KOMENTÁŘ K TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slavnost Všech svatých

  

Poslední Boží soud 

je zárukou spravedlnosti

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
    Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
   Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. 
   Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu." 

Modlitbě a svatým mším za zemřelé, Památce věrných zemřelých, předchází Slavnost Všech svatých: pohled na Trojjediného Boha, na život v moci křtu Duchem svatým a vodou, Ten dává plnou naději ve vzkříšení zemřelých, dává radost, o níž při této slavnosti před lety hovořil Svatý otec Benedikt XVI.:

S radostí se setkáváme o dnešní slavnosti Všech svatých, která nás přivádí k úvaze o dvojím horizontu lidstva. Symbolicky jej vyjadřujeme slovy „nebe“ a „země“ – země představuje dějinnou pouť, nebe věčnost a plnost života s Bohem.

Ve své encyklice Spe salvi přitom papež Benedikt XVI. zdůrazňuje, že již zde na zemi dosahujeme nebe, že se nebe se zemí protíná: v Církvi putující a vítězné.

Při dnešní slavnosti nám přichází na mysl také dvojí rozměr Církve – Církev putující časem a Církev jako nebeský Jeruzalém s jeho neutuchající slávou. Obě tyto dimenze se sjednocují ve „společenství svatých“, které začíná zde na zemi a dosahuje svého naplnění v nebi. V pozemském světě toto tajemné společenství, spojující lidstvo, začíná v Církvi. Mysterium společenství se upírá bezvýhradně ke Kristu – právě On vnesl do lidského pokolení tuto novou dynamiku, pohyb vedoucí lidstvo k Bohu a zároveň k jednotě, k hlubokému pokoji. Ježíš Kristus, říká Janovo evangelium, zemřel, aby „rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“. V jeho díle pokračuje Církev, která je neoddělitelně „jedna“, „svatá“ a „katolická“. Být křesťany a členy Církve znamená otevřít se tomuto společenství – jako semeno, které se v půdě rozevírá a umírá, aby vyklíčilo vzhůru, k nebi.

Být pokřtěn znamená proto být nositelem sjednocení s Bohem: s Otcem prostřednictvím Ježíšovy oběti v moci Ducha svatého - a to přináší sjednocení do světa, v němž vládne chaos a rozpor: do hříchu světa přináší pokřtěný svatost Nejsvětější Trojice.

Svatí – které za svaté prohlásila Církev, avšak také všichni ti, které zná pouze Bůh a které si dnes také připomínáme – naplno prožívali tuto dynamiku. V každém z nich se Kristus velice osobním způsobem zpřítomnil, díky svému Duchu, který jedná skrze Slovo a i v moci Ducha svatého, a to je možné ve svátosti. Sjednocení s Kristem a Církví totiž nepopírá osobnost, nýbrž ji otevírá a přeměňuje silou lásky, aby jí už zde na zemi přiznalo rozměr věčnosti. Podstatou této jednoty je shodovat se s obrazem Božího Syna a naplňovat tak záměr Boha, jenž člověka stvořil jako svůj obraz. Avšak toto spočinutí v Kristu nás...otevírá také ke společenství se všemi dalšími členy jeho mystického Těla, kterým je Církev. Společenství, jež dospívá k dokonalosti v „nebi“, kde neexistuje osamocenost, soupeření či odloučení.

Zvláštní sjednocení mysli a srdcí, o němž čteme ve Skutcích apoštolů, je jedna z podstatných charakteristik Církve. Prožíváme je při společném svatém přijímání, kterým vrcholí mešní oběť; při adoraci Těla Kristova: vstupuje do nás Jeho Duch, Duch, jenž sjednocuje s Ježíšem a s Otcem, a proto s každým katolickým křesťanem, který tuto jednotu v apoštolské Církvi s Božím lidem prožívá.

Dnešní slavnost předznamenává krásu tohoto života, ve kterém se bezvýhradně otevíráme láskyplnému pohledu Boha a bratří. V jistotě, že nalezneme Boha v druhém člověku a bratra v Bohu. V této víře plné naděje uctíváme všechny svaté a připravujeme se na zítřejší vzpomínku na všechny věrné zemřelé. Ve svatých spatřujeme vítězství lásky nad sobectvím a smrtí. Jejich následování Krista vede k životu, věčnému životu, a dodává smysl přítomnosti, každému pomíjivému okamžiku, neboť jej naplňuje láskou a nadějí. Pouze víra ve věčný život nám umožňuje skutečnou lásku k dějinám i přítomnosti, aniž bychom na nich ulpívali. Je to svobodná láska poutníka, který miluje zemi, protože ví, že má srdce v nebi.

Tento ideál často stojí v protikladu k našemu stavu hříchu. Naše srdce prožívá i chvíle pozemského očistce, dokonce i epizody, v nichž dobře vnímáme, že jsme satanem lákáni vstoupit na pomezí cesty k zavržení. Svatý otec Benedikt XVI., proto vybídl při svém setkání s kněžími římské diecéze k pevnému postoji dobrého pastýře, který před zavržením i před očistcem varuje…- a vede s tímto varováním duše do nebe.

