Ježíšova příprava na Petrův duchovní boj:
sedmdesáté sedmé Ježíšovo odpuštění papeži
Petrovi
24. neděle v cyklu A
Pro
prvního z apoštolů, Šimona – Kéfu, byla slova z knihy
Ježíše Siracha skrytým, od věků připraveným, varováním:
„Mluví k Tobě Ježíš Sirach, vyzbrojuje Tě slovem
moudrosti, abys obstál, až přijdou životní zkoušky pro věčný
život. Až se pak setkáš s Mesiášem, Synem Boha živého,
Ježíšem z Nazareta, řekne Ti obdobná slova. Ovšem v plném
smyslu, v poslední přípravě na pokušení a s mocí
Ducha svatého, která Tě bude vyzbrojovat k duchovnímu boji,
abys mohl později v Církvi zvítězit.“
Pomsta
a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v
srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v
paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy
budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv
proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy
prosí?
Živí pomstu, ač je sám jen
člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a
přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej
přikázání!
Vzpomeň na přikázání
a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším
a odpusť vinu!
Slova
Ježíše Siracha jsou v žalmu dnešní posvátné liturgie
předehrou k prosbě modlitby, kterou svým apoštolům svěřil
Ježíš, Boží Syn: „Odpusť
nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“.
Začínají nadto chvalozpěvem – poukazují na Seslání Ducha svatého, kdy „vykoupená duše jásá“! Jsou předzvěstí svatodušní radosti papeže Petra, jemuž byl odpuštěn hřích zapření Ježíše o velkopáteční noci.
Hospodin
je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.
Veleb,
duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno!
Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho
dobrodiní!
On odpouští všechny tvé viny, on
léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on
tě věnčí láskou a slitováním.
Nechce se přít
ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich
hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Jak
vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho
bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše
nepravosti.
Ve
čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům, jsme vybízeni,
abychom žili jen pro Ježíše: opakem je modloslužba.
Svatý Jan Zlatoústý - uvedl v rozjímání k jedné z epištol Apoštola Svatý otec Benedikt XVI. - ve svém komentáři k tomuto textu klade důraz na to, že svatý Pavel přísně odsuzuje modloslužbu jako „těžkou vinu“, „pohoršení“, pravý „mor“ Hned poté dodává, že toto radikální odsouzení modloslužby není v žádném případě odsouzením osoby, která modloslužbu pěstuje. Nikdy v našich soudech nesmíme směšovat hřích, který je nepřijatelný, a hříšníka, jehož stav svědomí posuzovat nemůžeme a který může být v každém případě vždycky pohnut k obrácení a dosáhnout odpuštění. Svatý Pavel se v této věci odvolává na rozum svých čtenářů: „Mluvím přece s rozumnými lidmi. Uvažte sami, co říkám“. Bůh od člověka nikdy nežádá, aby se zřekl svého rozumu! Nikdy se rozum nedostává do reálného rozporu s vírou! Jediný Bůh - Otec, Syn a Duch Svatý - stvořil náš rozum, daroval nám víru a nabízí naší svobodě, aby ji přijala jako drahocenný dar. Kult modloslužby člověka odtrhává od této perspektivy a rozum si pak vytváří modly. Prosme tedy Boha, který nás vidí a naslouchá nám, aby nám pomohl očistit se od všech model a přistoupit k pravdě našeho bytí, přistoupit k pravdě Jeho nekonečného Bytí!
Bratři!
Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť
žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať
tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto
Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i
nad živými.
Po událostech u Césareje Filipovy, po vyznání víry, po ostré reakci na Ježíšova slova o spasitelném utrpení a ještě ostřejší reakcí samého Ježíše na tato slova, vystoupí, jak čteme dnes v úryvku z evangelia podle sepsání svatého Matouše, Šimon – Kéfa, svatý Petr, s otázkou, kterou klade jménem všech, Dvanácti i učedníků:¨
"Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?"
Již to, že svatý Petr mluví jménem ostatních – a po výtce tento postoj krystalizuje již době, kdy Ježíš změnil jeho jméno - je předzvěstí Letnic, seslání Svatého Ducha, kdy bude Kéfa mluvit jménem Církve.
