LETOŠNÍ VÁNOCE: SVĚTLO V TEMNOTÁCH

BETLÉM

v němž se zrodil Ježíš

Pán a Král, Bůh, Mesiáš, 
at' se v našich duších stane 
jeskyní a chrámem Ducha 
postaveným na Kříži:

Ježíš je Chléb života.

Vyprošuje a žehná O. Vladimír

eskyně svatého Jeronýma v betlémské bazilice Narození Páně

LETOŠNÍ VÁNOCE: SVĚTLO V TEMNOTÁCH

Spíš než nějaké otřepané fráze v adventním přání: št'astné a veselé Vánoce, očekáváme laskavé a posilující slovo, přání štěstí a klidu v duši, které má "KLÍČ", které se dá otevřít a tak najít v této situaci střídajících se karanténních omezení a napjatých "trochuuvolnění". skutečně oporu a posilu, bezpečí a cestu k řešení problémú v nás a okolo nás.

Žijeme už skoro rok v určité formě válečného stavu.

Životy našich blízkých a milovaných případně i naše životy jsou v ohrožení.

Je ohroženo naše živobytí.

Nemáme jistotu, zda svěřené uživíme.

Nemáme jistotu, zda nás "uživí" naši zaměstnavatelé. Zda neztratíme práci, zdroj příjmů.

Jsme omezováni v mnohých věcech, ale nejnebezpečnější je omezení, které se týká spásy duší: účast na mši svaté, na svátostech.

Vrcholem je nejistota, zda ve chvíli umírání budeme moci přijmout viatikum, zaopatření svátostmi.

Znám své myšlenky, které mám o vás – praví Pán, Bůh – to, co zamýšlím pro vaše blaho, a ne pro utrpení: dát vám budoucnost plnou naděje. Budete mě hledat, a naleznete mě, budete-li mě hledat celým svým srdcem.

Toto Boží slovo – i když je ze Starého zákona – je Božím slovem pro současnou situaci.

Událostmi, které jsou spojeny s pandemií, k nám velmi jasně hovoří sám Duch Svatý:

Nejsme často schopni slyšet Jeho hlas.

Přirozeně jsme schopni ještě porozumět tomu, co se okolo nás děje, a jaké jsou příčiny a následky. To si můžeme i odvozovat z podobných událostí v dějinách světa.

Avšak pochopení smyslu a porozumění, co po nás Duch Boží žádá, vyžaduje k tomu, abychom porozuměli, hlubší pohled na dějiny. Ten, který se křesťanské děti učí už od první třídy v biblické dějepravě, v katechismu:

Pohled na základní dvě říše, které tu jsou stále a intenzivně duchovně přítomny: říše temna a říše světla.

To že se hroutí v této přelomové době dokonce několik soustátí a že jsou všechny říše ohroženy ve své existenci ekonomicky, vojensky a politicky je varováním: spojily se a spojili jsme se s duchovní říší temna.

Nastává opět období, kdy se "hroutily, otřásaly říše", jak zpívá Žalmista.

Proč? Především a zásadně z duchovních a tím morálních důvodů.

Jeden náš slavný moravský podnikatel řekl, že neexistuje ekonomická krize. Existuje jen krize morálky zaměstnavatele a zaměstnance.

A to platí na prvním místě v duchovní oblasti. Neexistuje krize člověka. Existuje pouze hřích člověka vůči Trojjedinému Bohu a trest za něj - ztráta Ráje, vyhnání z Ráje.

Vyhnání Adama a Evy pro jejich nevěru a vzpouru proti milujícímu Bohu, odtržení se od Něj, odtržení se od Lásky, i od Spravedlnosti, která se projevila už při zákazu pojíst ovoce ze stromu uprostřed Ráje; a tak svévolné odloučení se od Harmonie, Pravdy, Krásy, kterou je On, jenž se s nimi takto stýkal v Ráji,

Toužíme po Ráji, toužíme po návratu k Bohu. Každý člověk. Dokonce můžeme u bojovných ateistů či pronásledovatelů Církve nebo odpůrců Ježíše Krista vidět zvláštní horlivost, někdy i intenzivnější než u ostatních, žít v Ráji, udělat ráj na zemi, za oplocením svých domů a vil, ve vlastní rodině, v ekologické rezervaci, ve společenství /kolik náboženských sekt vzniklo z této touhy, třebas ekonomicky či jinak zneužívané!/

Jak se vrátit do Ráje?

Na toto odpovídá – naplněný Duchem Svatým - o Letnicích svatý papež Petr, když se jej ti, kdo vidí působení Ducha Božího, ptají, co mají dělat:

Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! ... Obraťte se a dejte se pokřtít ve jméno Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého!

- Poznat Ježíše Krista, poznat v Něm přemožitele hříchu, smrti a nemocí. Dát se pokřtít. Křest je vyznáním jeho moci nad nebem a zemí. Proto je i základním lékem na ohrožení, v němž se nacházíme:

Ve křtu je skryto tajemství obětní smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista: Trojjediný Bůh zachraňuje lidskou duši pro věčný život.

Vyvádí z temnoty hříchu a chrání před destruktívní moci říše temna.

Přivádí na bezpečné místo v Církvi, v duchovním a pozemském společenství, které má všechny prostředky k tomu, aby se ubránilo říši temnoty.

Pro nás, kteří jsme pokřtěni, je pandemie a z ní vyplývající další krize, zkouškou naší víry, prověřením zda skutečně v tajemství křtu žijeme, zda slyšíme varovný hlas Ducha Božího pokaždé, kdy bychom ustoupili a nechali se svést říší zla.

Ovoce svedení je snadno poznatelné: strach ze smrti, upřednostňování pozemské záchrany před spásou duše, vlažnost v modlitbě a ve službě víry bližním. Pak následuje, jako opak přikázání lásky k Bohu a bližnímu pád do vášní, neřestí, závislostí,... oslabení psychického a tělesného zdraví.