V jednom z deseti přednesených příspěvků poukázal salesián don Pietro Riggi na fakt, že se z kázání a katechezí snadno vytrácejí slova jako poslední soud, ráj, peklo, očistec, ale také prvotní hřích, a požádal Svatého otce, aby se k tomu vyjádřil:

"Řekl jste správně, že základní témata víry se, Bohu žel, zřídka objevují v našich kázáních. V encyklice Spe salvi jsem právě proto mluvil také o posledním univerzálním soudu, a v té souvislosti pak také o očistci, pekle a ráji. Myslím, že my všichni jsme stále ještě ovlivněni výtkou marxistů, podle níž křesťané mluví jenom o onom světě a přehlížejí zemi. A tak chceme dokazovat, že se skutečně zajímáme o pozemské věci a nejsme těmi, kteří mluví o vzdálených skutečnostech, které zemi nepomáhají.

Ačkoli je ovšem správné ukázat, že křesťané se starají o zemi - a my všichni jsme povoláni pracovat na tom, aby tato země byla skutečně městem pro Boha a městem Božím - nesmíme přitom zapomínat na tu druhou dimenzi. Nebudeme-li na ni brát zřetel, nebudeme se dobře starat o tuto zemi.

Poukázat na to, byl jeden z mých základních cílů, proč jsem zmíněnou encykliku psal. Není-li známo, co je poslední Boží soud, neví-li se nic o možnosti pekla, radikálním a definitivním ztroskotání života, nezná se ani možnost a nutnost očišťování. Potom se člověk nestará dobře o tuto zem, protože nakonec ztrácí kritéria, nepoznává sebe sama, neboť nepoznává Boha, a škodí zemi. Vidíme to u nacismu a vidíme to také u komunismu. Ty slibovaly, že vybudují takový svět, jaký by měl být, a namísto toho svět ničily.

Během návštěv biskupů z postkomunistických zemí "ad limina" vidím stále znovu, že v těchto zemích byly ničena nejenom planeta, ekologie, ale především a vážně byly poškozeny duše. Nalézt opravdu lidské svědomí, osvícené Boží přítomností, je prvním úkolem rekultivace země. To je všeobecná zkušenost z oněch zemí. Rekultivovat zemi a respektovat volání bolesti této planety lze uskutečnit pouze opětovným objevením Boha v duši, otevřením očí pro Boha.

Proto máte pravdu: musíme mluvit o tom všem právě proto, že máme odpovědnost vůči zemi, vůči lidem, kteří tu dnes žijí. Musíme mluvit také o hříchu jako o možnosti ničení sebe samých a tím i dalších pozemských skutečností.

V encyklice jsem se pokusil ukázat, že je to právě poslední Boží soud, který je zárukou spravedlnosti. Všichni chceme spravedlivý svět. Ale nemůžeme napravit všechny škody minulosti, všechny lidi nespravedlivě mučené a zabité. Pouze Bůh sám může vytvořit spravedlnost, která musí být spravedlností pro všechny, také pro mrtvé. A jak říká velký marxista Adorno: pouze vzkříšení těla, které však on považuje za nereálné, by mohlo vytvořit spravedlnost. My věříme v toto vzkříšení těla, ve kterém si budeme všichni rovni.

Dnes jsme zvyklí přemýšlet takto: co je to hřích? Bůh je velký, zná nás, a proto na hříchu nezáleží. Bůh bude nakonec dobrý ke všem. To je hezká naděje. Ale je tu také spravedlnost a je tu i opravdová vina. Ti, kteří ničili člověka a zemi, nemohou usednout okamžitě k jednomu stolu s Bohem spolu se svými oběťmi.

Bůh vytvoří spravedlnost. Musíme na to pamatovat. Proto mi připadalo důležité, psát v encyklice také o očistci, která je pro mne pravdou tak samozřejmou, tak evidentní a také tak nezbytnou a útěšnou, že ji nelze opomíjet.

Pokusil jsem se říci, že snad není mnoho takových, kteří se zničili do té míry, že jsou navždy nenapravitelní, že už v sobě nemají žádný prvek, na kterém by mohla spočinout láska k Bohu, že už v sobě nemají ani minimum schopnosti lásky. To by bylo peklo.

Z druhé strany je zajisté málo - nebo prostě nemnoho - těch, kteří jsou tak čistí, že mohou do společenství s Bohem vstoupit bezprostředně.

Velmi mnoho z nás doufá, že v nás je něco spasitelného, že tu je nějaká poslední vůle sloužit Bohu a sloužit lidem, žít podle Boha. Je však také mnoho a mnoho zranění, mnoho nečistoty. Potřebujeme se připravit, být očištěni. To je naše naděje: i s tolikerou nečistotou v naší duši, nám nakonec Pán dá možnost, očistí nás svou dobrotou, která vychází z jeho kříže a učiní nás tak schopnými existovat navěky v Něm.

