KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

4. neděle velikonoční

Tajemství povolání ke kněžství

Ježíš řekl:     "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."    Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.    Ježíš proto řekl znovu:     "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." 

Liturgie čtvrté neděle velikonoční, řekl v homilii před několika roky Svatý otec Benedikt XVI., nám podává jeden z nejkrásnějších obrazů prvních staletí Církve znázorňujícího Pána Ježíše jako Dobrého Pastýře. Evangelium svatého Jana v desáté kapitole líčí zvláštní rysy vztahu mezi Kristem Pastýřem a jeho stádcem, vztahu natolik těsného, že ovce z jeho ruky nikdo nemůže vytrhnout. Jsou s Ním totiž sjednoceny poutem lásky a vzájemného poznání, které jim zaručuje nezměrný dar života věčného. Postoj ovcí k Dobrému Pastýři je evangelistou prezentován současně dvěma specifickými slovy: slyšet a následovat. Tyto výrazy vyjadřují základní charakteristiky těch, kdo jsou Pánovými učedníky. Nejprve je to naslouchání Jeho Slovu, ze kterého se rodí a kterým se sytí víra. Jedině ten, kdo je pozorný vůči hlasu Páně, je s to vyhodnotit ve svém svědomí správná rozhodnutí, aby jednal podle Boha. Ze slyšení pak plyne následování Ježíše: jednání učedníků následuje, je-li v nitru slyšeno a přijímáno Mistrovo učení, aby bylo denně žito.

Exkluzivním povoláním žít učení svého Mistra je učednictví, jímž je podíl na jeho kněžství, svátostném kněžství, které si připomínáme o této neděli Dobrého pastýře. Ti, kdo jej každodenně slyší a následují ve svátostné formě a zasvěcení svého života jsou katoličtí kněží; ti, kdo nejsou nositeli svého kněžství, své vůle, své osobní cesty setkání s Bohem a „stavění mostu“ mezi Bohem a člověkem, ale Ježíšova kněžství, s nímž jsou svátostně spojeni, a tak mohou Jeho prostřednictvím Bohu naslouchat a cestou, kterou je Ježíš, Jej následovat.

Úžas nad existencí Boha, Trojjediného Boha, který je inspirací ke „slyšení a následování“, ke vstoupení do Božího království přijetím obětní smrti Ježíše Krista za naše hříchy, vstup do Církve, do níž vede jen jedna cesta, jen jeden vstup, dveře, o němž prohlašuje dnes v úryvku evangelia Ježíš, že je jím on sám, ukázal papež Benedikt XVI. přede dvěma lety v promluvě k seminaristům milánské arcidiecéze na vztahu ke kněžství jednoho ze svých předchůdců:

Kněžství: jak drahocenný dar! Vy, drazí seminaristé, kteří se připravujete na jeho přijetí, učte se již nyní jej okoušet a závazně prožívat drahocenný čas trávený v semináři. Arcibiskup Montini během svěcení v roce 1958 právě v tomto dómu řekl: „Začíná kněžský život: báseň, drama, nové tajemství… zdroj ustavičné meditace...stálý předmět objevování a úžasu; kněžství je vždycky novostí a krásou pro toho, kdo o něm přemýšlí s láskou...je uznáním Božího díla v nás“.

Ježíšovo vyjádření podstaty jeho poslání, i jeho osoby a přirozenosti: „Já jsem dveře k ovcím“, odhaluje tajemství plného vstoupení Božího díla do naší duše a do naší tělesnosti. Odhaluje i tajemství Ježíšovy osoby vzhledem k osobě jeho kněží, spojnici Ducha svatého, jímž je kněžské svěcení, mysterion charaktéru, jímž se muž – věřící katolický křesťan – stává v témže Duchu vstupem, Ježíšovou branou ke spojení s Trojjediným Bohem ve svátostech a svátostinách Církve, v jejím Magisteriu, učení a morálce. O podmínkách této kněžské cesty řekl Svatý otec milánským seminaristům:

Pokud se Kristus za účelem vytváření Církve svěřuje do rukou kněze, musí se také kněz bezvýhradně svěřit Jemu: láska k Pánu Ježíši je duší a důvodem služebného kněžství, stejně jako jeho podmínkou, protože On svěřil Petrovi poslání pást jeho stádce: „Šimone, miluješ mne více než ti zde?... Pas mé beránky“.

