sobota 27. června 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Ne k břehům Evropy, ale k Ježíšovi!


13. neděle cyklu A




Dnešní nedělí pokračuje v jednotlivých čteních mešní liturgie Ježíšovo poučování apoštolů. Nejprve je jejich Mistr a Pán poslal, aby uzdravovali, osvobozovali z moci démonů, a tím hlásali, že se přiblížilo Boží království, pak jim – a to je téma minulé neděle - dává instrukce na cestu.

V tuto třetí neděli po vyslání apoštolů, jak píše ve své knize o Ježíši Kristu Svatý otec Benedikt XVI., poukazuje Ježíš na kněžský a prorocký charakter jejich služby. Na kněžský zvláštním vyjádřením svatopisců evangelia, že je „Ježíš učinil apoštoly“ – což vede k reminiscenci na ustanovování judaistických kněží; a na prorocký charakter jejich služby tím, že je Ježíš volá jmenovitě, jak dokládá seznam povolaných apoštolů, tak ukazuje na jejich prorocké poslání v misijní službě.
Předobrazem těch, kdo přijmou apoštoly do svého domu a do středu své obce, je v dnešním prvním čtení z druhé knihy Královské žena neplodného muže, manželství postrádající syna. Jí prorok, předchůdce apoštolů, přislibuje narození potomka, budoucí plodnost všech, kdo apoštoly přijmou se stejnou pohostinností jako ona zámožná žena Elizea - plodnost Církve rodící katechumeny osvobozením od ducha neplodnosti, vycházející z nenaplněného „nepokřtěného“ života.

    Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit."
    Když tam zase jednou Elizeus přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl svému služebníku Gechazímu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." Elizeus mu řekl: "Zavolej ji! " Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna." 

Žalmista vyzpívává vděčnost všech, kdo jako žena z území Issacharova kmene „chodí v září Boží tváře“, již odráží ti, kdo v jeho jménu přinášejí osvobození od ducha zla.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech. 

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost". Na nebi jsi upevnil svou věrnost.

Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. Ve tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností.

Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla. Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, náš král Svatému Izraele.

Misijní cesta apoštolů má jediný cíl: křest. Proto je Ježíš posílá, aby uzdravovali a osvobozovali od moci satana – aby vyžadovali úplné obrácení k Němu a k Církvi, kterou On o Letnicích založí. Poté, po osvobození, je člověk mrtvý hříchu a může v Koinonii Nejsvětější Trojice vykročit ke vzkříšení. Podobnými slovy Apoštol v listu do Říma ukazuje na vnitřní poslání apoštolů a na ovoce jejich misijní cesty.

Bratři!
    My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
    Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem. 

„Dnes nám,“ komentuje Boží slovo Svatý otec Benedikt XVI., „Pán Ježíš v evangeliu podle sepsání svatého Matouše opakuje slova, která dobře známe, ale která nás vždy dojmou: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ Když Ježíš chodil Galilejí, hlásal království Boží a uzdravoval nemocné, pociťoval soucit se zástupy lidí, protože „byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“. Tento Ježíšův pohled se dotýká i dneška, našeho světa. I dnes spočívá na zástupech lidí, kteří jsou sužováni obtížnými životními podmínkami a zároveň zbaveni pevných opěrných bodů, umožňujících nalézt v existenci smysl a cíl. Nepřehledné zástupy se nacházejí v chudých zemích, zkoušených nedostatkem. Avšak i v bohatých zemích je mnoho mužů a žen nespokojených, ba dokonce trpících depresí. Pomysleme na mnohé uprchlíky a utečence, kteří emigrují a riskují přitom vlastní život. Kristův pohled spočívá na všech těchto lidech, ba na každém z těchto dětí nebeského Otce a opakuje: „Pojďte ke mně všichni…“.

Vrcholem pýchy je osobovat si vykupitelskou roli Ježíšovu. Říci: „Pojďte k nám všichni, kdo potřebujete pomoci.“ Není divu, že tato slova rozpoutala invazi v roce 2015 z Afriky a Asie do současné skomírající Evropy. tragikomické v její pýše.

Tragické je, že slova pastýřů, biskupů na územích, kde k hroznému obchodu s lidmi, ke zneužívání člověka a jeho vášní a pudů dochází, stále varují před tímto pyšným krokem pýchou zaslepených evropských státníků.