Papež Benedikt XVI. k tomu ve své katechezi o svatém Petrovi uvádí: Evangelista Jan vypráví o prvním setkání Ježíše s Šimonem, bratrem Ondřeje, zaznamenáváme jedinečnou skutečnost: Ježíš „na něj pohleděl a řekl: Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr)“. Ježíš obvykle neměnil jména svých učedníků, s výjimkou přízviska „synové hromu“, kterým se za určitých okolností obrací na Zebedeovy syny, ale dále ho už neužívá, nikdy nepřiřkl žádnému ze svých učedníků nové jméno. Učinil tak jen s Šimonem a toto jméno, přeložené do řečtiny jako Petros, se v evangeliích několikrát vrací a nakonec zatlačí původní jméno do pozadí.
Tato skutečnost získává na významu, vezme-li v potaz, že ve Starém Zákoně změna jména zpravidla předchází pověření zvláštním posláním. Vskutku, na Kristovu vůli dát Petrovi zvláštní důležitost v rámci sboru apoštolů můžeme usuzovat z řady náznaků: v Kafarnaum jde Mistr bydlet do Petrova domu; když se na něj tlačí dav na břehu Genezaretského jezera, Ježíš vybírá mezi dvěma připoutanými loďkami právě Šimonovu; když Ježíš za zvláštních okolností vybírá do svého doprovodu jen tři učedníky, Petr je v této skupině vždy připomínán jako první: je tomu tak při vzkříšení Jairovy dcery, při Proměnění, při agónii v Getsemanské zahradě. Stejně tak se na Petra obracejí výběrčí daní v Chrámu a Mistr platí pouze za sebe a za něho; Petrovi myje nohy při Poslední večeři jako prvnímu a pouze za něj se modlí, aby jeho víra neselhala a aby v ní pak mohl upevňovat ostatní učedníky.
Toto zvláštní postavení si koneckonců uvědomuje i sám Petr: právě on často mluví jménem ostatních, žádá o vysvětlení složitých podobenství, přesného smyslu některého z přikázání – a to čteme o této neděli - nebo formálního příslibu odměny. Často je to on, kdo vystupuje jménem všech, aby vyřešil některé rozpačité situace. Tak například když se Ježíš, zarmoucený nad nepochopením zástupu po promluvě o „chlebu života“, ptá: „I vy chcete odejít?“. Petrova odpověď je rezolutní: „Pane, ke komu bychom šli“ Ty máš slova věčného života“.
Stejně rozhodné je vyznání víry, které činí - opět jménem všech Dvanácti - nedaleko Césareje Filipovy. Na Ježíšův dotaz: „A za koho mě pokládáte vy?“, Petr odpovídá: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. Ježíš místo odpovědi tehdy pronáší slavností prohlášení, které jednou provždy definuje Petrovu roli v Církvi: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou Církev... Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“. Trojice metafor, na něž se Ježíš odvolává, je velmi zřetelná: Petr bude skalnatým základem, na kterém spočine stavba církve; bude mít klíče Království nebeského, aby otvíral a zavíral, jak bude považovat za spravedlivé; a nakonec, bude moci svazovat a rozvazovat, totiž tak, že bude ustanovovat nebo zakazovat to, co uzná za nutné pro život Církve, která je a zůstává Církví Kristovou. Plastické a zřetelné obrazy tak popisují to, co pozdější reflexe označí termínem „primát jurisdikce.“
Svatý Petr tedy vyznává víru v Ježíše, kterého uznává za Mesiáše a Božího Syna. A činí tak i jménem ostatních apoštolů. Pán ve své odpovědi vyjevuje poslání, které mu zamýšlí svěřit, totiž aby byl „skálou“, „kamenem“, viditelným základem, na kterém postaví celou duchovní budovu Církve. Jakým způsobem je však Petr skalou? Jak má uskutečňovat tuto výsadu, kterou přirozeně nedostal kvůli sobě samému? Matoušovo podání nám praví, že uznání Ježíšovy totožnosti vyslovené Šimonem jménem Dvanácti nevychází z „těla a krve“, to znamená z lidských schopností, nýbrž z jedinečného zjevení Boha Otce. Avšak hned potom, co Ježíš předpoví svoje umučení, smrt a vzkříšení, zareagoval Šimon Petr právě podle „těla a krve“, když „mu to začal rozmlouvat... to se ti nikdy nestane“. A Ježíš mu na to odvětil: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mne...“.
Učedník, který se Božím obdarováním může stát pevnou skalou, projevuje se také svou lidskou slabostí jako kámen ležící v cestě, kámen, o který lze škobrtnout – řecky skandalon. Zřetelně se tady ukazuje napětí, jež existuje mezi darem pocházejícím od Pána a lidskými schopnostmi. V této scéně mezi Ježíšem a Šimonem Petrem spatřujeme jakousi předzvěst dramatu dějin samotného papežství, vyznačující se právě přítomností obou prvků zároveň: na jedné straně díky světlu a síle, které přicházejí shůry, je papežství základem Církve putující v čase, na druhé straně vychází během staletí najevo také slabost lidí, která může být přetvořena jedině otevřeností vůči Božímu působení.
