Betlémské jesličky

- Poprvé o nich slyšíme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše:
"Odešel pak Josef z Galileje, z Nazareta, do města Davidova, jež se nazývá Betlém, poněvadž byl z kmene a z rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií,  zasnoubenou svou manželkou, která byla těhotná.
Stalo se pak, když tam byli, že se jí naplnily dny a ona porodila. I porodila syna svého prvorozeného, zavinula jej do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním hostinci nebylo pro ně místa."

Jesličky se nacházely v pastýřské jeskyni, v chlévě.
Po Ježíšově umučení, smrti a zmrtvýchvstání konali křesťané poutě na posvátná místa pozemského života Ježíše, svého Mistra a Pána.
Podle tradice Panna Maria byla vzata do nebe asi třicet let po zmrtvýchvstání Ježíšově. Již od té doby se patrně těšila příchodu mnohých poutníků betlémská jeskyňka se zachovanými jeslemi našeho Pána.
První zprávu o jeskyni máme zapsanou u zbožného kněze Órigéna (+253).
Ten píše, že mnozí křesťané se neubrání pohnutí při pohledu na betlémské jesličky Ježíšovy.
Když zrušil císař Konstantin postihy za vyznávání křesťanské víry, dochází k veřejnému vyznávání víry a zvláště na poutních místech vznikají kaple a chrámy. Tak i kaplička - betlémská jeskyně. Císařova matka svatá Helena nechává okolo roku 350 nad betlémskou jeskyní s jesličkami vystavět poutní baziliku.
Podobně vyhrazuje v římské bazilice Panny Marie, která stávala nedaleko dnešní papežské Baziliky Panny Marie Sněžné (Větší) asi o deset let později papež Liberius místo, patrně oltář, pro uctívání betlémských jesliček.
Od sedmého století začíná islám ohrožovat území Svaté země, a proto se papež Theodor, sám původem z Palestiny, rozhoduje přenést svaté jesličky Ježíšovy z poutního místa v Betlémě do Říma, do baziliky Panny Marie postavené papežem Liberiem.
Poutě vlivem pronásledování ze strany muslimů přestaly k betlémské bazilice Narození Ježíše Krista úplně. Ta byla přeměněna na mešitu!
V Říme, jak čteme, stávaly jesličky v bazilice Panny Marie ad Praesepe (u Jesliček) asi sto let "osamocené" bez postav, které známe z betlémských výjevů dnes. Putovaly k nim  zástupy věřících.
Až v roce 735 nastává změna: Římané nechávají k Jesličkám zhotovit velkou sochu Panny Marie v životní velikosti s Ježíškem v náručí: Theotokos, Bohorodičku. Ona se tak stává první postavou prvotních Jesliček.
Na přelomu osmého a devátého století začínají také další kostely v Římě i mimo něj napodobovat tuto římskou kapli, kde jsou uloženy betlémské jesličky, a tak se začíná úcta k jesličkám a jejich stavění  - prozatím v kostelích a kaplích, šířit křesťanským světem.
Dalším mezníkem dějin jesliček je pouť svatého Františka z Assisi k papeži roku 1223. Žádá jej o povolení, aby směl jesličky postavit ve volné přírodě. A když jej dostává, postaví je u lesíku v Grecchiu, poblíž svého umbrijského kláštera. Pozve i své bratry, ale mimo ně přichází nečekané množství věřících z celého okolí, s lucernami: grecchijský lesík je jimi ozářený, takže je všude světlo  jako by byl den.  Svatý František při slavnostní mši svaté - protože je pouze jáhnem - zpívá slavné evangelium o narození našeho Pána Ježíše.
Od té doby se jesličky začínají stavět v přírodě i v jednotlivých domech, vznikají krásné betlémské scenérie v krajině, živé betlémy, vzácná umělecká řezbářská díla: domácí betlémy.

 V našich zemích zvláště v dobách katolické reformace, během úspěšných misií františkánských a dalších řeholí i kněží a katechetů, se šíří úcta k Dítěti Ježíšovi. V centru tohoto kultu stojí jistě celosvětově (nikoli již tolik u nás) známý chrám Panny Marie Vítězné - Pražského Jezulátka.

A po době pronásledování Církve se opět v našich městech a vesnicích a opět více i v domácnostech stavějí před Štědrým dnem, před Svatou nocí narození Ježíše Krista, betlémy, aby se v této noci plně, když mají zaznít první koledy, rozzářily: vyjádřily světlo, které vstupuje do našich duší ve chvíli svatého přijímání při mši svaté: sám Ježíš, Spasitel, Boží Syn.