A tak ráj je nadějí, je to konečně realizovaná spravedlnost. A dává nám také kritéria pro život, aby tento život byl určitým způsobem také rájem, aby byl jitřenkou ráje. Kde lidé žijí podle těchto kritérií, tam se trochu ukazuje ráj ve světě. A to je vidět.

Zdá se mi, že bychom měli více mluvit i o důkazu pravd víry, o nezbytnosti jít cestou přikázání. Ta jsou opravdu ukazatelem cesty a ukazují, jak žít dobře, jaký život si vybrat. Proto musíme mluvit také o hříchu a o svátosti odpuštění a smíření. Upřímný člověk ví, že je vinen, že by měl začít znovu, že by měl být očištěn. A to je ta podivuhodná skutečnost, kterou nám dává Pán: možnost obnovy, možnost existovat nově. Pán s námi začíná na novo a my tak můžeme opět začít náš život s druhými.

Tento aspekt obnovy, restituce naší existence po tolika chybách, po tolika hříších, je velký příslib, velký dar, který nabízí Církev, a který například psychoterapie nabídnout nemůže, psychoterapie, jež je dnes tak rozšířená a také potřebná vzhledem k mnoha poškozeným nebo těžce zraněným duším. Avšak psychoterapie má možnosti velmi omezené, může se jen trochu pokoušet vyvážit duševní nerovnováhu, ale nemůže poskytnout opravdovou obnovu a překonat závažná onemocnění duše. Proto bude psychoterapie vždycky provizorní a nikdy rozhodující.

Svátost pokání nám dává možnost obnovit se Boží mocí až na dno: "Ego te absolvo" - je možné, protože Kristus vzal na sebe tyto hříchy, tyto viny. Zdá se mi, že právě to je dnes velmi zapotřebí. Můžeme být uzdraveni. Duše, které jsou zraněné a nemocné, jak zakoušejí všichni, potřebují nejenom rady, ale opravdovou obnovu, která může vzejít jenom z moci Boží, z moci ukřižované Lásky. Zdá se mi, že to je ta velká spojitost mezi tajemstvími, která mají v posledku na náš život reálný vliv. My sami nad nimi musíme opětovně meditovat a tak jim umožnit znovu přijít k těm, ke kterým jsme posláni."

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 1. 11. AD 2012

a z odpovědi na setkání z římskými kněžími 7.února AD 2008; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Blahoslavenými nazýváš ty,

kdo slyší Tvé slovo a jednají podle něj,

Ježíši, soudce spravedlivý a milosrdný,

jenž svůj soud vkládáš do života Nejsvětější Trojice:

nepřišel jsi svět soudit,

ale spasit

- a spásy nedosáhne ten,

kdo odpírá Tvému svatému Duchu.

Děkujeme Ti za odpověď Svatého otce Benedikta XVI. římskému knězi,

v níž pohledem na téma své encykliky Spe salvi odhaluje pohled na soud Trojjediného Boha:

tribunál tří soudců, kteří potvrzují jedinnost Boha neměnným slovem;

Ty, Bůh, dobré odměňuješ a zlé trestáš.

Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Ježíš - Slovo od Boha

je v "Bibli"

bez četby Písma Svatého v Církvi

nepoznatelný

30. neděle v cyklu A

V dnešním čtení z druhé knihy Mojžíšovy jsme prorokem, svatým Mojžíšem, připravování – Božím slovem, které předává – na plnost Ježíšova přikázání lásky, které zazní v evangeliu této neděle.

Překvapivým rysem Ježíšovy odpovědi v evangeliu je to, říká Svatý otec Benedikt XVI., že nastoluje vztah podobnosti mezi prvním a druhým přikázáním, definovaným také tentokrát biblickou formulací převzatou z kodexu svatosti obsaženém v Třetí knize Mojžíšově. Všimněme si tedy, že v závěru perikopy je oběma těmto přikázáním přisouzena role stěžejního principu, na kterém spočívá celé biblické zjevení: „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Slova evangelia, o nichž uvažujeme, ukazují, že být Kristovými učedníky znamená uvádět do života jeho přikázání, shrnutá v prvním a největším přikázání Božího zákona, v přikázání lásky. Také první čtení z Druhé knihy Mojžíšovy klade důraz na povinnost lásky; lásky dosvědčované konkrétně ve vztazích mezi lidmi, které mají být vztahem úcty, spolupráce a velkorysé pomoci. Bližní, kterého máme milovat, je také cizinec, sirotek, vdova a člověk nemajetný, tedy ti občané, kteří nemají žádného „zastánce“. Svatopisec si všímá nejmenších detailů, jako v případě předmětu, daného do zástavy jedním z těchto nuzných. V takovém případě se staví za tohoto bližního Bůh sám.

Toto praví Hospodin: 
    "Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. 
    Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. 
    Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný."

Svatý David je naplněn láskou k Bohu. Je pomazaným - mesiášem, předobrazem lásky Mesiáše: Ježíše Božího Syna k Otci:

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! 

Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen. 

Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému. 

Ve druhém čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům vidíme konkrétní aplikaci nejvyššího přikázání lásky v jedné z prvních křesťanských obcí. Svatý Pavel píše Soluňanům a naznačuje, že jakkoli je poznal teprve nedávno, chová k nim úctu, a s láskou je nese ve svém srdci. Proto je označuje za „vzor pro všechny věřící v Makedonii a Achaji“. V nedávno založené obci jistě nechybějí slabosti a nesnáze, ale láska všechno překonává, všechno obnovuje, všechno přemáhá; totiž láska toho, kdo s vědomým svých omezení poslušně následuje slova Krista, božského Mistra, předávaném jeho věrným učedníkem. „A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení.“ „Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha“. Poučení, které můžeme dovodit ze zkušenosti Soluňanů, zkušenosti, která ji skutečně spojuje s každým autentickým křesťanským společenstvím, je to, že láska k bližnímu se rodí z poslušného naslouchání Božímu slovu. Jak důležité je tedy poslouchat Slovo a vtělovat je do osobní existence i do života komunity!

Bratři! 
    Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku, třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Acháji. 
    Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Acháji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu. 


Slovo Boží z evangelia podle sepsání svatým Matoušem, které o této neděli zaznívá, nám připomíná, že láska je souhrnem celého Božího zákona. Evangelista Matouš vypráví, že po té, co Ježíš trefnou odpovědí zavřel ústa saduceů, rozhodli se farizeové, že ho podrobí zkoušce. Jeden z nich, učitel zákona, se ho zeptal: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?„

Otázkou probleskuje touha najít princip jednoty v různých vyjádřeních Boží vůle, jak je to vlastní staré židovské tradici. Byla to nesnadná otázka, vezmeme-li v úvahu, že Mojžíšův zákon probírá 613 předpisů a zákazů. Jak mezi nimi všemi rozlišit, která je největší“ Ježíš ale nezaváhá ani na okamžik, odpovídá pohotově: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání“ Ježíš ve své odpovědi cituje Šemá, modlitbu, kterou zbožný Izraelita recituje několikrát za den, zvláště ráno a večer. Je to provolání ryzí a naprosté lásky, jež patří Bohu, jako jedinému Pánu. Důraz je položen na celistvost této oddanosti Bohu, která se odráží ve výčtu tří mocností, definujících nejhlubší psychologickou strukturu člověka: srdce, duše a mysl. Termín mysl, diánoia, obsahuje prvek racionality. Bůh není pouhým předmětem lásky, úsilím vůle a citu, ale také intelektu, který proto nemá být z této oblasti vylučován. Pak ovšem Ježíš přidává něco, co ve skutečnosti učitel zákona nepožadoval: „Druhé je podobné: ´Miluj svého bližního jako sám sebe.´

    Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?" 
    Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." 

Při této eucharistické slavnosti uzavírající práci synodu, řekl před devíti lety papež Benedikt XVI. při výkladu biblickým mešních textů této neděle, jedinečným způsobem zaznamenáváme spojitost mezi láskyplným nasloucháním Bohu a nezištnou službou bratřím. Kolikrát jen jsme v minulých dnech vyslechli zkušenosti a úvahy zdůrazňující, jak naléhavě dnes vystupuje potřeba vnitřního naslouchání Bohu, pravdivějšího poznání jeho slova spásy, upřímnější sdílení víry, která je neustále sycena ze stolu Božího slova! Drazí a ctění Bratři, děkují vám za příspěvek, který každý z vás přinesl k prohloubení tématu Synodu: „Boží slovo v životě a poslání církve.“ Všechny vás s láskou zdravím. My všichni, kteří jsme se účastnili prací synodu, odnášíme si obnovené vědomí, že prvotním úkolem církve na počátku tohoto tisíciletí je především živit se Božím slovem, aby se úsilí o novou evangelizaci stalo účinným. Nyní je třeba pochopit, že je nutné slyšené slovo přeložit do úkonů lásky, protože jen tak se stává hlásání evangelia věrohodným, navzdory lidským křehkostem, jimiž jsou poznamenány osoby. To především vyžaduje důvěrnější poznání Krista a stále ochotnější naslouchání jeho slovu.

V tomto roce apoštola Pavla, řečeno jeho slovy: “Běda mi, kdybych nehlásal evangelium“ si upřímně přeji, aby v každé komunitě s pevnějším přesvědčením docházelo k uskutečnění této Pavlovy horoucí touhy jako povolání ke službě evangeliu pro svět. Na počátku synodálních prací jsem připomínal Ježíšovu výzvu: “žeň je hojná“, a na tuto výzvu musíme neúnavně odpovídat navzdory těžkostem, na které narážíme. Tolik lidí hledá setkání s Kristem a s evangeliem, někdy dokonce aniž by si to uvědomovali. Tolik jich potřebuje znovu v Něm najít smysl svého života. Dávat jasné a sdílené svědectví života podle Božího slova, dosvědčeného Ježíšem, se tak stává nezbytným měřítkem, jak ověřit poslání Církve.