Důrazně a zřetelně tak vystupuje Ježíšův příslib, že „brány pekelné“, tedy mocnosti zla, nebudou mít navrch, „non praevalebunt“. Vybavuje se příběh o povolání proroka Jeremiáše, kterému Pán svěřuje poslání a říká: „Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejich knížatům, proti jejich kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě - non praevalebunt, neboť já budu s tebou, abych tě vysvobodil“. Ježíšův příslib Petrovi je však ještě větší než ty, které byly dány starozákonním prorokům. Ti byli totiž ohrožováni jenom lidskými nepřáteli, zatímco Petr bude muset být bráněn před „branami pekelnými“, před ničivou mocí zla. Prorokům se dostane příslibu, který se týká jich osobně a jejich prorocké služby; Petrovi se dostává ujištění ohledně budoucnosti Církve, nového společenství, které založil Ježíš Kristus, zahrnuje všechny doby a přesahuje osobní existenci Petra samotného.
Proto otázka, kterou jménem rodící se Církve dnes apoštol Petr předkládá jménem všech, je nejen růstem k přijetí papežského primátu, ale i – již v samotné otázce a v následné Ježíšově odpovědi – svatodušní přípravou na zapření Ježíše o noci utrpení a dokonce i na modloslužbu, jíž se svatý Petr jako papež dopustil. Obojí s nabídkou milosrdného Ježíšova odpuštění, jemuž se mu ve svatodušní katolické Církvi dostalo.
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám
odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc
sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc
sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
Nebeské
království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování
se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli
mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože
dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou
a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník
padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno
ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil
ho a dluh mu odpustil.
Sotva však ten
služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě,
který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel:
'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a
prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však
nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh
nezaplatí.
Když jeho druhové ve
službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli
to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu:
'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě
prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se
smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho
mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému
bratru ze srdce neodpustíte."
Srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16686
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10111
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6012
Svatý Jan Chrysostomus, Homilie 24 k Prvnímu listu Korinťanům,1
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Evangelijní „skutky Kéfovi“,
jak nám je,
Ježíši, více než sedmasedmdesátkrát na golgotském kříži odpouštějící
každému hříšníkovi, který Tě prosí o odpuštění,
popisuje svatý Matouš – Lévi,
nám představují Tvou výchovu v papežském katechumenátu,
kterou jsi slabému Šimonovi, synu Jonášovu, uděloval,
aby se po přijetí Tvého Ducha
- po vzkříšení a o Letnicích,
od prvního svatého přijímání
a od první papežské svátosti smíření,
stal silným
a již Tě nikdy nezapřel.
Nyní dáváš Sebe nám všem,
abychom si byli navzájem vzorem a posilou ve věrnosti v Božím lidu,
na kterémkoli stupni
jako laici či ostiáři, exorcisté, lektoři, akolyté, jáhni, kněží, biskupové a papežové.
Duše se může až zachvět ve chvíli prvního apoštolského koncilu
či ve chvíli, kdy je Apoštolem národů papež přistižen při modloslužbě:
jezení masa z pokrmu předložených démonickým modlám.
V tomto napětí mezi vznešeností a výjimečností papežského primátu
a slabými lidmi,
kteří již v průběhu dvou tisíciletí nesou se svými hříchy i neřestmi
papežskou svrchovanou moc,
se ukazuje síla iurisdikce papeže,
vycházející z moci
svazovat temné mocnosti
a rozvazovat pro přijetí Tvého a Otcova Ducha
- nejprve v rovině duchovní a pak v institucionální –
a současně zvláštní ochrana Církve Svatým Duchem v dobách,
kdy slabosti nositele této moci zastiňovaly v dějinách papežství
toto suverénní působení Ducha v rovině exousie i dynamis:
působení, které nositel Božího Ducha rozpoznává
- laikem na cestě svatosti počínaje -
jako lidsky nepochopitelné očišťování pro Církev
častěji vedoucí k roztržení Tvé suknice na Golgotě – Tvé Církve -
a jako Tvoje varovné podobenství o spoludruhovi ve službě:
„Celý dluh Církvi musíš nyní zaplatit!“
Amen.
