Apoštol Ježíšova království: Boží tělo v ulicích
11.
neděle v cyklu A
„Biblické
texty této jedenácté neděle v mezidobí, jež jsme slyšeli,“
řekl při Eucharistickém kongresu v roce 2008 v Brindisi
Svatý otec Benedikt XVI., „nám pomáhají pochopit realitu
Církve: první čtení odkazuje ke smlouvě uzavřené na hoře
Sinaj během exodu z Egypta; evangelium podává vyprávění o
prvním povolání a poslání dvanácti apoštolů. Je nám tu
představena jakási „ústava“ Církve. Jak si nepovšimnout
implicitního pozvání, jež je adresováno každému společenství
k obnově vlastního povolání a misijního nadšení?
V
prvním čtení svatopisec líčí mojžíšskou smlouvu, uzavřenou
mezi Bohem a Izraelem na Sinaji. Je to jedna z velkých etap dějin
spásy, jeden z oněch momentů, které přesahují dějiny samotné
a v nichž mizí hranice mezi Starým a Novým zákonem a zjevuje se
nepomíjivý plán Boží smlouvy: plán spásy všech lidí skrze
posvěcení jednoho lidu, jemuž Bůh nabízí, „aby
se stal jeho vlastnictvím mezi všemi národy“.
V
této perspektivě je lid povolán stát se „svatým
národem“,
nejen ve smyslu morálním, ale ještě před tím a především ve
své ontologické realitě, ve svém bytí lidem.
V
jakém smyslu je třeba chápat totožnost tohoto lidu, ukazovalo se
postupně v průběhu spásonosných událostí již ve Staré zákonu
a plně se zjevilo později příchodem Ježíše Krista. Dnešní
evangelium nám prezentuje rozhodující moment tohoto zjevení. Když
totiž Ježíš povolal dvanáct učedníků, chtěl symbolicky
poukázat na dvanáct Jákobových synů. Proto položil do středu
svého nového společenství dvanáct učedníků, aby dal pochopit,
že přišel, aby naplnil plán nebeského Otce, i když se nová
tvář Církve ukáže až o Letnicích, kdy dvanáct učedníků
„naplněných
Duchem svatým“
začne hlásat evangelium všemi jazyky. Tehdy se ukazuje Církev
jako universální, shromážděná v jednom jediném těle, jehož
hlavou je zmrtvýchvstalý Kristus a zároveň jako Jím poslaná ke
všem národům až na konec země.
Ježíšův
styl je nezaměnitelný: je to styl charakteristický pro Boha, který
rád koná největší věci prostě a pokorně. Slavnostní podání
smlouvy v knize Exodus je v evangeliích vystřídáno skrytými a
pokornými gesty, které však obsahují mimořádnou obnovnou sílu.
Je to logika Božího království, jež je nikoli náhodou
reprezentovaná malým semenem, z něhož vyroste velký strom.
Smlouva ze Sinaje je provázena kosmickými znameními, které
Izraelity vyděsí. Počátky církve v Galileji však odrážejí
mírnost a soucítění Kristova srdce a předpovídají jiný boj,
jiný otřes, jenž je vzbuzován mocnostmi zla. Jak jsme slyšeli,
Ježíš dal dvanácti učedníkům „moc
vyhánět zlé duchy uzdravovat každou nemoc a každou chorobu“.
Dvanáct učedníků má spolupracovat s Ježíšem na ustanovení
Božího království, tedy na jeho požehnané vládě, přinášející
život a to život v hojnosti celému lidstvu. Církev stejně jako
Kristus je v podstatě spolu s Ním poslána ustanovit království
života, aby ve světě zvítězil život Boží.“
O
počátku tohoto vítězství, v němž je zdůrazněna hlavní
role, kterou má v duchovním boji Bůh a spojení s Ním,
čteme v knize Exodus:
Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou. Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě. Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."
Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Boží plán záchrany lidstva prostřednictvím kněžství Ježíše Krista v sobě skrývá základní aspekt Církve: cestu svatosti a cestu Duchem svatým naplněných křesťanů, jejichž sám život je již počátkem hlásání evangelia. Apoštol národů odhaluje ve svém listu Římanům toto poslání Církve i každého, kdo z ní čerpá životadárnou sílu Ducha.
Bratři!
Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.
Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."
Přislíbení
o povolání svatého kněžstva, o kněžství Ježíše Krista,
jenž na něm zbudoval stavbu své Církve, vyzpívává Žalmista:
Již nyní, v očekávání svátostného kněžství je lid
Boží, nyní je to On, který je naším knězem, dosud skrytým
Ježíšem v proroctvích Staré úmluvy:
Jsme
jeho lid a stádce jeho pastvy.
