je
lidový název pro třetí nejdůležitější a závěrečný svátek
vánočního období církevního roku. Patrně se jedná zároveň o
nejstarší, nejdříve slavený, svátek k uctění Panny Marie, o
“Hromnicích”, jejího očišťování v chrámě čtyřicet dní
od narození Ježíška.
Na
Západě se ovšem s tímto svátkem v římské liturgii setkáváme
až za papeže Sergeje I. v VI. století, do západní a severní
Evropy se rozšířil až o sto i dvě stě let později. Zde
zpočátku bylo slaveno obětování Ježíše Krista, později
převládl původní mariánský charakter slavnosti, tak jak jej v
počátcích posvátné Tradice popisuje evangelium podle sepsání
svatého Lukáše.
Slavnostní
procesí začala na Západě koncem VII. století. Podle svědectví
svatého Bedy Ctihodného se nesly v průvodu hořící svíce.
Žehnání těchto svící je doloženo až ze XII. století. Těmto
požehnaným svícím se připisovala velká moc proti zlým silám,
zvláště proti bouřím a epidemiím a rozsvěcovaly se u lůžka
umírajícího. Tyto svíce pak daly svátku také další lidový
název “Hromnice”.
Dnes
bychom měli s posvátnou úctou odnášet tyto požehnané svíce z
letošní nedělní mše svaté, dát je na posvátné místo v bytě,
v domě a zapalovat je pokaždé, když nás ohrožuje moc,
přesahující síla stvořené přírody. Jsme tím vedeni k pokoře
a současně ke společné modlitbě, kdy se před svící, rozžatou
před křížem či před obrazem Panny Marie s Ježíškem v duchu
svátku “Hromnic” modlíme společně za ochranu pro své duše,
za bližní a za své domovy a rodiny, kdykoli nastává situace,
která by mohla vést k neštěstí pro duši či tělo, pro církevní
obec, pro Tělo Ježíše Krista.
O.
Vladimír Mikulica
