KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Exorcista Filip

Svatý Filip – Hlasatel evangelia

Po nadcházející šesté velikonoční neděli, páté po Velké noci, následuje ve čtvrtek slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista, přemožitele smrti, který se ukazoval svým nejbližším od chvíle, kdy deset dní po „ velikonoční vigilii“ sestoupil na apoštoly a učedníky slíbený Svatý Duch. V této chvíli se jediná inkarnace Ježíše Krista z Panny v Nazaretě začíná opět viditelně a slyšitelně projevovat již v modlitbě, slovech zvěstování, gestech těla a ohnivých jazycích Ducha nad jejich hlavami: v tělech a duších přátel Ježíšových. Ty On vyučoval, vychovával a očišťoval jejich duše, aby nyní mohla jejich těla „předzvědět“ slávu budoucího přijetí do nebes a oslavení.

První – tříleté - období Ježíšova vyučování učedníků v Tradici Ducha svatého přijímá jako svůj úkol, své poslání být „alter Christus“ svatý jáhen Filip.

V dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů slyšíme vyprávění o takovémto jeho působení v Samařsku, na území, kde předtím Ježíš vícekrát procházel a „prokazoval dobrodiní“, avšak, kde také On sám zažívat setkání s démony – cizoložství, nevěry odmítající přijmout Spasitele… .

Svatý otec Benedikt XVI. se zastavuje ve svém komentáři textů této neděle u jedné z prvních vět úryvku: „Celé město se z toho převelice radovalo.“

„Tento výraz,“ řekl při kněžském svěcení dvaceti devíti jáhnů o šesté neděli velikonoční před několika lety papež Benedikt XVI., „nesděluje žádnou myšlenku, žádný teologický pojem, ale poukazuje na jednu okolnost, na jistou změnu v životě lidí. V jednom konkrétním samařském městě během prvního násilného pronásledování církve v Jeruzalémě dochází k něčemu, co způsobilo „převelikou radost“. Co se to stalo? Svatopisec vypráví, že kvůli útěku před pronásledováním, jež se strhlo v Jeruzalémě proti těm, kteří se obrátili na křesťanství, všichni učedníci kromě apoštolů opustili svaté město a rozešli se do okolí. Z této bolestné události vzešel tajemně a prozřetelnostně nový podnět k šíření evangelia. Mezi těmi, kteří odešli, byl totiž také Filip, jeden ze sedmi jáhnů tohoto společenství, jáhnů jako vy, drazí svěcenci, třebaže za okolností, které byly zcela odlišné, protože k nim došlo v neopakovatelném období rodící se církve, kdy byli Duchem svatým apoštolé a jáhni obdarováni mimořádnou mocí jak při hlásání slova, tak při uzdravování. Stalo se tedy, že obyvatelé samařské lokality, o které se mluví v této kapitole Skutků apoštolských, jednomyslně přijali Filipovo zvěstování a ten, díky přilnutí k evangeliu, mohl uzdravit mnohé nemocné. V onom Samařském městě se uprostřed populace tradičně pohrdané a Židy téměř exkomunikované rozezněla zvěst Krista, který otevřel k radosti srdce těch, kteří jej s důvěrou přijali. Proto tedy - jak zdůrazňuje svatý Lukáš - zavládla v onom městě „převeliká radost“.

Radost, kterou má uzdravený od tělesných neduhů, radost, kterou již vnímá jako předstupeň nebeské blaženosti, plného uzdravení, jímž je vykoupení duše a spasení těla ten, kdo byl osvobozen od démonů či jáhenskou modlitbou exorcismu zbaven moci satana.

    Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.     Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.

Svatí apoštolové Petr a Jan v Samaří

Přijetí Ducha svatého do uzdravených duší, osvobozených od démonů není určeno jen pro Samařské. Takto jásat májí, jak zpívá podle Tradice svatý David, všechny země: evangelium má být hlásáno „až na konec světa“!

Jásejte Bohu, všechny země!

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu! Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla! 
Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, nechť opěvuje tvé jméno." Pojďte a pozorujte Boží skutky: podivuhodně jednal s lidmi! 
Moře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky. 
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh bud' veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku. 

Touhu přijmout své životní poslání a nést evangelium všem, aby všichni zakusili radost Kristovu a tato radost, aby dospěla do každého města, nese ve své očištěné duši a umyt na svém těle Ježíšovýma rukama o Zeleném čtvrtku svatý apoštol Petr.

