církve s pravoslavnými církvemi, které uchovaly ryzí a celistvou povahu tajemství Eucharistie.“
Východní
společenství Církve, spojená s nástupcem svatého Petra, s
římskou Církví, či od ní dosud oddělená, mají šanci v
liturgii a ve staroslověnské řeči, v církevní slovanštině
vyjádřit trojjediný aspekt těla Ježíše Krista. A ta oddělená,
neslavící pravou víru v Corpus Christi politicum, mají takto
šanci se vrátit do plného společenství Církve putující.
Slavnostní
staroslověnská liturgie gregoriánské mše svaté, již celebroval
světící biskup z Kazachstánu Otec Athanasius Schneider před třemi lety ve velehradské bazilice Panny Marie Nanebevzaté, se stala
historickou událostí naplnění odkazu papeže Benedikta XVI. v
Summorum Pontificum z 7. 7. 2007 AD v době, kdy do slavení liturgií
v mnoha katolických kostelů v Evropě vstoupil duch mamonu.
V
následné přednášce po této mši svaté, zdůraznil Otec biskup
Athanasius nejdůležitější milníky návratu k živé víře
křesťanů v Evropě: obnova slavení mše svaté v úctě, která
na místo člověka do presbytáře staví do jeho centra Ježíše v
tajemství Nejsvětější eucharistie, Jej přijímá vkleče a do
úst při svatém přijímání, Jej adoruje v Nejsvětější
svátosti.
Také
biskupský synod v roce 2005 uznává mnohonásobné plody
eucharistické adorace v životě Božího lidu v tolika částech
světa a mocně povzbuzuje k této formě modlitby - tak často
doporučované ctihodným Božím služebníkem Janem Pavlem II. - ať
je zachována a podporována podle tradic jak latinské církve tak
východních církví. Uznává, že tato praxe vyvěrá z
eucharistické akce, - že je sama o sobě největším úkonem
adorace Církve, která opravňuje věřící, aby se plně, vědomě,
aktivně a plodně podíleli na Kristově oběti podle přání 2.
Vatikánského koncilu - a k ní také znovu vede. Tak prožívaná
eucharistická adorace podporuje věřící v jejich křesťanské
lásce a službě druhým a rozvíjí větší osobní svatost i
křesťanských společenství. V tomto smyslu opětný rozkvět
eucharistické adorace, i mezi mladými, se dnes jeví jako slibný
rys tolika komunit. Z toho důvodu, aby se podporovala návštěva
Nejsvětější svátosti, ať se v rámci možností pečuje o to,
aby zůstaly otevřené kostely, v nichž je přítomna Nejsvětější
svátost.
Aby se podporovala adorace je vhodné dát zvláštní uznání institutům zasvěceného života a sdružením věřících, které se jí zvláštním způsobem a v různých formách věnují tím, že se jim pomáhá, aby se eucharistická úcta stávala více biblická, liturgická a misionářská.
Právě
tradiční a tradici uchovávající společenství katolické
Církve, se stávají dnes „motorem“ její charismatické a
svátostné obnovy. Výzvou ostatním , často protestantismem
zasaženým “katolickým“ farnostem, řeholím a hnutím:
„Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“!
Jan
Pavel II., Centesimus annus art.32, srov. Ibidem art.35
Lumen
Gentium art. 23)
Otec
Vladimír Mikulica
MODLITBA
Prorok
Ámos, hovoří,
Ježíši,
nejchudší z chudých,
o
Tvém příchodu,
když
varuje milovníky mamonu před zatracením.
Ty
nás vybízíš, abychom v maličkostech byli věrní Tobě
a
Tvému království na této zemi,
abychom
v tomto byli prozíraví jako děti světa -
jen
s opačným gardem lásky
:
nenáviděli
sebelásku
a
milovali lásku Ducha mezi Tebou a Otcem.
Tento
postoj se má stát vyznáním víry v Tebe při slavení tajemství
mše svaté:
tvého
těla, jež jsi přijal z Panny Marie,
obětovals
jej
a
dal Církvi k nekrvavé kalvarské oběti při slavení svaté
liturgie:
vyznáním
víry,
které
pokorně na kolenou a s hlubokou úctou k Tobě ve Svaté eucharistii
Tě
přijímá,
a
tak dává všem katolíkům,
kteří
upadli do pokoncilních zmatků,
šanci
se podílet na záchraně Evropy.
Amen.