Před třemi lety se ozval hlas i afrického vatikánského kardinála Petera Turksona. Kritizuje scestnost současné invaze do Evropy. Apeluje na zastavení emigrace z Afriky. Prefekt vatikánského Úřadu pro integrální lidský rozvoj konstatoval, že v naprosté většině afrických zemí neprobíhají války, které by nutily lidi k útěku. Proto je potřeba pracovat na rozvoji tohoto kontinentu, aby mladí Afričané zůstali ve svých domovech. Ghanský kardinál přirovnal současnou migrační krizi k tekoucímu kohoutku. V takové situaci je potřeba zavřít přívod vody a nikoliv utírat to, co přetéká – dodal vatikánský kardinál.

Ježíš naproti tomu slibuje „občerstvení“ všem, ale klade podmínku: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. Co je tímto „jhem“, které ulehčuje, místo aby tížilo, a nese, místo aby tlačilo? Kristovým „jhem“ je zákon lásky, je to jeho přikázání, které zanechal svým učedníkům. Pravým lékem na rány lidstva, ať už na ty materiální jako je hlad a nespravedlnosti, tak na ty psychologické a morální způsobené falešným blahobytem, je pravidlo života založené na bratrské lásce, jež má zdroj v Boží lásce. Proto je třeba zanechat cestu arogance a násilí, užívanou k dosahování stále silnějších pozic a k zajišťování úspěchu za každou cenu. Také vůči životnímu prostředí je třeba se zříci agresivního stylu, který převládl v posledních staletích a osvojit si rozumnou „tichost“. Zejména však v lidských, osobních a sociálních vztazích se pravidlo úcty a nenásilí, tedy síla pravdy odporující každému útisku, stává cestou, jež může zajistit budoucnost hodnou člověka.“

Když papež Benedikt XVI. ve své knize o Ježíši Kristu rozvíjí myšlenku prorockého úkolu vyslaných Dvanácti, odkazuje na prorocké poslání samotného Ježíše, který v soukromé řeči k učedníkům začíná slovy „Vám je dáno znát tajemství Božího království“ vykládat slova Izajáše proroka („Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“) v daleko ostřejším smyslu: ´Vám – okruhu učedníků – Bůh daroval tajemství Boží vlády, ale těm, kdo jsou vně, je všechno záhadou, aby (jak stojí psáno) „hleděli, a přece neviděli, slyšeli, a přece nerozuměli, leda, že by se obrátili a Bůh by jim odpustil.´

Postavení Ježíše - Proroka, který je víc než Izaiáš, v sobě nese úděl všech proroků, kteří svými slovy jdou proti veřejnému mínění a nutně „narazí“ v nejvyšší míře odporu satana.
V tuto chvíli dává Ježíšovo poučování apoštolů a jeho samotná osoba zaznít – překvapivě, jak píše Svatý otec Benedikt XVI., osobnímu tónu existencionální vydanosti našeho Pána: On je pšeničné zrno, které, jak čteme Jeho vlastní slova v evangeliu podle sepsání svatého Jana, má padnout do země, „do golgotské skály“, která objímá i jeskynní hrob svatého Josefa z Arimatie, aby zemřelo, sestoupilo mezi mrtvé do lůna Abrahámova, jak judaistická tradice popisuje předpeklí, a vydalo užitek. A to podle příjemce třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný.

Tak jsou dnes Ježíšem poučováni apoštolové: mají zemřít sobě, vztahům k rodičům, sourozencům, k manželství, k majetku a penězům, aby Jej vůbec mohli následovat tím, že budou na misijní cestě, na niž je poslal, rozesel jako svá pšeničná zrna, jeho proroky.

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
    Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
    Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."


O. Vladimír Milkulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jako vzácnou pšenici tříbíš a rozséváš,
Ježíši, první z apoštolských zrn Koinónie Otce a Ducha,
svých Dvanáct,
které hodláš učinit kněžími a biskupy.
Dříve než na ně vložíš ruce sesílající Ducha Božího,
žádáš, aby opustili své rodiče, sourozence, pole a majetek
– pouze z lásky.
Žádáš illibatio coelestis – celibát:
dát vše Tobě – svou smrt Tvé smrti na kříži
a svůj život šíření Tvého království.
Proto chceš,
aby nejprve,
než přijmou kněžské svěcení
s Tebou zemřeli.
Jen tak se mohou stát kněžími a biskupy – proroky
bezohlednými vůči veřejnému mínění,
kteří řeknou státníkům v Evropě:
„Přijměte kříž Ježíše Krista!“
a těm, kdo chtějí Evropanům přinést ohněm a mečem
či zcela „mírumilovně“ islám:
“Vraťte se zpět!
K Ježíši Kristu!“

Amen.


v