CO JE PO SMRTI?

Začíná listopad, měsíc zasvěcení svatosti duše. První den Církev slaví slavnost Všech svatých. Otevírá se před námi pohled na ty, kdo došli posmrtné blaženosti, ať jsou obecně známí či neznámí, uctívaní Církví "na oltářích" či "in pectore".

A ihned v onen první den pohledu na svatost duše začíná tradiční pouť na hřbitov. Prvního listopadu večer se rozsvěcují svíce a lampičky na ozdobených hrobech, které svou krásou mají připomínat getsemanskou zahradu i zahradu s hrobem Josefa z Arimatie, který své místo pro očekávání slávy vzkříšení poskytl pro umučené tělo Ježíše Krista – na tři dny.

Ozdobené hroby mají připomínat ráj, do nějž nás Ježíš, Pán nad životem a smrtí, svým zmrtvýchvstáním uvádí: do skutečnosti dokonce vyšší než byl původní ráj pro Adama a lidstvo.

Ozdoba hrobu je pouhá příprava. Na "ozdobu duše", jíž je modlitba. Ozdobou a především lékem pro spásu duše nás, kteří plníme povinnost křesťanského skutku milosrdenství, tak těch, za modlíme. Jejich duše, pokud jsou dosud v očistci, potřebují naši modlitbu, aby mohli vstoupit tam, kam nic nečistého nemůže přijít.

Před modlitbou u našich hrobů, totiž u hrobů příbuzných, kde možná také naše těla jednou spočinou, našich přátel a těch, kdo nás prosí o modlitbu za spásu své duše, je třeba se soustředit. Nedbat na sváteční i neklidný provoz na hřbitově, přestat se věnovat "pozemsky" bližním, ustat v okrašlování hrobu. - Uvědomit si:

Smrt nastává, když se duše odloučí od těla. Nikoli tedy podle lékařských definic, ale podle velmi důležitého duchovního zákona. Proto jsme vedení Církví k modlitbě za umírající a za ty, kdo podle lidského zdání "zemřeli".

Proto říká náš Přítel a Spasitel Ježíš Kristus o hodině smrti našich zemřelých a také o hodině naší smrti: "Buďte připraveni, neboť Syn člověka přjde v hodinu, o níž nemáte tušení."

Říká slova o své příchodu – a nejedná se ještě o příchod na konci časů, o Parúsii, protože duše hned po smrti odchází před Boží soud.

S tímto úvodním rozjímáním, soustředěním před modlitbou, bychom měli začít "dušičkové zastavení" u našich hrobů: vyznáním víry, apoštolským Symbolem.

Ono je nejzákladnějším souhrnem katolické víry..

Na začátku učí o tajemství Nejsvětější Trojice: o Stvořiteli, o Vykupiteli a o Posvětiteli – o Duchu, který nás spojuje s Trojjediným Bohem.

Následuje nauka o vítězství nad zlem: nad satanem, hříchem a smrtí.

Symbolon - Credo – vrcholí vyznáním víry v nesmrtelný život:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován, umřel i pohřben jest;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.

Amen.

Nevykonal jsem, Ježíši, co jsem měl vykonat

Zhýralost 

1558, Pieter Bruegel Starší

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. 

Podobenství o farizeovi a publikánovi, vyprávěné Ježíšem a podané evangelistou svatým Lukášem, vztahuje ve své promluvě na závěr synodu pro Blízký východ Svatý otec Benedikt XVI. na tajemství jednoty mezi jednotlivými tradicemi Církve – jednotlivými rity.

