Zacheus se vrátil domů ospravedlněn
Ježíš
vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk,
jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by
uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno
lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník,
aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet.
Když
Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu:
"Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě."
On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to
uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k
hříšníkovi!"
Zacheus
se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám
chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to
čtyřnásobně! "
Ježíš
mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je
potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co
zahynulo."
Před
týdnem pronesl Ježíš o „bezejmenném“ celníkovi, který se
modlil v chrámě s pokorou, tato slova: „On
se vrátil domů ospravedlněn“, nikoli však farizeus,
který se při modlitbě vyjadřoval s nabubřelou sebejistotou a
přezíravě vůči hříšníkovi, sám se považoval za
ospravedlněného „svou“ modlitbou.
V
dnešním úryvku posvátného evangelia nás při popisu Velké
cesty Ježíšovy z místa, kde se „Slovo, „Logos,
stalo tělem“, z Galileje, vede svatý Lukáš od onoho
celníka modlícího se chrámě k Zacheovi, celníkovi malé
postavy, ale velké touhy, která vychází z poctivé modlitby. Z
touhy poznávat Boha i po vyjití z chrámu na ulici - na své
životní cestě. A cestou, jíž se nyní Boží Syn Ježíš ubírá,
aby se právě i za tohoto celníka na Golgotě obětoval, a tak jej
uvedl do domu spravedlivých, svatých, jsou ulice Jericha, poslední
etapa cesty před výstupem vzhůru do skalního města Jeruzaléma,
na golgotskou skálu, na místo, kde se za naši záchranu, pro naše
ospravedlnění Ježíš, náš Pán nechal ukřižovat.
Při
promluvě o Památce všech věrných zesnulých před čtyřmi lety,
vzpomenul Svatý otec Benedikt XVI. kardinály, arcibiskupy a
biskupy, které během onoho roku Pán nad životem a smrti povolal
na věčnost. Oni naplňovali Zacheovu touhu poznávat Ježíše jako
svého Pána a Spasitele, když přistupovali při mši svaté k
svatému přijímání. Nejprve jako laici, potom jako svátostní
služebníci, rozdavatelé Ježíše v Nejsvětější eucharistii.
Podobně mešní oltář předjímá to, co Pán
slíbil ve svém „kázání na hoře“: podíl na nebeském
království, účast na hostině nebeského Jeruzaléma.
K
ní vede cesta vystupování k mešnímu oltáři. Vystupování
proto, že oltář je „altare“ posvátná výšina, k níž je
třeba pozdvihnout zrak jako k hoře, k níž je třeba přistoupit,
abychom později mohli dosáhnout jejího vrcholu. „Altare“ je
současně hora všech hor, pahorek, skála Kalvarie. Na ni Ježíš
dnes vystupuje v jeho době zvláště impozantní strmou údolní
cestou od Jericha. Nemůžeme se vrátit do této impozantnosti,
nemůžeme žít jen z historického odkazu. Naopak, daleko
impozantnější je „altare“, k němuž přistupujeme dnes,
oltář, o němž kněz zpívá – recituje buď v sakristii či
cestou z ní k mešnímu oltáři - „Introibo ad altare Dei, ad
Deum, qui laetificat iuventutem meam.“ - protože jde již
o výstup na výšinu, kterou není ani Sión ani hora Garizím, jak
zdůrazňuje náš Pán Samaritánce, ale výšina, kde uctíváme
Trojjediného Boha v Duchu a v pravdě. Svatodušní oltář. Tedy
oltář, na němž působí Duch svatý. On proměňuje, On otevírá
srdce, On naplňuje po svatém přijímání svou mocí.
„Altare“
výšina, k níž, nikoli na niž, je třeba vystoupit, je
obětní výšinou. To je smysl oběti při výstupu a především
přinesení mešní oběti na vrcholu: pouze přistupujeme k vrcholu
- kněz a biskup přitom specifickým způsobem mají na obětním
místě, na vrcholu, zvláštní podíl. Jsou na místě Ježíše
Krista - jako alter Christus Jesus - účastníky na Jeho mešní
oběti.