Druhý vatikánský koncil připomněl, že Kristus „jedná skrze své služebníky, a tak zůstává vždycky původcem a pramenem jednoty jejich života. Kněží tedy dosáhnou jednoty svého života, když se spojí s Kristem tím, že budou uznávat Otcovu vůli a obětovat se pro stádce sobě svěřené. Budou-li žít jako on, dobrý Pastýř, najdou přímo v uskutečňování pastýřské lásky pouto kněžské dokonalosti, které stmelí v jednotu jejich život i činnost“. Neexistuje protiklad mezi osobním dobrem kněze a jeho posláním. Pastorační láska je dokonce jednotícím prvkem života, který začíná stále důvěrnějším vztahem ke Kristu v modlitbě, aby bylo žito naprosté darování sebe samých stádci, aby Boží lid rostl ve společenství s Bohem a byl výrazem společenství Nejsvětější Trojice. Každá naše činnost má totiž za účel přivádět věřící ke sjednocení s Pánem a prospívat růstu církevního společenství ke spáse světa.

Spojení s Ježíšem ve svátosti kněžství znamená naprosté sjednocení se s Ním, nakolik to je na této zemi možné. Celibát i v době před příchodem Ježíše Krista byl jako spirituální zasvěcení znamením této dosažitelné lidské mety, vyjadřující lásku a také úžas vůči Božímu dílu ve světě.

Zářivé znamení této pastorační lásky a nerozděleného srdce je kněžský celibát a zasvěcené panenství. V hymnu svatého Ambrože jsme zpívali: „Rodí-li se v tobě Syn Boží, uchovej život v nevinnosti“. „Přijmout Krista – Christum suscipere“ je často se opakující motiv kázání svatého milánského biskupa: „Kdo přijímá Krista uvnitř svého domu – říká – je napájen radostí největší.“ Pán Ježíš jej mocně přitahoval a byl hlavním argumentem jeho reflexe a kázání, ale především výrazem živé a důvěrné lásky. Láska ke Kristu se týká bezpochyby všech křesťanů, ale získává jedinečný význam pro celibátního kněze a pro toho, kdo odpověděl na povolání k zasvěcenému životu: pouze a vždycky v Kristu se nachází pramen a vzor denně obnovovaného přitakání Boží vůli. „Jakými pouty byl Kristus svázán?“ – ptával se svatý Ambrož, který s nebývalou silou hlásal a pěstoval panenství v Církvi a zároveň prosazoval důstojnost ženy. Odpovídal: „Nikoli provazy, ale pouty lásky a citem duše“. A ve známém kázání o panenství napsal: „Kristus je pro nás vším: toužíš-li zahojit své rány, on je lékařem; jsi-li soužen horečnou žízní, on je pramenem; tísní-li tě vina, on je spravedlností; potřebuješ-li pomoc, on je mocí; bojíš-li se smrti, on je životem; toužíš-li po ráji, on je cestou; utíkáš-li před temnotami, on je světlem; hledáš-li potravu, on je pokrmem“.

Vůle po uzavření manželství patří k podstatě lidské přirozenosti. Následovat Ježíše Krista v kněžství a v celibátu, znamená dvojí zvláštní spojení s Ním: ve zřeknutí se své vůle ohledně této „podstaty“ a přijetí zvláštního podílu na jeho božské přirozenosti, což obojí se rovněž zvláštním způsobem „vpisuje, vrývá (charattei)“ do lidské přirozenosti katolického kněze. Pak se ukazuje pro rozjímání o kněžství rovněž jako zcela podstatné učení o jednotě lidské a božské vůle Ježíše Krista, jak se projevila na samotném počátku, předzvěsti jeho smrtelného zápasu v Getsemanské zahradě: předehře povolání ke kněžství.

Toto tajemství Olivetské hory předkládá současně s přehledem rozvíjení tohoto zápasu ve vyjádřeních prvních koncilních formulací o povolání Ježíše Krista Velekněze papež Benedikt XVI.:

Čím je „moje“ vůle v protikladu k „tvé“ vůli? Kdo je v tom protikladu obsažen? Otec a Syn? Anebo člověk Ježíš a Bůh, trojjediný Bůh? Nikde jinde v Písmu svatém nenahlížíme tak hluboko do tajemství Ježíšova nitra jako na Olivetské hoře. Není náhoda, že zápas staré Církve v porozumění postavě Ježíše Krista nabyl konečné podoby ve vírou proniknutých úvahách o modlitbě z Olivové hory.

Tato událost je výchozím bodem v zamyšlení papeže Benedikta XVI. nad  prolnutím božské a lidské vůle v postavě Ježíše Krista.

