SLOVO K NEDĚLNÍM MEŠNÍM TEXTŮM PAPEŽE BENEDIKTA XVI.: března 2020

ČTYŘICETIDENNÍ

POSTNÍ OBNOVA

rozjímání mešních textů

k přípravě na obnovu křestního slibu o Velikonoční vigilii

sestavil

P. Vladimír Mikulica

AD MMXX

Tato brožurka je určena pro vnitřní potřebu. Bez souhlasu autora ji nelze zveřejňovat, ani uplatňovat žádnou její část mimo tento kontext. Autor zpřístupnil celý text Čtyřicetidenní postní obnovy na www.chvilesbenediktem.cz.

SCHÉMA KAŽDODENNÍ MODLITBY

Můžeme začít písní (například Soudce všeho světa, Bože), nebo ztišením, nebo desátkem posvátného růžence). Následuje vyznání víry: nejlépe recitací „mešního“ symbola Nicejsko- cařihradského:

Věřím v jednoho Boha,
Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
všeho viditelného i neviditelného.
Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
který se zrodil z Otce přede všemi věky:
Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha,
zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:
skrze něho všechno je stvořeno.
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.
Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny
a stal se člověkem.
Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta
byl umučen a pohřben.
Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.
A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.
Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života,
který z Otce i Syna vychází,
s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroků.
Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.
Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.
Očekávám vzkříšení mrtvých
a život budoucího věku.
Amen.

Po vyznání víry je dobré se pokorně připravit na čtení Božího slova a na rozjímání:

Je vhodné osobní vyznání, že potřebujeme do naší hříšnosti přijmout pomoc Ducha Ježíšova a Otcova. Můžeme je uvést Litaniemi za pokoru. Ty se lze pomodlit buď celé nebo jejich část či jen jednu z invokací v rozjímání každého dne:

Ježíši tichý, srdce pokorného

přetvoř naše srdce podle srdce svého!

Od mé vlastní vůle – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být uznávaný – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být milovaný – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být oblíbený – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být vážený – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být chválen – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být středem pozornosti – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být žádán o radu – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy, aby se se mnou souhlasilo – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být chápán – vysvoboď mne, Pane!

Od touhy být navštěvován – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před pokořením – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před opovržením – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před zastrašováním – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před pomluvami – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před zapomenutím – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před výsměchem – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před podezíráním – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před zraňujícím slovem – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před opuštěností – vysvoboď mne, Pane!

Od strachu před odmítnutím – vysvoboď mne, Pane!

Abych přál druhým, že jsou milováni více než já – dej, ať toužím, Pane!

Abych přál druhým, že jsou váženější než já – dej, ať toužím, Pane!

Aby ostatní v očích druhých rostli a já se zmenšoval – dej, ať toužím, Pane!

Abych přál ostatním, že jsou chváleni a já zapomenut – dej, ať toužím, Pane!

Abych přál ostatním, že jsou povyšováni a já opomíjen – dej, ať toužím, Pane!

Abych přál ostatním, že mají ve všem přednost – dej, ať toužím, Pane!

Abych přál ostatním, že jsou svatější než já, pokud jsem sám svatý, nakolik to dokážu – dej, ať toužím, Pane!

Abych se radoval z toho, že jsem neznámý a chudý – dej mi, Pane!

Abych se radoval z přirozených nedokonalostí svého těla a ducha – dej mi, Pane!

Abych se radoval z toho, že na mne nikdo nemyslí – dej mi, Pane!

Abych se radoval z nejpodřadnějších prací – dej mi, Pane!

Abych se radoval, že mne nikdo nepotřebuje – dej mi, Pane!

Abych se radoval z toho, že se mě nikdo neptá na můj názor – dej mi, Pane!

Abych se radoval z toho, že mě kladou na poslední místo – dej mi, Pane!

Abych se radoval z toho, že mně nikdo neprojevuje úctu – dej mi, Pane!

Abych se radoval z toho, že mě kárají, ať spravedlivě či nespravedlivě – dej mi, Pane!

Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost,

neboť jejich je království nebeské.

Pak si přečtěme úvod k rozjímání mešních textů, jejichž úryvky jsou vypsány z Lekcionáře

jsou každodenní přípravou na obnovu křestního slibu, který spolu s nově pokřtěnými má obnovit každý katolický křesťan o Velikonoční vigilii.

Po osobním rozjímání textů můžeme – spolu s předsevzetím – zakončit modlitbou svatého Ignáce z Loyoly:

Věčné Slovo,

Jednorozený Synu Boží,

nauč nás pravé velkomyslnosti,

nauč nás Tobě sloužit,

jak toho právem zasluhuješ,

ať dáváme, a nepočítáme,

ať bojujeme, a nedbáme ran,

ať pracujeme, a nehledáme odpočinek,

ať se obětujeme, a nečekáme jinou odměnu

kromě vědomí, že jsme splnili Tvou vůli.

Amen.

METODICKÉ POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY

Rozjímání Božího slova je přednostně zaměřeno na osobu Ježíše Krista a nikoli na naši.

Proto je prvním stupněm rozjímání naše vyznání víry, zvláště v Ježíše – Mesiáše, Vykupitele, Spasitele, Pána, vtěleného Slova, Logos, Božího Syna, tak, jak vyplývá z předobrazu a jeho naplnění – nejčastěji ze slov samotného Ježíše, našeho Pána. Z toho důvodu jsou z úryvků mešního lekcionáře (Lekcionář II nebo Lekcionář I) vybrány věty, které takto na Ježíše a Jeho vykupitelské dílo odkazují. Pak teprve se ptejme, co znamenají Ježíšova (nebo prorokova slova) pro Církev, pro šíření Božího království mezi námi a pro svět.

Boží slovo vede k obrácení, usvědčuje z mého hříchu, posiluje, povzbuzuje k činu. Podrobněji se zamysleme nad tím, jak jsme dosud podle tohoto slova žili. Prosme o poznání, jak máme naplnit Ježíšovo slovo ve svém srdci, v prostředí, v němž žijeme, ve které chvíli dne, týdne jej máme uskutečnit. Vstupme s Ježíšem do očekávaných situací, prosme Jej, abychom Jeho slovo byli schopni naplnit i ve chvílích, na které nejsme a nemůžeme být připraveni. Stanovme si na závěr rozjímání jasné a jednoduše splnitelné předsevzetí. (Svatý František Saleský říká, že každý náš sebezápor by pro nás měl být snadný a radostný).