A tady duchovní zbraně zná každý z nás: jsou to svátosti. Proto je tak nesmírně důležité nenechat si uzavřít tento přístup ke světlu v temnotách: k Ježíši Kristu, Pánu nad dobrem i zlem.

Za to se modlím pro Vás, pro Vaše rodiny, pro náš národ a pro všechny, kdo jsou na celém světě zasaženi utrpením nebo v ohroženi spásy své duše,

a vyprošuji všem kněžské požehnání

O. Vladimír Mikulica

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Několik dní chvalozpěvů v Duchu svatém

IV. neděle adventní v cyklu B

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: 
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. 
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." 
    To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. 
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

O čtvrté neděli adventní je osobnost proroka, největšího z proroků, syna svatého Zachariáše a Alžběty, největšího narozeného z ženy vystřídána pohledem na Duchem svatým utvořenou Svatou rodinu nazaretskou. Svatý Jan, připravovatel ke křtu Ježíšovu vodou a Duchem svatým ustupuje do pozadí, umenšuje se, podle svých vlastních slov, aby vynikla ze Svaté rodiny ta, jež je „královnou“ celého adventního dění, která proto stojí v pozadí celých dějin spásy, již před stvořením: svatý Jan nechává mluvit a jednat Pannu z Nazareta Pannu Marii, královnu proroků, první z žen na této zemi a nejpokornější „nejmenší“ v království jejího Syna Ježíše.

Ona totiž odpověděla na volání Ducha svatého jako Nevěsta, která svým nazaretským „Fiat“ volá: “Přijď, Pane Ježíši! Maran atha!“ Z jejího srdce, a tak ze srdce Církve, vycházela, jak řekl Svatý otec Benedikt XVI. před několika lety při promluvě na Svatopetrském náměstí, často prosba: "Přijď, Pane Ježíši, navštiv nás svým pokojem, tvá přítomnost nás naplní radostí". A v ochotě těch, kdo jsou ochotni rozdělit se o svatou radost z poznání a lásky Ježíšovy zaznívá odpověď Církve na zvolání: "Přijď, Pane Ježíši!", které prochází celými dějinami spásy a nadále stoupá ze rtů věřících: „Přijď, Pane, přetvoř naše srdce, aby se na světě rozhostily spravedlnost a pokoj!“

Prostředníkem, postavou takového apoštolátu po výtce a současně tím, kdo spojuje poslání svatého Jana Křtitele a Panny Marie, je svatý Josef, jemuž je dnes v Nazaretě řečeno: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." - "přijetí dobré zvěsti ve víře vede samo sebou" ke sdílení spásy, obdržené darem.

"Pravda, která zachraňuje život" a která se stala tělem v Ježíši - totiž zapaluje v srdci toho, kdo ji přijme, lásku k bližnímu a hýbe jeho svobodou rozdávat to, co sám zadarmo přijal". Být dostižen přítomností Boha, který se o Vánocích stává naším bližním, je nedocenitelný dar. Dar, jenž nás uschopňuje "žít v univerzálním objetí přátel Božích", v oné "síti přátelství s Kristem, který spojuje nebe i zemi" a jenž vztahuje lidskou svobodu k jejímu naplnění, která " je-li žita v pravdě " rozkvétá "do nezištné lásky, plné pozornosti pro dobro všech lidí". Nic není krásnějšího, naléhavějšího a důležitějšího než obdarovávat nezištně lidi tím, co jsme zadarmo obdrželi od Boha! Nic nám nemůže odejmout nebo ulehčit tento tíživý a okouzlující závazek. Radost Vánoc, jejíž předchuť už zakoušíme, přičemž nás naplňuje nadějí, nás zároveň nutí hlásat všem přítomnost Boha mezi námi.

Tyto tři zmíněné postavy Adventu nás vedou, každá podle svého – Božího povolání i podle naší aktuální dispozice v životě v síle Ducha svatého, ke chvalozpěvu, kterým vrcholí příprava doby adventní na vánoční slavnost Narození našeho Spasitele.

Svatý Jan nás převádí od „biblických reálií“, událostí, o nichž svědčí prorocky naplněn Duchem svatým k výzvě přijmout spásu ve křtu vodou a Duchem svatým.

Svatý Josef nás vybízí, abychom naslouchali podnětům Ducha svatého, hlasu v tomto případě nikoli andělského, ale archandělského, když se jedná o odpověď na přijetí spásy nabídnuté Ježíšem Kristem, vybízí k apoštolátu již tím, že se ujímá – vzdor všem možným výtkám a útokům tzv. veřejného mínění – Matky Církve.

A Panna Maria nás jako „poslední“ dívka v Nazaretě a v Izraeli vede mezi „nejmenší v Božím království“ zde na zemi a v nebi.

Ve společenství těchto tří můžeme prožít chvalozpěv Křtitelova otce – starozákonního kněze Zachariáše „Požehnaný buď Hospodin, Bůh Izraele!“ i chvalozpěv Panny Marie v Nazaretě, který vrcholí v Ain Karím: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli!“

Tyto dva chvalozpěvy jsou současně chvalozpěvy eucharistickými. Nejprve navenek: modlíme se je při ranních a večerních chválách Římského breviáře, které vrcholí při ranní případně večerní mši svaté. Můžeme se je v eucharistickém díkůčinění našemu Vykupiteli Ježíši modlit i soukromě a osobně po svatém Přijímání.

Ale nadto jsou základem našeho vyznání víry po svatém přijímání: dávají našemu vnitřnímu pohledu schopnost uvidět obraz, o němž ve svých Duchovních cvičeních píše svatý Ignác z Loyoly jako o základu rozjímání vedoucího ke spáse: obraz Ježíše, počatého na tento svět, posvěcujícího svatého Jana Křtitele a jeho rodiče, připravujícího je i celý Izrael na svátostinný křest, jejž bude udělovat jejich syn. Tento obraz je historickým, literárním dábar, slovem i činem; základem vyznání víry evangelistů a apoštolů jdoucích ve stopách svatého Josefa, inspirovaných jako on Duchem svatým.