O. Vladimír Mikulica

SLAVNOST NAROZENÍ JEŽÍŠE KRISTA - Boží hod vánoční (25. prosinec)

SLOVO SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI.

Bůh se neuzavřel do Svého nebe, ale sklonil se k lidskému počínání. Je to obrovské tajemství, které přesahuje veškeré možné očekávání. Bůh vstupuje do lidského času nepředstavitelným způsobem, stává se dítětem a prochází jednotlivými etapami lidského života, aby celá naše existence – duch, duše i tělo, jak připomíná svatý Pavel – uchovala neporušenost a byla pozvednuta k výšinám Boha. A toto vše činí ze své věrné lásky k lidstvu. Pravdivá láska svou povahou tíhne k dobru druhého, k největšímu možnému dobru; neomezuje se na pouhé dodržování přijatých přátelských závazků, ale jde dále bez vypočítavosti a bez odměřování. Právě to uskutečnil pravý a živý Bůh, jehož hluboké tajemství vyjevují slova svatého Jana: „Bůh je láska“. Tento Bůh na Sebe v Ježíši Nazaretském bere celé lidství, celé dějiny lidstva a dává jim nový, rozhodující směr vedoucí k novému bytí lidské osoby charakterizované zrozením z Boha a směřováním k Němu.

Papež Benedikt XVI.

(srov. L´Infanzia di Gesu, Rizzoli-LEV 2012, str. 19)

VIGILIE PŘED NEDĚLÍ PANNY MARIE KRÁLOVNY ADVENTU

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE 

BENEDIKTA XVI.

"Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své homilii před čtrnácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve... Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je "bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

"Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své homilii před třinácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve... Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je "bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

Dříve než křesťané přistoupili o Svaté betlémské noci k betlémům, které se stavějí až na Štědrý den, a než do jeslí vložíme figurku Ježíška, což se děje při Půlnoční mši svaté, kdy je figurka Dítěte Ježíše požehnána a přinesena po mši svaté ve slavnostním průvodu do betléma v kostele; zasvěcovali křesťané od prvních dob noc před čtvrtou nedělí adventní při posvátné vigilii: přípravě duše, aby byla schopná prostřednictvím znamení a symbolů, v podobě od slavné betlémské bohoslužby svatého Františka z Assisi i prostřednictvím figurky znázorňující Spasitele v betlémě, uvidět při adoraci jesliček nejprve božský svět a jeho prostřednictvím prchavou pozemskou realitu.

Pokud bychom tento postup obrátili či posvátnou vigilii poslední adventní vigilie vynechali, dochází ke krizi víry, jaké jsme nyní často svědky: pozemský svět, pozemské události narození Ježíše Krista již není člověk schopen duší vnímat, nepoznává Boží svět, znesvěcuje jej, strhává jeho zdání či tušení do "svého" světa, z nějž už není schopen k Trojjedinému vystoupit. Topí se pak ve zbožných kazatelských, modlitebních a katechetických frázích, které oprávněně odpuzují každého, kdo hledá spásu v Ježíši Kristu. Přivolává oprávněnou nenávist k Církvi a její pronásledování.

Vigilie uvádí do reality, jejímž prostřednictvím viděl prorok svatý Izajáš Boží paprsek – průnik do Božího světa - v němž se připravoval příchod Krista - Mesiáše, Ježíše z Nazareta. Čte se rozjímavě, v určité formě lectio divina, patero prorokových slov.

O. Vladimír Mikulica

VÍRA JE ZE SLYŠENÍ

El Greco, Svatý apoštol Tomáš

Toto píše svatý Pavel v listu do Říma. Můžeme říci - sám píše
o slovu víry! Avšak předtím, jak to v této epištole i v dalších
zdůrazňuje - víru v obětní smrti Ježíše Krista za naše
hříchy a víru v Jeho zmrtvýchvstání třetího dne po ukřižování
hlásal on či jiní apoštolové osobně a ústně.

A nyní ve zmíněném úryvku z epištoly do Říma staví určitý rozpor
mezi "vírou v srdci" a vírou v ústech". Jeho slova
jistě jsou usvědčujícími pro ty, kdo by pravdu - a jedná se o
jakýkoli stupeň pravdy – přijali, a nerozdělili se o ni slovem,
jímž by toto poznání předali druhým.Ohledně křesťanské
katolické víry je tato povinnost pravdivosti uložena rodičům,
kmotrům, kněžím, biskupům. jáhnům, katechetů a katechistům.