Toto vše by mělo trvat, pokud už máme zažitou tuto mentální formu modlitby, rozjímání, několik minut. Poté nadchází další důležitý stupeň rozjímavé modlitby: děkování, vyjádření a vyjadřování vděčnosti, chvalozpěv. Při něm nás Duch Svatý může a má proměňovat, naplňovat silou, takže na konci modlitby poznáváme na sobě vnitřní svatodušní proměnu a vstupujeme v této Boží síle do nového dne, pokud rozjímáme Boží slovo ráno. Pro večerní rozjímání je vhodnější hlubší forma ponoření se do Boží přítomnosti, která je i přípravou na ranní pravidelné rozjímání.

Na každý den připadají obvykle dva úryvky: jeden je předobrazné proroctví, druhý, evangelní úryvek, je svědectví o naplnění tohoto proroctví na Ježíši Kristu. Všechny úryvky jsou převzaty z Lekcionáře II (postní doba), včetně několika alternativních prvních čtení nedělních, ostatní nedělní perikopy jsou vzaty z Lekcionáře I (nedělní). Lze je najít také v Misálu na každý den liturgického roku (jeho on-line foma patrně dočasně nefunguje) nebo částečně na http://katolik.cz/kalendar/vypis_lit.aspd=26&m=2&r=2020#C1.

V rozjímáních zde nejsou uvedeny odkazy na knihu Písma Svatého, z níž je daný úryvek, na kapitoly a verše, protože se jedná o texty k rozjímání. Mimo rozjímání je proto možné - například rodiče s dětmi - si zahrát “biblické závody” a naučit děti, aby si osvojili hledáním odpovídajících knih Písma Svatého, z nichž jsou úryvky, svou pasivní orientaci v Novém případně ve Starém zákoně.

Dvojitými uvozovkami je označena řeč Ježíše Krista, řeč Ducha Svatého, řeč proroků a žalmisty, kteří hlásají Boží slovo. Jednoduchými uvozovkami je označená přímá řeč osob odkazujících na naplnění proroctví.

Úryvky z Písma Svatého jsou jinak pro účel, jímž je rozjímání Božího slova, bez uvozovek.

Pro vyjádření úcty v prostředí, kdy jsou posvátná Boží jména znesvěcována rouháním či “braním nadarmo”, a také k prohloubení osobního vztahu k Ježíši Kristu a k Osobám Nejsvětější Trojice, jsou jejich jména a zájmena (jak tomu bývá například i v uctivé korespondenci mezi lidmi) vyjádřena velkým prvním písmenem.

Použitá literatura:

Lekcionář II

Lekcionář I

P. Klemens Tilmann: Denně se modlit, ale jak? MC Olomouc AD 2013

Robert kardinál Sarah s Nicolasem Diatem: Síla ticha (proti diktatuře hluku), Hesperion AD 2019

Stručná asketika (P. František Opletal), CMBF, Litoměřice AD 1978

P. Vladimír Mikulica

Rozjímání na každý den postní doby AD MMXX – příprava na obnov křestního slibu Velikonoční vigilii

OD POPELEČNÍ STŘEDY DO PŘEDVEČERU PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ -

Sestoupení do ticha

POPELEČNÍ STŘEDA

„Pozvedněte své duše k Bohu,

neboť není žádné větší radosti než tato!“

(Svatý Filip Neri)

Dnešní den dodržujeme přísný půst, abychom mohli na počátku postní dobu zakusit pravou radost z modlitby.

Vždyť sám Ježíš mluví o síle modlitby, s níž přemáháme působení ducha zla v sobě i ve svém okolí těmito slovy: „Takového ducha můžete přemoci jen modlitbou a postem!“

Modleme se ve chvíli ticha, aby nás Duch Svatý uvedl do nitra naší duše, očišťované modlitbami a postem, aby se on sám v nás mohl modlit. Tak uslyšíme slovo k obrácení, ke změně našeho života.

Po chvíli ztišení prosme, aby nás Duch Svatý Božím slovem vyučoval a dal nám v něm poznat Ježíše, našeho Spasitele, a čtěme úryvky z mešních čtení, který připadají na dnešní den:

Svatý Apoštol národů píše v druhém listu do Korinta:

Jsme vyslanci Kristovi, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: “Smiřte se s Bohem!” - S tím, který byl úplně bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom se my skrze něho stali Boží spravedlností.

Osobní rozjímání Božího slova

Závěrečná modlitba svatého Ignáce z Loyoly.

ČTVRTEK PO POPELEČNÍ STŘEDĚ:

U mnoha lidí neprocitla modlitba k životu. Jsou v zajetí omylu, že modlitba není nic víc než přeříkávání textů ke cti Boží, Ježíše Krista, Panny Marie, svatých; činnost, kterou jsme povinni denně plnit. Neuvědomují si, že modlitba je osobní setkání s Ježíšem Kristem v moci Ducha Svatého, že je výrazem naší životní historie lásky naší duše a Otce, jejž nás Ježíš učí oslovovat s velkou lásku: „Abba!“

“Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání...”

Ježíš pak všem řekl: “ Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.”

PÁTEK PO POPELEČNÍ STŘEDĚ:

V modlitbě se rozvíjí nejkrásnější, největší a nejsilnější život člověka, vlastně všechen ostatní pravý život jen ústí do tohoto života. Lidé, kteří se modlí povrchně, toto všechno nevědí. Jejich modlitba je jakoby spoutána krunýřem a nedostává se k životu. Je podobna obilnému zrnu, které nepadloo do prsti, nýbrž celé roky leží uzavřeno ve své plevě, neklíčí, neroste, nekvete, nepřináší plody. Jak by taková modlitba mohla lákat dnešní lidi, hladovějící po životě?

“Hle, k sváru a hádce se postíte,....”

Ježíš řekl Janovým učedníkům: “Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim bude ženich vzat, potom se budou postit.”

SOBOTA PO POPELEČNÍ STŘEDĚ

Kdo z nás by mohl říci, že modlitba pro něj ještě nikdy nebyla namáhavá nebo zdlouhavá? Veršíky dětských a školních let a později tápavé a často marné pokusy se modlit – člověk je tak rychlle u konce a neví, co říci.

Ježíš řekl farizeům a jejich učitelům: “ Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.”

I. týden

SPOLEČENSTVÍ VÍRY – modlitba v Duchu Svatém skrze Ježíše Krista k Bohu Otci

PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ

Je často tak ubohé, nudné a prázdné, co při modlitbě děláme.

