sobota 25. července 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






Konec království člověka

- počátek: arché Království Ježíšova




17. neděle cyklus A

„Liturgie nám dnes ve čtení z první knihy Královské,“ komentuje liturgické texty Svatý otec Benedikt XVI., „představuje postavu krále Šalomouna, Davidova syna a následníka. Představuje nám jej na počátku jeho kralování, kdy byl ještě velice mlád. Šalomoun zdědil velmi náročný úkol, a odpovědnost, která spočinula na jeho bedrech, byla pro nezkušeného mladíka obrovská. Nejprve tedy nabídl Bohu velkorysou oběť – „tisíce celopalů“, jak praví Bible. Pán se mu pak zjevil v nočním vidění a přislíbil, že mu dá, oč jej v modlitbě prosil. Tady je zřetelně vidět velikost Šalomounovy duše: nežádá dlouhý život, ani bohatství, ani odstranění nepřátel, ale praví Pánu: „Dej svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo“. A Pán jej vyslyšel, takže Šalomoun na celém světě proslul svojí moudrostí a svými správnými úsudky.
Prosil Boha, aby mu dal „chápavé srdce“. Co znamená tento výraz? Víme, že „srdce“ v Bibli neoznačuje jenom část těla, ale střed osoby, sídlo jejích úmyslů a soudů. Mohli bychom říci: svědomí. „Chápavé srdce“ tedy znamená svědomí, které umí naslouchat, které je citlivé vůči hlasu pravdy a je proto schopné rozlišovat dobro od zla. Šalomounova prosba je motivována odpovědností za vládu nad Izraelským národem, lidem, který si vyvolil Bůh, aby světu zjevil svůj plán spásy. Král Izraele proto musí neustále usilovat o soulad s Bohem, naslouchat jeho Slovu, aby mohl vést lid po Pánových cestách, cestou spravedlnosti a pokoje. Příklad Šalomouna však platí pro každého člověka. Každý z nás má svědomí, aby byl v určitém smyslu „králem“, to znamená, aby uplatňoval velkou lidskou důstojnost a jednal podle správného svědomí, konal dobro a vyhýbal se zlu. Mravní svědomí předpokládá schopnost naslouchat hlasu pravdy, být chápavým vůči jejím pokynům. Osoby povolané vládnout, mají přirozeně ještě další odpovědnost, a tedy – jak učí Šalomoun – potřebují Boží pomoc ještě více. Každý však ve své konkrétní situaci plní své vlastní poslání. Pomýlená mentalita nám namlouvá, abychom žádali Boha o věci či výhodné podmínky. Ve skutečnosti však opravdová kvalita našeho i sociálního života závisí na správném svědomí každého, na schopnosti každého a všech rozpoznat dobro, rozlišit jej od zla a trpělivě se snažit jej uskutečňovat a tak přispívat ke spravedlnosti a pokoji.“

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát."
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?"
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane." Žalmista zpívá s „chápajícím a milujícím srdcem“, s duší obrácenou – dosud implicitně – k Božímu Duchu, k Duchu Ježíšovu, jenž v něm, Duch Božího Syna, již nyní působí, vede jej k modlitbě opěvující vyprošený a zdarma daný dar „lásky k předpisům“, v níž se skrývá láska bezbřehé svobody lidského srdce. Dar Mesiáše – „šalomouna“ – Božího vtěleného Logu.

Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře.

Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení.

Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu.

Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 

Papež Benedikt XVI. ve svém rozjímání nad chvalozpěvem na vtělené Boží Slovo, Logos, na Boží moudrost v listu do Kolos, ukazuje cestu těch, „kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“, jak čteme v dnešním úryvku druhého čtení z listu Římanům. Říká: „Již dříve jsme se zastavili nad velkolepou freskou Krista, Pána vesmíru a dějin, který vévodí hymnu vloženému na počátek listu svatého Pavla Kolosanům. Tento chvalozpěv rytmicky doprovází všechny čtyři týdny liturgie hodin.
Srdcem hymnu jsou verše, kde vystupuje na scénu přímým a slavným způsobem Kristus, definovaný jako „obraz neviditelného Boha“. Řecký výraz eikon “ikona“, je oblíbeným termínem apoštola: ve svých listech jej užívá devětkrát, tím, že jej uplatňuje jak na Krista, dokonalou ikonu Boha, tak na člověka, obraz a sláva Boha. Ten však hříchem „zaměnil vznešeného a nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka“ a raději se klaněl modlám, a stal se jim podobným.
Musíme proto stále vytvářet svůj obraz podle podoby Božího Syna, protože jsme byli „vytrženi z moci temnosti, a převedeni do království jeho milovaného Syna".
Kristus je pak prohlášen za „věrný obraz neviditelného Boha“. Kristus je dříve než celé tvorstvo, protože byl zplozen od věčnosti: proto „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“. Také starobylá hebrejská tradice tvrdila, že „celý svět byl stvořen pro Mesiáše“.
Pro apoštola je Kristus principem soudržnosti („všechno v něm trvá“), je prostředníkem („skrze něho“), tak konečné určení, k němuž směřuje všechno stvořené. On je „první z mnoha bratří“ neboli Syn par excellence (po výtce) ve velké rodině Božích dětí, do které nás zařazuje křest.
V tomto bodu pohled přechází na svět stvoření a dějin: „Kristus je hlava těla, to je Církve“ a je jí už skrze své Vtělení. Vždyť vstoupil do lidského společenství, aby je držel a spojil v jedno „tělo“, to je v harmonickou a plodnou jednotu. Soudržnost a růst lidstva mají v Kristu svůj kořen, vitální stěžejní bod, „princip“.
Právě tímto primátem se Kristus může stát principem vzkříšení všech „prvorozeným z mrtvých“, protože „všichni budou povoláni k životu v Kristu... Na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde“.
Hymnus se chýlí k závěru a oslavuje „plnost“, v řečtině pleroma, kterou má Kristus v sobě jako dar Otcovy lásky. Je to plnost božstvím, které vyzařuje do vesmíru a do lidstva, tím, že se stává pramenem pokoje, jednoty a to dokonalé jednoty.
Toto „usmíření a zjednání pokoje“ je vykonáno „krví prolitou na kříži“, jíž jsme byli ospravedlněni a posvěceni. Tím, že vylil svou krev a tím, že dal sám sebe, Kristus vylil pokoj, který je v biblické řeči souhrnem mesiášských darů a spásonosná plnost, na celou stvořenou skutečnost.
Hymnus proto končí v zářivém horizontu smíření, jednoty harmonie a pokoje, na něm se slavnostně tyčí postava jeho tvůrce Krista, milovaného Syna Otce.
Nad tímto hutným úryvkem uvažovali spisovatelé starobylé křesťanské tradice. Svatý Cyril Jeruzalémský v jednom svém rozhovoru uvádí chvalozpěv z listu Kolosanům, aby odpověděl nejmenovanému muži, který se ho ptal: „Říkáme tedy, že Slovo, zplozené Bohem Otcem trpělo za nás ve svém těle?" Odpověď podle kantika je kladná. Vždyť, tvrdí Cyril, „obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva, viditelného i neviditelného, pro něhož a skrze něhož všechno existuje, byl dán…za hlavu Církvi“: on je nadto „prvorozený z mrtvých“ to je první v řadě mrtvých, kteří jsou vzkříšeni. On - pokračuje Cyril - „přijal za své všechno, co je člověka, a podstoupil smrt na kříži a nic nedbal na urážky. My říkáme, že není obyčejným člověkem, zahrnutým kdovíjakými poctami, pro své spojení s námi, byl za nás obětován, ale je to týž Pán slávy, ten který byl ukřižován“. Před tímto Pánem slávy, znamením svrchované lásky Otce i my pozvedáme svůj chvalozpěv a klekáme, abychom se mu klaněli a děkovali mu.

