Peníz daně: vítězství teokracie nad demokracií
Čtení z knihy proroka Izajáše nám praví, uvedl před několika lety dnešní biblické mešní texty Svatý otec Benedikt XVI., že Bůh je jediný; nejsou jiní bohové kromě Hospodina, i mocný Kýros, panovník Peršanů, je součástí většího plánu, který zná a naplňuje jedině Bůh. Toto čtení nám podává teologický smysl dějin: epochální změny, střídání velkých mocností podléhá zcela moci Boží; žádná pozemská moc nemůže zaujmout Jeho místo. Teologie dějin je významným a podstatným aspektem nového hlásání evangelia, protože lidé naší doby si po neblahém období totalitních impérií 20. století potřebují znovu osvojit úhrnný pohled na svět a čas, pohled opravdu svobodný a pokojný…
Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal
za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra
králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána
nezůstala uzavřena: „Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele,
svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když
jsi mě neznal.
Já jsem Hospodin, jiný
není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby
se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není.
Já jsem Hospodin, a nikdo jiný není Bohem.
Žalmista
zpívá o rodinách národů, které společně vzývají a chválí
jediného Boha, Toho, který je: „Vzdejte
Hospodinu slávu a moc!":
Zpívejte
Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země!
Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho
divech.
Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný
chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť
všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil
nebe.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte
Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména.
Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.
V
posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním,
všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí
podle práva.
Čtení
z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům je velmi
působivé už tím, že jde o nejstarší list, který se nám
zachoval od největšího hlasatele evangelia vše dob, apoštola
Pavla. Sděluje nám především, že šíření evangelia neprobíhá
izolovaně. Vždyť i on měl spolupracovníky, Silvána a Timoteje,
a mnohé jiné. A dodává záhy další, velmi důležitou věc, že
totiž zvěst musí být předcházena, doprovázena a následována
modlitbou. Píše: „Stále děkujeme
Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých
modlitbách“. Apoštol je si dobře
vědom toho, že členy tohoto společenství si nevybral on, ale
Bůh: „víme o vašem vyvolení“
– říká. Každý misionář evangelia musí mít neustále na
paměti tuto pravdu: Pán je tím, kdo se svým Slovem a Duchem
dotýká srdcí, když povolává lidi k víře a do
společenství v Církvi. Nakonec nám svatý Pavel zanechává
velmi cenné ponaučení z vlastní zkušenosti. Píše: „Když
jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak:
bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým
přesvědčením“. Má-li být
hlásání evangelia účinné, potřebuje moc Ducha, která oživuje
zvěst a vlévá jejímu hlasateli „hluboké
přesvědčení“, o kterém mluví
apoštol. Výraz „přesvědčení“,
v řeckém
originále pleroforía,
je slovo, které nevyjadřuje ani tak subjektivní, psychologický
aspekt, jako spíše plnost, věrnost, úplnost – v tomto
případě Kristovy zvěsti. Zvěsti, která má být provázena
znameními a gesty jako Ježíšovo kázání, má-li být úplná a
věrná. Slovo, Duch a – takto pojaté – přesvědčení jsou
tedy neoddělitelné a způsobují, že evangelní poselství se
účinně šíří.
Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve
spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem.
Milost vám a pokoj!
Stále děkujeme
Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých
modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání,
jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho
Pána Ježíše vytrvalá.
Víme o vašem
vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli
evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno
projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.
Slova evangelia podle svatého Matouše jsou textem,
který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje
proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte,
co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“.
Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která
se týká těch, kteří mají poslání hlásat evangelium. Ježíšovi
tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho
obracejí slovy uznání: „Víme,
že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy.
Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“.
Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje
si naši pozornost.
Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“. Noví hlasatelé evangelia jsou jako první povoláni kráčet touto Cestou, kterou je Kristus, aby dali poznat druhým krásu evangelia, které dává život. A touto cestou se nikdy neputuje osamoceně, ale společně. Zkušenost společenství a bratrství je nabízena těm, které potkáme, aby se podíleli na naší zkušenosti s Kristem a s Jeho Církví. Svědectví spojené se zvěstí tak může otevřít srdce těch, kteří hledají pravdu, aby mohli dosáhnout smyslu vlastního života.
A nakonec k ústřední otázce daní odváděných císaři:
Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“. A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.
Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život.
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za
slovo.
Poslali k němu své učedníky
zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi
pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš
lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám
tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“
Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě
pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“
Podali mu denár.
Zeptal se jich: „Čí
je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“
Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je
Boží, Bohu.“
(srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15343;
S. Aurelius Augustinus: In Ioannem 69,2;
S, Aurelius Augustinus, Ennarationes in Psalmos, Žalm 94,2, Žalm 4,8;
Anonym, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Nedbáš, Ježíši, vybízející k placení daní císaři,
na lidské ohledy.
Jsi pravdomluvný, jsi pravda sama,
a proto podporuješ vládu člověka nad člověkem
– demokracii –
s podmínkou zachování teokracie.
Ty, Boží Syn, Stvořitel a dárce moci nad císařem,
Ty, Boží Syn, vítěz nad démony jeho zlých myšlenek, slov a skutků
i nad jeho opomenutím konat Tvou vůli,
Ty Boží Syn, Posvětitel, ses poddal při soudním „demokratickém“ procesu
velekněžím a zákoníkům i Pilátovi, zástupci císaře,
a nechal ses jimi odsoudit na smrt.
Svým zmrtvýchvstáním dosvědčils nadřazenost teokracie
nad demokracií hříšných lidí.
Vedeš je k zodpovědnosti za to, že Tě oni
– židé a Římané, ideoví předchůdci dnešních ateistů –
chtěli umlčet a sprovodit ze světa.
Tys vstal z mrtvých
– vrátil ses mezi své mučitele a vrahy, abys je postavil před rozhodnutí:
přijmout Tvou teokracii – křest ve svaté Církvi,
nebo ji odmítnout a tím spáchat sebevraždu
- jejímž rafinovaným organizátorem je satan –
zničení demokracie, sebedestrukci člověka, zmaření jeho peněz a daní,
především té nejvyšší:
dát Ti nyní ve svatém Přijímání sebe.
a přijmout Tebe a Tvou vládu nad mým srdcem,
a tak nad světem: teokracii.
Amen.