Až když si uvědomíme, že podstatou modlitby je rozhovor, stane se pro nás chvíle modliteb plným životem. i bojem o plný život pozemský a posmrtný, když si uvědomíme, že s námi často touží navazovat rozhovor i odpůrce Boží, odpůrce Stvořitele, odpůrce Ježíše Krista, duch zla.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: ´Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.´

PONDĚLÍ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

Týden po první neděli postní je zaměřen na „duchovní cvičení“, které jako vzor našich exercicií prožil Ježíš na hoře Quaranténě. Byl pokoušen od ducha zla.

Na počátku obnovy křestního slibu se nás kněz či biskup ptá: „Odříkáš se ducha zla?“

Odpovdáme: „Amen!“

Za tímto „Amen!“, „Staň se!“ stojí celý náš dosavadní život, v němž jsme obhájili svou věrnost Ježíši Kristu, Králi nebe a země, soudci Posledního dne.

“Ke svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem.”

Ježíš řekl svým učedníkům: “Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na trůn své slávy; a budou před ním shromážděny všechny národy. Oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici.”

ÚTERÝ PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

Jedním z pokušení, které na „své Quaranténě“ prožíváme je ponoukání zlého ducha, abychom druhým neodpustili. Náš Pán Ježíš vložil prosbu za odpuštění do každodenní modlitby, kterou nám předal:

„Odpusť nám, náš Otče, viny, jako i my odpouštíme našim viníkům!“

Spravedliví volali a Pán je slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně.

Ježíš řekl: “Neboť odpustíte-li lidem jejich přestoupení, i váš nebeský Otec vám odpustí; jestliže však lidem neodpustíte, ani váš Otec vám vaše přestoupení neodpustí.”

STŘEDA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

Dalším prostředkem boje proti pokušením a cestou, návratem, z pádu do hříchu je pokání, kajícnost. Jen tehdy, když uvidíme hrůzu hříchu, svého vzdálení od lásky Trojjediného Boha, jsme schopni plně litovat a konat pokání. Vítězit nad pokušitelem.

Ninivský král dal provolat: ´V Ninive z rozkazu krále a jeho velmožů:

Lidé a dobytek – skot i brav – nesmí nic jíst, nesmí se pást ani pít vodu. Obléknou se do žínice, úpěnlivě budou prosit Boha: každý ať změní své hříšné chování a odvrátí se od nepravosti, která mu lpí na ruku. Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu a my nezahyneme.´

Ježíš začal mluvit k zástupům: “Mužové ninivští povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí je, neboť oni se po Jonášově kázání obrátili – a hle, zde je víc než Jonáš.”

ČTVRTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

Ježíš, náš Pán a Spasitel, se při pokušní na poušti modlil, andělé mu složili, jak čteme v Písmu Svatém. V pokušení se máme vroucně modlit, prosit o vnuknutí Ducha Svatého, jak reagovat, jak přemoci ducha zla, jak uniknout z místa hříchu.

Královna Ester se utekla k Pánu, neboť se bála smrtelného nebezpečí, které jí hrozilo – a prosila Pána, Boha Izraele: ´...Nás však vysvoboď svou mocí a pomoz mně, opuštěné, vždyť nemám nikoho, jen Tebe, Pane, který znáš všechny věci.´

Ježíš řekl svým učedníkům: “Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno.”

PÁTEK PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

Ďábel při pokoušení Ježíše Krista cituje Písmo Svaté: znesvěcuje je a pomlouvá Boží slovo.

Ježíš, náš Pán, nám při čtyřicetidenním pokušení na poušti dává příklad, abychom se při modlitbě postili, abychom mohli zvítězit nad pokušeními a pokušitelem. Nadto nás vede, abychom s pokorou přiznai, že nemůžeme a nemáme bojovat proti pokušením sami: založil Církev mocí Ducha, kterého seslal od Otce, o Letnicích po svém zmrtvýchvstání, abychom ve společenství, které uchovává plnou apoštolskou Tradici pod vedením tohoto Ducha vykládali Písmo Svaté. Tak se ubráníme Božím slovem a nepřijmeme falešné výklady Písma Svatého, které už na Quaranténě pokušitel podsouval Ježíšovi.

“Opustí-li však spravedlivý svou spravedlnost a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho spravedlivý skutek, který učinil, se nevzpomene; zemře pro svou nevěrnost, které se dopustil pro hřích, který spáchal.”

Ježíš řekl svým učedníkům: “Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království jistě nevejdete.”

SOBOTA PO 1. NEDĚLI POSTNÍ

Ježíš Kristus je naším učitelem. Základ Jeho nauky je tajemství Církve: v ní je skryto tajemství Božího království, které přichází Ježíš nastolit: přišel vysvobodit ty, kdo byli a jsou sužováni hříchem Adama. Přišel nás vysvobodit z moci hříchu, smrti a ďábla. Své vítězství nad těmito třemi naplnil, když za nás zemřel na kříži a když pro naše vzkříšení vstal z mrtvých a seslal nám, když založil Církev, svého Ducha od Otce.

V tomto dvojím spočívá tajemství svatého křtu, který uděluje podle Ježíšova příkazu Církev. Proto své přikázání lásky, o němž dnes čteme a rozjímáme nedává jednotlivci, ale Církvi.

Tys dal svá nařízení,

aby se jich dbalo svědomitě.

Kéž jsou pevné mé cesty,

abych zachovával Tvé příkazy.

Oslavím Tě upřímným srdcem,

když se naučím Tvým spravedlivým rozhodnutím.

Tvé příkazy chci zachovávat,

jenom mě neopouštěj!”

Ježíš řekl svým učedníkům: “Slyšeli jste, že bylo řečeno: ´Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.´

Ale já vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, a tak budete syny nebeského Otce, protože On dává svému slunci vycházet na zlé i dobré a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.”

II. týden

ODŘÍKÁM SE DUCHA ZLA

DRUHÁ NEDĚLE POSTNÍ:

Ježíš, náš Spasitel, odhaluje tuto neděli své rodící se Církvi, Petrovi, Jakubovi a Janovi – a rovněž Mojžíšovi a Eliášovi – své utrpení, které přinese pro naše osvobození od moci zla – a své zmrtvýchvstání. Ukazuje proměnu svého těla a předzvěst jeho slávy.

Od chvíle přípravy ke svatému křtu začínáme přijímat tuto Jeho proměnu. Proto se Církev nad katechumeny a těmi, kdo chtějí obnovit svůj křest, modlí za osvobození duše. Nejprve od nejtěžších závislostí a hříchů.