„Také bychom mohli být pokoušeni jako farizeus a připomínat Bohu naše zásluhy, třeba s myšlenkou na úsilí uplynulých dní. Aby však modlitba mohla vystoupit k nebi, musí vyjít ze srdce pokorného a chudého. „A proto také my na závěr této církevní události chceme především vzdávat díky Bohu nikoli za naše zásluhy, ale za dar, který nám poskytnul On. Uznáváme, že jsme nepatrní a potřebujeme spásu a milosrdenství; uznáváme, že všechno pochází od Něho a že pouze s jeho Milostí se uskuteční to, co nám sdělil Duch svatý. Jenom tak se budeme moci „vrátit domů“ opravdu obohaceni, ospravedlněni a schopni kráčet po stezkách Páně.“

A proto „návrat domů“ – metanoia, změna smýšlení, začíná vyznáním vlastní slabosti. V liturgii západní mše svaté dokonce, aby otevření srdce více zasáhlo celý hmotný rozměr člověka, také konáme vnější gesto: třikrát klademe pravou ruku na srdce. A v tradičním, gregoriánském ritu dokonce - „orientálně“ - třikrát opakujeme: „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“.

„První čtení a responsoriální žalm kladou důraz na téma modlitby, přičemž podtrhávají, že má u Božího srdce tím větší moc, čím více je ten, kdo se modlí, ve stavu nouze a zkroušenosti. „Modlitba chudého proniká oblaka,“ tvrdí Sirachovec; a žalmista dodává: „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje“.

Při mši svaté zaměřuje Církev naši pozornost především na Osobu Ježíše Krista, jenž se v Duchu svatém znovu – nekrvavě – obětuje Bohu Otci. Neodtrhává náš pohled od světa. Naše myšlenky, které bychom mohli na první podnět považovat za rušivé, mají umocnit náš vztah lásky, oddanosti našemu Pánu a Spasiteli. Takto, můžeme říci v hloubce vztahu k Trojjedinému Bohu: myslíme na mnohé naše bratry a sestry, „kteří se ocitli v obtížných situacích, někdy velmi tíživých jednak v materiální nouzi, jednak kvůli malomyslnosti a situaci napětí, někdy strachu.

Boží slovo nám dnes nabízí světlo útěšné naděje tam, kde prezentuje personifikovanou modlitbu, která „se nevzdálí, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivé a neobnoví právo“, říká dnešní čtení. Také toto pouto mezi modlitbou a spravedlností nám umožňuje se zamyslet nad mnoha situacemi ve světě… Volání chudého a utlačeného nachází bezprostřední ozvěnu u Boha, který zasahuje, aby dal východisko, aby opět ustanovil budoucnost svobody, horizont naděje.“

Nejprve, aby náš pohled na trpící a především naše modlitba za ně měla intenzitu našeho přátelství s Ježíšem, intenzitu lásky, je třeba položit ruku na vlastní srdce a říci to, co je otevře pro působení a „vyslání“ Jeho posilující útěchy trpícím.

„Důvěru v blízkého Boha, který osvobozuje svoje přátele, dosvědčuje apoštol Pavel v dnešní epištole, vzaté z druhého listu Timoteovi. Pavel, který již vyhlíží blížící se konec pozemského života, podává bilanci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“. Pro každého z nás, drazí bratři v biskupské službě, je to následováníhodný vzor. Kéž nám božská Dobrota dá, abychom došli k podobnému zúčtování! „Pán „ pokračuje svatý Pavel „ stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů“.

Tato slova nejsou pronesena s pýchou. Ač by svatý Pavel, kdyby žil podle těla, mohl o svých úspěších, i na úkor svých neúspěchů, vyprávět! Nenechá se svést satanem, učí jinak o zásluze před Bohem, než slyšíme slova obdobného horlivce – ovšem pro Zákon, nikoli pro Ježíše Krista – farizea:

Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.'

„Jak nám připomněl dnešní úryvek z evangelia, máme zapotřebí pokory, abychom uznali svá omezení, svá pochybení a opomenutí, abychom mohli opravdu tvořit „jedno srdce a jednu duši“.