„Co může být krásnějšího?“ ptá se papež Benedikt XVI. kandidátů kněžství: „Co většího a úchvatnějšího než spolupracovat při šíření Slova života ve světě, než rozdávat živou vodu Ducha svatého? Zvěstovat a dosvědčovat radost: to je ústřední jádro vašeho poslání, drazí jáhni, kteří se zanedlouho stanete kněžími. Apoštol Pavel říká služebníkům evangelia „služebníci radosti“. Korintským křesťanům ve svém druhém listě píše: „Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti“. To je programové prohlášení pro každého kněze. Abyste byli spolupracovníky radosti druhých ve světě často smutném a negativním, je zapotřebí, aby ve vás hořel oheň evangelia, aby ve vás přebývala radost Pánova. Pouze tak budete moci být posli a nositeli této radosti a rozdávat ji všem, zejména těm, kteří jsou smutní a malomyslní.

Sami hlasatelé evangelia, biskupové a kněží, se ovšem musejí nechat chránit před útoky satana, které často nastávají po hlásání evangelia v síle Ducha svatého. To ostatně prožil sám Kníže apoštolů včele svých Jedenácti, když jej a je pomlouvali hned po seslání Ducha: ˇJsou opilí!´ - Oni však byli pokřtěni Duchem svatým!

Takto – jako učedníci Ježíše během tří let učednického katechumenátu – a předtím než by sami vyšli ostatním Samařským a okolním kmenům hlásat evangelium – jsou Samařané, kteří přijali od svatého Filipa slovo o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, o Jeho obětní smrti za naše hříchy a rovněž výzvu, aby ve svátosti křtu svému Spasiteli Ježíši úplně zasvětili svůj život, odřekli se satana, nechali se exorcismy a modlitbami za osvobození připraveni k přijetí Ducha svatého.

Za tuto přípravu mají Samařané projevovat úctu. Posvátnou bázeň by ovšem měli mít i služebníci těchto duchovních darů, aby zůstali pokornými a aby skrze ně mohl i nadále v jejich službě osvobozování a exorcismů Duch působit, osvobozovat, naplňovat životní a věčnou radostí.

Proto říká budoucím kněžím papež Benedikt XVI.:

„…ještě jeden postřeh ke druhému čtení, jež je z prvního listu Petrova, u jehož hrobu se nacházíme a jehož přímluvě bych vás chtěl zvláštním způsobem svěřit. Beru si za svá a ze srdce vám předávám tato jeho slova: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“. Mějte v srdci posvátnou úctu: tj. pěstujte osobní vztah lásky k Němu, lásky první a největší, jediné a všeobjímající, v níž žijí, očišťují se, osvěcují a posvěcují se všechny ostatní vztahy. „Vaše naděje“ se pojí k této „posvátné úctě“, k této lásce Krista, který skrze Ducha, jak jsme řekli, přebývá ve vás. Naší nadějí, vaší nadějí je Bůh v Ježíši a v Duchu. Nadějí, která se ode dneška ve vás stává „kněžskou nadějí“, nadějí Ježíše, Dobrého Pastýře, který přebývá ve vás a utváří vaše touhy podle svého božského Srdce, nadějí života a odpuštění lidem, kteří budou svěřeni vaší pastorační péči, nadějí svatosti a apoštolské plodnosti pro vás i pro celou církev, nadějí otevřenosti víře a setkání s Bohem pro ty, kteří vás potkají při svém hledání pravdy, nadějí pokoje a útěchy pro trpící a životem zraněné.

Milovaní! – píše svatý Petr ve své druhé epištole -
    Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.     Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. 
Jak přijmout nový život v síle Ducha Ježíšova? V Církvi! Odpovídá implicitně Svatý otec Benedikt XVI. v komentáři k dnešnímu úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana popisuje při kněžském svěcení názorně křestní a biřmovací život církve v Samaří:

„První čtení hovoří o modlitebním shromáždění, jež se sešlo v samařském městě, které evangelizoval jáhen Filip. Předsedají mu apoštolé Petr a Jan, dva „sloupy“ Církve, kteří přišli z Jeruzaléma navštívit toto nové společenství a utvrdit je ve víře. Díky vkládání jejich rukou Duch svatý sestoupil na pokřtěné. V této epizodě můžeme vidět první doklad o obřadu „biřmování“, druhé svátosti křesťanské iniciace. Také pro nás, zde shromážděné, je však zmínka o obřadním gestu vkládání rukou více než významná. Jde totiž o ústřední gesto i v obřadu svěcení, jehož prostřednictvím kandidátům za chvíli udělím kněžskou důstojnost. Je to znamení neoddělitelné od modlitby, jejímž mlčenlivým prodloužením je. Bez pronesení jediného slova světící biskup a po něm i další kněží kladou své ruce na hlavu svěcenců jako výraz vzývání Boha, aby na ně vylil svého Ducha, proměnil je a učinil je účastnými Kristova kněžství. Jde o několik sekund, kratičký okamžik, ale nabitý mimořádnou duchovní intenzitou.