Pýcha je zhoubná, nezvládnutá touha po vyniknutí. Snaha zdát se tím, čím ve skutečnosti nejsme. V pýše jsme přesvědčeni o své velikosti, vznešenosti a důležitosti. “Zapomínáme”, že tato sláva patří na prvním místě Nejsvětější Trojici. Proto se pýcha projevuje tím, že neradi posloucháme a neradi se podřizujeme. Rádi mluvíme o sobě a chlubíme se. Naše myšlení a řeči se v pýše točí okolo nás samotných a přitom můžeme být plni farzejství. Pýcha vede k tomu, že chceme vyniknout stůj co stůj, i za cenu nepravdy.

Když ještě Petr mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

PONDĚLÍ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

Lakomství je nemilosrdné. V Církvi se projevuje nezvádnutou touhu po bohatství. Démon lakomství nás svádí k touze míto to, co nemáme a lnout k tomu, co máme.

Následky lakomství jsou: zrada, podvod, nepokoj duše. Pokud se necháváme svést duchem lakomství, usídlí se v naší duši nepokoj, stáváme se sobě i druhým obtížnými, druhými nenáviděnými.

Nepřipomínej nám, Pane, viny předků,

Tvé milosrdenství ať nám pospíchá vstříc.

Ježíš řekl svým učedníkům:

“Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi, odpouštějte, a bude vám odpuštěno.”

ÚTERÝ PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

Smilstvo, jak vyjadřuje označení, je scestná láska, láska zvrácená do sobectví, nezaměřená ke svému pravému cíli a ke svému naplnění v lásce, kterou dává Duch Svatý, jenž je v tajemství Nejsvětější Trojice poutem lásky Otce a Syna.

Zvrácenost lásky dokládá sebeláska, která nás zaměřuje sobecky, abychom vše stavěli na lásce k sobě a pro sebe. Když milujeme sebe (nebo dokonce chceme “odpouštět sobě”), vystupujeme proti Ježíšovu slovu, slovu našeho Spasitele, který říká o takto zaměřeném člověku: ”....není mne hoden.”

Smyslnost odvádí od lásky, brání působení Ducha Božího, zatemňuje a zamlžuje pohled na Nejsvětější Trojici, na Boží tajemství. Když otevíráme “bránu očí” a dalších smyslů nevázané sexualitě, je postižena mysl a intelekt špatně rozlišuje, “mlhavě” poznává, co je správné a co je z Ducha Božího. Výsledkem tragédie je, když takto deformované názory vydáváme za křesťanskou morálku, která omlouvá cizoložství, smilstvo, stejnopohlavní sexuání styky, umělé potraty.

Slyšte Hospodinovo slovo, sodomská knížata,...:

“Vaše ruce jsou plné krve!

Umyjte se, očistěte!

Odstraňte své špatné skutky...!”

Ježíš řekl zástupům a svým učedníkům:

“Kdo z vás je největší, bude vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.”

STŘEDA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

Závisti propadáme, když se rmoutíme nad štěstím a dobrem, které prožívá a přijímá náš bližní. Spoutání démonem závisti těžko snášíme poctu a vyznamenání, kterého se dostává druhému. Duch zla nás touto cestou vede k nenávisti. Média, která vybičovávají závist a podněcují k nenávisti jsou “desinformační” weby par excellence. Jakmile se necháme polapit do tenat závisti a nenávisti, přicházejí do naší duše její “dcery”: žárlivost, našeptávání, donášení, nactiutrhání, radost z neštěstí a škody druhého, skleslost v neštěstí vlastním, kterou někdy můžeme nazývat “depkou”.

Řekli moji nepřátelé:
´Pojďme a osnujme plán proti Jeremiášovi!

...Pojďte a ubijme ho jazykem,

číhejme na všechna jeho slova!´

Ježíš řekl svým Dvanácti:

“Hle, jdeme do Jeruzaléma, a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali; zbičovali ho a ukřižovali; a třetího dne bude vzkříšen.”

ČTVRTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

Nestřídmost vede boháče v Ježíšově vyprávění do místa muk, z nichž není návratu.

Jídlo a pití nám mají sloužit, abychom šířili království Nejsvětější Trojice, Boží království, ne abychom je a své tělo a psychiku ničili. Jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli a pili. Už od prvních staletí života Církve byla nutnost ovládat se v jídle a pití vstupní discilinou pro katechumeny, kteří se pravidelně dva dny v týdnu postili.

Nestřídmosti propadáme mlsností, labužnickým hodováním, mluvením o jídle – zvláště při jídle - vybíravostí, jezením “jednou denně” - stálým “zásobováním se” během dne, porušováním společného pravidelného stolování v rodině, ve škole a v práci.

“Proklatý člověk, který spoléhá na člověka,

kdo za svu oporu pokládá smrtelníka!”

Ježíš pravil farizeům:

“Bohatý člověk řekl Abrahámovi: ´Prosím tě tedy, otče, pošli Lazara do mého otcovského domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.´

Ale Abrahám mu odpověděl: ´Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají!´

On řekl: ´To ne, otče Abraháme, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání. Řekl mu: ´Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.´”

PÁTEK PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

Hněvu propadáme při neovladatelné touze po pomstě, když ztrácíme nad sebou vládu a necháváme zatemnit svůj rozum a úsudek, takže jsme pak nespravedliví a vášniví v nenávistné reakci. Další působení ducha hněvu je: křik, roztrpčenost, pohana, nadutost.

Přivolal na zemi hlad,

zbavil je chleba.

Poslal před nimi muže,

Josef byl prodán za otroka.

Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství (o zlých vinařích), poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho považovaly za proroka.”

SOBOTA PO 2. NEDĚLI POSTNÍ

Lenost, zvláště duchovní lenost, je neřest, jíž se nechali v době Ježíšově ovládnout i mnozí farizeové, znalci Zákona, “experti” tehdejší doby, kteří Ježíše, který je přšel zachránit, nechali Pilátem ukřižovat.

Duch lenosti nás ovládá tehdy, když nemáme chuť konat dobro, když pociťujeme odpor k duchovním věcem, propadáme nedbalosti, opomíjíme povinnou péči o svěřené, když se v nás rodí odpor k práci. Jakmile nás démon lenosti pronikne, zplodí malomyslnost, těkání po věcech, které nás svedou ke hříchu, otupělost vůči hlasu Ducha Svatého a Jeho vedení, nevraživost a zkaženost duše. Výsledkem je naše vlažnost víry, odklon od společenství Církve, od místní církve – farnosti.

