ROK 2020
Někdy
se setkáváme při uvádění našeho letopočtu s dovětkem L. P.,
což znamená Léta Páně, nebo v latinské podobě A. D., Anno
Domini, v roce Pána. Tento "přívěšek" není žádným
staromilectvím nebo muzeálním doplňkem. Vyjadřuje naopak
podstatu. Odkazuje na počáteční princip, od nějž se uvedený
rok odvozuje. A tím je často podle všeobecného mínění (a také
podle výsledků počítání jednoho nepozorného mnicha) rok
narození Ježíše Krista v Betlémě, a proto přesná datace
odkazuje na 25. prosinec, na den Jeho narození, případně na 1.
leden, na osmý den po narození, kdy podle Mojžíšského zákona
následoval ritus obřezání; 1. leden je proto svátkem Obřezání
Ježíše Krista.
Mnozí
písmáci, archiváři a historikové by nám ovšem mohli vyprávět,
kolik potíží mívají s datací určitých událostí, protože
počátek roku našeho letopočtu v některých oblastech zhruba před
polovinou jeho současné délky se počítal od jiného data než je
1. leden: od 25. března, od slavnosti Zvěstování Panně Marii a
početí Ježíše v jejím panenském lůně v městečku Nazaret,
od Jeho narození či od Jeho zmrtvýchvstání o Velké noci.
Především
však tato nejednoznačnost počátku křesťanského letopočtu
svědčí o jedné základní skutečnosti: náš letopočet se svým
počátkem prncipielně vztahuje k osobě Ježíše Krista, k darům,
které nám svým početím, narozením, zástupnou obětní smrtí
na kříži a zmrtvýchvstáním přinesl. Letopočet popisuje
zlomové okamžiky, které se týkají planety Země, vesmíru,
viditelného i neviditelného a dokonce i nestvořeného „světa“.
A
nadto se letopočet týká mystiky osoby Ježíše Krista - není
církevním v užším slova smyslu - první i každý rok je
zasvěcen Jemu. Proto s určitým nedopatřením uvádějí některé
liturgické texty ve vztahu k tomuto letopočtu, že jde o „občanský
rok“.
V
tomto smyslu je i zavádějící výklad počinu (a může být
zavádějící i formulace v onom počinu samotném) našeho císaře
Ferdinanda II., jakoby ustanovil oproti církevnímu kalendáři
občanský a rozdělil sféru církevní od občanské. Zvláště v
zemích Koruny české, v pražské diplomatické kanceláři, bylo
tradiční počítání nového roku ode dne narození Ježíše
Krista. Císař je posunul o osm dní – na svátek Obřezání
Páně, který vyjadřuje právě přijetí darů spásy nabídnutých
osobou Ježíše Krista každému člověku. A tato spása se přijímá
v Církvi.
Tradiční
církevní rok oproti roku Ježíše Krista začínal vždy přípravou
– v době před podzimem nebo na podzim: v postní době
předadventní či adventní, kdy katoličtí křesťané dodržují
půst a tak se na rozdíl od shonu světa více mohou ponořit do
mystického života („v modlitbách a bdění čekáme...až se
zjeví Tvá sláva“, jak zní adventní preface);
připravit se na
slavnost Narození, aby byla i světlem duší, které poznovu a
hlouběji mohou v Církvi přijímat dar iluminace.
Je
pozoruhodné a je ovocem obětí misionářů, kteří světlo
znovuzrození z vody a z Ducha Otcova a Ježíšova nesli do celého
světa, že pro vzájemnou komunikaci rok Ježíše Krista používají
všechny země na světě. Implicitně je každému člověku
představen Ježíš, Boží Syn, Jeho početí, narození, Jeho oběť
pro záchranu každého člověka, která je udělována těm, kdo v
Něj uvěří, v katechumenátu, v církevním roce.
O.
Vladimír Mikulica
První,
kdo jasně tvrdil, že Ježíš se narodil 25.prosince, byl Hippolyt
Římský ve svém komentáři ke knize proroka Daniela z roku 204.
Někteří exegeté pak poznamenali, že na onen den připadla
slavnost posvěcení chrámu v Jeruzalémě, ustanovená Judou
Makabejským roku 164 před Kristem. Shoda dat by potom znamenala, že
s Ježíšem, který se ukázal jako světlo Boží v temnotách, se
opravdu uskutečňuje zasvěcení chrámu, advent - příchod - Boha
na tuto zem.
(Svatý
otec Benedikt
XVI. na generální audienci, aula Pavla VI.
23. 12 MMIX AD; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12211)