Co vytvářelo onu tajemnou jednotu církevní obce jeruzalémské a dalších církevních pospolitostí, jak dosvědčují Skutky apoštolské a celá historie Církve až dodneška? - Oběť mše svaté, na jejímž počátku je postoj pokory ukazující na sebe a své chyby:

Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' 

"Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby smiřovala hříšníky s Bohem, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání… je církev přítomna a jedná, aby přijala každého člověka a nabídla mu v Kristu plnost života. Jak napsal italsko-německý teolog Romano Guardini: „Realita ‚církve‘ v sobě zahrnuje celou plnost křesťanské existence, která se odvíjí v dějinách, neboť objímá plnost lidství, jež existuje ve vztahu k Bohu“.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na závěr synody pro Blízký východ, bazilika svatého Petra

a z jeho promluvy při Pozdravení andělském, nám. sv. Petra 24. 10. AD 2010.; zdroj: www.radiovatiana.cz

Evangelium nuntiandi, 14

P. Romano Guardini, Formazione liturgica, Brescia 2008, p. 106-107)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Jediný Spravedlivý,

jsi dárcem ospravedlnění,

Ježíši, kladoucí ruku na své Nejsvětější srdce,

na chrám svého těla, kterés nechal umučit pro naše viny,

proniknout ostnem smrti pro naše hříchy.

Od Letnic vedeš svou Církev,

aby si na počátku nejintenzivnějšího pohledu na Tebe a Tvé probodené srdce,

při každé mši svaté,

kladla ruku na své „srdce“,

jímž jsou trpící, nemocní, opuštění a umírající, a především vzdálení od Tebe,

hříšníci;

tím, že každý, kdo začíná slavit mešní oběť,

položí třikrát ruku na své vlastní srdce.

Má se po svatém přijímání Tvého těla a Tvé krve stát opět Tvým srdcem:

tak prorocky pokládá ruku na Tvé srdce, jemuž chce patřit:

Tvé lásce.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na synodu pro Blízký východ

ukázal uprostřed bouří arabského podzimu

na zimu doutnajícího válečného konfliktu,

jenž se zrodí ze srdce každého člověka,

pokud ovšem od Tebe 

– a to se týká i slavnosti Svaté eucharistie - 

neodejde jako celník.

Celník se vrátil domů ospravedlněn,

ne však farizeus.

Neboť každý, kdo se povyšuje,

bude ponížen,

a kdo se ponižuje,

bude povýšen." 

Amen.

KDE A KDY USLYŠÍM, CO MNĚ ŘÍKÁ TROJJEDINÝ BŮH?

V krásné literatuře, v próze, v poezii, v dramatech, ve všech uměleckých dílem, ve spisech filosofů může každý, kdo hledá Boží přítomnost, Boží cestu, kontakt s Bohem, nalézat první či vyšší stupně poznání, které dává věčný život.

Patrně bychom dokázali vyjmenovat vícero uměleckých děl, které nás přivedly k poznání Boha Stvořitele, pak také k poznání Ježíše Krista a k poznání Ducha Svatého, kterého zmrtvýchvstalý Ježíš dal od svého Otce o Letnicích.

Kde najdeme plné poznání – jak je to jen na této zemi možné – Trojjediného Boha?

Odpověď možná překvapí ty, kteří by posvátnou knihu položili jako základ svého poznávání Boha.

Nejde totiž – jak jsme v upadající evropské kultuře zvyklí – o osobní hledání Boha, ale o společné poznání, které se rovněž společně předává.

Apoštolové, ženy u hrobu, z nějž Ježíš Kristus třetího dne po svém umučení a smrti slavně vstal, učedníci, pak i mystikové, viděli, že se proroctví Ježíšovo o jeho smrti a zmrtvýchvstání splnilo. Duch Svatý je povolal, aby toto poznání – evangelium: radostné a sílu vzkříšení v sobě obsahující poznání – šířili svým nejbližším a od nich až na konec světa.

Jejich svědectví, jejich kázání, a pak i ta část, která z nich byla zapsána, jsou plným odkrytím pravdy o Trojjedinném Bohu - ústní tradice apoštolů a Písmo Svaté.