Znovu se, Pane, smiluješ,

nebudeš dbát na naše viny,

všechny naše hříchy svrhneš do mořských propastí.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.

Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ´On přijímá hříšníky a jí s nimi!´

III, týden

CHCEME ŽÍT VE SVOBODĚ DĚTÍ BOŽÍCH, A PROTO SE ODŘÍKÁME HŘÍCHU

TŘETÍ NEDĚLE POSTNÍ

O hříších proti Duchu Svatému říká Ježíš, náš Pán, že nebudou ani v tomto ani v budoucím životě odpuštěny. Jedním z jejich projevů je nekajícnost až do smrti.

Žízeň po spáse nás má provázet jako hříšnou, cizoložnou Samaritánku.

Ježíš odpověděl samařské ženě: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."

PONDĚLÍ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

Náaman ze Sýrie podobně jako “nevěřící” apoštol Tomáš zhřešil proti víře v proroka Elizea, proti víře v působení Ducha Svatého. Hříchem proti víře v Církvi je neuvěřit těm, kdo nám zvěstovali – v apoštolské posvátné Tradici - “Ježíš zemřel a vstal z mrtvých!”

Vysvoboď nás, Pane, svou podivuhodnou mocí!

Ježíš řekl Petrovi:

“...Tu si pán zavolal svého služebníka a řekl mu: “Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil; neměl ses také ty slitovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?

I rozhněval se jeho pán a dal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.

Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.”

ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

Hříchy proti bližním uzavírají cestu k životu s Trojjediným Bohem. Proto nás Ježíš, náš Pán a Učitel, vede, abychom odpouštěli ze srdce svým bližním: jen potom nám může On ve svátosti Církve v síle Ducha Svatého odpouštět.

Vysvoboď nás, Pane, svou podivuhodnou mocí!

Ježíš řekl Petrovi:

Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.”

STŘEDA PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

Hříchu proti Ježíši Kristu se dopouštíme, když se odtrháváme od učení Církve, od nového Zákona, který On přichází naplnit svým a Otcovým Duchem. Učení Církve není nauka jedince, představitele nebo prostého věřícího, ale neměnná , stále hloubkou víry odhalovaná apoštolská Tradice, kterou Církev přes všechny hereze a bludy svých představených a “věřících” uchovává neposkvrněnou dva tisíce let a bude uchovávat, protože ani hříchy proti Ježíši Kristu ji nemůžeme přemoci.

Po chvíli ztišení prosme, aby nás Duch Svatý Božím slovem vyučoval a dal nám v něm poznat Ježíše, našeho Spasitele, a čtěme úryvky z mešních čtení, které připadají na dnešní den:

Pán sesílá svůj rozkaz na zemi,

rychle běží jeho slovo.

Ježíš řekl svým učedníkům:

“Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.”

ČTVRTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

Proti Ježíši Kristu, hřešíme, když opomíjíme rozlišovat mezi působením ducha zla a Duchem Božím. Dezorientace, neschopnost statečně vyznat zásady morálky Církve, ať se týkají manželství, rodiny, výchovy dětí, politické a sociální manipulace nás pak svádějí až k zapření katolické víry, víry v Ježíše Krista, k věrolomnosti. i k “rozptýlení” našeho myšlení, k jeho devastaci a manipulovatelnosti.

Toto praví Pán: “Tak jim, Jeremiáši, řekneš: “To je národ, který neposlechl hlasu Hospodina, svého Boha, a nepřijal kázeň! Věrnost vymizela z jejich úst.”

Ježíš řekl zástupům:

“Každé království proti sobě rozdvojené pustne a dům na dům padne. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království?

...Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.”

PÁTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

Před hříchy proti Bohu Otci nás náš Pán Ježíš chrání, když shrnuje pod jediné – dvojjediné přikázání - slovo, které nás má od nich osvobodit: Tím slovem je přikázání lásky k Pánu – Otci a k bližnímu nám dává jako jediné náš Pán Ježíš Kristus a k němu nám dává sílu, abychom je byli schopni zachovávat, když přijímáme Jeho Ducha, kterého o Letnicích seslal od Otce do Církve.

Přímé jsou Hospodinovy cesty,

spravedliví po nich kráčejí,

bezbožní však na nich padnou.

Ježíš odpověděl učiteli Zákona:

“První přikázání je toto: ´Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh,je jediný Pán; miluj Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé je toto:´Miluj svého bližního jako sám sebe!´ Žádné jiné přikázání není větší než tato!”

SOBOTA PO 3. NEDĚLI POSTNÍ

Ježíšovo vyprávění o celníkovi a farizeovi nám klade před oči dvě modlitby: jednu hříšnou a druhou vedoucí k přijetí daru znovuzrození z vody a Ducha Svatého. Při modlitbě - a nejen u mystiků Círve – duch zla často velmi působí a snaží se nás během modlitby svést, abychom se ´modlili´ a přitom zhášeli, ztráceli Ducha Božího.

Vraťme se k Hospodinu!

On nás rozdrásal a on nás uzdraví,

on zranil, a on nás obváže.

Po dvou dnech nám vrátí život,

třetího dne nás vzkřísí,

před ním budeme žít.

Ježíš řekl těm, kdo si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, toto podobenství:

“...avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout, nýbrž se bil do prsou a říkal: ˇBože, slituj se nade mnou hříšným.´”

IV. týden

VĚŘÍME V JEŽÍŠE KRISTA, NAŠEHO PÁNA

“LAETARE” - ČTVRTÁ NEDĚLE POSTNÍ

Víra v Ježíše Krista, našeho Vykupitele, je posilována v každé části mše svaté. Jí vrcholí i slavnost udílení svatého křtu a obnovy křestního vyznání. Křtu, který se nazývá řecky fótisma, latinsky baptisma a illuminatio – osvícení těch, kdo byli mocí Ducha Božího očštěni. Na počátku mše svaté máme v srdci vyznat tuto víru – a činí to celebrující kněz či biskup jménem nás všech v apoštolském úvodním pozdravu: vyznává víru v Nejsvětější Trojici. (Včetně pozdravu “Pán s vámi!” či biskupského “Pokoj vám!”- které je odkazem na svatodušní chvíli ve večeřadle, kdy vstoupí Ježíš zmrtvýchvstalý a dosvědčuje “nové stvoření”: zmrtvýchvstání svého těla.)

I když sedím v temnotě, Pán je mé světlo!

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: ´Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?´
Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa."