V době adventní předvánoční novény – ve dnech od 17. do 24. prosince – jsou proto ranní modlitby chvalozpěvu svatého otce Jana Křtitele těmito svědectvími podivuhodných událostí na judských a nazaretských horách.

První den je Chvalozpěv uvozen těmito slovy:

„Vězte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám, nedá se zdržet.“

Ano, naplňuje se slovo Janovo: nejmenší v Božím království jsou větší než on ve chvíli Ježíšova křtu. - A nyní, na počátku Novény – jsme vybídnuti, abychom Království viděli mezi námi: v Ain Karím, u Jordánu, kde Jan křtí, v chrámu ve chvíli starozákonní oběti Zachariášovy, v Nazaretě před Pannou Marií a v jejím Neposkvrněném početí, v němž panensky počala Mesiáše. Blíží se – a v Matce Církve je již zde!

Pak – a tímto způsobem - jsme Církví vedeni, abychom přešli, dospěli, k modlitbě večerních chval tohoto dne, 17. prosince. Má nás vést úžas víry, jak jej vyjádřil v rozjímání pro římské akademiky nad první z „Velkých antifon“ („Ó – Antifon“) předvánoční novény papež Benedikt XVI., když vyznává: „Jaká moudrost se rodí v Betlémě? - Tuto otázku bych chtěl položit sobě a vám, kteří jste přišli na toto tradiční předvánoční setkání s římským univerzitním světem. Dnes namísto mše svaté slavíme nešpory a šťastnou náhodou nám dnes začínající předvánoční novéna vložila do úst zpěv první z antifon, které jsou označovány jako velké:

"Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího,
Ty se rozpínáš od jednoho konce k druhému,
Ty mocně a mírně řídíš všechno:
Přijď a nauč nás cestě rozumnosti!"

Tato nádherná invokace se obrací k "Moudrosti", ústřední postavě knih Přísloví, Moudrosti a Sirachovci, po níž se nazývají "sapienciální" a v nichž křesťanská tradice spatřuje předobraz Krista. Tato invokace se stává opravdu podnětnou, ba dokonce provokující, postavíme-li se před jesličky, tedy paradox Moudrosti, která "vyšla z úst Nejvyššího" , je položena v jesličkách a zavinuta do plének.

Můžeme již tušit odpověď na úvodní otázku: v Betlémě se rodí moudrost Boží. Svatý Pavel v listě Korinťanům používá tento výraz: "moudrost, jež je od Boha, plná tajemství", je v božském plánu, který zůstal dlouho skryt a který Bůh sám zjevil v dějinách spásy. V plnosti časů tato moudrost přijala lidskou tvář, tvář Ježíše, který - jak praví apoštolské vyznání víry - "byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebe, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé". Křesťanský paradox spočívá právě ve ztotožnění božské moudrosti, tj. věčného Logu s člověkem Ježíšem Nazaretským a s jeho dějinami. Řešení tohoto paradoxu spočívá jedině ve slovu Láska, které je v tomto případě nutno psát s velkým L., poněvadž se jedná o Lásku, která nekonečně přesahuje lidské a dějinné dimenze. Moudrostí, kterou tento večer vzýváme, je tedy Boží Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice; je Slovem, které - jak čteme v Janově Prologu - "bylo na počátku u Boha", ba dokonce "bylo Bohem", a s Otcem a Duchem svatým stvořilo všechny věci a "stalo se tělem", aby nám zjevilo onoho Boha, kterého nikdo nikdy neviděl.

Velké antifony jsou pro ty, kdo prožívají mši svatou spojeni s naším Pánem a Přítelem Ježíšem, darem pro osobní modlitbu, vrcholící i společným chvalozpěvem v tišině srdcí – i nahlas vyznávaném.

Matka Církev nás jimi implicitně vede: tak se modli po svatém Přijímání: vyznávej Ježíše, připomínej tajemství jeho života, jak jej popisují svatopisci Písma svatého, následovníci svatého Jana Křtitele a svatého Josefa. Ponoř se do historické události dějin spásy – víme, jak omilostněné duše niterně prožívali „Horu proroků“, „Svaté kněžství Ježíšovo“ či „Jeho hořké umučení.“ - A můžeme říci, že světci jako byli P. Pio, svatý Filip Neri, svatá Terezie z Ávily a další sice nezanechali tak podrobný popis událostí, které se přede dvěma tisíci lety odehrály ve Svaté zemi, jako blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová, ale o to více se stali našimi učiteli „apoštolátem mystiky“, který nám předali v duchu svatého Josefa obdařeného milostmi, o nichž čteme v dnešním evangeliu.

A po této škole „pozemské mystiky“ přichází „nebeská“, večerní antifona vedoucí k niternému chvalozpěvu, vycházejícímu z oslovení Ježíše, ač prorockými, nyní však v jejich naznačeném smyslu, naplněnými tituly:

Ó Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího, ty se rozpínáš od jednoho konce světa k druhému, ty mocně a mírně řídíš všechno: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.

V dalších dnech novény nám Církev nabízí, abychom šli dále touto cestou meditace a chvalozpěvu: abychom každý den při mši svaté po svatém přijímání prožívali stále více „obraz“ i oslovení Ježíše, ainkarímský chvalozpěv Matky Boží:

18. prosince:

Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii, vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého, aleluja.

Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.

19. prosince:

Spasitel světa vyjde jako slunce a sestoupí do lůna Panny jako déšť na trávu, aleluja.