P. Vladimír Mikulica

Drsná Ježíšova otázka

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"

"Boží slovo," jak uvedl před několika lety v Neapoli Svatý otec Benedikt XVI. texty této neděle, "má za hlavní téma modlitbu, ba "nutnost modlit se stále a neochabovat". Na první pohled by se mohlo zdát, že tohle téma nějak nesedí, že málo proniká do společenských poměrů, do vašich denních problémů. Avšak zamyslíme-li se, pochopíme, že tato slova obsahují poselství, jistě proti proudu, avšak určené, aby osvítilo do hloubky svědomí vaší církve a vašeho města: Shrnul bych to takto: silou, která v mlčení a bez povyku mění svět a přeměňuje jej v Boží království, je víra - a výrazem víry je modlitba. Když se tato víra naplní láskou k Bohu, který je uznáván jako dobrý a spravedlivý Otec, stává se vytrvalou, naléhavou, stává se nářkem ducha, křikem duše, který proniká do Božího srdce. Takovým způsobem se modlitba stává největší silou přeměny světa. Tváří v tvář obtížným sociálním skutečnostem, jako je jistě ta vaše, je třeba posílit naději, která se zakládá na víře a vyjadřuje se neúnavnou modlitbou. Právě modlitba udržuje zapálenou pochodeň víry. Ježíš se ptá: "Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?". Jak odpovíme na tuto znepokojivou otázku? Právě dnes chceme opakovat s pokornou odvahou: Pane, Tvůj příchod mezi nás při této nedělní eucharistii nás nachází se zapálenou lampou víry. My věříme a důvěřujeme Ti: Rozmnož naši víru!

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8580

NÁDVOŘÍ POHANŮ

TROJJEDINÝ BŮH SE UKAZUJE, ZJEVUJE LIDSTVU

Když si sami promýšlíme anebo v rozhovorech s druhými, kteří jsou hledající, probíráme tajemství existence Boží, nejsme schopni světlem přirozeného poznání vstoupit do tajemství Nejsvětější Trojice. Nejsme schopni poznat prostředníka mezi Bohem a člověkem, kterým je Ježíš Kristus.

Je třeba zaměřit své hledání na Slovo, jímž se tajemství Nejsvětější Trojice zjevuje a na slovo o životě a záchraně, kterou nám Ježíš Kristus přinesl – na evangelium, které je od počátku předáváno ústně.

KDO NÁS UČÍ, JAK SE TROJJEDINÝ BŮH UKAZUJE LIDEM?

Stručná odpověď Katechismu zní: Katolická církev.

Patrně každý z nás žije ve společenství, kde naši přátelé ve víře nemají vůbec problém s takovouto odpovědí – jasnou, stručnou a výstižnou.

Někdo z nás má svůj duchovní domov jinde než "doma": Má okolo sebe v rodině ty, kdo dosud nevěří v takové míře a hloubce, aby mohli souhlasit, že strážkyní plné Boží pravdy je Církev – katolická.

Žijeme ve společnosti, která se často velmi ostře bouří proti takovým výrokům, má po ruce pomluvy na Církev:"upalování čarodějnic", "žehnání zbraní", "odpustky", nově v současném pronásledování v mediích výtky, že Církev "schvaluje, kryje či že nechává působit ty, kdo se dopouštění pedofilie", výtky, že "nepřeje sexuální lásce osob stejného pohlaví", že nepřipouští umělé potraty, vraždění starých a nemocných...

Dnešní pohřební mše svatá za spásu duše pana Karla Gotta ve Svatovítské katedrále je rovněž ukázkou tápání těch, kdo nepoznali plnou pravdu – evangelium – a pevnosti těch, kdo v evangelium uvěřili.

Slova., která jsme mohli a můžeme číst či slyšet, o magickém místě, totiž katedrále, o mši svaté na poděkování za život Karla Gotta či sebejisté vyjádření, že po smrti vede cesta do nebe, může zaznít jen z úst těch, kdo nevěří v působení Ducha Svatého, který zpřítomňuje dar spásy nabídnutý Ježíšem Kristem, naším Pánem, všem: při zaopatření svátostmi viatika: ve svátostí smíření, svátostí pomazání nemocných a v přijetí těla Kristova, v němž je pro věřícího v Něj záruka věčného života v nebi.