PONDĚLÍ PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

Základem víry v Ježíše Krista je víra v Jeho zmrtvýchvstání. Toto tajemství je základním darem apoštolské Tradice, která věrně předává tuto víru v magisteriu Církve i v zapsané Tradici, jíž je také Písmo Svaté. V dnešním evangeliu slyšíme svědectví, že Ježíš, Boží Syn, má tuto moc od Otce a Ducha, “který Jej vzkřísil z mrtvých”.

“Nebudou v Jeruzaémě děti, které by žily jen několik dní,

starci, kteří nenaplní svá léta.”

Královský úředník řekl Ježíšovi:

´Pane, pojď, než mé dítě umře!

Ježíš mu odpověděl: “Vrať se domů, tvůj syn je živ!”

Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš pověděl, a šel.

ÚTERÝ PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

Nemocný u Bethesdy předkládá Ježíši, jenž uzdravuje, i svou neschopnost se sám zavčas dostat k mocné vodě, v níž Duch uzdravuje. Ježíš jej uzdraví, aniž by se této vody dotkl. Náš Pán, který má moc nad živly, dokáže “přenést” nemocného, který není schopen sám sebe “přinést”, obětovat. Obětování při mši svaté je především darem Nejsvětější Trojice, pak teprve naší obětí. Křestní vody jsou skrytým působením očistné moci Ducha Božího více než pozemskou očistou.

Anděl řekl proroku Ezechielovi:

“Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.”

Nemocný odpověděl Ježíšovi:

´Pane, nemám nikoho,kdo by mě donesl do rybníka. Jakmile se voda rozvíří. Než se tam dostanu sám, jiný mne předejde.´

Ježíš mu řekl: “Vstaň, vezmi své lože a choď!”

A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.

STŘEDA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

Každý mše svatá je zpřítomněním - nekrvavým způsobem – kalvarské oběti Ježíše Krista, jako je svátost smíření obnovou křestní milosti. Je vyjítím z hrobu hříchu, smrti i věčné smrti a přijetím prvotin Ducha Svatého, prvotin vzkříšení Ježíše Krista, dalším stupněm, abychom se stali Božím obrazem, jak to Otec skrze Syna v Duchu Svatém ustanovil.

Blízko je Hospodin všem, kdo Ho vzývají,

všem,kdo Ho vzývají upřímně.

Ježíš odpověděl židům:

“... přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší hlas Syna Božího, a ti, kdo uslyší, budou žít.

Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dali Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal Mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka.”

ČTVRTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

Židé si učinili modlu jak z egyptského zlatého telete, tak i z vlastního velikonočního beránka, když nepoznali v Ježíši Kristu pravého Beránka, jehož první z židovských proroků Nového zákona, svatý Jan, označil za Beránka Božího, který snímá hříchy světa.

Toto jeho vyznání a tato jeho slova nás připravují ke svatému přijímání, které pro ty, kdo ctí modly, je k zavržení, pro věřící v Beránka a Syna Božího Ježíše, ke spasení.

Hospodin promluvil k Mojžíšovi:

“Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu.

Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.´”

Ježíš řekl židům: “Nedomnívejte se, že já na vás budu u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. Kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.

Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?”

PÁTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

Ve chvíli svatého přijímání se na nás naplňují Ježíšova slova, slova Syna, který vyšel od Otce, která slyšíme v dnešním evangeliu, a vedou nás po přjetí Jeho těla a krve k Otci. Duch Svatý se v těch, kdo se v této víře po svatém přijímání modlí, též – a prvotně - modlí vzdechy nevyslovitelnými, jak píše o svatodušní modlitbě svatý Pavel.

Bezbožné...oslepuje jejich zloba,

neznají Boží tajemství,

nedoufají v odměnu zbožnosti

a nevěří v odplatu čistých duší.

Ježíš,když učil v chrámě, hlasitě zvolal:

“Znáte mě a také víte, odkud jsem. A přece jsem nepřišel sám od sebe,

ale poslal mne Ten, který je pravdivý; Toho vy neznáte. Já však Ho znám, neboť jsem od Něho a On mne poslal.”

SOBOTA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ

Mše svatá končí vysláním – slovy: “Itte missa (sancta) est!” Máme jít, jako ti, kdo jsou poslání, aby nesli tělo Pána Ježíše bližním: Věřícím katolíkům Jeho tělo – svátost, ostatním křesťanům svátostinu, jíž je modlitba, při níž veřejně ve společenství víry vyznáváme, že Ježíš je Pánem našeho života, že jsme se Mu odevzdali a odevzdáváme; a hledajícím, když jim přinášíme ovoce Ducha Svatého: lásku, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrotu, věrnost, tichost a zdrženlivost.

A těm, kdo nás nenávidí a pronásledují i ochotu v mučednictví přinést svůj pozemský život.

Zachraň mne, Pane, před těmi, kdo mne pronásledují,

a vysvoboď mne.

Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům, a ti jim řekli: ˇProč jste Ježíše nepřivedli?´

Oni odpověděli: ´Nikdy nikdo tak nemluvil!´

V. týden

JEŽÍŠ – CESTA K OTCI -

Tajemství Mše svaté je oběť Ježíše Krista v moci Ducha Svatého Bohu Otci

PÁTÁ NEDĚLE POSTNÍ

Neděle smrti Lazarovy je předzvěstí Velkého pátku: smrti Ježíovy pro naše vykoupení z moci Ducha zla, a všeho, co působí a čím se pyšní.

Lazar svým pozemském zmrtvýchvstáním, které učinil mocí Ducha náš Vykupitel Ježíš, je veden k tomu, aby jeho pozemský život až do poslední chvilky na této zemi, patřil Ježíšovi. Apoštol národů tajemství zasvěcení, které prochází smrtí – a také on tuto očistu podobně jako Lazar prožil, jak dosvědčuje i písemně – vyjadřuje slovy: “Již nežiji já, ale žije ve mně Kristus!” Od této chvíle každý z nás, kdo prožil tuto očistu smrtí, je schopen se Ježíšovi zasvětit a zasvěcovat: vše pozemské vidí ve světle své smrti a Jeho smrti, Jeho zmrtvchvstání a svého zmrtvýchvstání.

Elizeus povolal Gechazího a řekl: ´Zavolej tu Šunamitku!´

Zavolal ji a ona k němu přišla.

Řekl jí: ´Vezmi si svého (vzkříšeného) syna!´

Přišla, padla mu k nohám, poklonila se až k zemi, vzala syna a vyšla.