Putování
je cestou očisty, cestou kajícnosti, kterou vyznáváme. Hřích
není především narušení vztahů mezi lidmi. Je zvláště
narušením vztahu k Nejsvětější Trojici. Proto prefekt
Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Otec kardinál Robert Sarah
vybízí, abychom od začátku tohoto Adventu byli již při úkonu
kajícnosti společně obráceni k Božími Synu, k Orientu, k Exodu
z temnoty satana, hříchu a smrti; ke svému Spasiteli. Kněz
se nemá vyvyšovat více než mu liturgicky přísluší: již od
prvních časů Církve – i v papežských bazilikách postavených
z důvodů úcty k hrobům svatých apoštolů v jiné orientaci než
na apsidou na východ – se celebrant obracel společně s lidem k
Vykupiteli Ježíši Kristu, jedním směrem, s pokorou, s níž ve
tradiční římské svatopetrské liturgii nejprve on vyznává své
hříchy „všemohoucímu Bohu, svatému archandělovi, Matce
Boží světcům Starého i Nového zákona a Božímu
lidu v modlitbě „Confiteor“, aby mohl přistoupit k Božímu
oltáři, k Bohu, který při mešní oběti naplní jeho srdce
svatodušní radostí, přistupovat denně, k svatému
přijímání, přistupovat očištěn, ve stavu milosti,
dignus, hodně, aby dosáhl hostiny nebeské.
Modleme
se, aby toho dosáhli všichni. Naše modlitba je živena touto
pevnou nadějí, která „neklame“, protože za ni ručí Kristus,
který chtěl tělesně zakusit smrt, aby nad ní zvítězil
zázračnou událostí Zmrtvýchvstání. „Proč
hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“.
Tato zvěst andělů, která byla oznámena ráno o Velikonocích u
prázdného hrobu, prošla skrze staletí až k nám a představuje
nám i v tomto liturgickém shromáždění podstatný důvod naší
naděje. „Jestliže
jsme totiž s Kristem umřeli,
- připomíná nám svatý Pavel s odkazem na to, co se děje ve křtu
–
jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít“.
Duch svatý, skrze něhož je nám do srdcí vlita Boží láska,
působí, že naše naděje není marná. Bůh Otec, bohatý
milosrdenstvím, který vydal svého syna na smrt, když jsme ještě
byli hříšníky, jak by nám nedal spásu nyní, když jsme
ospravedlněni Jeho krví? Naše spravedlnost se zakládá na víře
v Krista. On je tím „Spravedlivým“,
kterého předpověděla Písma a díky Jeho Velikonočnímu
tajemství, které překročilo práh smrti, mohou naše oči uvidět
Boha a spatřit Jeho tvář.
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA
„Introibo
ad Altare Dei“,
ˇVstoupím
do domu svatební hostiny konvertity,
oslavy
sňatku duše a Zmrtvýchvstalého.“
Tak
může, Ježíši,
příteli
pokorných celníků,
s
Tebou radostně jít Zacheus
poté,
co se rozhodl nikoli dvojnásobně,
ale
čtyřnásobně vynahradit škodu,
kterou
bližním způsobil:
Tys
mu odpustil škodu, kterou spáchal na Tobě -
svou
obětní smrtí na kříži,
svou
mešní obětí,
do
níž je vstupní branou znovuzrození z vody a Tvého Ducha:
Vystoupení
na obětní výšinu:
nikoli
in altare, na oltář, na vrchol,
kde
jsi Ty,
ale
k Tobě,
ad
„altare“
Zacheus
s Tebou jde nyní ze „sakristie“,
jíž
je místo přímo pod fíkovníkem,
kde
stojíš Ty,
a
čekáš, až pokorně
-
a s radostí -
sleze
ze své výše.
On
plný nepravosti vůči Tobě, Otci a Duchu,
poznává,
žes mu odpustil
i
nepravosti vůči bližním,
když
koná pokání:
Tys
jej ospravedlnil.
Amen.