Ó kořeni Jesse, ty stojíš jako znamení národům, před tebou zmlknou ústa králů a národy tě budou vzývat: přijď a vysvoboď nás, už neprodlévej.

20. prosince:

Anděl Gabriel byl poslán k Panně Marii, zasnoubené s Josefem.

Ó klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, když ty otevřeš, nikdo už nezavře, když ty zavřeš, nikdo už neotevře: přijď a vyveď ze žaláře spoutaného, jenž sedí v temnotě a ve stínu smrti.

21. prosince:

Jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně, aleluja.

Ó Východe, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti.

22. prosince:

Nyní se splnilo všechno, co řekl anděl o Panně Marii.

Ó Králi národů, toužebně očekávaný, ty jsi nárožní kámen, který spojuje Boží lid v jedno: přijď a spas člověka, kterého jsi utvořil z hlíny!

23. prosince:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Ó Emanueli, Králi náš a zákonodárce, na tebe čekají národy, abys je zachránil: přijď a dej nám spásu, Pane, náš Bože.

A 24. prosince ráno jako příprava na kontemplaci Dítěte Ježíše narozeného v betlémském chlévě:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Kéž rozjímání a následující chvalozpěv, třeba i jen při osobní modlitbě po svatém Přijímání ve dnech této předvánoční novény, se pro nás stane největším darem, jež nám žádný pozemský řetězec nemůže dát, přípravou na dar, který přineseme rodině pozemské a duchovní ať doma či ve farnosti pod štědrovečerní jesličky jako nejcennější ze všech dárků!

O.Vladimír Mikulica

(Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8857

Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, čl. 7

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1218)

MODLITBA

Přede všemi věky,

na počátku u Boha,

jsi Logos, Věčná Moudrosti!

Jsi světlo ze světla,

pravý Bůh z pravého Boha,

zrozený z Otce,

Ježíši, Synu Boží,

nestvořený.

Radostí Ti bylo sestoupit na zem,

do lůna Panny Marie,

pobývat s lidmi,

vydat se jim z lásky až do krajnosti

na potupnou smrt kříže

k mešní oběti.

Vyšel jsi z úst Otcových,

abys řekl svým učedníkům:

Blízko je Boží království:

satanem se zdržet nedá.

Nad ním, nad silami zla

- od jednoho konce nebes ke druhému:

nad silami dobra

vykonáváš svou vládu

Kriste, žehnající Králi

pravicí – mocí Ducha svatého

vše řídíš.

Tvůj Duch je vánek,

jenž šeptá:

„Miluj Boha- Přítele":

mluví o Tobě, Ježíši;

přichází do milujícího srdce

a učí cestě moudré prozřetelnosti.

Amen.

O LITURGII ZLATÉ STŘEDY

Označení Zlatá středa a pak především Missa Aurea, Zlatá mše svatá odkazuje na středu adventních kvatembrových dnů /zkráceno z "Quattuor Temporis" - čtyři doby/ po Třetí neděli adventní. Tyto kvatembrové, suché, postní dny pocházejí podle písemných dokladů /De ieiunio decimi mensis. S. Leo M. polovina V. století po Kristu/ - nejpozději z doby, kdy se začínal hroutit Evropský superstát – Římská říše, tedy ta současná západní část.

V naší době, kdy ve všeobecném zmatku a neznalosti církevního roku mnozí slaví místo Adventu Vánoce a místo Vánoc už jen konzumní hody, jsou adventní postní kvatembrové dny protikladem k ještě před koronavirem ubíjejícím předvánočním horečnatým nákupům. Jde o opak: o dar z lásky, i když většinou z nadbytku. Ale patrně prapůvodní "Zlatá středa", i když se tak od počátku nenazývala, připravovala na začátek období tří dnů před oslavou astronomického návratu Slunce již pár desítek či stovek tisíc let před Kristem.

V popisu Zlaté středy v onom vyprávění z poloviny V. století slyšíme o tom, že se křestané na konci astronomického podzimu scházeli na ranní mši svatou. Ta byla vposledku nazývána Missa Aurea. Byla adventní oslavou Inkarnace, Vtělení Ježíše Krista, události Zvěstování Panně Marii v Nazaretě – oslavou svatého početí Mesiáše. Nesla se ve velmi slavnostní formě: modlitby, čtení z Písma Svatého, žalmy a duchovní písně doplňovalo zpívané radostné Gloria – andělský zpěv při zrození "slunce viditelného i neviditelného světa", Spasitele Ježíše Krista. A pak se četlo dramatickou formou – v bělostných rouchách, se svícemi a pozdviženým křížem - evangelium o zvěstování archanděla Gabriela Panně Marii v Nazaretě; o tom, že – když bude souhlasit, stane se matkou Krista - Mesiáše, který jako Slunce všech sluncí pokryje zlatavými paprsky - a prozáří jimi – temnoty. Vyzváněl největší z místních zvonů.

Po evangeliu se četly čtyři nádherné, vírou a poznáním tajemství inkarnace naplněné úryvky z mystických meditací svatého Bernarda z Clairvaux o Zvěstování /Homiliae super "Missus est"/.

Křestané na tuto středu, pokrytou zlatavými paprsky slavné posvátné liturgie, udělali inventuru svých zásob jídla připravených na Zlatou středu, následující pátek a sobotu. Dost si ukrojili, odřekli, aby mohli v modlitbě jasněji vnímat hlas Ducha Svatého. Co po skrovném postním stolování zbylo, odnesli příbuzným, sousedům; často do kostela, kde se ze sbírek pro chudé, z collecty, rozdalo vše těm, kdo neměli tolik peněz, jídla a pití.

Tak vlastně byli všichni co do postavy tak akorát: Chudí nebyli vychrtlí a nemocní a bohatí nebyli tlustí a vlastně taky nemocní – ze špatné životosprávy v jídle a pití.