Nicejský koncil (325) vyjasnil křesťanský pojem Boha. Tři osoby – Otec, Syn a Duch svatý – jsou jedno, v jedné Boží „podstatě“. O více než sto let později se pokusil chalcedonský koncil (451) pojmově uchopit prolnutí božství a lidství v Ježíši Kristu, a to formulací, že v něm osoba Božího Syna „nesmíšeně a nerozděleně“ zahrnuje a nese obě přirozenosti – lidskou a božskou.

Tak je zachována nekonečná rozdílnost Boha a člověka, stvořitele a tvora: lidské bytí zůstává lidským, božské zůstává božským. Ježíšovo lidské bytí se nerozplývá v jeho božství, ani se tu neredukuje. Je cele sebou samým, a přece je drženo božskou osobou Logu. Výraz „jedna osoba“ zároveň vyjadřuje radikální jednotu ve zrušené a překonané různosti přirozeností, jednotu, do níž v Kristu Bůh vešel s člověkem. Tuto formuli – dvě přirozenosti – jedna osoba – vytvořil papež Lev Veliký s intuicí dalece přesahující dějinný okamžik a ihned se mu dostalo nadšeného souhlasu koncilních otců.

Ale byla to anticipace: konkrétní význam ještě nebyl vyměřen. Co znamená „přirozenost“? Ale především, co znamená „osoba“? Protože to ještě nebylo vyjasněné, říkali mnozí biskupové po chalcedonském koncilu, že raději budou myslet po způsobu rybářů než aristotelsky; formule zůstávala temná. Proto je recepce Chalcedonu nanejvýš spletitá, probíhala za nesmírných bojů. K jednotě se nakonec nedospělo: pouze římská a byzantská církev přijala koncil a jeho formulaci definitivně. Alexandrie (Egypt) zůstala raději u výrazu „zbožštěná přirozenost“ (monofyzitismus); v Orientě zůstala Sýrie skeptická vůči pojmu osoby v té míře, v jaké se přece jen zdál být na újmu Ježíšova reálného lidství (nestoriánství). Více než pojmy ovšem působily odporující si typy zbožnosti – zatěžovaly rozdíly náboženským cítěním a vyhrocovaly je až k neřešitelnosti.

Ekumenický koncil v Chalcedonu zůstane pro Církev všech dob závazným nasměrováním do tajemství Ježíše Krista. Ovšemže je nutné si je nově osvojovat v kontextu našeho myšlení, kde pojmy „přirozenost“ a „osoba“ oproti minulosti už mají jiný význam. Toto úsilí o nové osvojení musí jít ruku v ruce s ekumenickým dialogem, který je nutno vést s předchalcedonskými církvemi, abychom znovu nalezli ztracenou jednotu v samém centru křesťanství – v přiznání se k Bohu, který se v Ježíši Kristu stal člověkem.

On přišel, abychom měli prostřednictvím jeho svátostných služebníků, jeho kněží „život“ a abychom jej měli ho „v hojnosti." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Regina caeli, Náměstí svatého Petra 15.5: AD 2011

a na setkání se seminaristy a řeholníky, Milán 2. 6. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;

kard. Giuseppe Montini, Homilie při svěcení 46 kněží, 21. června 1958;

Presbyterorum Ordinis, 14

S. Ambrosius, Expos. Evangelii secundum Lucam, V, 16;

S. Ambrosius, De virginitate, 13,77; 16,99;

z knihy Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, II. díl, Barrister and Principal, o. s., Brno 2011, p. 104-105)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Zvláštním způsobem zavolal Tebe,

Ježíši Kriste, Bůh Otec,

abys svou vůli ukázal jako zcela sjednocenou s Jeho božskou

na prahu velikonočních událostí posledního – Svatého týdne

Tvého pozemského života před Tvým ukřižováním a zmrtvýchvstáním.

Zvláštním způsobem vyřkl Tebe, Logos,

který jsi o Letnicích Duchem,

jenž z Tebe a z Otce vychází,

shromáždil definitivně ovce do jednoho ovčince,

do jednoho stádce, jemuž jsi Ty branou

a do nějž jsi branou:

tou může duše vstoupit díky Tvým kněžím

a jej opustit, svedena satanem.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

kterými nám v promluvách i ve své knize o Tobě

odkrývá trinitární tajemství kněžství Tvých svátostných služebníků:

oni jsou Tvou branou, dveřmi,

za nimiž čeká duši spása a tělo oslavení:

život v hojnosti.

Amen.