Ježíš zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"

PONDĚLÍ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

Kdo patří Ježíši Kristu, kdo se Mu zcela odevzdal, nemusí se bát “justiční vraždy” a již vůbec ne vrahů – v procesu s Ježíšem – to byli farizeové, saduceové a ti, kdo volali na dvoraně Antoniova paláce “Ukřižuj!”, ale ani se nemusí bát, když se ocitne v podobné pozici jako nevinná židovka Zuzana či cizoložnice z dnešího úryvku svatého evangelia.

Všechno shromáždění vzkřiklo velikým hlasem a velebilo Boha, který vysvobozuje ty, kteří v něho doufají. Povstali proti dvěma starším, které z vlastních úst usvědčil Daniel jako křivé svědky, a učinili jim to zlé, které chtěli způsobit oni svému bližnímu: Jednali podle Mojžíšova zákona a zabili je; toho dne byla ušetřena nevinná krev.

Ježíš řekl cizoložné ženě: “Ženo, kde jsou ti, kdo tě žalovali? Nikdo tě neodsoudil?”

Ona řekla: ´Nikdo, Pane.´

Ježíš řekl: “Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!”

ÚTERÝ PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

Pro nás, kdo jsme zasvětili svůj život Ježíši jako Pánu svého živta a chceme toto zasvěcení opět obnovit o velikonoční vigilii Jeho vzkříšení, je učebnicí i zázračnou holí Mojžíšovou a Áronovou - Ježíšův kříž. Jej máme mít před očima, ten má být na našem pracovním stole, ve škole, v práci na místě, kde se modlíme. Je v něm skryta moudrost, o níž tento svět nemá tušení, je v něm skryta síla oběti, pravé lásky, Boží lásky ke každému z nás v Církvi.

Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštknul a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu.

Ježíš řekl farizeům: “Teprve až Syna člověka povýšíte, poznáte, že jsem to já a že sám od sebe nedělám nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. Ten, který mne poslal, je se mnou; nenechal mne samotného, neboť stále dělám, co se líbí Jemu.”

STŘEDA PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

Ježíše chtěli zabít ti, kdo se považovali za strážce tradice náboženské víry. Pronásledovatelé a vyvražďovatelé křesťanů nemají šanci zabít, přemoci ty, kdo se Ježíšovi, ukřižovanému a vzkříšenému, v Církvi zcela odevzdali. Je s nimi jako byl Duch Otce a Syna s třemi pro víru pronásledovanými mladíky, kteří měli být upáleni – a byli upalováni: Ježíš je dnes s námi v každém – psychickém, sociálním a fyzickém - mučení a v každém likvidování Církve: je uprostřed nás, je uprostřed ní.

Král Nabuchodonosor pravil: ´Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházejí uprostřed ohně, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.´

Ježíš řekl židům:

“Jste-li děti Abrahámovy, dělejte jeho skutky!

Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abrahám nejednal. Vy děláte skutky svého otce.”

ČTVRTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

Okamžik zasvěcení se Ježíši Kristu, odevzdání života Jemu, můžeme prožít v citové exaltovanosti, posíleni v odhodlání nikdy v ničem duchu zla neustopil - “již více nehřešit” - v jasném poznání daru spásy v Ježíši Kristu a dějin spásy, které v zasvěcení dávají pochopit i jednotlivé okamžiky našeho minulého, současného I budoucího života. Pro vytrvalost ovšem potřebujme každodenní boj o to, abychom slyšeli Ježíšovo slovo a zachovávali je. Rozjímání Božího slova v tomto smyslu a v duchu zasvěcení.

Otec kardinál František Tomášek říkával bohoslovcům, že kdo vynechá každodenní rozjímání Boží slova, ztrácí své povolání.

Bůh ještě řekl Abrahámovi: “Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě od pokolení do pokolení.”

Ježíše řekl židům: “Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, neuzří smrt navěky.”

PÁTEK PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

Odevzdání života Ježíši Kristu, Pánu našeho života, se pozná jako pravé podle skutků, které dokládají naše slova o Něm. Pro ně je potřebná víra, že Ježíš nám dává svého a Otcova Ducha, že nám dává Církev, abychom se v ní modlili, slyšeli Boží slovo, přijímali prostředky proměny a věrnosti k vytrvalosti v životě s naším Přítelem Ježíšem: svátosti a svátostiny. Jen společná modlitba o Letnicích se stává zdrojem naší osobní modlitby a skutků víry, “živých” skutků, které vedou nás i druhé k obrácení.

Tak praví Pán ústy proroka Ezechiela:

“Uzavřu s nimi smlouvu pokoje. Bude to věčná smlouva.”

Jeden z rady, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: ´Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe,aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.´

SOBOTA PO 5. NEDĚLI POSTNÍ

Tak praví Pán ústy proroka Ezechiela:

“Uzavřu s nimi smlouvu pokoje. Bude to věčná smlouva.”

Jeden z rady, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: ´Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.´

SVATÝ TÝDEN

ZASVĚCENÍ SE JEŽÍŠI KRISTU

– odevzdání života Jemu

KVĚTNÁ NEDĚLE

Rozjímání Pašijí, které slyšíme dnes v Církvi podle sepsání svatého Matouše, nám dávájí plně poznávat tajemství zasvěcení, odevzdání se Trojjedinému Bohu na svědectví víry svatého Matouše o utrpení, ukřižování a vyznání víry ve vzkříšení a v seslání Ducha Božího, jež bývalý celník Lévi prožil a ve světle víry v tato tajemství své evangelium – i Pašije - napsal.

Ježíš se v síle Ducha Svatého odevzdává Bohu Otci. Tak můžeme shrnout pašijové zvěstování. Tajemství Pašijí se v celé své hloubce zpřítomňuje při slavení každé mše svaté.

Je tak nejen vzorem pro to, jak se odevzdat Ježíši Kristu, ale je především obětí i chvalozpěvem našeho zasvěcení se Ježíši Kristu: obětí, podílem na oběti při mši svaté, a chvalozpěvem, podílem na chvalozpěvu Nejsvětější Trojice.

Ježíš se modlil: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane Tvá vůle."

PONDĚLÍ SVATÉHO TÝDNE

Celé Pašije, které se dnes i dnes v papežské gregoriánské liturgii v Církvi zpívají, můžeme uslyšet ve větě Ježíše, jenž se za nás obětoval, zasvětil tak svůj život Otci v síle Ducha Svatého;ve větě, kterou náš Pán pronesl k Jidášovi o Marii, pomazávající Jeho nohy vzácným olejem.