Čtení, která dnes nabízí liturgie k našemu rozjímání, připomínají, že plností Zákona, jako všech božských Písem, je láska. Kdo si tedy myslí, že pochopil Písma, nebo aspoň jakoukoliv jejich část a nebuduje prostřednictvím jejich chápání dvojí lásku k Bohu a k bližnímu, ve skutečnosti ukazuje, že je ještě daleko od pochopení jejich hlubokého smyslu. Ale jak prakticky plnit toto přikázání, jak žít lásku k Bohu a k bratřím bez živého a intenzivního styku se svatými Písmy?“ Druhý Vatikánský koncil tvrdí, že je „nutné, aby věřící měli rozsáhlý přístup k Písmu svatému“, aby lidé skrze setkání s pravdou mohli růst v ryzí lásce. Jde o požadavek, který je dnes nezbytný pro hlásání evangelia. A protože nezřídka styku s Písmem hrozí, že nebude „věcí“ Církve, nýbrž vystaven subjektivismu a svévoli, stává se nezbytným podporovat mohutnou a věrohodnou pastoraci poznávání Písma svatého, aby se v křesťanském společenství hlásalo, slavilo a žilo Slovo, vedouce dialog s kulturami naší doby, dávajíce se do služeb pravdy a ne módních ideologií a rozšiřujíce dialog, který chce Bůh vést se všemi lidmi. Za tím účelem se má pečovat obzvláště o přípravu pastýřů, kteří pak stojí v čele činností šířících biblickou praxi. Podporu si zaslouží úsilí o zakládání biblické hnutí mezi laiky, formace animátorů skupin, se zvláštní pozorností k mladým, stejně jako podpora šíření víry prostřednictvím Božího slova také těm, kteří jsou „vzdálení“, zvláště pak těm, kteří upřímně hledají smysl života.

Rád bych přidal mnoho dalších úvah, ale omezím se nakonec na zdůraznění, že výsadní místo, na kterém zaznívá Boží slovo, jež buduje Církev, je nepochybně liturgie. V ní se ukazuje, že Bible je kniha lidu a pro lid; je to dědictví, testament daný čtenářům, aby aktualizovali ve svém životě dějiny spásy, dosvědčené v tom, co bylo napsáno. Je tam ostatně vztah vzájemné vitální sounáležitosti mezi lidem a Knihou: Bible zůstává živou knihou s lidem, který ji čte; lid neexistuje bez Knihy, protože v ní nachází důvod svého bytí, své povolání, svou totožnost. Tato vzájemná sounáležitost mezi lidem a Písmem Svatým se slaví v každém liturgickém shromáždění, které díky Duchu svatému, naslouchá Kristu, protože to mluví On, když se v Církvi čte Písmo a když se přijímá smlouva, kterou Bůh obnovuje se svým lidem. Písmo a liturgie se tedy sbíhají v jediném cíli - přivést lid k rozhovoru s Pánem. Slovo, které vyšlo z úst Boha a dosvědčené v Písmu, se vrací k němu ve formě odpovědi modlícího se lidu.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při eucharistické slavnosti uzavírající XII. řádný synod biskupů na téma 26. 10. AD MMVIII; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10324;

Dei Verbum, 22)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ti, kdo v Tebe nevěří jako v Božího Syna,

Ježíši, jediné Slovo v Bibli,

by očekávali, že přikázání lásky uložíš k zachovávání

– a jako ovoce Ducha svatého –

již ve svém prvním veřejném kázání – Na hoře.

V něm ovšem vedeš k nutnosti milovat tím, že vykládáš v Duchu Svatém Tóru,

jíž jsi sám.

Na hoře vybízíš nejprve k lásce k nepřátelům,

abychom mohli dospět k přikázání milovat Boha a bližního

celým srdcem, duší a myslí.

Až nyní v jeruzalémském chrámu,

nedlouho předtím než sám svým příkladem ukážeš,

žes přijal příkaz milovat Otce a Jeho vůli

a každého člověka, aby byl vykoupen z moci satana plného nenávisti;

až v této chvíli před vrcholem božské a lidské lásky na Golgotě

dáváš příkaz milovat.

Současně pro mnohé znalce zákona, teology, nepochopitelně říkáš,

že na tomto přikázání stojí celá teologie před Tvým příchodem:

Zákon a Proroci.

A protože jsi sám Tóra

a Pantokratór nad všemi proroky, pravými i falešnými,

stojí na tomto Tvém novozákonním přikázání

teologie katolické - univerzální Církve.

Ty jsi Tóra a Ty jsi Bible;

a bez Tebe nelze mimo Církev Tebe – Bibli jako Svaté Písmo, Logos,

pravdivě vyložit.