V kontrastu k tomuto zněla slova Otce kardinála Dominika, který jako katolický biskup vyznat tuto víru. Pro některé mohlo toto slovo zaniknout, ale zní do duší těch, kdo touží po věčné spáse.

Pan Karel Gott chodíval do kostela svatého Václava na Smíchově. Těmto jeho cestám – i přání, aby za spásu jeho duše byla sloužena mše svatá – "Requiem" - předcházela cesta jednoho z katolických bohoslovců někdy v roce 1982 k němu do bytu. Vyznal slavnému zpěvákovi svou víru ve spásu, kterou dává Ježíš Kristus. Poté, co se tento bohoslovec vrátil do semináře, vyzval k modlitbě za pana Karla Gotta, aby uvěřil.

Síla Ducha, síla této společné modlitby, o několik dní později provázela tohoto bohoslovce opět do bytu pana Karla Gotta. A přinesla ovoce. Vedla duši Karla Gotta k obrácení, k odevzdání svého života Ježíši Kristu.

- K poznání "pravdy v katolické Církvi" – té pravdy, již může nyní osobně poznávat na věčnosti.

O svátku svatého Radima AD MMXIX                            O. Vladimír Mikulica

Síla ticha a svatodušní vánek Reformy liturgické reformy

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila." 

Stejně jako překvapivý závěr prvního čtení dnešní neděle o uzdravení Naamana Syrského, podobně nečekaně zaznívá slovo našeho Pána a Spasitele Ježíše k jedinému z deseti uzdravených malomocných,k vděčnému cizinci, Samaritánovi. Ten pokleká před Božím Synem, klaní se Mu tváří až k zemi: vyznává Ježíšovo božství: ten jediný uslyší - "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

V prvním čtení z Královské knihy popisující činy - znamení proroka Eliáše a Elizea, odmítá prorocký žák Eliášův přijmout jakýkoli dar od Naaman Syrského, jehož Bůh jeho prostřednictvím uzdravil rovněž z malomocenství.

A odměna prorokova za nezávislost milosti na majetku a penězích je vskutku královská i prorocká – dnes pro společenství církve v Evropě: "Když tedy opravdu nechceš," říká uzdravený Naaman, "dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

Obojí nás vede k zamyšlení o uzdravení nesmrtelné lidské duše. Svatý otec Benedikt XVI. rovněž rozlišuje v dnešním evangeliu dva stupně uzdravení: ... jeden, ten povrchnější se týká těla; druhý, hlubší se dotýká lidského nitra, které Písmo svaté nazývá "srdcem" a odkud se šíří do celé jeho existence. Kompletním a radikálním uzdravením je "spása". Běžná mluva sama, která rozlišuje "zdraví" a "spásu", nám pomáhá chápat, že spása je mnohem víc než zdraví: je totiž novým, plným a definitivním životem. Kromě toho Ježíš pronáší tady, jakož i při jiných příležitostech, slova: "Tvá víra tě zachránila". Je to víra, která zachraňuje člověka, když ho obnovuje v jeho hlubokém vztahu k Bohu, k sobě i druhým. A víra se vyjadřuje vděčností. Kdo jako onen Samaritán umí děkovat, dokazuje, že nepovažuje všechno za samozřejmost, ale za dar, který, ačkoli přichází prostřednictvím lidí či přírody, pochází nakonec od Boha. Víra tedy obnáší otevření se člověka k milosti Pána; uznání, že všechno je dar, všechno je milost. Jaký poklad se skrývá v jediném slůvku: "díky"!

Uzdravení Naamana Syrského i desátého, “posledního“malomocného, totiž opovrhovaného Samaritána, je přípravou na plné uzdravení duše ve svátosti znovuzrození. Jí začíná ono „díky“ pronášené uzdravenými od malomocenství hříchu Adama i hříchů osobních. Jí začíná „dík“ eucharistický - „eucharistizein“ díkůčinění , jímž je nekrvavé zpřítomnění kalvarské oběti Ježíšovy. Tento dík má zaznít s pokleknutím a padnutím na tvář před Božím Synem Ježíšem v Nejsvětější svátosti. Má být pravdivě vyřčený, a proto musí vycházet z ticha, v němž slyšíme Jeho hlas: Jeho ubezpečení pro slavení mše svaté: „Tvá víra tě zachránila."