Požadavek pro toto předání je navíc, aby žili v milosti, aby slova, která
jsou svým svěřencům povinni předávat, byla "nesena" a
chráněna a rozvíjena v jejich duších mocí Ducha Ježíše
Krista a Boha Otce.



V Katolickém katechismu Otce kardinála Tomáška navíc čteme, ve
čtvrté katechismové otázce, že pravda - a tím všechny výroky
jí "nesené" - pravdy Boží - jsou uchovávány v Písmu
Svatém a ústním podání apoštolů.

Přičemž chronologické pořadí předávání od Trojjediného Boha Církvi a

Církvi, rodiči, kmotry, katechety... těm, kteří jim jako jejich
svěřenci mají naslouchat, je opačné:

Nejprve ovládl Duch Svatý, když sestoupil o Letnicích na apoštoly,
jejich ústa k vyznávání víry v Ježíše Krista, a potom ruce a
intelektuální schopnosti některých z nich, aby jako "svatopisci"
napsali Písmo Svaté a vyložili jeho starozákonní část. Nejprve
- a to trvá od onoho dne Seslání až do dneška - ovládá mysl a
ústa těch, kdo kráčejí v milosti Boží a jsou věrni poslání
předávat ústní podání prvních apoštolů.

Víra je ze slyšení, ve společenství Církve (proto Ježíš posílá
apoštoly hlásat Jeho evangelium o kříži a zmrtvýchvstání po
dvojicích), a pak teprve ze čtení Písma Svatého, ve společenství
Církve či o samotě.

MRTVÉ A ŽIVÉ SLOVO

Měsíc listopad je zasvěcen slovům a skutkům, které se týkají zemřelých: Nejprve těch, kdo jsou v nebi - svatých. Proto je tento měsíc otevírán první den liturgickou slavností všech svatých.

A pak druhý den – v síle, kterou svými slovy, prosbami k Ježíši Kristu a k jeho společenství svatých v nebi a svými skutky, kterými je vyhrazení si času, místa a zaujetí postoje modlitby k těmto prosbám... – druhý den můžeme, to co jsme duchovně načerpali, rovněž v prosbách, dávat v přímluvách za zemřelé, kteří jsou dosud očišťováni: vyprošovat jim osvobození z očistcových muk.

Tyto prosby – ať přijímající či dávající – jsou živým slovem. Vyprošujeme si Ducha Svatého, On v nás při modlitbě k našemu Pánu Ježíši a společenství jeho přátel v nebi začíná působit, když prosíme, aby nás mocí, jíž Ježíš, Vykupitel člověka a lidstva vstal z mrtvých, naplnil.

Mrtvé slovo jsou “modlitby”, při nichž nejsme otevřeni Duchu Svatému, nemůžeme Jej plně nebo vůbec přijmout a posloužit v přímluvě buď své duši nebo těm, kteří nás o zprostředkování pomoci v Duchu Svatém prostřednictvím Ježíše Krista od Boha Otce prosí.

Počátek měsíce prosince, jeho první den, lépe řečeno již v předvečer, začal nový liturgický rok. Od modliteb za duše v očistci jsme vedeni k touze po nebi, po spáse, po niterném setkání s Trojjediným Bohem v Ježíši Kristu.

K tomu je třeba přijímat Ducha Otce a Syna: prosti, abychom v přípravě na příchod Boha do našeho srdce svou duši každý den více a více Jemu otevírali: živými slovy, živými skutky. Jen On – Duch Svatý může dát všem našim myšlenkám, slovům a skutkům, které jinak vedou ke smrti, život: Našim dobrým skutkům, sebezáporu, oběti pro Ježíše a pro Jeho Církev, k postu, k slyšení toho, co nám říká, k Božímu slovu k a modlitbě.

O. Vladimír Mikulica

Křest Duchem svatým a ohněm

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. 
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. 
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

Dnes o druhé adventní neděli, uvedl ve své promluvě při Anděl Páně před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., nám Církev představuje přísnou postavu Předchůdce Páně, kterého evangelista Matouš podává takto: "V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království". Jeho posláním bylo připravit a urovnat cestu Mesiáši vyzýváním izraelského lidu k pokání za své hříchy a k nápravě všech nepravostí. Jan Křtitel naléhavě hlásal, že soud už je blízko: "Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude pokácen a hozen do ohně". Varoval především před pokrytectvím těch, kteří se cítili v bezpečí jen proto, že patřili k vyvolenému národu. Před Bohem - říkal - se nikdo nemůže vychloubat, nýbrž musí přinášet "ovoce hodné obrácení".

/