Střídání stráží pro příchod Mesiáše
21.
neděle v cyklu
A
Podobně
jako v proroctví svatého Izajáše je správce Šebna
vystřídán Eljakímem, bude velekněz – a v něm všichni
velekněží judaismu – vystřídán prvním papežem Petrem. Toto
dvojproroctví současně ukazuje na nárok Boží, aby každý
služebník byl „dobrým klíčníkem“.
Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce:
"Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu.
Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova,
obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu
předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu
domu.
Na jeho rameno položím klíč
od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo
neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod
zaslouží čestné křeslo."
Střídání
na správcovském křesle, na místě, které odkazuje na trůn
nejvyššího Pána se děje kvůli pýše a pokoře, jak zpívá
svatý Žalmista. Dílo Božích rukou může působit jen
prostřednictvím pokorných.
Hospodine,
tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Chci
tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova
mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k
tvému svatému chrámu.
Slavit budu tvé jméno pro
tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé
duši jsi rozhojnil sílu.
Jistě, vznešený je
Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka
pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou
neopouštěj!
Neproniknutelné
rozhodnutí, že Bůh Otec vyvolil svého Syna Ježíše, aby On
v síle Ducha vybral slabého učedníka, co do zapření
jednoho z nejslabších, za svého viditelného zástupce na
zemi, vede Apoštola, který i razantně projevil nesouhlas s papežem, k úžasu – nikoli revoltě. V listu do Říma, on, který i
po Letnicích poznal slabosti svatého Petra, vyzpívává na tuto
Boží prozíravost, moudrost a jejich nepochopitelnost svůj
chvalozpěv:
Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak
neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby
jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl
rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?'
Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva
navěky! Amen.
Dnešní neděle dává příležitost vrátit se znovu k rozjímání nad Petrovým vyznáním, rozhodujícím momentem putování učedníků s Ježíšem. Synoptická evangelia jej zasazují do okolí Cesareje Filipovy. Svatý Jan nám zase zachoval jiné důležité Petrovo vyznání po zázraku rozmnožení chlebů a Ježíšově řeči v Kafarnaumské synagoze. Evangelista Matouš - v textu, jenž slyšíme o této neděli - zmiňuje přídomek Kefa, „Skála“, který Ježíš přisoudil Šimonovi. Ježíš prohlašuje, že chce „na této skále“ postavit svou Církev, a s tímto výhledem, uděluje Petrovi moc klíčů. Z těchto vyprávění zřetelně vyplývá, že Petrovo vyznání je neoddělitelné od pastoračního pověření, které mu bylo dáno ve vztahu ke Kristově stádci.
Podle všech Evangelistů dochází k Šimonovu vyznání v rozhodujícím momentě Ježíšova života, když se po kázání v Galileji rezolutně vydá do Jeruzaléma, aby svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním dovršil své spasitelské poslání. Učedníci jsou vtaženi do tohoto rozhodnutí: Ježíš je vybízí, aby učinili krok, kterým se odliší od davu, a stali se společenstvím věřících v Něho, jeho rodinou, počátkem Církve.
Existují totiž dva způsoby „vidění“ a „poznání“ Ježíše: jeden - ten davový - povrchnější, a druhý - ten učednický - pronikavější a autentický. Dvojí otázkou: „Za koho lidé pokládají Syna člověka - a za koho mne pokládáte vy?“, Ježíš vybízí učedníky, aby si uvědomili dvojí perspektivu. Lidé se domnívají, že Ježíš je nějaký prorok. Není to špatně, ale nestačí to; je to neadekvátní. Jde totiž o to zajet na hlubinu, uznat jedinečnost osoby Ježíše z Nazareta, jeho novost. I dnes je tomu tak: mnozí přistupují k Ježíšovi takříkajíc zvnějšku. Velcí odborníci uznávají jeho duchovní a mravní velikost a jeho vliv na dějiny lidstva a přirovnávají jej k Buddhovi, Konfuciovi, Sokratovi a jiným mudrcům a velkým osobnostem dějin. Nedojdou však k tomu, aby v něm rozpoznali jeho jedinečnost. V mysli se vynořuje to, co říká Ježíš Filipovi během Poslední Večeře: „Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mně?“. Ježíš je také často pokládán za jednoho z velkých zakladatelů náboženství, od něhož si může každý něco převzít, aby si vytvořil vlastní přesvědčení. Stejně jako tehdy i dnes „lidé“ mají o Ježíši různá mínění. A jako tehdy i dnes dnešním učedníkům Ježíš opakuje svou otázku: „A za koho mne pokládáte vy?“ Chceme si přisvojit Petrovu odpověď. Podle Markova Evangelia Petr říká: „Ty jsi Mesiáš“; u svatého Lukáše: „Boží Mesiáš“; u evangelisty Matouše zní: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ a nakonec u svatého Jana: „Ty jsi ten Svatý Boží“. Všechny odpovědi jsou správné a platné i pro nás.