Dnešní slovo Ježíšovo k malomocnému Samaritánovi je slovem Ježíšovým ke každému věřícímu, který chce hodně přistoupit ke slavení mešní oběti, je slovem vybízejícím k reformě reformy liturgie, jak ji započal papež Benedikt XVI. K mešní víře, která duši každého z malomocenství uzdraveného Samaritána aktuálně zachraňuje, proměňuje a posiluje. Semeništěm konfliktu v bohoslužebném konfliktu jsou ti, kdo Ježíše jako Božího Syna nevyznávají a neklanějí se Mu.

Reforma liturgické reformy nastane, i kdyby se při tom mělo skřípět zuby, protože na ní záleží budoucnost Církve – říká kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Podle jeho přesvědčení je dnes liturgie nemocná, neuvádí člověka do Božího tajemství, byla připravena o posvátný charakter. Ochuzován je tím především lid Boží, obyčejní lidé, kterým se bere možnost vstupovat do společenství s Bohem. Je naléhavě potřebné vrátit liturgii její krásu a posvátnost, objevit její Božský původ – zdůrazňuje šéf vatikánské kongregace.

Kardinál Sarah rozvádí obšírně tyto úvahy v knižním rozhovoru, který před třemi lety vyšel ve Francii a je překládán do dalších jazyků. Kniha nese titul „La Force du silence", tedy "Síla ticha". Právě na tento aspekt liturgie se africký kardinál zaměřuje nejvíce, vycházeje z trefné diagnózy kardinála Danneelse, který už před mnoha lety konstatoval, že západní liturgie se stala „příliš upovídaná“. Kardinál Sarah proto poukazuje na význam tiché adorace v liturgii v rámci eucharistické modlitby. Nezůstává však pouze při tom.

Jeho reflexe nad krizí liturgie západní církve má široký historický rámec. Připomíná zhoubnou desakralizaci křesťanství, kterou před několika desetiletími provedli vlivní teologové a další muži církve. Domnívali se totiž, že kvůli vtělení Božího syna kategorie posvátna ztratila důvod k existenci. V důsledku toho „byla shozena také zbožnost, včetně slova samotného. Odstranili ji liturgici, kteří ji nazvali bigotností. Lid mezitím musel snášet jejich liturgické experimenty, zatímco různé spontánní formy zbožnosti a adorace byly odstraněny,“ vzpomíná kardinál Sarah. Dopad těchto změn je velice závažný. „Cit pro tajemství totiž vymizel následkem změn, neustálých úprav zaváděných libovolným a individuálním způsobem, které nás měly okouzlit světskou mentalitou, poznamenanou hříchem, zesvětštěním, relativizací a odmítnutím Boha,“ říká prefekt Kongregace pro liturgii a svátosti.

Ve svých poukazech na nutnost liturgické obnovy, guinejský kardinál nepolemizuje s učením koncilu. Právě naopak: „Přišel čas – říká – abychom se učili od Koncilu, místo toho, abychom si jím sloužili k hájení kreativity podle vlastního gusta.“ Podle jeho mínění se mnoho postojů v současné liturgii zpronevěřuje hlubokým záměrům Koncilu.

Ve své knížce se kardinál Sarah opakovaně odvolává k záměrům posledních papežů: Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI. a rovněž Františka, protože právě on mu svěřil úkol pokračovat v reformním díle započatém papežem Benediktem. Kardinál Sarah se odvolává na Františkovu autoritu zejména v pasážích, kde popisuje situaci prostých lidí, kteří se stali obětí arogance těch, kdo se považují za „osvícené“, a byli ochuzeni o přístup k tajemství Boha. Připomíná také opakovaná napomenutí současného papeže, který doporučuje kněžím, aby nevystupovali „jako herci“. „Často mám pocit, že katolický kult se změnil z adorace Boha na jakási vystoupení kněze a věřících,“ říká kardinál Sarah.