Tyto kvatembrové dny - počínající Zlatou středou a později více týdny před Božím hodem narození - se staly nynější adventní duchovní přípravou na Vánoce, na slavnost narození Ježíše Krista a vyvrcholením postních dní.

Zlatá středa připadá letos na 16. prosinec. Jí začínají kvatembrové, suché dny- středa, pátek a sobota - a současně i novéna, devět posledních dní před Svatou nocí Narození Spasitele.

Otec Vladimír Mikulica

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Prorok – kněz

a Boží Beránek Ježíš Kristus

3. neděle adventní v cyklu B

Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou." 
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on." 

"Gaudete in Domino semper" Radujte se stále v Pánu". Těmito slovy svatého Pavla, říká Svatý otec Benedikt XVI., začíná mše svatá ze třetí neděle adventní, která je proto nazývána neděle "Gaudete". Apoštol vybízí křesťany, aby se radovali, protože příchod Páně, to znamená jeho slavný návrat, je jistý a neopozdí se. Církev tuto výzvu přejímá, když se připravuje na slavení Kristova Narození a svůj zrak obrací stále více směrem k Betlému. Očekáváme totiž s pevnou nadějí druhý příchod Kristův, protože poznáváme ten první. Mystérium v Betlémě nám zjevuje Boha-s-námi..."

Emmanuel, jak je andělem nazván Ježíš Kristus, je prostředníkem mezi Bohem Otcem a lidstvem všech dob: Bůh se nám v Něm stal blízkým výjimečným způsobem: Ve svém Synu Ježíši jako Logos sestoupil do Nazareta, do řádu věcí viditelných i neviditelných v tomto Jím stvořeném světě. Často – v mesiánské židovské i pohanské svatební mystice "hieros gamos" – se tento sestup Boží mezi nás odkrývá na zasnoubení Boha s člověkem. A nejde o antropomorfické (a antropocentrické) přirovnání: Unio hypostatica, jednota lidského a božského v Ježíši Kristu je základním principem fungování světa a vesmíru. Jinak se šíří chyby – ze srdce plného či nakaženého hříchem – a vše směřuje ke smrti.

Ježíš Kristus přijal roli Boží, služebníka, aby Bůh Otec, On a Duch svatý mohl přebývat dokonce nejen s námi, ale přímo v naší od hříchu očišťované duši. A toto je zroj nejvyšší a plné radosti člověka. Proto "Gaudete!"

Zároveň je tato radost – a to je příčina její síly a trvalosti či stále intenzivnějšího rožívání – spojena s jistotou. S jistotou spásy v katolické Církvi.

Vrcholně prožíváme tuto jistotu v utrpení Ježíše Krista na kříži, které se zpřítomňuje při mši svaté. Radost pak z Jeho příchodu na oltář ve chvíli Proměňování.

"Nejprve - při Offertoriu mše svaté – jsme Církví vybízeni", píše mystik Ludolf Kartuzián, abychom se spojili, sjednotlili s pokorou těch, za něž se On obětoval, s jeho obětní smrtí na kříži. K tomu nás vybízí již Apoštol, když sám o své osobním Offertoriu říká: "Pro mne je ukřižován svět a já světu!"

Jsou pak tři věci na světě, které pro nás musí být ukřižovány a my pro ně, jak píše svatý Jan: "Vše, co je ve světě, je žádost těla, žádost očí a pýcha, zpupnost života." Ukřižování těchto tří se uskutečňuje třemi sliby řeholních osob, které jsou pravými duchovními mučedníky.

Nejprve jde o mučednictví, které znamená opuštění všech pozemských časných tužeb, druhý stupeň mučednictví v sobě zahrnuje rozhodný odpor vůči všem žádostem těla – a čím statečněji je tento boj veden, tím slavnější je vítězství tohoto mučednictví; a třetí stupeň spočívá ve zřeknutí se vlastní vůle, což nastává, podle svatého Řehoře Velikého, když na základě poslušnosti odpíráme vlastní vůli a na základě obětování odmítáme "cizí" "maso k oběti"; proto lze říci: "Poslušnost je lepší a větší než oběti zvířat."

Rozjímáním o tomto tajemství oběti svého vlastního života Ježíši Kristu jsme účastni tajemství, které nám dnes předkládá náš Vykupitel Ježíš v evangeliu sepsaném svatým Matoušem:

"Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel."

Svatý Jan je "více než prorok": prorok je vidoucí, proroci viděli "příští". Viděli přicházet slíbeného Vykupitele, v obrazech jako například svatý prorok Ezechiel, ve vnuknutí k podivuhodným činům jako svatý Oseáš, ve slyšení, "vidění" Božího slova, které předávali povolaným posluchačům jako svatodušní, charismatičtí hermeneuti, praví Hermové usvědčující modlářské pohanské božstvo ze scestí.

Svatý Křtitel je "více než prorok", protože na Vykupitele, na Ježíše z Nazareta přímo ukazuje. V tu chvíli u Jordánu, kdy ukáže a řekne: "Hle, Beránek Boží!", se stává "praesulem custodiae" novozákonního kněze Ježíše Krista a zvláště všech Jeho svátostných služebníků, kněží a biskupů.

A ve chvíli, kdy na pokyn samotného svého Vykupitele očekávaného Mesiáše v Jordánu křtí, stává se "největším narozeným z ženy": ukazuje, jak Ježíš jako člověk drží při Poslední večeři ve svých rukou své vlastní eucharistické Tělo-Sebe – ukazuje, jak Kristovi kněží mají toto tělo držet, když jej ukazují Božímu lidu a společně se s nimi po aklamaci "Hle, Beránek Boží, který na sebe vzal hřích světa" modlí: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" - Proto je Jan Křtitel největší, protože toto učinil dříve, než vstoupil mezi nejmenší z nebeského království, dříve než Ježíš a svátostní kněží Jeho Církve.