Drazí svěcenci, v budoucnu se budete muset stále vracet k tomuto momentu, k tomuto gestu, na němž není nic magického, ale přesto je naplněno tajemstvím, protože tady je počátek vašeho nového poslání. V této mlčenlivé modlitbě dochází k setkání mezi dvěma svobodami: svobodou Boha, působící skrze Ducha svatého, a svobodou člověka. Vkládání rukou názorně vyjadřuje specifický způsob tohoto setkání: církev, zosobněná biskupem, jenž ve stoje se vztaženýma rukama prosí Ducha svatého o vysvěcení kandidáta; jáhen, jenž na kolenou přijímá vložení rukou a svěřuje se tomuto zprostředkování. Důležitý je celek těchto gest, ale nekonečně důležitější je duchovní, neviditelný pohyb, který je tak vyjádřen; pohyb, jenž je výmluvně evokován posvátným mlčením, které zahrnuje všechno, uvnitř i navenek.

Tento tajemný trojiční „pohyb“, který přivádí Ducha svatého a Syna, aby přebývali v učednících, nacházíme také v evangelní perikopě. Tady sám Ježíš slibuje, že bude prosit Otce, aby jim poslal svého Ducha, jehož definuje jako „jiného Utěšitele“ (Parakléta), řecký termín, jehož latinským ekvivalentem je „Ad-vocatus“, Obhájce. První Utěšitel je totiž vtělený Syn, jenž přišel bránit člověka před tím, který je především žalobcem, tedy satanem. Kristus se po dovršení svého poslání vrací k Otci, a Ten posílá Ducha jako Obhájce a Utěšitele, aby zůstal navždy s věřícími a přebýval v nich. Takto se mezi Bohem Otcem a učedníky prostřednictvím Syna a Ducha svatého ustavuje niterný vztah reciprocity: „Já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás“, říká Ježíš. To všechno však závisí na podmínce, kterou Kristus klade na počátku: „Jestliže mne milujete“, a kterou opakuje na závěr: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“. Bez lásky k Ježíši, která se uskutečňuje zachováváním jeho přikázání, se člověk vylučuje z trojičního pohybu a začíná se zamykat sám do sebe, ztrácí schopnost přijímat a sdílet Boha.

„Jestliže mne milujete“. Drazí přátelé, tato slova pronesl Ježíš během Poslední Večeře ve chvíli, kdy ustanovoval zároveň eucharistii a kněžství. Přestože jsou určena apoštolům, směřují v určitém smyslu ke všem jejich nástupcům a kněžím, kteří jsou nejtěsnějšími spolupracovníky nástupců apoštolů. My je dnes znovu slyšíme jako pozvání ke stále důslednějšímu životu našeho povolání v Církvi: vy, drazí svěcenci, je slyšíte s výjimečným dojetím, protože právě dnes vás Kristus činí účastnými svého kněžství. Přijměte je s vírou a láskou! Nechte si je vtisknout do svého srdce, nechte je, aby vás doprovázela po cestě celého vašeho života. Nezapomeňte je, neztraťte je cestou! Opakovaně je čtěte, často nad nimi meditujte a především se nad nimi modlete. Tak zůstanete věrní lásce Krista a se stále větší radostí bude zaznamenávat, jak toto jeho božské Slovo „postupuje“ s vámi a „roste“ ve vás.

    Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.     Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat." 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9420

O. Vladimir Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Povolals dobré pastýře,

kněze a biskupy,

jejichž ruce se dotýkají

na Tvou památku

– Ježíši, dobrý Pastýři –

chleba a kalicha s vínem,

aby tyto dary Tvůj Duch

proměnil ve Svaté svatých.

Tři roky jsi je vyučoval,

třetího očistil a osvítil Duchem,

aby jako jáhen Filip šli

a osvobozovali hříchem a neřestí spoutané duše.

Procházeli s nimi Vaši společnou tříletou cestu

z Kafarnaum a Nazareta – přes Samaří –

do Jeruzaléma v Judsku:

ke křestnímu prameni,

v němž spolu s Tebou na Golgotě zemřou sobě – hříchu

a vyjdou z něj jako z jeskyně svatého Josefa z Arimatie

do večeřadla v den Seslání Tvého Ducha:

v něm je Ty ve svých služebnících v bílém, čistém šatu

- v biskupech a kněžích -

obmyješ vodou a Duchem svatým

Amen.