Zastavme se zejména u textu evangelia podle sepsání svatého Matouše, který uvádí dnešní liturgie. Formulace, která se tu objevuje, podle některých odborníků předpokládá povelikonoční kontext, ba dokonce by prý měla odkazovat k osobnímu zjevení vzkříšeného Ježíše Petrovi; zjevení, podobnému tomu, jehož se dostalo Pavlovi na cestě do Damašku. Pověření, které dal Petrovi Pán, je však ve skutečnosti zakořeněno v osobním vztahu, který měl historický Ježíš s rybářem Šimonem, počínaje prvním setkáním s ním, když mu řekl: „Ty jsi Šimon...budeš se jmenovat Kefa (což znamená Petr - Skála)“. Zdůrazňuje to evangelista Jan, který je - spolu se svým bratrem Jakubem a dvěma bratry Šimonem a Ondřejem - také rybářem a jejich druhem. Ježíš, který po vzkříšení povolal Šavla, je tímtéž Ježíšem, který se - neustále ponořený do dějin - přiblížil po křtu v Jordánu ke čtyřem bratřím rybářům, bývalým učedníkům Jana Křtitele. On je šel hledat na břeh Galilejského jezera, a zavolal je, aby ho následovali a stali se „rybáři lidí“. Petrovi pak svěřil speciální úkol, když v něm uznal zvláštní dar víry, kterého se mu dostalo od nebeského Otce. To vše bylo zřetelně osvěcováno velikonoční zkušeností, ale zůstalo to trvale zakotveno v dějinných událostech, které předcházely Velikonocím. Paralelismus mezi Petrem a Pavlem je sugestivní, ale nemůže umenšit přínos dějinné cesty Šimona spolu s jeho Mistrem a Pánem, který mu hned na začátku udělil přívlastek „skála“, na níž zbudoval své nové společenství, Církev.
Po Petrově vyznání následuje v synoptických evangeliích vždycky oznámení nadcházejícího Ježíšova utrpení. Oznámení, na které Petr reaguje, protože dosud nerozumí. Přesto se však jedná o zásadní prvek, na kterém Ježíš důrazně trvá. Tituly, které mu Petr připisuje - „ty jsi Mesiáš, Kristus“, „Svatý Boží“, „Syn Boha živého“ - jsou totiž skutečně pochopitelné jen ve světle tajemství jeho smrti a vzkříšení. A platí to i naopak: událost Kříže zjevuje svůj plný smysl pouze, když „tento člověk“, který trpěl a zemřel na kříži, „byl opravdu Syn Boží“, použijeme-li slov, která pronesl setník před Ukřižovaným. Tyto texty jasně říkají, že integrita křesťanské víry je dána Petrovým vyznáním, osvíceným Ježíšovou naukou o „cestě“ ke slávě, jeho absolutně jedinečným způsobem bytí Mesiáše a Syna Božího. „Úzká“ cesta, pohoršující „způsob“ pro učedníky všech dob, kteří jsou nevyhnutelně nakloněni tomu, aby smýšleli lidsky a nikoli podle Boha. Dnes, stejně jako v časech Ježíšových, nestačí mít správné vyznání víry, ale je nezbytné stále znovu se od Pána učit tomu způsobu, ve kterém je Spasitelem i cestou, po níž jej máme následovat. Musíme totiž uznat, že i pro věřícího je Kříž vždycky těžko přijatelný. Instinkt od něho odvádí, a pokušitel přivádí k myšlence, že je moudřejší zaobírat se záchranou sebe samého nežli ztratit vlastní život pro věrnost lásce.