Velikost osobnosti svatého Jana můžeme takto přirovnat k účastníku mše svaté – ať celebrantovi, asistujícímu či z Božího lidu, který stejně jako svatý Křtitel vidí přicházet Ježíše, vidí slavení svatých tajemství či je liturgicky celebruje, a přitom přemýšlí o Mesiáši, Božím Synu, nahlas zvěstuje jeho oběť - "Hle, Beránek Boží..."; svůj podíl na ní: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" Přijímá ovoce výkupné oběti Ježíše Krista nabídnuté všem na Golgotě a mnohými přijaté a přijímané. Neslaví ovšem mši svatou jako "nejmenší v Božím království".

Tento rozpor nám může ozřejmit příklad: Dobrý duchovní pastýř, v tomto případě biskup, touží podobně jako to čteme o svatém Karlu Boromejském, aby čas po svatém přijímání byl pro jemu svěřené kněze a věřící chvíli modlitby, kdy se plně rozvine naše přátelství s Ježíšem Kristem. Má zodpovědnost za slavení liturgie. Trápí jej někdy neurotické zakončení mše svaté: po svatém přijímání celebrant či jáhen nebo akolyta ihned purifikuje posvátné nádoby, zpívá se píseň, vzápětí následuje závěrečná modlitba po svatém přijímání, pak dokonce ohlášky, které se v tomto případě mohou stát Boha pustým rozptýlením. Dobrého pastýře tato "praxe" trápí. Nepomohou ani prosby těch, kteří s vírou přijímají tělo Páně a prosívají "duchovního" celebranta, aby alespoň chviličku nechal na jejich osobní modlitbu...To vše je o to bolestnější, že po výzvě "Modleme se" má následovat společná "eucharistická" – děkovná modlitba.

Zde zaznívají Ježíšova prorocká slova: "Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on – Jan Křtitel"!

Nebeské království je společenství Letnic těch učedníků, kteří doprovodili Ježíše z Večeřadla na Olivetskou horu. Požehnaných na nebe vstupujícím Pánem a Božím Synem po Otcově pravici. Od této chvíle jsou s Ním stále. Osobně i svátostně spojeni.

Jsou protikladem k výjimečné úloze svatého Jana Křtitele: nejsou v tomto smyslu pasivními diváky a svědky mše svaté, kteří by jako proroci Staré smlouvy recitovali modlitby či zpívali kantika očekávající příchod Ježíše: Nejmenší v Božím království s Ježíšem hovoří, naslouchá mu, ti, kdo byli před setkáním s Ježíšem ve svátostech Církve slepí, vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. - Již cestou na slavení oběti mše svaté, při přípravě modlitbou růžence, rozjímáním, adorací, tichou modlitbou předtím než zazvoní zvonek u sakristie a zazní "Introibo ad Altare Dei", připravuje nejmenší z Ježíšových bratří svou duši na setkání se svým Přítelem a Pánem. V žádném úkonu mše svaté není divákem, komentátorem jako "největší, který se narodil z ženy", "největší mezi proroky", kteří Mesiáše vidí a na Něj ukazují, ale účastníkem láskyplného rozhovoru s Ním, nasloucháním slyšícího a odpovídajícím na slova Jeho lásky, slepým, který po illuminaci svatého křtu prohlédl a nyní očima víry vidí Ježíše v Nejsvětější svátosti, klaní se mu, přijímá ve svatém Přijímání "primitias resurrectionis eius", závdavek Jeho zmrtvýchvstání – své zmrtvýchvstání.

Pak se duše "nejmenšího" v lásce k Trojjedinému Bohu naplňuje modlitbou stoupající lásky k Němu, již působí a v níž působí Duch. Každé gesto celebranta, každá odpověď a zpěv i tichá modlitba Božího lidu stoupá ve vyznání víry a lásky k Ježíšovi až k vrcholu, jímž je svaté Přijímání. S posvátnou úctou, na kolenou u oltářní mřížky můžeme chvíli setrvat v této předsíni nebeského království, kde vidíme svou malost a velikost, nezměrnost lásky Ježíšovy. Po návratu na naše místo, mezi Boží lid, celebrant v postoji oranta po výzvě ke společné modlitbě, již začíná - interně a intimně - naše společné "Ite, missa est!" Duch vzkříšení nás proměňuje, posiluje, osvěcuje. I po mši svaté toužíme doprožít tuto chvíli nevýslovné lásky, abychom ani po vyjítí z kostela či ze sakristie nepřestali milovat, jak On miloval a miluje nás.

(srovn: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8823;

La gioia di darsi agli altri, ed.Paoline, 1987, str.143;

Erhebe dich, meine Seele)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Jak Tvé pozdvižené ruce k modlitbě

mohl syn starozákonního obětního kněze Zachariáše

vidět a vnímat obětní dým starozákonních žertev,

jež i jeho otec v chrámu přinášel:

poznal vůni kadidla duchovní svatby,

od níž každé zasnoubení pochází,

poznal,

že Ty, Ježíši, jsi pravý Křtitel vodou a Duchenm svatým.

Sám by byl raději pokřtěn od Tebe,

a Tys jej pokřtil krví.

Tak přijal místo proroka a kněze

novozákonního syna kněze Zachariáše

mezi nejmenšími v Božím království

jako jejich učitel svatého křtu.

Podobně může ten,

kdo při mši svaté nepřijal roli "nejmenšího v Božím království",

slyšet slova vyznání lásky Tobě

a vidět dým z kadidelnice duchovního otce.

a "bezmyšlenkovitě" odříkávat předepsané modlitby

či opominout niterné osobní

při nekrvavé kalvarské Oběti.

Stát se "velkým" před lidmi a před sebou,

ale nikoli nejmenším v Božím království.

Pak ani recitace modliteb ani kadidlový kouř

se nestávají modlitbou stoupající lásky k Tobě,

nemohou proniknout vychladlé srdce.