Vždyť Písmo Svaté – Ty Logos –

a hermeneutika proroků a antických nových Hermů, filosofů,

stojí na vrcholném vtělení Tvé lásky na Kalvárii

a na transformaci, proměně,

kterou přináší duši i tělu Tvou krví očištěného hříšníka

Unio Hypostatica, z níž a k níž vede zapsaný text a Ty, Boží Slovo,

Bůh a člověk,

v Písmu svatém ke spáse:

ke svatému křtu

a k transubstanciaci chleba ve Tvé tělo a vína ve Tvou krev.

Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Peníz daně: vítězství teokracie nad demokracií

29. neděle v cyklu A

Čtení z knihy proroka Izajáše nám praví, uvedl před několika lety dnešní biblické mešní texty Svatý otec Benedikt XVI., že Bůh je jediný; nejsou jiní bohové kromě Hospodina, i mocný Kýros, panovník Peršanů, je součástí většího plánu, který zná a naplňuje jedině Bůh. Toto čtení nám podává teologický smysl dějin: epochální změny, střídání velkých mocností podléhá zcela moci Boží; žádná pozemská moc nemůže zaujmout Jeho místo. Teologie dějin je významným a podstatným aspektem nového hlásání evangelia, protože lidé naší doby si po neblahém období totalitních impérií 20. století potřebují znovu osvojit úhrnný pohled na svět a čas, pohled opravdu svobodný a pokojný…

    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: „Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. 
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný není Bohem.

Žalmista zpívá o rodinách národů, které společně vzývají a chválí jediného Boha, Toho, který je: „Vzdejte Hospodinu slávu a moc!":

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech. 

Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe. 

Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří. 

V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům je velmi působivé už tím, že jde o nejstarší list, který se nám zachoval od největšího hlasatele evangelia vše dob, apoštola Pavla. Sděluje nám především, že šíření evangelia neprobíhá izolovaně. Vždyť i on měl spolupracovníky, Silvána a Timoteje, a mnohé jiné. A dodává záhy další, velmi důležitou věc, že totiž zvěst musí být předcházena, doprovázena a následována modlitbou. Píše: „Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách“. Apoštol je si dobře vědom toho, že členy tohoto společenství si nevybral on, ale Bůh: „víme o vašem vyvolení“ – říká. Každý misionář evangelia musí mít neustále na paměti tuto pravdu: Pán je tím, kdo se svým Slovem a Duchem dotýká srdcí, když povolává lidi k víře a do společenství v Církvi. Nakonec nám svatý Pavel zanechává velmi cenné ponaučení z vlastní zkušenosti. Píše: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením“. Má-li být hlásání evangelia účinné, potřebuje moc Ducha, která oživuje zvěst a vlévá jejímu hlasateli „hluboké přesvědčení“, o kterém mluví apoštol. Výraz „přesvědčení“, v řeckém originále pleroforía, je slovo, které nevyjadřuje ani tak subjektivní, psychologický aspekt, jako spíše plnost, věrnost, úplnost – v tomto případě Kristovy zvěsti. Zvěsti, která má být provázena znameními a gesty jako Ježíšovo kázání, má-li být úplná a věrná. Slovo, Duch a – takto pojaté – přesvědčení jsou tedy neoddělitelné a způsobují, že evangelní poselství se účinně šíří.

    Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! 
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. 
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.

Slova evangelia podle svatého Matouše jsou textem, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání hlásat evangelium. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“. Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost.

Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“. Noví hlasatelé evangelia jsou jako první povoláni kráčet touto Cestou, kterou je Kristus, aby dali poznat druhým krásu evangelia, které dává život. A touto cestou se nikdy neputuje osamoceně, ale společně. Zkušenost společenství a bratrství je nabízena těm, které potkáme, aby se podíleli na naší zkušenosti s Kristem a s Jeho Církví. Svědectví spojené se zvěstí tak může otevřít srdce těch, kteří hledají pravdu, aby mohli dosáhnout smyslu vlastního života.

A nakonec k ústřední otázce daní odváděných císaři:

Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“. A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.

Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život.

    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. 
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ 
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. 
    Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ 
    Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ 

(srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15343;

S. Aurelius Augustinus: In Ioannem 69,2;

S, Aurelius Augustinus, Ennarationes in Psalmos, Žalm 94,2, Žalm 4,8;

Anonym, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nedbáš, Ježíši, vybízející k placení daní císaři,

na lidské ohledy.

Jsi pravdomluvný, jsi pravda sama,

a proto podporuješ vládu člověka nad člověkem

– demokracii –

s podmínkou zachování teokracie.

Ty, Boží Syn, Stvořitel a dárce moci nad císařem,

Ty, Boží Syn, vítěz nad démony jeho zlých myšlenek, slov a skutků

i nad jeho opomenutím konat Tvou vůli,

Ty Boží Syn, Posvětitel, ses poddal při soudním „demokratickém“ procesu

velekněžím a zákoníkům i Pilátovi, zástupci císaře,

a nechal ses jimi odsoudit na smrt.

Svým zmrtvýchvstáním dosvědčils nadřazenost teokracie

nad demokracií hříšných lidí.

Vedeš je k zodpovědnosti za to, že Tě oni

– židé a Římané, ideoví předchůdci dnešních ateistů –

chtěli umlčet a sprovodit ze světa.