Co vlastně bylo obtížně přijatelné pro lidi, k nimž Ježíš hovořil, a je stejně těžko přijatelné i pro mnohé lidí dneška? Obtížné je přijmout Jeho nárok, že je nejenom jedním z proroků, ale Synem Božím, a že si nárokuje autoritu Boha. Když mu učedníci naslouchají, jak káže, a když jej vidí, jak uzdravuje nemocné, přináší evangelium maličkým a chudým, smiřuje hříšníky, postupně se jim dostává porozumění, že byl Mesiášem v nejvyšším smyslu slova, to znamená nejenom člověkem, kterého Bůh poslal, ale samotným Bohem, který se stal člověkem. Zjevně bylo toto všechno větší než oni sami, a překračovalo to jejich schopnost chápání. Mohli vyjadřovat svou víru tituly vzatými z hebrejské tradice: „Mesiáš“, „Syn Boží“, „Pán“, ale k opravdovému přijetí skutečnosti museli ony tituly určitým způsobem znovu objevit v jejich nejhlubší pravdě: sám Ježíš svým životem zjevil její plný, stále překvapující, ba dokonce paradoxní smysl ve vztahu k běžnému chápání. A víra učedníků se musela postupně přizpůsobovat. Představuje se nám jako putování, jehož zřídlem je zkušenost historického Ježíše, svůj základ nachází ve velikonočním tajemství, ale musí se potom znovu rozvíjet působením Ducha Svatého. Taková byla i víra Církve během dějin, taková je víra nás, křesťanů dneška. Je pevně založena na Petrově „skále“. Je poutí k plnosti oněch pravd, které rybář z Galileje vyznává s vroucím přesvědčením: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“.
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se
svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna
člověka?"
Odpověděli: "Jedni
za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za
jednoho z proroků."
Řekl jim: "A
za koho mě pokládáte vy?"
Šimon
Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha."
Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu
Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský
Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále
zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám
klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude
svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na
nebi."
Potom důtklivě přikázal
učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8004
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Ve chvíli, kdy má o jednom z trojice největších judaistických svátků
vstoupit velekněz do svatyně
a vyslovit „nevyslovitelné“ jméno Boha:
vyznání, že On JE,
vyvádíš, Ježíši, nejvyšší liturgu bývalého vyvoleného Izraele,
svých Dvanáct včele s Šimonem, synem Jonášovým
k prameništi Jordánu,
ke kaskádám živé vody
- nikoli mrtvé cisternové kamenného chrámu.
Na tomto místě se ptáš na své jméno:
na víru prekatechumenů a zvláště na víru katechumenů.
Šimona ustanovuješ novým veleknězem:
svou prozíravostí jej vedeš k moudrosti –
k vyslovení – současně s veleknězem, který Tě odsoudí ke smrti kříže,
se zrádným Šebnou –
vyznání víry ve Tvé Božství:
„Ty JSI“
a k vyznání spojení nebe a země,
Unionis Hypostaticae,
„Mesiáš“ – s potvrzením nejsvětějšího jména:
„Syn živého Boha“.
Vskutku živého,
protože nyní budou Tvoji kněží vstupovat jako noví Chlkijáhové
do svatyně Tvé Golgoty a hrobu vzkříšení,
do svatodušního večeřadla
každý den,
aby vyznávali:
Jen Tvá pokora, poslušnost Otci,
svrhla Šebnu, služebníka satana,
a dala klíče Království papeži s biskupy a kněžími
ve chvíli, kdy u kaskád milosti Tvého Ducha
ve Tvém Jménu vyznají:
„Toto JE mé tělo – toto JE má krev!“
Amen.