Ty nám právě při jednotlivých úkonech mše svaté,

jak po sobě následují,

chceš postupně proměňovat srdce kamenné za to,

které miluje Tebe, Církev a bližní:

Proto nás novozákonní prorok a Tvůj kněz svatý Pavel o této neděli vybízí:

"Gaudete!"

Radost Ducha, o níž prorokuje,

může ovšem přijmout jen ten,

kdo se k Tobě jako k proroku a knězi při mši svaté stále obrací.

Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Vyznání hříchů svatému Janu Křtiteli

„Tröstet, tröstet mein Volk,“ „Těšte, těšte můj lid,“ zaznívají tóny Händlova mistrovského díla o Mesiáši - Ježíši, jenž dává každému věřícímu svého Ducha - Utěšitele.

Evangelium této druhé, svatojanské neděle adventní nám prezentuje postavu svatého Jana Křtitele, který se podle slavného Izaiášova proroctví stáhne do ústraní Judské pouště a svým kázáním volá lid k obrácení, aby se připravil na blížící se příchod Mesiáše.

Přísnou postavu Předchůdce Páně nám představuje evangelista Matouš takto: „V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“. Jeho posláním bylo připravit a urovnat cestu Mesiáši vyzýváním izraelského lidu k pokání za jeho hříchy a k nápravě všech nepravostí. Jan Křtitel naléhavě hlásal, že soud už je blízko: „Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude pokácen a hozen do ohně“. Varoval především před pokrytectvím těch, kteří se cítili v bezpečí jen proto, že patřili k vyvolenému národu. ‚Před Bohem‘ - říkal - ‘se nikdo nemůže vychloubat, nýbrž musí přinášet „ovoce hodné obrácení“.

Přísná, ale pravdivá slova zaznívají v návaznosti na první neděli adventní, kdy se otevírá v pokladu Božího slova poznání o velikosti touhy po pravdě, lásce, spravedlnosti a blažené kráse, kterou již ve svých ‚prvotinách‘ - svátostných mysteriích - připravil Bůh těm, kdo Jej milují: vrcholí v blížících se „nových nebesích a nové zemi“, připravených pro ty, kdo Boha s touto touhou očekávají.

„Jan Křtitel mluví i nadále prostřednictvím evangelia a napříč staletími ke každé generaci. Jeho jasná a tvrdá slova jsou léčivá více než kdy jindy pro nás, muže a ženy naší doby, v níž způsob, jakým se prožívají a vnímají vánoce, často trpí materialistickou mentalitou. ‚Hlas‘ velkého proroka nás žádá, abychom připravovali cestu Pánu, který přichází do dnešních pouští, vnějších i vnitřních pouští, jež žízní po živé vodě, kterou je Kristus.“

Ve svatojanských stopách jdou ti, kdo - označování již v prvokřesťanských spisech za proroky - ukazují stejně jako on na Ježíše - skrytými či viditelnými oběťmi plnými lásky k Němu slovy posledního prorokova Starého a prvního Nového zákona: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa!“

„Ježíšův předchůdce, jenž stanul mezi Starým a Novým zákonem, je jako hvězda, která předchází Slunce, Krista, Toho, na kterém podle dalšího Izaiášova proroctví - „spočine Duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem“.

Jedním z následovníků Předchůdce Ježíše Krista je „Svatý muž“, světec z maloasijské Myry - biskup Mikuláš (Nikolaus, ‚Klaus‘), první výrazná postava, již slavíme v tomto druhém adventním prorockém týdnu. Ten, který vynikal láskou k chudým, k těm, kdo se ocitli v těžké sociální nouzi „nutící“ vlastní děti zaprodat prostituci, což je samo o sobě obviněním Satana v našem srdci; tento Svatý muž dokáže vykoupit třemi hroudami zlata z moci Ducha zla, aniž by, věren stopám Ježíšovým, jenž je zanechal zapsány jako naše hříchy v písku této země, odsuzoval děti upsané zaprodávání duše i těla. I v tom je prorokem Ježíše Krista: Jeho golgotské oběti za každého hříšníka.

A tento svatý člověk v předvečer svých nebeských narozenin (slavených příznačně v západní Církvi v den přenesení jeho relikvií), přijíždí do každého evropského města - tedy právě mezi ty, kdo o jeho příjezd mají zájem (a zvláště má jeho návštěva efekt tam, kde se náležitě zpytováním svědomí na jeho příchod připraví) - na náměstí, či na náves doprovázen čertem - démonem třímajícím v ruce kromě pekelného či očistcového vaku i černočernou knihu našeho svědomí - a rovněž andělem, jenž jako náš „dobrý strážný průvodce vnuká našemu srdci dobré či proti zlu pevně odmítavé myšlenky.

„Svatý Řehoř Veliký k tomu říká, že Jan Křtitel „káže pravou víru a dobré skutky, aby se síla milosti projevila, světlo pravdy osvítilo, cesty k Bohu se urovnaly a v duši se rodily ctnostné myšlenky ze slyšení Slova, které přivádí k dobrému“.

Právě tak je svatý Mikuláš všelidově přijímán - a to i v postateizované předmoderní společnosti - jako skvělý vzor katolického biskupa a kněze, jehož nekompromisní řeč vůči dobru v tomto světě je „Ano“ a vůči zlu „Ne“.

Stejné biskupy a kněze právem čekají všichni po pravé lásce toužící, a proto k vyznání svých hříchů otevření „věřící“ i „nevěřící“.

 Jim jsou adresována slova papeže Benedikta XVI., která pronesl na počátku Roku kněží:

„Ve světě, kde běžné pojetí života zahrnuje stále méně posvátna a namísto toho se jedinou rozhodující kategorií stává ‚funkčnost‘, by katolickému pojetí kněžství mohla hrozit ztráta jeho přirozeného postavení, někdy i v rámci církevního povědomí.

Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, ‚obětují sami sebe jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“. Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé církve podává nekrvavě a svátostně v eucharistii, dokud sám Pán nepřijde.“

To je tedy ona podstata svatosti, jež z příjezdu biskupa Mikuláše činí příjezd „Svatého muže“ mezi nás, hříšné, toužící po vyznání hříchů, které budou vodou Jordánu smyty z naší duše.

„Ježíš mluví o zvěstování Božího království jako o pravém cíli svého příchodu na svět a jeho zvěst není pouhou ‚promluvou‘. Zahrnuje současně i jeho vlastní jednání. Znamení a zázraky, které koná, ukazují, že království přichází na svět jako přítomná skutečnost, která v posledku souvisí se samotnou jeho Osobou. V tomto smyslu je nutné připomenout, že také v primátu zvěstování jsou slovo a znamení neoddělitelné.“

Jednání Božího Syna, jež po očištění od hříchu, po křtu či následné svátosti smíření, dobře vykonané svaté zpovědi, na sebe přijímáme, patří proto Jemu a činí z nás tak adoptivní Boží děti, šťastné z dárků, jimiž nás on - prostřednictvím svých andělů zahrnuje. Nejcennějším darem je přitom Slovo, vtělený Logos Boží.

„Křesťanské kázání neproklamuje ‚slova‘, ale Slovo. A zvěst souvisí se samotnou osobou Krista, ontologicky otevřenou ve vztahu k Otci a poslušnou jeho vůli. Autentická služba Slovu tudíž vyžaduje, aby kněz tíhnul ke hlubšímu sebezapření, aby mohl říci spolu s Apoštolem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. Kněz se nemůže pokládat za ‚pána‘, nýbrž za sluhu slova. On není slovo, ale jak prohlásil Jan Křtitel, …je „hlasem“ Slova: „Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky!“.

Pro Boží děti, jako pro děti ve farnosti, tak utkvívá až k branám věčnosti vzpomínka na „pana biskupa, faráře či kaplana“, jenž - počínaje svatými obrázky konče svátostným pomazáním před jejich smrtí - rozdával: - nikoli sebe, ale Boží lásku, jež plně přišla na zem v Ježíši Kristu a projevuje se takto mocným působením Jeho Ducha.

„Být „hlasem“ Slova, tedy pro kněze neznamená pouhý funkční aspekt. Naopak, předpokládá jeho podstatné „ztracení se“ v Kristu účastí na jeho tajemství smrti a vzkříšení s celým svým já: inteligencí, svobodou, vůlí a obětí vlastního těla jako živé oběti. Jedině účast na Kristově oběti, na jeho kenosi, činí zvěstování autentickým! To je cesta, kterou musí projít s Kristem, aby dosáhl toho, že spolu s Ním řekne Otci: „Ne co já chci, ale co ty chceš“. Zvěstování proto vždycky obsahuje také oběť sebe, což je podmínka toho, aby bylo autentické a účinné.“

Druhou slavností svatojanského týdne, plného vybídek k obrácení, je pohled na Neposkvrněné Početí - uchránění od dědičné Adamovy viny - Matky Boží Panny Marie. Ona ve své ‚ontologické‘ čistotě ukazuje pravou touhu srdce, jejímž ovocem jsou rozdávající ruce svatého biskupa a rozzářené oči dítěte uchráněného po svém vyznán í hříchů před ďábelským měšcem, přijímajícího třebas na první pohled nepatrné dárky: dané s láskou.

„Alter Christus, kněz, je hluboce spojen s Otcovým Slovem, které svým vtělením přijalo přirozenost služebníka, stalo se služebníkem. Kněz je Kristův služebník v tom smyslu, že jeho existence, připodobněná ontologicky Kristu, přijímá bytostně vztahovou povahu: je v Kristu, skrze Krista a s Kristem ve službě lidem. Právě proto, že patří Kristu, kněz radikálně slouží lidem, je služebníkem jejich spásy, jejich štěstí, jejich autentického osvobození, když dozrává v tomto postupném přijímání Kristovy vůle v modlitbě, v bytí - od srdce k srdci - s Ním. Toto je tedy nevyhnutelná podmínka každého zvěstování, které obsahuje účast na svátostné oběti eucharistie a chápavou poslušnost Církvi.“

(z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus, nám. sv. Petra5. 12. 2010 AD;

na generální audienci, na náměstí. sv. Petra, 24. 6. 2009 AD;

a před modlitbou Anděl Páně 9. 12. 2002AD;

Verbum Domini, 28)

Romano Guardini La santa notte. Dall´avvento all´Epifania, Brescia, 1994, str. 13)

zdroj: www. radiovaticana.cz)

P. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Stejnými slovy jako Tvůj přítel Jan Křtitel,

hovoříš Ježíši o příchodu Božího království:

„Přiblížilo se,“ zaznívá na počátku

- poté, co ses vrátil veden Duchem svatým z pouště pokušení;

a později, když pokušení ke hříchu, jehož ses nikdy nedopustil, vrcholí

- na golgotském kříži:

v tu chvíli i pohanský setník vyznává: ‚Je zde‘ -

Boží království, Boží Syn takto umírá;

a pro naši poušť,

jež je podrobně vypsána v osobní černé knize,

kterou drží naši démonové,

zaznívá jasná naděje:

Ty, Spasitel, přicházíš ze svobody Boha

ke každému člověku v jeho radostech a úzkostech,

v jeho zřejmých poznatcích,

v jeho rozpacích a pokušeních,

ve všem tom, co tvoří jeho přirozenost a jeho život,

když se vydá od méně šťastného přijímání Božích dárků:

od svatého přijímání

k blaženějšímu dávání v čistotě duše Panny Marie - k předávání Božích darů.

Amen.