Texty Mše
svaté i Modlitby posvěcení času, zvláště v hodince četby,
odkazují v této předadventní době na tajemství zmaru, proměny
a vzkříšení. Na Ježíše Krista, který svými kázáními i
uzdravováním nemocných na duši a na těle vedl a v Církvi stále
vede od zmaru lidské duše a těla k podílu na Jeho smrti a
zmrtvýchvstání.
Ti z našich
blízkých, příbuzných a přátel, kteří zemřeli náhle,
zvláště ti, kdo nebyli zaopatřeni viatikem, svátostmi pro
umírající, i ti, kteří v očistci potřebují naši duchovní
pomoc, by ji měli dostávat při umírání i hned po posledním
vydechnutí, kdy se duše odlučuje od těla.
Víme, z
životopisů světců i v Církvi niterně žijících bratří a
sester, jakým je darem, když se rodina či rodinná společenství
pravidelně společně modlí. V tomto případě zvláště můžeme
mít na zřeteli modlitbu rozjímavou a adorační, při níž se
duše ponořuje do setkání s Ježíšem Kristem ukřižovaným a
zmrtvýchvstalým.
Takovou
modlitbu znávali rodiny a farnosti, které chodívali v neděli
odpoledne na svátostné požehnání, dnes bychom řekli na určitý
druh adorace, která vedla do hlubin té, kterou především
eucharistická společenství v řeholích a kněžských
pospolitostech mohla prožívat s větší intenzitou.
Proto je
velmi potřebné k umírajícímu – když byl zaopatřen svátostmi
- zavolat kněze či řeholníka a svolat společenství rodiny nebo
duchovní rodiny, s níž se zde na zemi modlíval k "vigilii"
u umírajícího a zemřelého.
Pamatuji na
několik posvátných nocí, kdy jsme se takto modlívali u našich
farníků. I pro kněze jsou tyto chvíle zvláštním darem, kdy si
může znovu hlouběji uvědomit tajemství kněžství Ježíše
Krista, které nese a reprezentuje: stavění mostu mezi nebem a
zemí. Kněz může v tak posvátné noci (či během dne) u
umírajícího a zemřelého prožívat i duchovní obnovu posvátného
kněžství, sestoupit k Ježíši Kristu v Getsemanech a pod kříž,
vstupovat se svatými apoštoly do hrobu vzkříšení, vnímat
andělský svět evangelijního poselství: Ježíš z mrtvých
vstal! - vstupovat do hlubin tajemství kněžství, jež je mu
navěky jako charaktér, vryté znamení do duše, navždy svěřeno.
Všichni,
kdo přicházejí na tuto modlitbu, by se měli před ní i během ní
postit.
Na stolku u
lůžka zemřelého by měl být kříž, svěcená voda, požehnané
(ne posvátné!) oleje.
Svíce
ozařující kříž.
Po
posledním vydechnutí by se od této svíce mělo zapálit šestero
svící, které by se na svícnech měli umístit tři po každé
straně zesnulého. Patrně z pohřbů znáte "relikt"
tohoto ritu, kdy zaměstnanci pohřební služby přinášejí
šestero svící k rakvi a kostelník je umísťuje po obou stranách
otevřené rakve – v čele je rozžat paškál – velikonoční
svíce. Nebo jste možná zažili vigilii u zemřelých řeholníků
a řeholnic, kde se tyto svíce během noci skutečně "přetaví"
ve světlo na znamení počínajícího tajemství vzkříšení.
Anebo snad
ještě z některých filmů či z beletrie si upomenete na vigilii u
zemřelého v hřbitovní kapli, kdy jeho tělo v rakvi (i s rukou,
na niž byl přivázán provaz ke zvonci nad kaplí či márnicí)
spočívalo obklopené září těchto svící.
Vigilie
může začít podle pokynů z Pohřebních obřadů vydaných roku
1972 Sekretariátem České liturgické komise (viz strana 12). Po
krátkém úvodu, po modlitbě (např. podle modliteb ze stránky
33-34) a po čtení z Písma Svatého může mít kněz promluvu,
zakončenou vyznáním víry, přímluvami a modlitbou Páně či
jinou modlitbou. Vigilie v vlastním slova smyslu může buď
pokračovat nebo být vložena do této bohoslužby jako určitá
forma mnišské lectio divina (čtení z daných či vhodně
vybraných pasáží Písma Svatého, mezizpěvy, společná modlitba
a posvátné ticho.) a to po celou noc ( či přes den).
Otec
Vladimír Mikulica