V právě vydané knize nepředstavuje hotový program reformy. Poukazuje prozatím na některé prvky, které považuje za nejdůležitější. Jedním z nich je návrat ticha do liturgie, která je „zvukovým závojem“ vyjevujícím tajemství. Nelze jej kodifikovat, neboť jde o duchovní postoj. Šéf vatikánské kongregace však mluví o zákazu dodatečných promluv a komentářů během eucharistie. Zvažuje možnost navrátit do jisté míry ticho do eucharistické modlitby. Pranýřuje kněze a biskupy, kteří nezachovávají mlčení a vážnost v sakristii a během procesí. Připomíná, že soustředění přeje odpovídající výběr liturgických zpěvů a zejména využívání gregoriánského chorálu, který vyrůstá z monastického ztišení a ke ztišení vede. Jako prefekt kongregace potvrzuje, že misál dovoluje sloužit liturgii ad Orientem, protože jde o apoštolskou tradici. Doporučuje dokonce, aby se v každé farnosti pravidelně sloužilo podle této orientace, a připomíná, že tam, kde to není z praktických důvodů možné, má na oltáři stát dobře viditelný kříž, který bude orientačním bodem pro všechny. Dodává rovněž, že kněží, kteří slouží eucharistii obráceni stejným směrem jako věřící, se chovají jinak. „Jsou v menším pokušení vystupovat jako v divadelním představení, jako herci,“ zdůrazňuje kardinál Sarah.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24502

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8545

O. Vladimír Mikulica

Kvas sekularizované společnosti a hořčičné zrnko katolické víry

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!" 
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. 
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? 
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' " 

KOMENTÁŘ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.:

Svatý otec Benedikt XVI. v roce 2005, na počátku svého pontifikátu, vybídl naše české biskupy, aby se jejich víra stávala plamenem: jako kvas ve společnosti, která přestala vnímat své pravé dění a události, jež dávají jedině řešení všech problémů: aby se jejich víra stávala kvasem sekularizované české společnosti. Zároveň byli naši biskupové papežem Benediktem vybízeni, aby byli hořčičným zrnkem. Tedy světlem víry, které je nepatrné, ale mocné. Zasahuje do společnosti jako do "života" moruše, která může být silou této víry, ač "nepatrné" – vzhledem k množství povrchně věřících – přesazena ze země do moře. Takto se může radikálně změnit život společnosti a v tomto případě místní církve, když je biskup jejím svícnem: neochvějným zastáncem katolické víry a morálky.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4816

O. Vladimír

MODLITBA

"Násilí!" - volali v skrytu a ve svých srdcích Tví učedníci,

když vidí Tebe, Ježíši, služebníku Otce i Ducha,

konajícího jako člověk to, cos měl vykonat pro spásu lidstva,

a jako Božího Syna, jenž nese do temnoty hrobu svatého Josefa z Arimatie

dar věčného života

pro všechny, kdo vstoupí do nitra komnaty Ducha svatého,

kdo vyznají, že jsi Pán a Bůh,

kdo uvěří.

Z tohoto malého hořčičného zrnka,

z víry v Tebe těch,

kdo uviděli Tvé zjevení v oslaveném těle,

vzešlo svědectví Církve,

ratolesti a výhonky hlavy vinné révy,

vinného kmene

jímž jsi Ty – do všech národů, plemen a jazyků.

Prvním z těch, kdo jsou nositeli kvasu,

biskupové, vůdci Tvé Církve,

je svěřeno toto zrnko zdánlivě nepatrné

a přesto plné a mocné víry,

která může poručit

a učinit zázrak,

jenž přesadí konzumní společnosti

do očistných přívalů Tvého Ducha,

který ve smrti těla

dává život znovuzrozeným.

Amen.