„Takový
je Boží plán: rozšířit na lidstvo a na celý kosmos svou
životodárnou lásku. Tento plán však Pán chce uskutečnit pouze
při respektování naší svobody, protože lásku, která je mu
vlastní, nelze ukládat. Církev je tedy v Kristu prostorem přijetí
a zprostředkovávání lásky Boží. V této perspektivě se jasně
ukazuje, že svatost a misijní
povaha Církve
tvoří dvě strany téže mince. Pouze jakožto svatá, tedy
naplněná božskou láskou, může Církev plnit své poslání. A
právě k tomuto úkolu ji Bůh vyvolil a posvětil jako své
vlastnictví. …dvanáct apoštolů nebyli dokonalí muži, vybraní
pro svou morální a náboženskou bezúhonnost. Určitě byli
věřící, plní nadšení a horlivosti, ale byli také poznamenaní
svými lidskými, někdy i závažnými omezeními. Ježíš je tedy
nepovolal, protože byli svatí, ale aby se jimi stali. Jako my. Jako
všichni křesťané. V druhém listě jsme slyšeli syntézu
apoštola Pavla: „Bůh
dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když
jsme ještě byli hříšníky“.
Církev je společenstvím hříšníků, kteří věří v lásku
Boha, nechají se od Něho přeměnit a tak se stanou svatými.
„Evangelium
podle sepsání svatého Matouše nám dnes podává misijní styl,
tedy vnitřní postoj, který se vyjadřuje pravým životem. Nic
jiného nemůže být Ježíšovým stylem než „soucítění“.
Evangelista
to objasňuje, když upozorňuje na Kristův pohled na zástupy:
„Když
viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a
skleslí jako ovce bez pastýře“.
Po povolání dvanácti učedníků se tento postoj znovu projevuje
přikázáním, které jim dává, aby „hledali
ztracené ovce z domu izraelského“. V
těchto výrazech lze vnímat lásku Krista k jeho lidu, zejména k
maličkým a chudým. Křesťanský soucit nemá co do činění s
pietismem či neúměrným sociálním zabezpečením. Je spíše
synonymem solidarity a sdílení a je oživován nadějí. Nerodí se
snad naděje ze slov, která Ježíš říká apoštolům: „Jděte
a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království“? To
je naděje, která se zakládá na příchodu Kristově a která nás
v posledku přivádí k jeho Osobě a k jeho tajemství spásy:
…Zmrtvýchvstalý Kristus je nadějí světa.
Každý
z nás, v mystickém společenství Církve, je povolán,
aby vyšel a „přenecháním“ svých sil, poskytnutím je
k dispozici Duchu svatému, konal to, co ukazuje na příchod
Božího království, jak Ježíš povolává dnes apoštoly:
„Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte
malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo
dávejte.“
„Tento
příkaz,“ říká papež Benedikt XVI., „je i dnes adresován
především vám. Duch, který působil v Kristu a ve dvanácti
učednících, je tentýž, který působí ve vás a který vám
umožní vytvořit mezi svým lidem….příznaky království lásky,
spravedlnosti a pokoje, který přináší, ba dokonce již je ve
světě. Na Ježíšově poslání se však různými způsoby podílí
všichni členové Božího lidu milostí křtu a biřmování...všichni
jste adresáty Ježíšovy touhy rozmnožit dělníky na Pánově
žni. Tato touha, která vede k modlitbě, nás v první řadě
přivádí k seminaristům...umožňuje nám vzít na vědomí, že
Církev je v širším smyslu velkým „seminářem“, počínaje
rodinou, přes farní společenství, sdružení a hnutí
apoštolského nasazení. Všichni jsme v rozmanitosti charismat a
služeb povoláni pracovat na vinici Pánově.
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA
PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Z
procesí Božího těla
voláš
dvojice apoštolů,
své
přátele, které jsi osvobozoval z moci zlého ducha již od prvního
dne,
kdy
jsi je u jezera, z celnice, zpod fíkovníku…povolal,
Ježíši,
Hlavo Božího těla – Církve.
Voláš
Šimona zvaného Petr s jeho bratrem Ondřejem:´
´Jděte
do celého světa Západu i Východu,
spojeni poutem
rodných bratří, jež jsem povýšil na jednotu Církve,
jednotu
na Skále.´
Voláš
Jakuba, syna Zebedeova, a jeho bratra Jana:
´Jděte
a učte všechny národy,
připravil
jsem vám mučednické místo v Jeruzalémě, v Efezu
a
v nebi jste se jako moji bratři ve slávě shledali.´
Voláš
Filipa a Bartoloměje:
´Posílám
vás jako ovce mezi vlky,
zuřivost
démonů pohanství vám připravila krvavou lázeň mučedníků,
zářících
v bílém rouchu v nebi.´
Voláš
Tomáše a celníka Matouše:
´To
konejte na mou památku!´
-
Rozlomils Chléb-Sebe; oni se Tě dotýkají
i
při poslední mši svaté před prolitím krve
pro
Tebe, pro židy i pohany,
jimž
píší své evangelium životem pro Tebe.
Voláš
Jakuba, syna Alfeova, a Tadeáše:
I
jim říkáš, jak později Tvůj Duch prostřednictvím Apoštola
svatému Timotejovi:
´Hlásejte
slovo, ať je to vhod či nevhod,
usvědčujte,
napomínejte, poučujte…, pak čteme: „Víra bez skutků je
mrtvá!“´
Voláš
Šimona Kananejského a Jidáše Iškariotského,
spolu
mohli na misijní cestě zažít
i
působení démona ve spolubratru, apoštolovi…
Jim
– a jemu – říkáš:
´Démony
vyhánějte!´
Amen.