Tys vstal z mrtvých

– vrátil ses mezi své mučitele a vrahy, abys je postavil před rozhodnutí:

přijmout Tvou teokracii – křest ve svaté Církvi,

nebo ji odmítnout a tím spáchat sebevraždu

- jejímž rafinovaným organizátorem je satan –

zničení demokracie, sebedestrukci člověka, zmaření jeho peněz a daní,

především té nejvyšší:

dát Ti nyní ve svatém Přijímání sebe.

a přijmout Tebe a Tvou vládu nad mým srdcem,

a tak nad světem: teokracii.

Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Multikulturalista v temnotách,

kde je pláč a skřípění zubů

28. neděle v cyklu A

Liturgie této neděle, uvádí Svatý otec Benedikt XVI. mešní biblické texty, nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izajáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izajáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce, aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“.

Cestou do „aurea prima aetas“, kterou ovšem již není ztracený ráj, ale neporovnatelně vyšší úroveň života s Trojjediným Bohem: oslavení těla vykoupené a spasené duše, je ovšem průchod údolím smrti, předtím údolím slz, jak vysvítá ze slov téhož proroka:

„Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a sestře slzu z každé tváře“. Tato slova proroka Izajáše obsahuji příslib, že se nejen nemusíme bát utrpení, ale dokonce, že podíl na utrpení, i kdybychom jej zavinili, proměňuje Ježíš nesoucí kříž ke vzkříšení, v podíl na působení Ducha svatého. Kříž je opravdovým prostředkem jak dosáhnout účasti na nebeské hostině, kterou pro ni připravil Otec. Přijetím pozvání na svatební hostinu a tím, že se vyzdobíme šatem Boží milosti skrze svou modlitbu a pokání, připodobníme svůj život Kristovu a můžeme se pak těšit z „tučné hostiny s vyzrálým vínem“ nebeského království. Svatá Alfonsa od Neposkvrněného Početí napsala: „Považuji den bez utrpení za ztracený den“. Kéž ji dokážeme napodobovat při nesení svých křížů tak, abychom se k ní připojili v ráji, do nějž nás, do ráje vzkříšení, oslavení vede prorok Krista, trpícího Beránka Božího Izajáš:

    Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. 
    Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil. 
    V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."

Temnota rokle, o níž zpívá král David, je cestou, abychom směli přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy. 

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši. 

Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. 

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká. 

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy. 


Potvrzením toho, že apoštol Pavel, jehož pokračování listu Filipanům dnes čteme, jde cestou údolí smrti ve svatosti, je indiferentnost, nelišnost a nezávislost na radosti či utrpení, které náš Pán – Zmrtvýchvstalý dává prožívat svému apoštolu, zasvěcenci smrti a vzkříšení i v misijní službě Filipanům, jimž píše z vězení pro Ježíše:

Bratři! 
    Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. 
    A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen. 

Jestliže první čtení velebí věrnost Boha jeho příslibu, evangelium podle sepsání svatého Matouše svým podobenstvím o svatební hostině nám dává uvažovat o lidské odpovědi, říká papež Benedikt XVI. Někteří pozvaní první hodiny odmítli pozvání, protože je přitahovaly různé zájmy; jiní dokonce pohrdli pozváním krále a vyvolali potrestání, které dopadlo nejen na ně, nýbrž i na celé město. Král se však nevzdává a posílá své služebníky, aby hledali jiné stolovníky, aby se naplnil sál jeho hostiny. Tak má odmítnutí prvních rozšíření pozvání na všechny, se zvláštní zálibou v chudých a vyděděných.

Ti, kdo účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena. Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi.

Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání.

Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci, a proto jej ze slavnosti vykáže. Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.

Tyto dva prameny zahrnuje tajemství Ježíšova kříže. Svislý pruh je jeho pozvání na hostinu, vodorovný naše přijetí pozvání a oblečení, zahalení se darovaným rouchem pro svatbu: modlitbou a pokáním v přijetí Ducha svatého ve svátosti křtu.

K tomu právě došlo ve velikonočním tajemství: drtivá moc zla byla poražena všemohoucností Boží lásky. Zmrtvýchvstalý Pán může už pozvat k hostině velikonoční radosti všechny a sám dodá stolovníkům svatební šat, symbol nezaslouženého daru posvěcující milosti. Velkodušnosti Boha však musí odpovídat svobodné přilnutí člověka. Právě toto je velkodušná cesta, kterou prošli ti, které dnes uctíváme jako svaté. Ve křtu přijali svatební šat božské milosti, uchovali jej čistý nebo ho očistili a učinili zářivým během svého života prostřednictvím svátostí. Nyní se účastní svatební hostiny v nebi. Eucharistická hostina, k níž nás Pán zve každý den a jíž se máme účastnit ve svatebním šatu jeho milosti, je předjímáním konečné slavnosti v nebi. Jestliže se přihodí, že jej zašpiníme nebo dokonce roztrháme hříchem, Boží dobrota nás neodmítá ani neponechává našemu osudu, ale nabízí nám ve svátosti smíření možnost obnovit pro svátek svatební šat v jeho nezbytné celistvosti.

    Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: 
    "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. 
    Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. 
    Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. 
    Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' 
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených." 

Celistvý svatební šat, odlišený svým určením i vzhledem od všedního roucha je oním „neviditelným oděním“ duše, která je schopna přijímat a nechat se posvěcovat mocí Ducha Božího – zároveň zakouší Jeho pomoc a vedení – a přitom, jako „Ecclesia invisibilis“ se plně projevuje i v „odění viditelném“, ve viditelné Církvi v tomto světě. Doby, kdy tomu tak je, jsou oněmi vrcholy sinusoidy vývoje civilizace a každé kultury, kdy se dostává každému možnosti rozvinout hřivny Ducha, kdy je společnost pevně zakotvena na duchovních zákonech, které Bůh Otec v Ježíši Kristu mocí svého Ducha ukazuje a takto „oděným“ dává schopnost přijímat a navenek Jeho moc ukazovat a jí prospívat.

Konzumní životní styl, kterému podléhá tolik lidí v různých kulturách, vede k roztržení a pošpinění svatebního šatu – ke ztrátě svatodušní cesty, i když snad ještě „chození do kostela“ přežívá, není radostnou svatební hostinou: Přichází náš Pán a říká:

'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?'

Současná krize Evropy je výzvou k přehodnocení ideje „společné Evropy“. Nikoli její odmítnutí – vždyť skutečně všechny národy jsou pozvány na svatební hostinu Beránkovu – ale k hledání cesty zpět z „mnoha kultur“ k jedné kultuře mnohých národů. Blud, do nějž slepí vůdcové Evropské unie upadli, je právě pseudosocialistickým popřením jednotlivých kultur a národů. Stadium úpadku civilizace, které známe již z posledních záchvěvů První říše římské: eklekticismus.

Dříve, než se zhroutila pod náporem barbarů a později muslimů již křesťanská kultura Středomoří, mohl každý „eklektik“ – „multikulturalista“ zaslechnout tichý hlas Ducha, který řekl svým služebníkům – andělům:

'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' 
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených." 

(srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=15300,
z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté, Lamezia Terme 9. října. AD MMXI;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=10261,

z promluvy Svatého otce Benedikt XVI. při kanonizaci, 12. října AD MMVIII;

svatý Řehoř Veliký, Homilia 38,9; srov.: ibid. , 10)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Jak jsi sem vešel?“

ptáš se Ježíši těch,

kdo přijali křest a „nechodí do kostela“,

kdo přijali svátost smíření a přijímají ve Svatém přijímání Tvé tělo a krev

a nevěří, že jsi v Nejsvětější svátosti skutečně přítomen

jako Bůh a člověk

trpící, umučený k smrti, a zmrtvýchvstalý;

nebo dokonce, kdo přistupují a přijímají Tě ve stavu hříchu

- jak k tomu jsou někdy i vybízeni ti, kdo žijí v cizoložství –

těm říkáš: „Jak jsi mohl vstoupit mezi věřící,

když nevěříš?“

Velmi tvrdá slova volíš pro ty

– velekněze a starší židovského lidu –

kteří již jen hledají příležitost,

aby Tě nábožensky i politicky exkomunikovali a popravili.

Varovná slova o zavržení říkáš těm,

kdo se chystají zavrhnout spravedlnost,

pomluvit pravdu,

zotročit ty, které vedeš ke svobodě,

tím, že „budou bít pastýře a ovce se rozprchnou“.

Ty necháváš svými služebníky – proroky – svázat,

protože satan a jeho démoni jsou svazováni těmi,

kdo mají a užívají moc Tvého a Otcova Ducha;

a vhodit do temnot již zde v pozemském životě.

Temnot, v nichž nevidí světlo Ducha Božího,

neslyší Jeho vnuknutí, nepoznávají pravdu, ztrácejí „zdravý rozum“

propadají se do nejhlubší temnoty:

chtějí se postavit na Tvé místo a stát se arbitery pravdy:

nutit křesťany, a se sami za ně formálně považují,

aby zapřeli Tebe, pravdu,

a těm, kterým mají o Tobě říci,

vyznavačům islámu, katolíkům a protestantům,

kteří v Tebe přestali věřit, říkají:

sejměte kříže, zapřete křesťanství,

následujte nás do temnot multikulturního světa.

Věřícím, těm, kdo Tě přijímají v této Nejsvětější eucharistii,

dáváš světlo poznání a schopnost se orientovat.

Těm, kdo v Tebe uvěřili jako Tvůj přítel žid Lazar,

jenž je dnes i příkladem pro muslimy,

o tom svým služebníkům říkáš zcela opačná slova:

Rozvažte jej a nechte jej, zmrtvýchvstalého jít do tohoto světa,

aby zval na mou královskou svatební hostinu zlé i dobré!“¨

Amen.