Bratři!
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.


Dnešní text z evangelia podle sepsání svatého Matouše je třetím pokračováním Ježíšova Jezerního kázání o Božím království.
Ve své knize o Ježíši z Nazareta, Božím Synu, píše papež Benedikt XVI. o různých výkladech těchto podobenství, o různorodé snaze pochopit, co je Boží království. Nechápou ti, kdo stojí mimo Církev a jako zástupy neslyší výklad těchto parabol o Království jako učedníci – katechumeni, jimž vše Ježíš, na požádání, vykládá, jsou často sváděni snahou projektovat Ježíšovo myšlení na pozadí a do povrchních „principů“ zmatků té či oné doby či osobnosti.
Svatý otec Benedikt XVI. zmiňuje v této své knize období před první světovou válkou, kdy někteří, nezakotvení v plnosti víry Církve – je citován názor jednoho z nich, bratra Adolfa von Harnacka, vyzdvihují Ježíšovu revoltu proti farizeům a zákoníkům, jeho morální imperativ, jímž nám otevírá Boží království a je představuje. Výsledkem takového názoru je okleštění křesťanství a Království na morálku, dobré vztahy mezi lidmi, na humanismus ničící vše božské a věčné.
Druhá forma exkluzivního, jen jeden akcent upřednostňujícího, tudíž heretického výkladu Ježíšových slov o Království, je důraz na eschatologii, o níž se náš Pán v některých parabolách zmiňuje. Zvláště v podobenství o koukolu, plevelu a pšenici minulé neděle a dnes o rybářské síti.
Tato interpretace se rozšířila v minulém století zvláště v období první světové války. Do určité míry právě jako projekce „sebe“ do pak již více a více zdánlivě Božího světa, do Království.
Tyto často protestantské výklady, jimž ovšem podlehli i méně věřící katoličtí biblisté, zakrývají to nejdůležitější, co je „conditio sine qua non“, podmínkou, bez níž nikdy nelze rozvíjet vnímání posvátné tradice případně jejího zapsaného textu v Bibli. A tím je apoštolská, katolická víra Církve v Ježíše Krista, jenž je především sám Královstvím, o němž ve svých podobenstvích hovoří.

Ježíš řekl zástupům:
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano."
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 

srv. Sanhedrin 98 b;
Perché Cristo é uno: Collana di Testi Patristici, XXXVII, Roma, 1983 str. 101;
O.Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Do rybářské sítě,
pro Tvé království v nebi,
jsi, Ježíši, poklade skrytý v poli,
nejvzácnější perlo,
pro niž rybář Petr opustil vše,
nechal jím
- a jeho spoluapoštoly až dodnes necháváš -
zahrnout vše:
každou duši ať jde ke spáse či k zavržení.
Tví andělé na konci času oddělí užitečné od neužitečných:
Neužitečnými se stali ti, kdo svedli od Tvého království sebe i druhé,
ti, kdo jej představili jako charitativní humanistický spolek;
ti, kdo se takto stali stoupenci falešné, svůdné svobody,
na jejímž konci čeká otrokář satan,
neuvěřili, že jsi nepřišel ve svém království zákon zrušit,
ale naplnit svým a Otcovým Duchem.
Od Tvého království svedli i ti,
kdo důrazem na „konec světa“ a na Tvůj příchod se snaží vést k morálce
a povyšují ji nad instituci Církve,
a tím svádějí sebe i druhé od Tvé milosti a pomoci.
Jen Tví učedníci, kteří v Tebe věří a prosí Tě o výklad Tvých slov,
jen ti, kdo se modlí k Tobě,
mohou poznávat,
že současný rozklad západoevropské říše
odvolávající se na své hodnoty poskvrněné démony,
přežije Tvé království,
jímž jsi Ty, jako jeho arché:
vládnoucí princeps – král,
skrytý v Nejsvětějším mysteriu,
v této svátosti.

Amen.





v