Ježíš prorokuje o svém zmrtvýchvstání svému zrádci. Vydává se na smrt, po níž bude následovat Jeho zmrtvýchvstání i pro nejposlednějšího a největšího hříšníka.

Zvláště v dobách, kdy nás tíží naše hříchy, ale i na začátku katechumenátu, nás mají provázet Pašije – tajemství utrpení Božího Syna za nás hříšníky, které vyjadřuje i tato událost.

“Já, Hospodin, jsem Tě povolal s láskou,

vzal jsem Tě za ruku,

chránil jsem Tě a ustanovil jsem Tě

prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů.”

Ježíš řekl Jidáši Iškariotskému: “Nech Marii, aby (drahý olej z pravého nardu) uchovala ke dni mého pohřbu. Chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne nemáte vždycky.”

ÚTERÝ SVATÉHO TÝDNE

I dnes můžeme v tradiční liturgii slyšet zpěv Pašijí. V evangelním úryvku můžeme zároveň ve slovech o Jidášovi, který vyšel, aby zradil Ježíše, toho, který Jej povolal a který o Poslední večeři konsekruje svých Dvanáct na biskupy, poznávat výzvu, abychom – každý ve svém “stavovském” povolání - vyjadřovali – v protikladu k Jidášovi – své zasvěcení Ježíši Kristu. Tam, kde bychom jako ti, jímž je svěřena moc nad druhými v rodině, škole, ve společenství Církve, jí mohli jako Jidáš zneužít, ji zapojme, naroubujme, na naše odevzdání života našemu Pánu Ježíši, abychom nesli ovoce Jeho Ducha a ve svém povolání naplnili Otcovu vůli, jak nás tomu Ježíš učí.

Bůh řekl: “Proto Tě dám národům jako světlo,

aby se spása má rozšířila až do končin země.”

Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: ”Nyní byl Syn člověka oslaven a Bůh byl oslaven v něm; Bůh Jej také oslaví v sobě a oslaví Ho hned.”

STŘEDA SVATÉHO TÝDNE

Poslední den, kdy se v tradičním ritu zpívají Pašije, “Škaredá” středa, je dnem Jidášovy zrady. Prosme, abychom Ježíše, svého Pána, ve svém povolání, duchovním i pozemském, nikdy nezradili.

“Pán, Hospodin, mi otevřel ucho,

a já se nezdráhal, necouvl nazpět.

Svá záda jsem vydal těm, kdo mě bili, své líce těm, kdo rvali můj vous.”

Ježíš Dvanácti odpověděl:

“Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mne zradil. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, skrze něhož je Syn člověka zrazován. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!”

ZELENÝ ČTVRTEK – PAMÁTKA POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ

Ve spisech mystiků, těch, kteří žili v intimním a intenzivním spojení s Ježíšem, Jemu zcela oddáni, čteme, jak prožívali mši svatou: jako pečeť svého zasvěcení.

Svatý Jan, Miláček Páně, rovněž mystik Církve, píše o Poslední večeři s důrazem na přikázání lásky, které Ježíš prorocky dosvědčil, když na sebe vzal podobu otroka, umývajícího nohy stolujícím apoštolům. On který byl “v čele stolu”, je “posledním u stolu”: Vede nás k plnosti odevzdání našeho života při mši svaté.

Svatá Matka Tereza z Kalkaty říká: “Kdo je na okraji Církve, ten je v jejím centru!”

Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi:

“Beránka uchováte až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám nad nimi v domech, kde ho budou jíst.”

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.
Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.

VELKÝ PÁTEK – UKŘIŽOVÁNÍ JEŽÍŠE KRISTA ZA NAŠE HŘÍCHY

Zasvěcení Ježíše Krista, naplnění vůle Otcovy v síle Ducha Svatého vrcholí v okamžiku, který sám Ježíš v poslední chvíli svého pozemského života, při ukřižování, zcela jasně vyzná, označí slovy: “Dokonáno jest!”

On je naším vzorem i přímluvcem pro chvíli ponoření do křestního pramene, trojího ponoření a vynoření, kdy se naplňuje vůle Nejsvětější Trojice a zaznívá její doxologie: Já Tě křtím ve jménu Otce I Syna I Ducha Svatého. Pro nás, kteří budeme obnovovat svůj křestní slib, zní při pokropení vodou křtěnců slova: ´Asperges me hyssopo, Domine´, ´Pokrop mě yzopem, Pane´, s odkazem na yzop, který je připraven pro tuto chvíli pod Ježíšovým křížem na Golgotě. - Po svaté křtu a jeho obnově nadchází obětování! Nejprve mešní, jež vede ke svatému přijímání, a v něm obsažené následné celoživotní zasvěcení se životu v moci Nejsvětější Trojice.

On nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného.
On však byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily.

BÍLÁ SOBOTA – SESTOUPENÍ JEŽÍŠE KRISTA DO “LŮNA ABRAHÁMOVA”

Sestoupení Ježíše Krista druhého dne po ukřižování – o Bílé sobotě ke spravedlivým očekávajícím Jeho vykupitelskou smrt a tak svůj podíl na životě Církve vítězné, odkazuje na naši pozemskou smrt: máme umírat plni Ducha Svatého, v křestním prameni, při obnově svatého křtu i jednou na konci svého pozemského života.

Po chvíli ztišení prosme, aby nás Duch Svatý Božím slovem vyučoval a dal nám v něm poznat Ježíše, našeho Spasitele, a čtěme úryvek z prvního čtení Hodinky četby o Bílé sobotě - připadá na dnešní den:

Bratři: Bojme se, aby se někomu z vás nepřihodilo, že by se nedostal na ono místo odpočinku, třebaže přislíbení o tom, že je tam možno vejít, dále trvá.

VIGILIE VZKŘÍŠENÍ

křestní slib:

Chcete žít ve svobodě dětí Božích a zříkáte se proto hříchu?

Ano.

Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co němu láká?

Ano.

Zříkáte se tedy ducha zla a všeho, co působí a čím se pyšní?

Ano.

Věříte v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země?

Věřím.

Věříte v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se narodil z Marie Panny, byl ukřižován a pohřben, vstal z mrtvých a sedí po pravici Otcově?

Věřím.

Věříte v Ducha Svatého, svatu Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hřchů, vzkříšení mrtvých a život věčný?

Věěřím.

Tak věříme. Tak věří Církev. A tuto víru vyznáváme

a ona je naší slávou

v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Amen.

neděle 29. března 2020